Kamel Daúd: Meursault, přešetření

Dnes je máma ještě živá.

Už nic neříká, ale mohla by vyprávět spoustu věcí. Na rozdíl ode mne, já tenhle příběh přetřásám, i když si ho už skoro nepamatuju.

Chci říct, že je to příběh, který sahá do doby před více než půl stoletím. Stal se a hodně se o něm mluvilo. Lidé o něm mluví stále, ale zmiňují se jen o jednom mrtvém – zcela bezostyšně, abys věděl, poněvadž mrtví v něm byli dva. Ano, dva. A důvod k tomuto opomíjení? Ten první uměl tak vyprávět, že dokázal, aby se na jeho zločin zapomnělo, zatímco ten druhý byl nevzdělaný chudák, kterého Bůh stvořil nejspíš jen proto, aby ho skolila kulka a obrátil se zase v prach, takový nikdo, kdo ani nestihl mít nějaké jméno.

Povím ti to rovnou: ten druhý mrtvý, ten zavražděný, je můj bratr. Nic po něm nezůstalo. Zůstal jsem jen já, a tak mluvím za něj, sedím v tomhle baru a čekám na projevy soustrasti, které mi nikdo nikdy neprojeví. Klidně se tomu směj, je to něco jako mé poslání: ještě jednou vyprodat ztichlé kulisy, když už se vylidňuje sál. A to je vlastně důvod, proč jsem se naučil hovořit a psát tímhle jazykem; abych mluvil místo mrtvého, tak trochu pokračoval v jeho větách.

Vrah se stal slavným a jeho příběh je až příliš dobře napsaný, než aby mě napadlo ho napodobit. Byl to jeho jazyk. A proto budu dělat to, co se v téhle zemi dělalo, když získala nezávislost: odebírat jeden po druhém kameny ze starých koloniálních domů a stavět z nich svůj vlastní příbytek, svůj vlastní jazyk. Vrahova slova i jeho výrazy jsou mi volně k dispozici. Koneckonců země je posetá slovy, která už nikomu nepatří a s nimiž se setkáváme na průčelích starých obchodů, v zažloutlých knihách, ve tvářích anebo v té podivné hatmatilce, kterou vytváří dekolonizace.

Takže je to už dost dávno, co zemřel vrah, a hodně dávno, co přestal existovat bratr – vyjma pro mne. Vím, jsi netrpělivý a rád bys mi položil ten typ otázek, co nesnáším, já tě ale prosím, abys mi pozorně naslouchal, nakonec pochopíš. Není to nějaký obyčejný příběh. Je to příběh, který se odvíjí od konce a vrací tam, kde začal. Ano, jako když tužkou kreslíš hejno lososů. Tak jako všichni ostatní jsi tenhle příběh nejspíš četl v té podobě, jak jej vylíčil muž, který ho napsal. Píše tak pěkně, že jeho slova vypadají jako kameny, které vytesala přesnost sama.

Na detaily si tvůj hrdina přísně potrpěl, zpracovával je až do téměř matematické podoby. Nekonečné výčty kamenů a nerostů. Všiml sis jeho způsobu psaní? Když mluví o výstřelu, jako by psal báseň! Jeho svět je čistý, vycizelovaný ranním svitem, jasný, průzračný, vyznačený vůněmi a obzory. Jediným stínem je stín „Arabů“, rozplizlých a nepatřičných objektů, které se tu vyskytují „zdřívějška“ jako jakési přízraky, jejichž jedinou mluvou je zvuk flétny. Říkám si, že ho asi muselo pěkně štvát, trčet v zemi, která o něj nestála ani zaživa, ani po smrti. Vražda, kterou spáchal, se podobá vraždě milence zhrzeného půdou, kterou nemůže vlastnit. Jak musel ten ubožák trpět! Být dítětem místa, které jej nezrodilo.

I já jsem četl jeho verzi událostí. Jako ty a miliony dalších. Od počátku bylo všechno jasné: on sám měl mužské jméno, můj bratr jméno jakési okolnosti. Mohl by mu říkat „Dvě hodiny“, jako jiný nazýval svého otroka „Pátkem“. Místo dne v týdnu určitý čas dne. Dvě hodiny, to sedí. Arabsky Zaudž, dvojka, duo, on a já, svým způsobem dvojčata, netušená těmi, kdo znají příběh tohoto příběhu. Zkrátka Arab, technicky vzato pomíjivý, který žil dvě hodiny a jenž je mrtvý bez přestávky sedmdesát let, a to i po svém pohřbu. Můj bratr Zaudž je jako pod sklem: i jako mrtvého, zavražděného, ho ustavičně označují jménem jakéhosi průvanu a dvěma hodinovými ručičkami, znovu a znovu, aby si dokola přehrával svou vlastní smrt kulkou vystřelenou nějakým Francouzem, který nevěděl, jak naložit se svým dnem a zbytkem světa, co měl na hrbu.

Ba co víc! Když si tenhle příběh znovu promítám v hlavě, mám vztek – alespoň pokaždé, kdykoliv mám dost sil ho mít. To ten Francouz si v něm totiž hraje na mrtvého a řeční o tom, jak ztratil matku, jak na slunci ztratil své tělo, potom jak ztratil tělo milenky, pak jak šel do kostela a tam zjistil, že jeho Bůh opustil lidské tělo, pak jak bděl u mrtvého těla matky i svého vlastního atd. Proboha, jak někdo může někoho zabít a obrat ho dokonce i o jeho smrt? Kulka přece zasáhla mého bratra, ne jeho! Přece Músu, a ne Meursaulta! Jedna věc mě tu šokuje. Nikdo, dokonce ani po získání nezávislosti, se nesnažil zjistit jméno oběti, její adresu, předky, popřípadě potomky. Nikdo. Všichni jen žasli s pusou dokořán nad tím dokonalým jazykem vybroušeným jako diamant, všichni hlásali, jak soucítí s osamělostí vraha a předkládali mu své veleučené kondolence. Kdo dnes dokáže říct, jak se Músa doopravdy jmenoval? Kdo ví, která řeka ho odnesla do moře, jež musel překonat pěšky, sám, bez zástupů, bez zázračné hole? Kdo ví, jestli třeba Músa neměl revolver, nějakou filozofii anebo ho neoslnilo slunce?

Kdo je Músa? Je to můj bratr. Právě tam chci dospět. Vyprávět ti to, co Músa nikdy vyprávět nemohl. Zatlačils do dveří tohoto baru, mladý příteli, a tím jsi otevřel hrobku. Máš v aktovce tu knihu? Dobře, tak si zahraj na školáka a přečti mi první úryvky...

Pochopil jsi? Ne? Vysvětlím ti to. Od té doby, co mu zemřela matka, tenhle muž, vrah, už nemá žádný domov a propadne zahálce a absurditě. Je to takový Robinson, který věří, že když zabije svého Pátka, změní osud, jenomže zjistí, že uvízl na ostrově, a tak začne duchaplně žvatlat jako nějaký samolibý papoušek. „Poor Meursault, where are you?“ Zkus si ten pokřik párkrát zopakovat a ručím ti za to, že ti už nepřipadne tak směšný. Chci to jen kvůli tobě. Já tu knihu znám nazpaměť, můžu ti ji odříkat od začátku do konce jako korán.

Ten příběh napsala lidská troska, žádný spisovatel. Pozná se to podle toho, jak trpěl na slunci, jak ho oslňovaly barvy a jak o ničem neuvažoval, leda o slunci, moři a starém kamení. Od počátku je znát, že mého bratra vyhlíží. Ve skutečnosti po něm pátrá ani ne tak proto, aby se s ním setkal, jako spíš aby k tomu nikdy nemuselo dojít. Kdykoliv na to myslím, bolí mě právě to, že bratra nezabil tím, že po něm vystřelil, ale tím, že ho přešel. Pochop, ten jeho zločin je tak vznešeně ledabylý, že to později zmařilo veškeré snahy o to, prezentovat bratra jako šahída. Mučedník se objevil až příliš dlouho po vraždě. Mezi těmi dvěma časy se bratr rozložil a kniha dosáhla nám známého úspěchu. A tím pádem se pak všichni mohli přetrhnout, aby dokázali, že tu o žádnou vraždu nešlo, ale pouze o úžeh.

Ha, ha! Copak to piješ? Tady se nejlepší alkohol podává až po smrti, dřív ne. To je náboženství, bratře, pospěš si, za pár let, po konci světa, bude jediným ještě otevřeným barem ráj.

Shrnu ti ten příběh dřív, než ti jej vypovím: jistý muž, který umí psát, zabije Araba, který toho dne nemá ani jméno – jako by ho při vstupu na scénu pověsil někam na hřebík –, a pak začne vykládat, že na vině je Bůh, který neexistuje, a že to bylo tím, co mu v tom slunci právě došlo, a proto, že ho mořská sůl nutila zavřít oči. Najednou je vražda zcela beztrestným činem a dokonce není ani zločinem, protože mezi polednem a druhou hodinou, mezi ním a Zaudžem, mezi Meursaultem a Músou žádný zákon neexistuje. A pak, po sedmdesát let, se všichni společně starají o to, aby tělo oběti honem zmizelo a místo vraždy se proměnilo v jakési duchovní muzeum. Co vlastně znamená ve francouzštině Meur-sault? Umírá sám? Umírá hloupý? Přeskočí smrt?

Zatímco bratr neměl v celém příběhu nárok ani na jediné slůvko. A to je právě obrovská mýlka, tvoje i tvých předchůdců. Absurdita totiž tíží bratrův hřbet a můj, a také nitro naší země, nikoliv toho druhého. Chápej mě dobře, nenaříkám si, ani nejsem rozhněvaný. Dokonce ani nepředstírám smutek, jenom... jenom co vlastně? Nevím. Myslím, že bych chtěl, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. V mém věku to může vypadat směšně... Ale přísahám ti, že je to tak. Mám tím na mysli nikoliv spravedlnost soudní, nýbrž spravedlnost vyváženosti. A pak mám ještě jiný důvod: chci odejít, aniž by mě pronásledoval nějaký přízrak. Myslím, že tuším, proč se píšou opravdové knihy. Ne proto, aby se člověk proslavil, nýbrž proto, aby se snáze zneviditelnil a přitom si vychutnal samou podstatu světa.

Napij se a pohlédni z okna, dalo by se říct, že krajina je takové akvárium. No tak dobrá, můžeš za to i ty, příteli, tvoje zvědavost mě provokuje. Čekám na tebe už roky, a pokud nemůžu svoji knihu napsat, můžu ti ji alespoň vyprávět, ne? Když člověk pije, vždycky touží po člověku, který mu naslouchá. To je moudrost dne, hodná zaznamenání do tvého zápisníku...

Je to prosté: ten příběh by se měl přepsat, ve stejném jazyce, ale zprava doleva. To znamená začít ještě živým tělem, uličkami, které ho dovedly k jeho konci, jménem Araba, až po to jeho setkání s kulkou. A tak jsem se naučil tomuhle jazyku, zčásti proto, abych ten příběh vyprávěl namísto svého bratra, který byl přítelem slunce. Připadá ti to nemožné? Pleteš se. Potřeboval jsem najít tu odpověď, kterou mi v době, kdy to bylo třeba, nikdo nikdy nechtěl dát. Jazykem se pije a mluví, a jednoho dne vás ovládne; a pak si zvykne chápat se věcí místo vás, zmocní se úst, jak to dělají milenci při nenasytném polibku. Znal jsem jednoho, co se naučil psát francouzsky, protože jeho negramotný otec jednou dostal telegram, který nikdo nedokázal rozluštit – bylo to v době tvého hrdiny a kolonistů. Telegram mu týden tlel v kapse až do chvíle, kdy mu ho někdo přečetl. Ve třech řádcích mu tam oznamovali smrt jeho matky, kdesi ve vnitrozemí, kde nerostou stromy. „Naučil jsem se psát kvůli otci a proto, aby se něco takového už nikdy nestalo.

Nikdy jsem nezapomněl, jak se otec hněval sám na sebe a pohledem mě prosil o pomoc,“ řekl mi ten muž. A já mám v podstatě stejný důvod. Tak do toho, pusť se znovu do čtení, i když je to všechno napsané v mé hlavě. Bratr Músa, alias Zaudž, se večer co večer vynoří z Říše mrtvých, zatahá mě za vousy a volá: „Ach, bratře Hárune, jaks to mohl dopustit? Já přece, pro rány boží, nejsem žádný dobytek, já jsem tvůj bratr!“ No tak, čti!