SYNKOPY 61
aneb Klikatá cesta od Mersey beatu přes west-coast až k hard rocku

 

Třebaže tahle brněnská skupina má v názvu zavádějící číslovku, která přivádí k roku vzniku, není tento údaj úplně přesný. Skupina se začala formovat už v prosinci 1960 a víc než rok zkoušela, než se poprvé představila neveřejným vystoupením v zrcadlovém sále brněnského hotelu Slovan 25. ledna 1962.

Pro pamětníky brouzdající se v historických souvislostech připomeňme, že Beatles vydali svůj první singl Love Me Do až 5. října 1962!!

Zakládajícími členy byli Petr Směja (kytara) a Dušan Rozbořil, kterého ale na housle záhy nahradil Smějův spolužák Pavel Pokorný. Sestavu doplnili: Jiří Rybář (bicí), Pavel Smílek (klavír), Miloš Orság (akordeon) a Petr Fischer (klarinet). V listopadu 1961 do kapely přichází Jan Čarvaš (kontrabas). V začátcích to byl spíš orchestr reagující na dobové trendy v hudbě. V červnu 1961 odchází Fischer.

Skupina Synkopy 61 se na jaře 1962 zúčastnila STM (Soutěže tvořivosti mládeže), kde zvítězila v městském i krajském kole. V září 1962 odchází Orság.

Od října 1962 začala hrát pravidelně na nedělních tanečních čajích v ZK Vlněna na Gottwaldově ulici (nyní Cejl) a začala si postupně získávat svou posluchačskou základnu.

KNIHA

Petr Gratias

Decibely nad Brnem 

2015, Jota, 208 stran, 398 korun

Důležitý zlom přišel v říjnu 1964, kdy dochází k elektrifikaci kapely (baskytara namísto kontrabasu, dvě elektrické kytary) a rozšíření obsazení o Antonína Smílka (doprovodná kytara) a sourozence Michala a Alici Gärtnerovy (zpěv). Dochází také ke změně zřizovatele na ZK Dopravy a spojů a Synkopy 61 hrají ve známém sále U Kozáků v Žabovřeskách.

Sezonu 1965/1966 působily Synkopy 61 pouze v kvartetu: Směja, Pokorný, Čarvaš, Rybář, a dochází k výrazné změně stylu: obrat k melodickému bigbítu.

Synkopy 61 hodně přepracovávaly zahraniční skladby, kromě vlastní tvorby. Rybář (studující na textilní průmyslovce) přinesl v březnu 1965 od svého spolužáka Oldřicha Veselého první skladbu Modré oči a od té doby Veselý pravidelně zásoboval skupinu svými písněmi, které Synkopy 61 doaranžovávaly pro vokální vícehlasy a kytarový sound.

Zde se odehrál v roce 1965 incident, který měl pro skupiny vážné následky. Po skončení akce se asi čtyři sta lidí snažilo na zastávce doslova vecpat do tramvaje č. 3, která přijela z Bystrce. Aniž mohl tehdejší průvodčí cokoliv ovlivnit, tramvaj se rozjela s rozdivočelými milovníky bigbítu, kteří si sami rozdali lístky a dali pokyn k jízdě. Uprostřed kopce na Minské ulici ovšem ještě odpojili vlečný vůz. Aby toho nebylo málo, kdosi z cestujících utrhl bzučák Nevystupovat a vyhodil ho za jízdy ven. Později bylo zjištěno, že proletěl otevřeným oknem přízemního bytu poděšenému spáči až do postele (!). Tahle „spanilá jízda“ skončila na Veveří před služebnou Veřejné bezpečnosti, před níž vystresovaný řidič tramvaje zastavil a na místě podal oznámení, co se děje v jeho soupravě. Veřejná bezpečnost zasáhla rozjařené cestující svými obušky a druhý den noviny o tomto incidentu přinesly zprávu… Pro Synkopy 61 tato záležitost měla nepříjemnou dohru. V obvodu Brno II, což obnášelo známé sály U Kozáků, Stadion a Besední dům, měly zákaz vystupování a asi za půl roku se jich ujal Vysokoškolský klub, v němž získaly svou základnu…

V dubnu 1966 přišel na post sólového zpěváka Michal Polák (dříve Medic Club, Shakers). Díky Polákovi skupina získala cenný falzet, ale také nové kontakty. Se Synkopami 61 se například sblížili sourozenci Eva a Pavel Romanovi, reprezentanti Československa v krasobruslení - mistři světa v letech 1962-1965 a mistři Evropy 1964/1965. Pavel Roman projevil opravdovou velkorysost, a když jednou navštívil skupinu ve zkušebně, rozhodl se, že koupí Rybářovi novou bicí soupravu, a také to hned realizoval, čímž studující textilní průmyslovky získal nečekaně nové bubny, na které finančně dosáhnout nebylo v té době vůbec jednoduché…

Na snímku skupina Synkopy 61.

Na jaře 1966 skupina absolvovala úspěšný zájezd do Polska na Mezinárodní hudební festival v Gliwicích, kde zvítězila v konkurenci sedmnácti kapel. Na pozvání polské Jazzfederace koncertují ještě v témže roce v Gdaňsku pro 30 000 lidí a také ve varšavském klubu Stodola.

Od 28. října 1966 až do 15. listopadu 1968 ve skupině působil jako náhradník za Pokorného, který byl v té době na vojně, kytarista a zpěvák Pavel Váně. Dne 12. května 1967 Synkopy 61 vystoupily na divadelním festivalu v jugoslávském Zagrebu.

V Brně už v té době patřily mezi nejoblíbenější skupiny, jejichž posluchačská fanouškovská základna byla pravděpodobně nejmasivnější, čímž se řada jiných kapel nemohla pochlubit.

9. až 10. března 1967 se Synkopy 61 úspěšně zúčastňují 1. Jazzuniversiády v Českých Budějovicích (2. místo) a 20. až 22. prosince 1967 vystupují v pražské Lucerně na I. československém beatovém festivalu, odkud si odvezou vavříny jako „nejlepší moravská skupina“.

V dubnu 1968 jim vychází u Supraphonu první singl Válka je vůl, kterou nazpíval Váně a Polák. Stala se velehitem. Text napsal kamarád skupiny František Jemelka, který s Veselým často spolupracoval. Dne 7. března 1968 opět s úspěchem vystoupí na 2. Jazzuniversiádě (cena publika a zvláštní cena za skupinový zpěv) a vítězí v soutěži brněnských skupin Brněnská beatová liga. Vydavatelství Panton jim v Edici Mikrofóra v roce 1968 vydává i první EP desku s původními písněmi Vítězství světla / Suita pro Johanna Sebastiana Bacha / Tichej kout / Měl jsem rád tvou peněženku. (Natočeno 6. dubna 1968 ve studiu Dukla v Brně.) Inspirace přicházely od britských Hollies, Tremeloes, Searchers, ale hlavně od amerických Beach Boys.

Na koncertech Synkop 61 se nezřídka stávalo, že po vystoupení zůstalo v sále poházené dámské spodní prádlo od dychtivých fanynek, pro které byla v dané době skupina erotickým symbolem. Pravděpodobně nejvíc byl z této situace konsternován nejmladší člen skupiny Pavel Váně, který na podobné situace (jak vzpomíná) nebyl vůbec připraven…

22. prosince 1968 na I. československém beatovém festivalu oslňují písní Casanova (2. místo). Skupina díky orientaci k americkému west-coastu se svou suverénní vícehlasou stavbou stává v té době nejlepší vokálně instrumentální skupinou v Československu. Odtud i přezdívka „moravští Beach Boys“. Nechávají za sebou i pražské Rebels a Cardinals.

19. června 1969 si se svými americkými vzory dokonce zahrají na brněnském Zimním stadionu společně s pražskými Blue Effect a brněnskými Progress Organization.

Třebaže skupina natočila v Československém rozhlasu hodně melodických písní (např. Marťan, Žárlivá dívka, Stálo to za to, Zelená louka, Lady Godiva, Venuše, Hůl, nůž a cop, Já slyším múzy, Bůh lenosti…), na klasické album bohužel v té době nedosáhla.

6. září 1970, po deseti letech činnosti, se profesionalizuje. Za prvních osm let své profesionální kariéry odehrály Synkopy 61 neuvěřitelných 1176 vystoupení a v letech 1968 až 1980 vydaly třináct vinylů (8 SP, 2 EP, 1 EPS a 2 MP). Od silvestra 1970 do března 1971 díky agentuře Plonner absolvují 90 vystoupení v Rakousku k tanci, kam se vracejí v únoru a březnu 1973. V roce 1972 následuje koncertní turné po Polsku a Slovensku se zpěváky Helenou Blehárovou, Petrem Dopitou a Tiborem Lenským.

Navzdory tomu kapela zvolna přitvrzuje a reaguje na dobový hard rock skladbami od Uriah Heep, jejichž české verze se také objevují na deskách: Měsíční park (The Park), Bílý vrány (Easy Livin'), Hrej se mnou fair (Look At Yourself).

Skupina nahrává v roce 1972 desku „Festival“ (EPS) a v roce 1974 desku „Xantipa“ (MP), kde převažují vlastní skladby na texty Milana Hanáka.

9. prosince 1973 odehrají v brněnském Divadle bratří Mrštíků svůj památný 1000. koncert.

15. ledna 1974 pak Oldřich Veselý posiluje Synkopy 61 jako varhaník, výtečný zpěvák a skladatel, což skupinu umělecky pozvedá na vyšší vícehlasou a instrumentální úroveň.

V r. 1974 se Synkopy 61 chtějí zúčastnit písňového festivalu Bratislavská lyra. Veselého skladba Poselství dětem (textovaná Milanem Hanákem) se dostává do soutěžní přehlídky, ale Synkopám 61 ani Veselému není umožněno vystoupit a tuto skladbu interpretuje Karel Zich. Hlavnímu dramaturgovi festivalu Jiřímu Maláskovi se zdálo, že typ zpěváka, jako je Veselý, je pro Lyru „nebezpečný“, zatímco kultivovaný Zich splňoval dokonalé představy konformního zpěváka. Ten ovšem nepochopil původní autorský záměr a píseň tak získala jiné vyznění.

V témže roce Synkopy 61 natáčejí svůj umělecký vrchol: další MP „Formule 1“. Vychází v r. 1975. Vedle zajímavě zaranžovaných skladeb zaujme širší formátový útvar - suita Touhy, kde se skupinou spolupracuje dechová sekce Bromova big-bandu, objevují se zde i zvuky vichřice a štěkot polárních psů, jakýsi předobraz domácího art rocku.
2. srpna 1975 odchází, za značné nelibosti ostatních členů, Veselý do Prahy a přijímá angažmá ve skupině Modrý Efekt (Blue Effect). Skupina ztrácí výraznou uměleckou osobnost, což znamená zásah do její hudební koncepce.

Kapelník Směja za podpory skupiny cíleně pracoval na tom, aby Panton realizoval regulérní album. Tehdejší šéfredaktor (Brňan) Aleš Sigmund měl ale výhrady vůči textům a doporučil Smějovi k přetextování známého textaře Ondřeje Suchého. Ten se ujal svěřené práce, ale ve finále stejně k realizaci alba k velkému rozčarování Synkop 61 i textaře Suchého nedošlo - třebaže v Melodii na něj vyšla annonce a projekt měl název Ohlédnutí (1977). Nerealizován byl i pozdější albový projekt Kolemjdoucí (1979). Do vlastního repertoáru skupiny se začínají vracet zahraniční skladby, zejména od skupiny Queen, ale i Kansas.

V březnu 1979 skupinu posiluje absolvent brněnské konzervatoře, violoncellista, zpěvák a hráč na akustickou kytaru Vratislav „Aťa“ Lukáš, který je pro kapelu vítanou transfúzí.

31. prosince 1979 odchází zpěvák Polák. To je začátek personálních změn uvnitř kapely. Poté

6. srpna 1980 baskytarista Čarvaš po dokončení studia na VŠZ za praxí veterinárního lékaře. Dodnes se vedou nedořešené úvahy nad tím, zda Synkopy 61 měly udržet vzájemnou kooperaci bez ohledu na další vývoj a zůstat propojeny svými tradicemi, anebo radikálně změnit koncepci a promluvit tak do progresivnějších hudebních principů. Jejich příznivci, pamětníci a kamarádi jsou rozděleni zhruba na dva tábory a asi to tak i zůstane. V každém případě skupina pod názvem Synkopy 61 končí…

V r. 1995 byly Synkopy 61 vzkříšeny ke sporadickému vystupování s mírně pozměněnou sestavou (staré obsazení doplnil baskytarista a zpěvák Vilém Majtner a v roce 2006 klávesový hráč a zpěvák Jan Korbička, o něco později se vrátil i staronový Pavel Pokorný) a jejich písně vycházejí na CD nosičích (díky FT Records) a vracejí se z minulosti do přítomnosti. V říjnu 2008 bohužel zemřel po těžké nemoci bývalý člen kapely Jan Čarvaš…

Synkopy 61 z historického hlediska náleží k brněnskému „rodinnému stříbru“ a jsou symbolem své doby. Vždycky měly silnou fanouškovskou základnu a jejich popularita byla generační záležitostí. K Brnu náleží patriotisticky stejně jako hrad Špilberk, chrám Petrov nebo pivovar na Starém Brně a jejich základna měla silnou kamarádskou soudržnost.

 

DUNAJ
aneb Progresivní alternativní veletok překračující hranice

 

Jen málokterá skupina na brněnské a posléze československé scéně druhé poloviny osmdesátých let překvapila takovou hráčskou vyspělostí, neuvěřitelnou kreativitou, a třebaže patřila do kategorie alternativního rocku, mohla se pochlubit dokonce i velmi slušným obchodním úspěchem, což v této oblasti nebývá tak úplně běžným jevem.

Volná sdružení spřátelených muzikantských a hereckých duší, která vyznávala i v době totality autorskou, muzikantskou a interpretační svobodu, nezávislou na trendech a módách či diktátu doby, se pohybovala kolem skupin Maňana (1980 až 1984) a Kolektiv (1986).

Bubeník bývalé jazzrockové (později novovlnné) skupiny Nucleus a alternativní Ještě jsme se nedohodli Pavel Fajt a houslistka, zpěvačka a herečka Divadla Na Provázku Iva Bittová se rozhodli po velmi úspěšném albu „Bittová & Fajt“ přizvat ke spolupráci na další projekt širší muzikantské zastoupení ze skupiny Kolektiv, a protože jim bylo nabídnuto Pantonem nahrání nového alba, sešla se celá společnost v nahrávacím studiu, kde nakonec vzniklo album „Dunaj & Iva Bittová“ (1989). Předcházel mu ovšem singl Zrcadlový sál / Plné nebe (1988).

Tím vznikla v roce 1987 skupina s dodnes démonickým dozvukem Dunaj, kterou tvořili Iva Bittová (zpěv), Josef Ostřanský (kytary, zpěv), Jiří „Kolšák“ Kolšovský (zpěv, kytara, percussion), Vladimír „Venca“ Václavek (baskytara, kytara, zpěv) a Pavel Fajt (bicí nástroje, percussion). Hostem na albu byl pražský kytarista Pavel Richter (Pavel Richter Band), známý spoluprací s alternativním písničkářem Oldřichem Janotou. Debutové album vzbudilo značnou pozornost nejen u odborné kritiky, ale i u náročnějších posluchačů a bylo jasné, že na brněnském (ale i československém) alternativním hudební nebi vyšla nová hvězda. Třebaže Bittová neměla s rockem nic společného a pohybovala se v oblasti folkloru a folku, její rocková proměna byla fascinující.

Na snímku skupina Dunaj.

Nahrávací proces ve studiu byl ale pro mladé hudební alternativce šokem. Skupina Dunaj přišla do studia s ideou, že rozhodně nechtějí znít jako tuctová pop-music, která se tehdy nahrávala jako na běžícím pásu, a chtěli dostat do nahrávek svůj vlastní specificky znějící sound. Mistr zvuku začal přelepovat virbl buben Fajtovi jakousi páskou, proti čemuž Fajt kategoricky protestoval…

Podobné to bylo i se zvukem kytary a baskytary. Kapela proto v totální deziluzi odešla hned první den ze studia frustrována z vývoje situace a řešila to v kultovním klubu Na Chmelnici obvyklým muzikantským způsobem… Tím ovšem jejich deprese ještě více narůstala. Nakonec se ale přece jenom všechno v dobré obrátilo, když dramaturg vydavatelství Panton ve studiu hudební a zvukové režii vysvětlil, že Dunaj není doprovodnou skupinou pop hvězdiček, ale že má jasnou představu o svém soundu, který bude třeba respektovat.

Album tedy nakonec bylo pojednáno podle představ kapely a dodnes je nutno konstatovat, že nejen hudební, ale i zvuková stránka se skutečně povedla. Je třeba ale připomenout, že ještě před deseti lety (v sedmdesátých letech) by taková věc nebyla vůbec možná - stejně tak by se podobná kapela jako Dunaj asi vůbec nedostala do nahrávacího studia…

Byl natočen i televizní klip skladby Rosol (1989), jímž skupina Dunaj pronikla v krátkém formátu na televizní obrazovku.

Třebaže albem byla nastartována poměrně slibná další spolupráce, Bittová díky svému eklektickému založení odešla za svými sólovými projekty nezařaditelného typu, v nichž spojovala svůj improvizační talent v hlasu a v houslích do originálních obrazů.

Post zpívajícího frontmana převzal Kolšovský, který svou diametrálně odlišnou variantou prezentace nabídl syrově skřípavý a naříkavý projev, jenž měl k estetickému ideálu vokální krásy hodně daleko. Skupinu Dunaj v těch časech rozšířil klávesový hráč Zdeněk Plachý (Art Inkognito). O textové celky specifických tematických obrazů pečoval Karel David (Ještě jsme se nedohodli) a výtvarník a grafik Vladimír Kokolia.

Je třeba poznamenat, že Supraphon o podobný typ hudby neměl vůbec zájem, ale Panton se na sklonku osmdesátých let odvážil vydávat občas žánrově nezařaditelné hudební projekty (např. Jablkoň, Dagmar Voňková-Andrtová, Z kopce), které odvážně narušovaly platné zvyklosti. Pochopitelně s riziky, že tato hudba bude komerčně ne­úspěšná a že většinový posluchač, masírovaný středním proudem vysílaným v rádiích a propagovaným na televizní obrazovce, tuto nezařaditelnou hudbu bude ignorovat.

Situace se vyřešila po politických a společenských přeměnách v naší zemi, kdy soukromé podnikání začalo umožňovat zakládat nová nezávislá hudební vydavatelství, která naopak vycítila příležitost dát šanci alternativním skupinám a jejich filozofií se naopak stala teze ignorovat oficiální a zavedenou hudbu a vydávat „nové“ a „neznámé“ umělce, z nichž mnozí už řadu let působili prakticky bez šance prosadit svoji individualitu (např. Indies Records, Pavian Records…).

V porevolučním tvůrčím kvasu nový soukromý label Pavian Records vydává jejich druhé album „Rosol“ (1991). V Dunaji došlo k personální změně. Fajt odešel za svými bubenickými experimenty a jeho místo nahradil Pavel Koudelka (Z kopce). Odešel rovněž Plachý. Kapela se proměnila v kvartet: Kolšovský, Ostřanský, Václavek a Koudelka.

Koncertní úspěšnost kapely a pochvalné kritiky (zejména Josefa Vlčka a Petra Dorůžky) nadále otevíraly skupině dveře k dalším nahrávacím frekvencím, a protože členové kapely vykazovali i přes řadu dalších bočních projektů velkou invenci, rychle za sebou vznikla alba „Dudlay“ (Bonton 1993) a „Dunaj IV“ (Rachot-Behémot 1994).

V r. 1993 skupina Dunaj vystupuje v Praze jako předskokan ikony progresivního rocku sedmdesátých let Petera Hammilla (Van Der Graaf Generator) v pražském Divadle Archa.

Rok 1996 přináší reedici debutového projektu z r. 1988 v remasterované verzi, navíc doplněné o další skladby. Label Rachot-Behémot ji nazval „Pustit musíš“. S Dunajem na albu spolupracoval německý mistr zvuku Volkmar Miedtke, jehož citlivý přístup album poznamenal v pozitivním slova smyslu.

Labutí písní Dunaje bylo album „La La Lai“ (Rachot-Behémot 1996), opět za spolupráce Volk­ma­ra Miedtkeho.

Třebaže umělecká úspěšnost skupiny Dunaj předurčovala kapelu v jistém ohledu k delší karié­ře, než bývá obyčejně u alternativních kapel zvykem, přesto se kapela za rozčarování mnoha příznivců rozchází. Pravděpodobně pod širokým záběrem bočních projektů jednotlivých členů skupiny, což mělo pro další vývoj kapely umrtvující charakter. V devadesátých letech na československé a později na české hudební scéně patřila skupina Dunaj mezi to nejosobitější a komercí nezatíženější, co bylo možné na pódiích spatřit.

Bývalou členskou základnu postihla tragédie. Jiří „Kolšák“ Kolšovský zřejmě kvůli až příliš blízkému vztahu k alkoholu nečekaně zemřel (1998) na zástavu srdce. Žil příliš expresivním životním stylem, který nezvládl.

Ostatní členové Dunaje se rozešli různými směry, ale občas spolu vzájemně spolupracovali na různých albových nebo koncertních projektech.

Iva Bittová přesáhla hranice Brna, Prahy a České republiky a stala se uznávanou umělkyní alternativního žánru s přesahy do folkloru, jazzu a artificiální hudby. Spolupracovala s řadou uznávaných jmen oblasti alternativní kultury. Jak bývá v domácích poměrech poměrně často zvykem, je uznávána více v zahraničí (i v zámoří) než v české kotlině.

Partnersky se rozešla po letech s Pavlem Fajtem a sdílela nějaký čas úzký vztah s hvězdou slovenské pop music Richardem Müllerem… Vladimír „Venca“ Václavek se objevuje na řadě alb podepsaných jeho jménem, ale spolupracoval rovněž s Ivou Bittovou, se skupinami Domácí lékař, Éčko, Rale, Klar, VRM, Edel nebo Čikori. Josef Ostřanský se realizoval ve skupinách E, Domácí lékař, Boo a Rale. Pavel Fajt spolupracoval s Bittovou, nahrál řadu vlastních experimentálních nahrávek s domácími i zahraničními umělci nezávislého zaměření, např. s Mikolášem Chadimou (Elektrobus, Extempore, Mikoláš Chadima Band), The Danubians a založil i vlastní skupinu Pluto. Pavel Koudelka se objevil v řadách Z kopce, Ošklid, Boo (kupodivu) i ve valašskomeziříčských Mňága a Žďorp.

Skupina Dunaj byla oživena k živému vystoupení bohužel jenom jednou. Bylo to na připravovaném projektu alternativní hudební scény Delta Dunaje, kde vystoupily brněnské skupiny podobného ražení. Nepřítomnost Kolšovského byla nahrazena hostujícím zpěvákem skupiny Pluto Václavem Bartošem. Jiří Kolšovský před svou smrtí působil ve skupině Ylo - Africký slon.

Skupina Dunaj posunula hranice hudby hodně daleko a dlouho se vedly diskuse, zda byl nutný jejich rozchod, který zapříčinila přílišná eklektičnost hudebních zájmů a iniciativ mimo hlavní kapelu, i když v případě hudebníků v podstatě termín „hlavní kapela“ vlastně nikdy neexistoval. Mezi mnoha jejich příznivci dodnes převládá názor, že hudební scéna jimi ztratila „českomoravské King Crimson“.

Vydání debutního alba „Dunaj & Iva Bittová“ (1989) vychází 8. října 2012 v remasteringu jako digipack a znamenalo připomenutí alternativní legendy zdaleka ne jenom brněnského, ale i československého progresivního rocku do dobových souvislostí. Posluchače a hudebního kritika tak přinutí k zamyšlení, jak byla nastavena kritéria náročnosti v dobách státem řízené kultury ve srovnání s tím, co nám ve většinové podobě nabízí současná poměrně plytká úroveň aktuální hudby, jako bychom srovnávali intarzovanou komodu se selskou bednou na zrní.

Kapela se vrátila ke koncertní činnosti krátce v roce 2002. Poté se odmlčela. Překvapivě se na jaře 2015 vrátil její „derivát“ pod názvem Dunajská vlna. Sestavu tvořili Ostřanský, Václavek a hráčka na bicí Michaela Antalová. O další činnosti nebylo nic sděleno…

 


© Petr Gratias, 2015
© Fotografie archiv autora, Miloš Gregor, Bohdan Holomíček,
František Kressa, Svatoslav Fiala a přátelé a příznivci brněnské rockové hudby, 2015
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015