Jean-Paul Roux: Střet náboženství

V současné době snad nemine den, abychom neslyšeli o atentátech spáchaných těmi, jež jsme si navykli nazývat poněkud podivně „fundamentalisty“ či „islamisty“, ačkoli to jsou jen muslimové zabíjející a umírající pro to, co pokládají za svá práva, svou svobodu, své tradice, svou víru.

Dnes, v prvních letech na počátku třetího milénia, okupují Evropané a Američané přinejmenším dvě muslimské země, Afghánistán a Irák, a vedou zde války. Pod patronátem OSN a NATO nebo čistě z vlastního popudu vyslali svá vojska do Libanonu, Kosova, Čečenska, v řadě dalších zemí zřídili vojenské základny. Svými zásahy hrozí i Íránu nebo Sýrii a v té či oné míře intervenují tak trochu všude.

Ať si to přiznáváme nebo ne, faktem je, že Západ je s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu. A přesto oficiální projevy, média i veřejné mínění nepřestávají proklamovat úctu a přátelství k muslimskému náboženství a světu islámu a usilovně pracují na tom, abychom je lépe poznali a leckdy je i obdivovali – vím, o čem mluvím, protože jsem velkou část svého života přednášel o islámském umění a historii. Lidé z islámského světa přicházejí ve stále větším počtu do bohatých zemí, aby se tu, jak se tvrdí, „asimilovali“, a my předstíráme, že je zde dobře přijímáme a vítáme, ať už je to pravda či nikoli. K islámu konvertuje nezanedbatelný počet osob křesťanského vyznání.

Toto soužití, tyto pokojné, ba leckdy přátelské vztahy jen stěží zakrývají jinou skutečnost: lidé, které se už neodvažujeme označovat jako křesťany, jsou v konfliktu s lidmi, kteří se stále ještě nazývají muslimy.

Prolétneme-li dějiny zběžně, vystoupí před námi z minulosti veliké historické pojmy: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Konstantinopole, alžírská válka a řada dalších. Podíváme-li se na ně blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného ozbrojeného konfliktu, který začal v roce 632 a který snad v každém desetiletí a až do dnešních dnů provázejí události, jaké by již tehdy bezpochyby plnily titulní stránky – pokud by nějaké existovaly – hromadných sdělovacích prostředků. A pohlédneme-li na ně drobnohledem, zjistíme, že neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev.

Neměli bychom našim současníkům připomenout a ukázat, že události, jež nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají – ať to byly sovětská intervence v Afghánistánu, válka v Zálivu, zničení Světového obchodního centra, atentáty v Londýně a v Madridu nebo svržení režimu Saddáma Husajna a okupace Iráku... – jsou jen pokračováním dlouhé řady stejně dramatických událostí sahající 1375 let do minulosti? A nemáme si připomenout, že i „drobné“ běžné tragické události (není však smrt jediné lidské bytosti rovna vyhubení celé lidské rasy?), na něž se za den či za dva zapomene – napadení jedné hlídky, sebevražedný útočník, který se vyhodil do povětří, voják zabitý na Kavkaze nebo v Basře, zabitý či zatčený terorista – byly (ačkoli je historik nemá šanci objevit) všední realitou téměř po celé období uplynulých 1375 let?

Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy a provinciemi, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná – tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, navzdory stykům mezi Byzancí a córdobským chalífátem či Karlem Velikým a Hárúnem ar-Rašídem a spojenectví mezi Františkem I. a Süleymanem Nádherným, vzdor dlouhým obdobím příměří na té či oné frontě (v dobách, kdy se válka přenesla jinam), nehledě na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a ani na vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali.

Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila. „Islám je s křesťanským světem (či se světem za křesťanský považovaným) neustále ve válce.“ (Jean-Pierre Valognes.) 

Ne, nebojovalo se neustále a všude najednou. Obě strany vedly ofenzívy i protiofenzívy, obě strany zakusily vítězství i porážky, oba protivníci střídavě ovládali jeden druhého, bilance konfliktu ale přesto vychází pro křesťany nepříznivě.
Muslimský svět se zformoval na územích, jež byla zoroastrická a buddhistická, jako byl Írán či Indie, ale především na teritoriích křesťanských – v Malé Asii, v Sýrii a Palestině, v Egyptě či Núbii, v severní Africe, a tyto země byly zcela nebo z valné části konvertovány. Svět křesťanstva, který je o šest století starší, na muslimských územích pochopitelně vzniknout nemohl a do lůna křesťanství se mu podařilo opětovně vrátit pouze tři země, které mu nejmladší z monoteistických náboženství odňalo: Sicílii, Španělsko a Krym.

Nikdy se nestalo, že by byli muslimové civilizací, kterou dobyli, nakonec přemoženi (což je jev vzácný, byť ne tak ojedinělý, jak se domníval Bernard Lewis); brali si z ní vše nejcennější, co nabízela – vše, čím mohli inspirovat svého génia a z čeho posléze budovali vlastní velkou civilizaci, vždy ale zároveň zůstávali sami sebou. Když přicházeli, měli jen svůj jazyk a svou víru – a někteří z nich, Jemenci, ještě zbytky tradic Šťastné Arábie, království ze Sáby, dnes obtížně rozpoznatelné. Ovládli nejbohatší území, jako bylo údolí Nilu, Tigridu, Eufratu a Indu, náhorní plošiny Anatolie a Íránu, Palestina či Fénicie, která již po staletí rodila ty nejvyspělejší kultury lidstva, usazovali se v zemích, kde se narodil Zarathuštra, Mojžíš, Buddha, Ježíš, ale také Homér, Aristotelés či Platón, kde dosud žilo řecko-římské umění...

Dávali jim, co sami měli. A brali jim všechno, co neměli. Když toto nesmírné dědictví vstřebali, předali je našemu středověku, z větší části prostřednictvím Španělska, a až na „nejzápadnější“ Západ přinesli mnohé z toho, co objevili v Indii nebo v Číně. Byli prostředníky a křesťanství, jež se lehkomyslně vzdalo mnohého, čeho dosáhla a co vytvořila antika, jim vděčí za mnohé. Ale nebyli jen pouhými prostředníky, ač to někteří neprávem tvrdí, neboť vše, co získali, dále rozpracovali, a i tyto plody svého úsilí předávali dál.

Později, v době útlumu, kdy jejich tvůrčí síla usnula, na oplátku čerpali od těch, které kdysi sami obohacovali. Evropská kolonizace je probudila, přinesla jim moderní vědu a moderní myšlení. Jistě, tato kolonizace pro ně znamenala nemalé utrpení, ale přinášela jim zároveň i vykoupení. Každé soužití znamená kulturní výměnu a bylo by pošetilé tvrdit, že britská přítomnost v Indii či v Egyptě anebo francouzská přítomnost v Maghrebu nepřinesly nic Indům, Egypťanům či Maghrebanům, stejně jako by bylo pošetilé říkat, že přítomnost Arabů a Berberů ve Španělsku nebo na Sicílii nepřinesla nic Španělům či Sicilanům. Válka vrhá jedny lidi proti druhým, ale když nejhorší žal utichne a mrtví jsou pohřbeni, přináší i setkání a výměnu.

Hlavními bojišti byly Malá Asie a Španělsko, v menší míře pak Sýrie a Palestina, později Balkán a střední Evropa a pochopitelně Středozemní moře, kde korzáři jen málokdy upouštěli od svých výpadů, ale opomenout rozhodně nesmíme ani další země: Francii, Itálii a zejména Sicílii, severní Afriku, kam se křesťané tolikrát pokoušeli vrátit (až se jim to na krátkou dobu podařilo), Egypt, Núbii, Etiopii, Indonésii, Írán, Afghánistán a eurasijské stepi, zkrátka všechny oblasti, kde islám a křesťanství přicházely do kontaktu.

Mluvím o „válce islámu a křesťanství“. Bezpochyby bych měl spíše mluvit o „válce islámu s křesťanstvím a postkřesťanským světem“. Vím dobře, že křesťanství už dnes není vůdčí silou, že Američané, Evropané, Rusové, později Sověti, nebojují v Božím jménu a křesťanského dědictví se nedovolávají už ani formálně, ba někdy je přímo odmítají. Prakticky to však má sotva nějakou váhu. Vždyť jsou potomky těch, kdo uskutečnili reconquistu, těch, kdo se účastnili křížových výprav, kdo bránili Konstantinopol a Vídeň, i potomky kolonialistů.

Namítnete možná, že válka tu byla vždycky, že každý národ bojoval se svými sousedy, že každá náboženská komunita poznala krvavé konflikty mezi svými příslušníky. Stačí vzpomenout, že v křesťanstvu spolu válčili protestanti a katolíci, v islámu sunnitští Osmané a šícitští Peršané: ale každá taková válka trvala jen určitou dobu, a i kdyby existovaly jiné stejně dlouhé a vytrvalé střety, přesto by to nijak neumenšilo a nezpochybnilo dosah konfliktu, o němž budeme mluvit.

Namítnete bezpochyby i to, že ani na jedné straně nebyla náboženská víra jedinou hnací silou tohoto nekonečného konfliktu. To je jistě pravda. Ale i když motivem mohl být nacionalismus, touha po dobrodružství či lačnost po bohatství, tyto své pohnutky bojovníci často zakrývali pláštíkem zbožnosti. Vždy jsem byl přesvědčen, že nejvlastnějším motivem křížových výprav nebyla snaha po osvobození Božího hrobu, ale ve své době tak byly prezentovány a naprostá většina křižáků skutečně věřila, že to je to, zač bojuje. Ačkoli v ní šlo i o ledacos jiného, válka, o níž píšeme, byla skutečně válkou náboženskou.

Nesou v sobě náboženství zárodek války? Jistě nikoliv, vždyť se obracejí k onomu světu, a pokud to v případě islámu neplatí, pak jde jen o výjimku potvrzující pravidlo. Náboženství však mohou k válce posloužit jako záminka; mohou ji posvětit; a někdy byla náboženství nucena se k válce uchýlit, aby přežila; a konečně často prostě nedokázala potlačit válečnické instinkty lidí. Bude jistě k užitku se podívat, jak jednotlivá vyznání pohlížejí na válku a jak pojímají mír.