Stydím se následující řádky předznamenávat tvrzením, že oblast Touraine je zahradou Francie; pel onoho postřehu se totiž už dávno setřel. Město Tours nicméně kyne slunnou pohodou, která napovídá, že leží uprostřed ovocných sadů. Budí náramně vlídný dojem – leda s lucernou aby hledal maloměsto, jež by působilo vyzráleji, uceleněji, ba podle všeho i vyrovnaněji a zároveň méně nepřejícně s ohledem na břemena velkých sídel. Představuje opravdovou metropoli jásavé provincie, kraje skýtajícího blahobyt, hojnost na dosah ruky i dobrodušné, útěšné, pozitivní a v mnohém laxní smýšlení.

Balzac v jedné ze svých próz uvádí, že pravý Touraiňan se nenamáhá hnát za požitky, natož aby kvůli nim hnul prstem. Není těžké pochopit, odkud tento shovívavý cynismus pramení. Zdejší obyvatel bezesporu zastává nejasné přesvědčení, že sebemenší změnou by si jenom pohoršil. Štěstěna se na něj směje: žije přece v mírném, příznivém, neřkuli přívětivém klimatu na březích řeky, která sice občas zaplavuje okolí, leč zanechává po sobě zdánlivě snadno napravitelnou spoušť, takže svým běsněním (v prostředí, jež zaručuje tolik dobrého) v jistém ohledu vlastně setrvale zosobňuje pouhou záminku ke zdravé nejistotě. Obklopují ho vybrané tradice, náboženské, společenské, kulinární i stavební, a může se proto kojit vědomím, že je Francouz do morku kostí.

Žádný jiný kout této velkolepé země nenese typičtější národní pečeť. Normandie je Normandie, Burgundsko je Burgundsko, Provence je Provence, ale Touraine je esencí Francie. Je to vlast Rabelaise, Descartesa, Balzaca, dobrých knih a dobré společnosti, dobrého jídla i dobrého bydla. George Sandová kdesi výmluvně komentuje příjemný, ne-li příhodný ráz klimatických podmínek ve střední Francii – „son climat souple et chaud, ses pluies abondantes et courtes“. 

KNIHA

Henry James: Malá cesta po Francii

(Ukázka je z kapitoly Tours)

2015, Leda, přeložila Petra Martínková, 496 stran, 329 korun

Podzim roku 1882 přinesl deště spíš „vydatnější“ než „krátké“, pokud se však den vydařil, nemohlo zavládnout hezčí počasí. Vinice a sady se v zářivě čirém světle napohled bujně zelenaly; všude se něco pěstovalo, nicméně všude jako by to rostlo samo. Odnikud nečišela bída – šetrné, úspěšné hospodaření se vydávalo za známku řádných mravů. V slunečním jasu se skvěly bílé čepce žen, jejichž bytelné dřeváky zvesela klapaly po cestách jako mlat. Touraine coby kraj dávných šlechtických sídel poskytuje bohatou přehlídku architektonických úkazů i rozlehlých dědičných panství.

Rolníci se tu možná nepyšní takovými statky jako ve většině jiných koutů Francie, leč jejich majetek stačí k tomu, aby jim to propůjčovalo nápadně opatrnický výraz, jejž v hašteřivém ovzduší zdejšího tržišťátka návštěvník tak často vídá u krabatých snědých škrabošek korunujících venkovské haleny. Tato končina je též srdcem někdejší francouzské monarchie, a poněvadž monarchie bývala nádherně malebná, odlesk té nádhery se dosud blyští v proudu Loiry. Na březích zmíněné řeky se udál leckterý z největších divů francouzské historie a půda, kterou zavlažuje, se načas rozpučela květy renesance.

Loira vytváří skvělou „náladu“ krajiny, jež nemá takzvaně zajímavou tvář, a zavádí oko k dálavám oplývajícím ještě líbeznější poezií než zelené obzory tourainské. Její vrtkavý proud sem tam poleví natolik, že zcela odhalí málo uhlazené koryto: bezesporu vážnou slabinu vodního toku, který okolí dodává nejen vláhu, nýbrž v zásadě i výraz. Nicméně já Loiru líčím tak, jak jsem ji zahlédl naposledy, kdy plnou vahou poklidně, zvolna plynula táhlými zákruty a házela nazpět polovičku nebeského lesku. V největší kráse se ukazuje při pohledu z cimbuří a teras zámku Amboise. Když jsem na ni jednoho vydařeného nedělního dopoledne z té výše shlížel, vypadala v jemném třpytu podzimního slunce jako úplná záplava blahodárné hojnosti.

Nejroztomilejší místo v Tours samosebou představuje stinné nábřeží poskytující rozhled po celém městě i výhled na sympatické předměstí Saint-Symphorien a návrší, které se nad tím výjevem kaskádovitě zvedá. Půvab Loiry v Touraine tkví vlastně zpola v tom, že se dá podél ní jet. Obrovská hráz, jež ji chrání, respektive ochraňuje její povodí od Blois až po Angers, tvoří úchvatnou trasu; na protější straně ji zas neustále doprovází hlavní tepna. Ujíždíte-li po velké silnici, hodí se ta velká tekoucí voda výborně za doprovod; vždyť oživuje, ba i zkracuje cestu.

Hostince se zpravidla nacházejí v jiné části Tours a ten, který se nalézá mezi centrem a nádražím, lze skutečně doporučit. Zmínku si zasluhuje už jenom proto, že veškerý jeho personál bez rozdílu si počíná nadmíru ochotně – ona abnormální ochota zprvu vzbuzuje obavu, zda hotel neukrývá tu či onu nekalost, pročež obsluha chlácholí hosta raději s předstihem. Obzvláště jeden číšník se vyznačoval tak vybroušenými způsoby, jaké jsem až do té chvíle u jiného společenského tvora nezaznamenal – od rána do noci brumlal nejvybranějším tónem podobným bzukotu roztočeného vlčka.

Se znalostí situace mohu prohlásit, že jsem v hôtel de l’Univers žádná ošklivá tajemství neobjevil; pro našince už dnes totiž není tajemstvím, že konzumace polovystydlé večeře v přetopené jídelně platí za povinnost stejně nevyhnutelnou jako ohavnou. Mimoto lze v Tours najít jistou rue Royale, která očividně tíhne k monumentalitě: její domy vystavěné podle jednotného vzoru před sto lety v skromném měřítku křísí nabubřelost osmnáctého století.

Ulice spojuje palais de justice, nejvýznamnější světskou budovu ve městě, s dlouhým mostem překlenujícím Loiru – ten prostorný bytelný most Balzac v próze Le Curé de Tours přiřadil k „největším perlám francouzského stavitelství“. V Justičním paláci se na podzim roku 1870 zabydlela vláda Léona Gambetty, jenž musel prchnout v balonu z Paříže, a setrvala v jeho zdech, dokud se zmocněnci neodsunuli do Bordeaux. Té hrozné zimy obsadili Tours Němci; je až zarážející, kolik toho Němci dokázali obsadit.

Dá se bez nadsázky tvrdit, že v určitých oblastech Francie návštěvník všude zakopává o dvě podstatné historické skutečnosti: zaprvé o sobě dává vědět Francouzská revoluce, zadruhé německá invaze. Následky revoluce se odrážejí ve stovkách jizev, šrámů a škod, zato po prusko-francouzské válce zjevné stopy nezůstaly. Zdejší žírná zem ale kypí životem natolik, aby si zdárně vyhojila rány, opět zvedla hlavu a zase se rozjásala, a tak na ní onen tíživý stín nadále neulpívá. Jenže co nevidí oko, to zachytí ucho; jak si potom bez lehkého zamrazení v zádech nevzpomenout, že uplynulo teprve několik málo let od doby, kdy tento kraj, tak niterně francouzský, vězel pod jhem uchvatitele. Niterně francouzský ráz ji, jak víme, nezachránil – zdatného nájezdníka mohl leda vyprovokovat. Nicméně ona epizoda, následovaná opět blahobytnou pohodou mezi tourainskými sady a vinicemi, zdánlivě pouze zapadla coby přírůstek do hájemství bájí.

Avšak kvůli této peprné historii jsem se na palais de justice a rue Royale neodvolával. Atraktivita hlavní ulice Tours podle mého soudu tkví především v tom, že cestou k mostu si můžete z chodníku na pravé straně prohlédnout protější dům, ve kterém se narodil Honoré de Balzac. Tento bodrý, jadrný kraj dal tedy světu zběsilého, komplikovaného velikána. Jaksi se to vymyká rozumu, třebaže stačí trošičku se zamyslet a už vyvstávají určité rysy společné povaze rodáka i jeho rodiště. Činorodý snaživec, nadmíru úspěšný, ale ustavičně mrzutý, občas budí dojem, jako by čerpal vlivy z docela jiného soudku. Ukrýval v sobě však i rozvernou, útěšnou strunu – strunu, kterou rozehrává v Contes drolatiques, snílkovsky, ba rozkošnicky laděné kronice dávných šlechtických sídel a klášterů svého kraje.

A mimoto vzešel z půdy, do níž byl zadupán lecjaký kus dějin. Balzac ztělesňoval bytostného a salonního monarchistu v jedné osobě, prodchnutého nadto vědomím minulosti. Dům v rue Royale číslo 39 – kde v přízemí tak jako ve všech dalších domech té ulice sídlí obchod – není přístupný veřejnosti; netuším ani, zda se alespoň traduje, ve kterém jeho koutě autor Le Lys dans la vallée vyhlédl poprvé na svět, v němž pak zpozoroval a domýšlel si tak nevšední věci.

Kdyby se ona tradice zachovala, s chutí bych vstoupil; nikoli proto, že bych se hnal za nějakou relikvií, kterou tam snad slavný romanopisec po sobě zanechal, ani za fluidem, jež by v tamních stěnách mohlo utkvět, nýbrž zkrátka a jedině proto, že v těch čtyřech skrovných zdech očím těžko unikne mohutný odraz vzepětí, jakého je člověk schopen. Když Balzac naplno rozvinul svůj bystrozrak, dokázal lidské žití postihnout širší měrou než všichni ti, kdo se nám o něm od Shakespearovy doby pokoušejí vyprávět – onen kouteček, kde začal vnímat dění kolem sebe, tak stojí na jednom konci ohromné škály, kterou obsáhl. Trochu mne, což nepopírám, pohoršilo zjištění, že přišel na svět v „řadové zástavbě“ – a ještě k tomu v domě postaveném sotva dvacet let před jeho narozením. To nejde ani trochu dohromady. Pokud už ho osud nepoctil bydlištěm léty zašlým, měl na něj přinejmenším pamatovat domem samostatným.

V drobné próze La Grenadière Balzac výstižně popisuje, jak vyhlíží protější břeh Loiry při pohledu z náměstí, na které ústí rue Royale – náměstí, jež se majestátně roztahuje, byť mu vévodí radnice i muzeum, dvě budovy dominující nad řekou a dekorované mramorovými portréty Françoise Rabelaise a Reného Descartesa. První, teprve nedávno instalovaný, vydá za velmi důstojný pomník, zato na sokl druhého se pochopitelně muselo vysekat Cogito ergo sum. Dvojice soch značí dva protipóly, k nimž dospěl úžasný francouzský duch; a kdyby v Tours došlo i na figuru Balzaca, slušelo by se ji umístit mezi ně. Ne že by ten gigant vždycky dovedl vyvážit ratio a metafyziku ve správném poměru, lze však konstatovat, že každá polovina jeho génia hledí jiným směrem.

Polovice obrácená k Françoisi Rabelaisovi se obecně vzato ocitá na výsluní. Nicméně kamenného dvojníka Balzac v Tours zatím nemá, pouze v jednom sále zasmušilého muzea ho zhruba zpodobuje značně líbivá busta. Výše zmíněný popis z La Grenadière tu nelze vzhledem k rozsahu citovat; stejně tak do těchto řádek nevměstnám nic ze skvělých krajinomalebných motivů vetkaných do jiskrné osnovy Le Lys dans la vallée. K zámečku Clochegourde, kde hrdinka onoho neobyčejného díla – madame de Mortsauf – sídlila, se z Tours dalo snadno dojít a v románu zůstal podle všeho zvěčněn coby kopie originálu, na nějž tam návštěvník dodnes může narazit. Jenže já se o to ani nepokoušel. V Touraine se totiž do historie zapsalo tolik châteaux, že pátráním po sídlech zapsaných do krásné literatury by se jen rozptylovala poutníkova pozornost.

Uvolil jsem se vyhledat leda někdejší obydlí mademoiselle Gamardové, nehodné staré panny z Le Curé de Tours. Ta hanebnice bydlela v domku za katedrálou, v jejímž zákampí jsem celé dopoledne velmi bláhově uhadoval správnou adresu. Z náměstíčka, z něhož jsme se právě zahleděli směrem ke Grenadière (a vlastně z ní, dlužno podotknout, mnoho neviděli), se ke katedrále dostanete, vydáte-li se po nábřeží vpravo a minete-li vyhlídku na pitoreskní coteau, svažující se za vodou k městu jakožto povlovná nakupenina sadů, vinic, roztroušených vil, štítů i věžiček rezidencí s břidlicovými střechami, teras opatřených šedými balustrádami a omšelých zdí porostlých šarlatovým loubincem. Opět zahnete do centra kolem obrovských kasáren, které coby pozůstatek dávného opevnění zdobí masivní středověká hláska, jíž se v kraji přezdívá tour de Guise. Mladý kníže z Joinvillu, syn vévody z Guise zavražděného na rozkaz Jindřicha III. v Blois, si v ní po otcově smrti nedobrovolně pobyl dva roky, avšak jednoho letního večera roku 1591 uprchl strážím před nosem s tak okouzlující drzostí, že vzpomínka na ten husarský kousek provází jeho zachmuřený žalář dodnes.

Posádka v Tours čítá pět pluků a vojáčci v červených kalhotách propůjčují městu kolorit. Spatříte je, jak brouzdají po čistém, komerčně nevyužívaném nábřeží, kde se nevyskytne sebemenší náznak říční dopravy, třebas jen veslové, a tedy ani sudů nebo žoků, vykládky a nakládky, stěžňů vztyčených proti nebi či páry supící vzduchem. Nejčilejší provoz tu zastupuje vytrvalý, bezvýsledný rybolov, v němž Francouzi coby vyznavači lartpourlartismu vynikají nad všemi ostatními národy. Vojáčkové obtěžkaní velikánskými, mocně nacpanými kapsami uctivě obcházejí jednoho mistra udice po druhém, zatímco tito umělci máchají věčnou návnadu v širokém, vlažně tekoucím proudu. Jakmile ukážete nábřeží záda, nemáte to ke zdejší katedrále daleko.

Překrásný chrám druhořadého významu se může pochlubit rozkošným odstínem myší barvy a dvojicí fantastických věží. Nápadně dekorativní fasádu si lze pohodlně a v úplnosti prohlédnout ze skromného prostranství před svatostánkem, i když boky ani záď nevystupují asi dost volně na to, aby se daly poctivě ocenit. Tourský dóm zasvěcený svatému Gatianovi se budoval dlouho. Stavbu zahájenou roku 1170 se povedlo dokončit teprve v první půli šestnáctého století; nicméně povětří a věky promořily veškeré součásti tak dokonale, že přinejmenším na povrchu neprozrazují žádné násilné přechody, ba napohled tvoří nadmíru harmonický celek.

Na světě se najde mnoho vznešenějších chrámů, ale nejspíš jen málokterý tolik potěší oko – jeho jemný půvab se nejlépe zaskví na sklonku poklidného odpoledne, kdy hutně zdobené věže, zdvihající se nad malým place de l’Archevêché, vznášejí své bizarní lucerny v šikmém světle a nabízejí hřadoviště rojícím se holubům. Celé průčelí v tom čase budí navýsost honosný dojem, ačkoli niky, které obklopují trojici vysokých dveří (jejichž hluboké výklenky by vystačily na několik věnců plastik) a člení i čtveřici mohutných opěrných pilířů čnějících vedle obřího růžicového okna, se pod tesanými baldachýnky nepyšní žádnými sochami. Vichr Francouzské revoluce posrážel většinu plastik v zemi, a pak už se nikdy nezvedl tak silný vítr, aby je zavál zpět. Báně pokryté vypouklými, háčkovitě tvarovanými ornamenty sice k věžím Svatého Gatiana tak docela neladí, leč obdobně jako leckteré jiné neladící elementy se vyznačují určitým koloritem.

Bezvadně vznosný interiér velechrámu pak v chóru, jejž obkružuje rozlehlý ochoz a věnčí rané ukázky vitrají, odvážně nabývá na ušlechtilosti. Za jeho největší klenot se dá nejspíš považovat roztomilá krypta, v níž odpočívají dvě ratolesti Karla VIII. a Anny Bretaňské – synek a dcerka. Bílý mramorový náhrobek, s reliéfní stafáží v podobě symbolických delfínů a skvostných arabesek, doplňuje černá deska z téhož materiálu: v nohách i v hlavách obou ležících postaviček na ní klečí dvojice andílků bdících nad nebožtíčky. Tomuto pomníku z dílny Michela Colomba, jedné z prvních nadějí francouzské renesance, se elegancí sotvaco vyrovná – může vskutku sloužit za vzor dobrého vkusu. Původně se ten poklad uchovával v opatském chrámu svatého Martina, který byl po staletí hlavní tourskou svatyní a naštěstí unikl zkáze, jíž ona budova, už notně poškozená náboženskými válkami i následným przněním, nakonec podlehla roku 1797. V roce 1817 se náhrobní kámen schoval v tichém koutku zdejší katedrály.

To, že profánní jméno Balzacovo v mých očích dodalo na zajímavosti i těmto velebným prostorám, bych zřejmě neměl přiznávat beze studu. Ti, kdo ukrutný příběh faráře tourského přečetli, se možná rozpomenou, že – jak už jsem naznačil výše – dětsky prostoduchý vikář Birotteau, oběť ďábelských pletich pátera Trouberta a slečny Gamardové, bydlel v podnájmu právě u té staropanenské intrikánky, jejíž domek (kam brala na byt výhradně duchovní) se nacházel tak blízko severní chrámové stěny, že se v jeho zahrádce tyčil jeden sloup podpírající mocným obloukem katedrálu. Pokud za dóm zabloudíte a budete se po tom obydlí více než historického významu poohlížet, naskytne se vám příležitost pozorovat, jak zvláštně utěšeným dojmem Svatý Gatianus zboku i zezadu působí.

Vysokou zeď, která zaclání ve výhledu na arcibiskupský palác, vroubí ulička, jež se pak táhne pod vyklenutými opěráky, nápadně vytrčenými chrliči i pěkným jižním portikem chrámu a vybíhá na zarostlé mrtvé náměstíčko zvané place Grégoire de Tours. Katedrála, nahlížena z této strany, nese výrazně zahnědlý, dávný punc gotiky, ba groteskna; Balzac celé to zátiší nazývá „kamennou pouští“. Nad oním zadumaným koutem vystupuje podivný kamenný balkon, jakási vysloužilá kazatelna vsazená do opršelého štítu, jenž korunuje trakt nebo (patrně) dependenci skryté rezidence. V protějším alumnátu se školí mladí seminaristé: tu jeden vyklouzne ze zastrčených vrátek, a než je za sebou zaklapne, odhalí cíp prosluněné zahrady, po níž se, jak se dá ostatně vytušit, toulají další černě odění panáčci.

Domek mademoiselle Gamardové, která u sebe ubytovala dvojici kněží a pak se s jedním ničemně spikla proti druhému, se nalézá ještě o kus dál za katedrálou. Dnes už není tak úplně k poznání, poněvadž ten, v němž slečnino obydlí najisto uhadujete, nezapadá do rámce Balzacova popisu. Zato výše uvedený příbytek do rámce zapadá náležitě – konkrétně jeho dvorek velkoryse hostí mohutnou opěru katedrály. Další opěra, která s ní jde do páru (obě totiž nesou štít severního transeptu), tkví v malém ambitu, z něhož se na vzdáleném konci zamlklé krátké rue de la Psalette, zdánlivě trvale liduprázdné, vychází brankou naproti vrátkům mademoiselle Gamardové. Z katedrály mne tam zavedl nanejvýš bodrý kostelník.

Stísněný, osamělý i dost zhyzděný ambit se docela vlídně – byť mu to není nic platné – choulí pod ohromnými zdmi velechrámu. Spodní, dnes už zaslepené arkády obestírají zahrádku s ovocnými stromy vykázanými podle mého soudu převážně do stínu. V rohu se tyčí náramně malebná věž, šachta točitého schodiště, jež se vine (nijak vysoko) k vrchní galerii, po které v tu chvíli přecházel starý páter, zdejší chanoine-gardien, s breviářem v ruce. V onom vlahém zářijovém odpoledni se rohová věž, ochoz, jakož i páter kvardián zařadily mezi zjevy, které docházejí ocenění u akvarelistů.