Juan José Saer: Oblaka

Téhož odpoledne jsem zaslal do kláštera oznámení, že se nazítří dostavím. Matka představená, přísně vyhlížející padesátnice, mě přijala v jedenáct hodin dopoledne v čisté a velice chladné místnosti, a hned po prvních větách, které jsme spolu prohodili, jsem pochopil, že v ní mé povolání vzbuzuje hlubokou nedůvěru, ale že případ sestry Teresity, jeptišky, která se měla svěřit do péče doktora Weisse, je patrně závažnější, než se čekalo, a bezesporu jim přináší nemálo potíží, protože jinak by se nesnížili k tomu, aby nás žádali o pomoc.

Z jejích slov jsem však vyrozuměl, že příkaz angažovat doktora Weisse přišel z Buenos Aires. Během rozhovoru s matkou představenou jsem se nemohl vystříhat toho, abych se v hloubi duše nepousmál. Znovu se mi totiž potvrdilo, že jen svou pouhou přítomností dokáže šílenství rozvrátit, a dokonce i zmařit plány, strukturu a zásady takzvaných rozumných lidí. Matka představená ode mě poněkud nesmyslně požadovala, abych jí výslovně slíbil, že budu zachovávat mlčenlivost.

Na její tak nepatřičné naléhání, jež se téměř rovnalo urážce, jsem musel chladně odpovědět. Řekl jsem jí, že výslovný slib v tak zvláštním případě je zbytečný, neboť mlčenlivost je již od Hippokratových dob hlavní zásadou našeho povolání. Matka představená na neochvějnost mé odpovědi nijak nezareagovala, jen přivřela víčka, aby se naše pohledy během jejího vyprávění nesetkaly, a v mnoha náznacích a opisech mi vylíčila příběh sestry Teresity, přičemž kvůli choulostivé povaze líčených událostí po celou dobu úporně potlačovala u ní zcela pochopitelný ostych.

Tato jeptiška, která nejprve přijela ze Španělska do Peru a již z nařízení jejího řádu, Služebnic Nejsvětější svátosti, přeložili do města, byla podle matky představené osobou naprosto bezelstnou a velice zbožnou, dokonce náchylnou k jistým extatickým výstřelkům, kvůli nimž byla několikrát napomenuta a z nichž se musela před řádovými sestrami vyzpovídat. Pocházela z chudých poměrů, a navzdory tomu, že se jí dostalo jen nejnutnějšího církevního vzdělání, měla silné literární sklony, které se podle matky představené projevovaly ve vyjadřování její oddanosti ke Kristu a k Nejsvětější Trojici.

Jedna z hlavních úloh řádu spočívala v péči o lehké ženy, jimiž, podle matky představené bohužel, já jsem si však v duchu pomyslel, že pro mého mistra naštěstí, Amerika oplývá, poslání, jemuž se sestra věnovala, stejně jako ostatním činnostem, s přemrštěným zápalem, dokud její horlivost a nenucenost ve styku s těmito ženami nezpůsobily jistá nedorozumění. Jeptiščina ohnivá povaha, která se vždy projevovala dosti velkou živelností, byla živnou půdou pro různé klevety ve městě, kde podle matky představené stálá zahálka obyvatel neblahým způsobem podněcovala jejich sklon zabývat se životem ostatních.

Podle matky představené však toto všechno nebylo tak vážné ve srovnání s onou otřesnou událostí, k níž došlo na sklonku minulého roku. Vzhledem k tomu, že ve městě žilo mnoho nezaměstnaných, bylo podle matky představené bezpečnější je nějakým způsobem zaměstnat, protože jinak by se z nich stali pobudové a zločinci, a tak najali jednoho muže, který měl pečovat o zahradu, sad a dvůr. Tento muž však po několika měsících práce v klášteře začal potají hanobit sestru Teresitu, nutil ji k nejrůznějším ohavnostem a vyhrožoval jí smrtí, pokud jejich počínání někomu vyzradí. Ačkoli matka představená přirozeně vynechala veskrze nepříjemné podrobnosti, z rudých skvrn, které se jí rozhořely na tvářích, jsem celkem snadno vyčetl, že vzpomínka na tyto podrobnosti v ní vzbuzuje prudké vzrušení.

Jednou, během siesty, je ona sama, matka představená, přistihla v kapličce, jak, dle jejích slov, na podlaze pod oltářem uspokojují své tělesné pudy zuřivou souloží dopouštějíce se těžkého zločinu svatokrádeže. Zahradník byl okamžitě zatčen a je stále ve vězení, avšak na sestru Teresitu zapůsobila tato událost tak zhoubně, že ji přivedla k šílenství. Jeptiška byla křehké povahy a v době, jež předcházela této události, si ona, matka představená, u sestry Teresity všimla jistých známek silnějšího vzrušení, než u ní bylo obvyklé.

Ani v jedné chvíli ji však nenapadlo, že tyto drobné duševní záchvěvy, tato mírná, leč trvalá nestálost, tyto nenadálé přechody od smíchu k pláči a tato přehnaná oddanost k Ukřižovanému, zjitřené hrůznou událostí, která ji měla postihnout, ji nakonec uvrhnou do propasti šílenství.

I když stavy silnějšího vzrušení tu a tam přecházely v období klidu a ačkoli sestra Teresita navenek nejevila žádné rysy nepříčetnosti, nadále mi vysvětlovala matka představená, prudké změny v jejím chování a poruchy ve způsobu jednání a ve vyjadřování byly tak náhlé a nečekané, že se zpočátku někteří církevní hodnostáři domnívali, že stojí před vážným případem posedlosti ďáblem, a dokonce uvažovali o možnosti tuto skutečnost oznámit inkvizici, avšak kněz, působící ve městě i jako vymítač ďábla, vědom si útrap, jež musela sestra Teresita podstoupit, po zralé úvaze dospěl k názoru, že její chování vykazuje přesnou a známou příčinu a že by se tento případ měl svěřit do rukou spravedlnosti a lékařství.

Církevní úřady v Buenos Aires se k případu vyjádřily stejně. Z osob, které matka představená zmínila, jsem znal dvě, které na rozdíl od většiny vlivných představitelů kléru byly instituci a léčebným metodám doktora Weisse příznivě nakloněné. Skutečnost, že patologický výklad případu převážil nad jeho výkladem démonologickým, nebyla dle mého názoru ani tak projevem selského rozumu církevních hodnostářů jako spíše jejich snahy o ututlání věci, neboť s doktorem Weissem jsme nesčetněkrát probírali nepopíratelný fakt, totiž to, že v Evropě byli během dvou posledních staletí do nemocničních cel pro duševně choré potají umísťováni nešťastníci, jejichž upálení by bylo způsobilo příliš velký rozruch.

Před touto neradostnou rolí ostudného vězení, kterou nám dle našeho výkladu mnoho rodin přiřklo, nás chránilo naše vzdělání nabyté v pařížských nemocnicích a neustálé úvahy o nutném rozvoji našeho vědního oboru vedené v Domově zdraví pod osvíceným dohledem mého učitele. Poctivé vykonávání lékařské vědy pro nás představovalo jediný možný způsob milosrdenství.

Po této dlouhé rozmluvě, ostatně nikterak příjemné, neboť během ní vyšla najevo naše vzájemná zdrženlivost, jsem si uvědomil, že dokud sestru Teresitu na vlastní oči neuvidím, nemohu si o jejím stavu udělat přesnou představu.

Proto jsem matce představené vysvětlil, že má profesionální povinnost mi ukládá vykonat okamžitou prohlídku nemocné, k čemuž nakonec nikoli bez zjevných pochyb a rozpaků svolila. Pacientka byla zamčená v místnosti nacházející se na konci budovy. První, co v této stísněné světnici upoutalo moji pozornost, bylo okno, chráněné mříží, které nevedlo do ulice, nýbrž do chodby a do dvora. Vzhledem k tomu, že okenice byly přivřené, místnost nyní tonula v přítmí, a jelikož nás ještě před chvílí oslňovalo jasné světlo zimního poledne, několik vteřin jsem kromě šedé skvrny, která se prudce vynořila z kouta a blížila se k nám, takřka nic neviděl.

Stále jsem mžoural na prahu dveří, avšak matka představená vstoupila, zamířila k oknu a opatrně pootevřela okenice. Škvírou se dovnitř vedral paprsek světla a ozářil dívku tak silně jako divadelní reflektor. Byla spíše drobné postavy a měla velmi krátké vlasy. Nebyla oděna do řeholního roucha, ale do jakési šedé noční košile, která ji zahalovala od krku, kde byla těsně upnutá, až ke kotníkům. Všiml jsem si, že vzdor velkému chladu, který v místnosti panoval, byla její chodidla, spočívající na cihlové podlaze, holá, zdálo se však, že jí zima nevadí.

Matka představená si povšimla mého káravého pohledu a okamžitě se mi snažila vysvětlit, že sestra nesnáší ohřívadlo, neboť trpí silnými návaly horka a vůči chladu je naprosto odolná. V pohledu sestry Teresity jsem se snažil najít potvrzení slov její nadřízené, leč marně, neboť sestra Teresita s očima upřenýma do země a s ostýchavým úsměvem na rtech a s rukama vyčuhujícíma z šedých rukávů noční košile a ve výši břicha se o sebe vzájemně opírajícíma rázem ustrnula.

Tato příliš nápadná ostýchavost mi nebyla cizí: snadno jsem v ní rozpoznal přetvářku, k níž se často uchylují určití lidé trpící duševní chorobou, kteří při svém prvním setkání s lékařem zaujímají jakousi divadelní pózu, jíž se jej snaží přesvědčit, že jakákoli pozornost věnovaná tak očividně normálním osobám, jakými jsou oni, je naprostou ztrátou času. V tom, jak na mě tato tak milá a uzavřená osoba na první pohled působila, se rovněž skrývala jistá dávka svůdnosti, ostatně velmi působivá, ač koneckonců zbytečná, neboť musím přiznat, že její energická a živá povaha, kvůli níž jsem však nepřestal brát v potaz velkou pravděpodobnost, že se jedná o osobu duševně chorou, si okamžitě získala mé sympatie.

Záhy jsem pochopil, že se se mnou sestra Teresita snaží navázat jakési důvěrné pouto, jež mělo zůstat utajeno nejen matce představené, ale zřejmě i celému klášteru, a dokonce i celému světu, asi proto, aby si sama ověřila, že se našel někdo, kdo její povahu a její způsob chování konečně správně vyloží.

Když jsem se k ní přiblížil, otevřela oční víčka a pohlédla na mě: měla šedá kulatá očka, značně pohyblivá mezi širokým a vypouklým čelem a malinkatým bílým nosem, kulatým knoflíčkem, takřka bez přepážky, jediným masitým hrbolkem vyčnívajícím nad tenkými rty, to všechno uzavřené v bílém malinkatém obličejíčku, který od okraje vlasového porostu na vrcholu klenutého čela načrtával kruh utvářející na okraji narůžovělých tváří křivku, jež se uzavírala na nepatrné, takřka neexistující bradě.

Okamžitě si ji neoblíbit bylo obtížné. Bylo těžké nezahrnout ji stejným, láskyplným citem, jaký například chováme ke králíčkovi, o němž víme, že jeho přívětivá a neklidná existence, v jejíchž duševních hnutích, od našich tak rozdílných, naše pohnutky nic neznamenají, nám ihned po jeho osvojení přivodí víc komplikací než radosti. Zmocnil se mě pocit, že při vzájemném střetnutí našich pohledů jsem v jejích očích postřehl letmý záblesk posměchu, téhož mlčenlivého posměchu, jakým nás za přítomnosti třetích osob častují jistí lidé, kteří si myslí, že jsou téhož smýšlení jako my, a který je ve skutečnosti touhou, takřka pokaždé beznadějnou, po vytvoření spikleneckého pouta.

Matka představená to brzy zpozorovala, a spíše se strachujíc o mravnost než o zdraví své chovanky, přistoupila k sestře Teresitě a kolem krku ji objala paží, kterou zakrýval široký rukáv černého roucha, jenž před tímto hříšným a zkaženým světem poodkryl jen bílou a trochu svraštělou ruku, která jeptišce něžně, ale odhodlaně spočinula na levém rameni. Ačkoli jsem si častým kontaktem s choromyslnými lidmi zvykl na jistou nepřiměřenost jejich chování, takřka okamžitě upoutal mou pozornost detail spočívající v rozporu mezi strašnými útrapami, jež musela po mnoho měsíců snášet, a dobrou náladou, zdravým vzezřením a silným odhodláním, které vyzařovalo z její osoby.

Když jsem se jí začal tázat, počínal jsem si co nejlaskavěji. Ona však zaujala dětinský a velice cudný postoj a záhy se celá schoulená přitiskla k hrudi matky představené, čímž ji vybízela, aby na mé otázky odpověděla místo ní, a současně ke mně tu a tam vysílala kradmé pohledy, v nichž se mísil posměch s vyzývavostí. Poněvadž jsem se z odpovědí matky představené již nic nového nedozvěděl, rozhodl jsem se odložit rozhovor na jindy.