Patrick Zandl: Husákův děda

Jak jsem doběhl pro zajíce

Tohle je zase dědův oblíbený příběh. Tak, aby byl svět v rovnováze, jej odvyprávím.

Byl podzim, sychravý jak turecký záchod, strniště na polích už zamrzlá, jemně poprášená sněhem. Mně mohlo být tak deset, dvanáct a byl jsem přes víkend u babičky. A to znamenalo, že i u dědy.

Toho sobotního rána se děda rozhodl, že půjdeme ukrást jezeďákům ze stohu trochu slámy, aby bylo pro králíky na podestýlku. Děda byl fér chlap, ale krást jezeďákům ze stohu se mohlo, neboť to patřilo lidu, a lid tak splácel pole dědova táty, která lidu spravedlivě připadla. Ale stejně, soudil děda, bude lepší jít přes pole směrem k Čepí a nedráždit mateřovského předsedu, který dědu znal a několikrát, ač marně, si na jeho vztah k JZD stěžoval na výboře a bylo z toho mrzení kvůli té rozlámané židli. A tak jsme vyrazili přes pole, oba nabalení, v dálce čepský stoh a my dva s pytlem do té zimy.

Děda mi zrovna vyprávěl, jak se v té vesnici naproti našel ve stohu slámy ve stodole tank. To bylo tak. Když za války začalo květnové povstání, místní se sebrali a šli na posádku letiště, jenže ta se nedala. Pak se naopak wehrmachti rozhodli, že dají vidlákům od Pardubic lekci, aby si vzpomněli, jak dopadly Ležáky. I Leoparda poslali. Jenže pár wehrmachtů to koupilo, když se ukázalo, že vidláci měli zakopáno trochu pušek a když se našel i pancrfaust, vcelku ochotně si vystoupila i posádka tančíku a přeptala se, kudy je to nejblíže k americké linii. Sedláci převzali Leoparda, máchli rukou směr a s novou výbavou zacouvali na dvůr, jenže než našli manuál ke kanónu, přihnalo se ještě pár esesáků. Ti nehledali americkou frontu, ale toho Leoparda, ideálně i s posádkou, stran čehož už nemohli místní sloužit. Navíc ani nechtěli. Došlo na další přestřelku, při níž padnul sedlák, co Leoparda schoval do stohu, a v tom bordelu se zapomnělo dlouho na to, že pod senem a slámou ten Leopard je.

„A to tam, dědo, toho Leoparda nikdo nehledal?“ divil jsem se.

„No, zapomnělo se na něj. Pak ho v osmapadesátým našli, když šli vykydávat to starý seno,“ vzpomínal děda. „Jenže to se nehodilo ho vytahovat, to víš, za takovou diverzi, že si jezděj po vesnici s tankem, by je čekal prokurátor,“ dodával a já jsem čekal. Věděl jsem, že každý dědův příběh má pokračování a děda mě o něj nepřipraví. Nakonec jsem ale nevydržel a škemral, jak to bylo dál. A děda pokračoval: „No co by. Šli jsme po jednom přáteláku do hospody, trochu se popilo, to dá rozum. A vedly se takový ty furiantský řeči. A voni, že maj tank. A já se starým Jegrmanem povídáme, že leda tak kulový, a i kdyby, že už ho nenatočej. A voni, že to teda natočej. A rozumíš, slovo dělá chlapa, tak jdem pro vidle a do stodoly. Co ti budu povídat, vyhrabali jsme ho až ráno, mladej Pozdník o něj jedny vidle zlomil, ale fakt ho natočili na první dobrou,“ zachmuřil se děda při vzpomínce na rundu, co musel zaplatit, protože to byla čestná chlapská prohra ze sázky.

„No a co bylo, dědo, s tím tankem?“ chtěl jsem zase vědět.

„Joj, to byl malér, bábi řvala, no jéje,“ otřásl se děda při té vzpomínce. „My jsme totiž vyjeli s tím natočeným Leopardem na silnici, jenže tam zrovna projížděl vod letiště nějakej Rusák v gazíku, bylo jen pár měsíců po bratrský pomoci. Haltnul gazík, třeští voči, mladej Pozdník ale už našel ryklauf a zacouval zpátky na dvůr. Rusák volá vysílačkou posilu, že na něj vykouk ze dvora tank a že kontrarevoluce, kucí šli toho Leoparda zaházet a já, že umím rusky, a starej Cachta, že měl flašku myslivce, jsme to šli urovnat. Dali jsme si s tím soldátem každej ještě tři panáky, on už byl ten Rusák taky unavenej, vždyť to byli vlastně chudáci kluci... A jak přijela patrola a vyskákali vojáci, on už melduje, že tady z těch vrat vyjel tank. Jenže von, jak mu Cachta nalejval, ho taky posunul před jinej statek. Takže ke starýmu Fořtovi vlítla ruská posádka a hledá v seně tank. Ten čuměl! Nakonec kamandýr nechal toho z gazíku, ať na něj dejchne, pak se nám omluvil, Cachta ještě každýmu nalil na bratrství a na pomoc po stakanu, protože ho napadlo vzít další lahev, a šlo se dom. A od tý doby víme, že se s tankama nemá machrovat,“ dodal děda.

Takhle jsme si krátili chvíli cestou přes pole, už jsme viděli stoh, ale taky jsme zaslechli výstřely. „No jo, myslivci,“ vzpomněl si děda. „Starej Jegrman vlastně říkal, že bude dneska hon.“ Tak jsme sešli trochu blíž ke státovce na Městec, abychom na myslivce nenarazili a starý Jegrman neměl blbé poznámky stran naší výpravy na slámu.

A další kanonáda. Kus před sebou vidíme, jak si to strništěm ke státovce metelí ušák, nadskakuje, kličkuje, za ním se štěkotem pes. Zajíc skáče do silnice, jenže rovnou pod kola projíždějící škodovky. Naposledy vylítne do vzduchu, pak už jen leží a nehýbá se.

V tu chvíli se naše mužské vědomí odvěkých lovců, naše reflexy vybroušené nebezpečím a nástrahami věků propojily. Ve chvíli, kdy děda zavolal: „Běž,“ jsem se už řítil na silnici takovým tempem, že by mi mohli říkat Ušoun Bold.

Jenže hra ještě nebyla dohrána. Kolmo na mne se hnal Jegrmanův pes a rozhodně si nechtěl zajíce nechat ujít, zatímco řidič škodovky pochopil životní šanci a snažil se zařadit zpátečku. Kdyby to byla pohádka, vymyšlený příběh, barvitě bych teď popsal, jak moje dětská ručka sevřela zajíce jen okamžik před tím, než hrozivé zuby Jegrmanovy bestie sklaply naprázdno a psův čumák se roztříštil o blatník couvající škodovky. Ale nic tak dramatického. Prostě jsem byl první, popadl jsem zajíce a pádil s ním k dědovi, zatímco řidič škodovky jen nadával a pes štěkal.

Děda se na mě podíval pln pýchy, prohlédl si zajíce a řekl, že nám ho babi zítra udělá na smetaně. A udělala, s knedlíkem, byla to velká paráda a děda znovu u oběda vyprávěl, jak jsme toho zajíce chytili. Od té doby ten příběh vykládal ještě mockrát, byla to jeho vzpomínka na krásný časy, kdy jsme spolu chodili po polích a já předběhl Jegrmanova psa, což ostatně neváhal starému Jegrmanovi vždycky připomenout, když došla řeč na psy, a v hospodě z toho byla převeliká bžunda na Jegrmanův účet.

Byl únor 2007, dědův pohřeb v pohádkovém krematoriu na pardubickém hřbitově. Po obřadu se ke mně naklání strejda, dědův syn. A říká mi, že když dědu viděl v nemocnici naposledy, vzpomínal na mě a vyprávěl tenhle příběh. Prý to určitě něco znamená. Tak mi to říká.

Otočil jsem se k věncům kolem rakve. Věděl jsem hned, co to znamená. Před měsícem jsem četl knihu o narativní tradici, o tom, jak si ústním vyprávěním příběhů kmeny a rody předávají vědomí sounáležitosti, tradici, paměť, pospolitost. Jak jsou díky neustálému sdílením příběhů tato společenství nesmrtelná a jak trestem či prvním činem jejich pokořitele je zničení takových příběhů, společného vědomí. Tehdy jsem nechápal, jaký by tohle mohlo mít význam v době tisku a internetu. Proč by se měly uchovávat příběhy, které vlastně už skoro pro nikoho nemají hodnotu.

Najednou jsem pochopil, co tím Diamond Jared myslel. Pokud nemáme zůstat stádem, čárkovým kódem slevové karty v nejbližším supermarketu, spotřebitelem, musíme mít svoje příběhy a sdílet je se svými lidmi, jakkoliv ostatním mohou připadat nicotné. A moje děti je proto slýchají, příběhy o sobě a našich blízkých. O tom, jak Vanda své sestřičce Lídě strčila do postýlky jablko jako dárek na přivítanou. O tom, jak Sofka řekla řediteli Seznamu, že neplácá takové kraviny, jak se tatínek obával. O tom, jak Lída z bazarníka vyrazila stříbrný růženec či chtěla osušku s kapustou nebo jak jejich táta sáňkoval na žebříku, potkal Štrougala nebo ulovil s dědou zajíce...

Jsou to naše příběhy.

A tato kniha je jich plná.