Alejandro Jodorowsky: Psychomagie

Prožil jsem mnoho let v hlavním městě Mexika, a měl jsem tedy příležitost studovat postupy lidí, jimž se říká „čarodějové“ anebo „léčitelé“. Jsou jich celé legie. Každá čtvrť má jednoho.

V samém srdci města se rozkládá velké tržiště Sonora, kde se prodává výhradně zboží magické povahy: barevné svíčky, sušené ryby podobné ďáblům, obrázky svatých, léčivé byliny, posvěcená mýdla, tarotové karty, amulety, sádrové sošky Panenky z Guadalupe proměněné v kostlivce, a tak dále. V některých stáncích ponořených do šera vtírají ženy s trojúhelníkem na čele do kůže svých klientů bylinky a svěcenou vodu a „čistí“ jim tělo i auru...

Profesionální lékaři, věrní synové univerzity, se na podobné praktiky dívají skrz prsty. Podle nich představuje medicína vědu. Rádi by nalezli ideální lék, který by přesně působil na každou nemoc bez ohledu na rozdíly mezi lidmi. Přejí si, aby medicína byla jedna jediná, oficiální, bez improvizací a s pacienty pojímanými pouze a výhradně jako těla. Nikdo se nesnaží léčit duši. Naproti tomu pro léčitele je medicína uměním.

Pro nevědomí je snová řeč srozumitelnější než racionální jazyk. Z jistého úhlu pohledu jsou nemoci jako sny, poselství, která odhalují nevyřešené problémy. Léčitelé se značnou dávkou kreativity vyvíjejí osobní techniky, rituály, kouzla, podivné léky jako projímadla z kávy s mlékem, odvary z rezavých šroubů, obklady z bramborové kaše, pilulky ze zvířecích exkrementů či z hmyzích vajíček. Někteří mají větší talent či obrazotvornost než druzí, ale všichni vám mohou pomoci, pokud k nim přistupujete v dobré víře. Promlouvají k primitivní a pověrčivé bytosti, kterou si uvnitř nosí každý z nás.

Když jsem pozoroval, jak tito lidoví léčitelé při práci provádějí triky hodné slavných iluzionistů a prohlašují je za zázraky, pojal jsem myšlenku na „svatou past“. Pokud má dojít k něčemu neobyčejnému, je potřeba, aby nemocný připustil, že zázraky se dějí, a pevně věřil, že se může uzdravit. Léčitel, který chce uspět, jej musí během prvních schůzek pomocí triků přesvědčit, že materiální realita poslouchá příkazy ducha. Jakmile pacient spadne do této svaté pasti, projde vnitřní proměnou, jež mu umožní chápat svět více intuitivně a méně z hlediska rozumu. Pouze za tohoto předpokladu se může uskutečnit opravdový zázrak.

V té době jsem se ptal sám sebe, zda by bylo možné pomocí umělecké terapie léčit nevěřící pacienty i bez pomoci svaté pasti. Na druhou stranu: přestože se jednotlivec nechává vést racionální myslí, můžeme vůbec říci, že je někdo nevěřící? Naše nevědomí neustále překračuje omezení rozumu, ať již prostřednictvím snů nebo chybných úkonů. A pokud je to tak, nebylo by možné uvést nevědomí do chodu dobrovolně, v roli našeho spojence? Incident, který se udál během jednoho z mých kurzů psychogenealogie, mi naznačil možnou cestu.

Ve chvíli, kdy jsem popisoval příčiny neurózy z neúspěchu, jeden ze studentů, povoláním chirurg, padl na zem a svíjel se v bolestivých křečích. Zdálo se, že jde o epileptický záchvat. Nastala všeobecná panika, nikdo mu neuměl pomoct — v tu chvíli jsem přistoupil k zasaženému a se značnou námahou stáhl snubní prsten z prsteníku na jeho levé ruce, aniž bych věděl, co dělám. Okamžitě se uklidnil.

Tehdy jsem si všiml, že nevědomí užívá předměty, které nás doprovázejí a obklopují, jako stavební kameny svého jazyka. Pokud někomu nasadíme prsten, můžeme ho tím spoutat. Když prsten sejmeme, nastane uvolnění... Také další zkušenosti se ukázaly jako velmi názorné. Když bylo mému synu Adánovi šest měsíců, onemocněl silným zánětem průdušek. Můj přítel lékař, fytoterapeut, mu předepsal kapky z bylinného esenciálního oleje.

Má bývalá manželka Valérie, Adánova matka, mu měla třikrát denně nakapat třicet kapek. Brzy se začala trápit tím, že kapky neúčinkují. Přítel jí řekl: „To je proto, že nevěříš v jejich účinek. V jaké víře jsi byla vychovaná?“

„Jsem katolička, jako každá Mexičanka!“

„V tom případě přidáme k těm kapkám víru. Vždycky, když mu je dáváš, přeříkej Otčenáš.“

Valérie se zařídila podle jeho rady a Adán se rychle uzdravil.

A tak, když se mě při čtení tarotu klient zeptal na řešení nějakého problému, začal jsem opatrně předepisovat určité úkony, kterým jsem začal říkat „psychomagie“. Proč ne „magie“? Aby primitivní magická terapie účinkovala, musí se léčitel opřít o pacientova pověrečného ducha a po celou dobu udržovat oblak tajemství. Musí se tvářit jako bytost s nadlidskými schopnostmi, získanými tajným iniciačním rituálem, a volat si na pomoc spojence z nebe i pekla. Léky, které podává, je třeba užívat bez nejmenší znalosti o jejich složení a předepsané úkony pacient provádí, aniž by věděl proč. V psychomagii naproti tomu namísto pověry nastupuje klientovo porozumění. Nemocný musí vědět, proč má dělat to nebo ono. Psychomág přestává být léčitelem a stává se rádcem: díky jeho návodům uzdravuje pacient sám sebe.

Tato léčebná metoda mi nebyla zjevena v okamžiku osvícení, ale je následkem postupného zdokonalování trvajícího mnoho let... Na počátku působila tak extravagantně a málo vědecky, že jsem ji mohl zkoušet jen na přátelích a příbuzných... Tu a tam jsem se o ní zmínil při svých pařížských přednáškách...

Jednoho dne mi přišlo pozvání do výzkumného centra financovaného duchovním mistrem Arnaudem Desjardinsem. Ten se dověděl o mých pokusech a otázal se, zda bych mohl vyléčit neduh, kterým trpěla jeho tchyně, jednalo se o ekzém na dlani... Když mi ona dáma ukázala postižené ruce, pomyslel jsem si, že vypadá, jako by prováděla gesto prosby, a že se cítí vyloučená ze vztahu, ve kterém žije její dcera. Poprosil jsem mistra, aby spolu s manželkou před zraky nemocné plivali na hromádku zeleného jílu a aby pak vzniklou pastou pomazali ekzém. Vyrážka se pak velmi rychle ztratila.

Gilles Farcet, mladý Desjardinsův učedník, pak podle rady svého mistra přišel za mnou, aby se pod záminkou interview seznámil s mými podivnými teoriemi. Z našich setkání vzešla útlá životopisná knížka nazvaná Svatá past, která si získala nemálo čtenářů. Gilles mi pak navrhl, abych své myšlenky dále rozvinul, a zároveň mě v touze okusit jejich působení požádal o psychomagickou radu, podle které by se mohl stát „hluboce spirituálním spisovatelem“.

Navrhl jsem mu, aby napsal knihu rozhovorů se mnou, která by se jmenovala Psychomagie, s podtitulem Nástin panické terapie. Můj mladý přítel pochyboval. Nevěděl o tématu nic a nevěřil, že dokáže klást zajímavé otázky. „Právě proto ti předepisuji tento úkon. Pták ducha se musí osvobodit z racionální klece. Abychom toho docílili, prolomíme logický řád. Namísto toho, abys pokládal otázky, na které bych odpovídal, ti nejprve já odpovím a ty pak doplníš otázku... Příčinu tak zařadíme za následek.“

A tak to také bylo. Farcet si sedl naproti mně s diktafonem a já deset hodin v kuse odpovídal na neexistující otázky. Můj mladý tazatel občas usínal s přístrojem v ruce. Získaný materiál potom Gilles rozdělil na části a nadepsal jim otázky. Když takto vstupoval na neznámou půdu (řekl jsem mu: „nevím, jestli lze smířit umělecké hledání s hledáním uzdravení“), sepsal to všechno velmi objektivním tónem a připojil slova: „Nepatřím k jeho věrným, nesepsal jsem tuto knihu jako učedník, ale jako přítel. Odtud pramení zdravá bezradnost, s níž občas oponuji jeho slovům, a která jej naštěstí nutí upřesňovat své myšlenky.“

Marc de Smeidt, šéf edice Espaces libres ve francouzském nakladatelství Albin Michel, přijal knihu k vydání s podmínkou, že změníme její název. „Slovo psychomagie nikdo nezná, bude lépe, když ji nazveme Divadlo uzdravování, panická terapie.“

Kniha Le théâtre de la guérison vyšla roku 1995. Vzbudila velký zájem. Obdržel jsem velkou spoustu dopisů, ve kterých mě lidé žádali o psychomagické úkony. Svou techniku jsem dosud provozoval čistě intuitivně; abych ji dále rozvinul, rozhodl jsem se přijímat dva pacienty denně od pondělí do pátku, vždy na hodinu a půl. Poté co jsem analyzoval jejich genealogický strom — všechny bratry, rodiče, strýce, dědečky a pradědečky — předepisoval jsem jim psychomagické aktivity, ze kterých vzešly výsledky hodné zaznamenání.

Mohu zde odkrýt určitý počet pravidel, která mi dovolila vzdělat v tomto umění značné množství studentů. Mnozí z nich se již stali uznávanými terapeuty. Tato soukromá sezení jsem vedl po dva roky, na jejichž konci jsem začal psát svůj Tanec reality. Gilles Farcet se chopil kariéry spirituálního spisovatele a nyní jako důstojný otec rodiny přivádí do ovčince mnoho pobloudilých duší. Na tomto těžkém úkolu spolupracuje s Arnaudem Desjardinsem.

Tanec reality vyšel roku 2001 ve Španělsku a díky hojným rozhovorům, jež se mnou Fernando Sánchez Dragó vedl v televizi, se ponětí o psychomagii rozšířilo mezi široké publikum. Nechyběli nadšenci, kteří se troufale vrhli do praxe, aniž by měli zkušenosti s jakoukoli poctivou uměleckou či terapeutickou činností, a kvůli své neschopnosti tvořit dávali lidem rady, které nebyly ničím jiným než naivním napodobeninami těch mých.

V roce 2002 jsem v Madridu přednášel pro nějakých šest stovek lidí v univerzitní posluchárně. Pod zručným vedením moderátora Javiera Estebana mi studenti předkládali své problémy a chtěli ode mě psychomagické rady, aby je mohli vyřešit. Po skončení mi Javier věnoval exemplář své knihy Polospánek, ve které popsal své sny. („Vcházím do obchodu, kde se prodává obrovské rybářské náčiní. Háček mi projede kolenem. Můj průvodce mě naučí rybařit, ale říká, že k tomu není potřeba prut ani žádné vybavení. Všechno odhodím a kráčíme lesem, dokud nedojdeme k řece. Ryby nám skáčou do dlaní.“)

Uznávám, že jeho knihy mají uzdravující moc, a on se přihlašuje k mým myšlenkám. Prosí mě o schůzku, na které by mi položil otázky, s nimiž se na něj obracejí mladí lidé, otázky, na které současný vzdělávací systém neodpovídá. „Studenti se změnili, učitelé si však naneštěstí uchovali svůj archaický způsob uvažování,“ říká mi. Následně cestuje do Paříže a po několik dnů se mě vyptává. „Mysli bez hranic, přednášej pro mladé mutanty.“Tak se zrodila druhá a třetí část této knihy.

Dodatek tvoří svědectví Martína Bakera, básníka a doktora psychopatologie, který se účastnil mého semináře v Santiagu de Chile a pak přicestoval do Paříže, aby lépe porozuměl mé práci. Jeho zásluhou byla psychomagie použita k léčbě duševních poruch. Díky němu mohu chovat naději, že toto umění léčit bude jednou uznáno jako doplněk oficiální medicíny.