Antonín zaplatil a vydal se k domovu. Usmíval se. Z toho, co právě slyšel, cítil zároveň mrazení i vzrušení. Jako by se na okamžik zastavil čas. Asi byl cynik, když v tom neviděl jen tragédii, ale i určitou lyriku, romantiku. Vyčuraně si uvědomoval, že ho to literárně inspirovalo.

„Čert aby se v tom! Pocem, chlastáme!“ zavelel najednou hlas blížící se proti němu. V šeru rozpoznal klátící se postavu s lahví polského rumu v ruce. Rum z kanystru, ten pach by poznal i s kolíčkem na nose. Byl to Gregor a nevypadal, že měl dnes dobrý den.

„Já se zrovna vracím. Víš, večer ještě musím dopsat…“

„Hovno musíš.“

„Překládám knihu, víš? V podstatě jdu do práce.“

„Brácho, udělej to pro mě. Dnes platim!“

Kniha

Filip Šimeček

Dovolená v Dubaji

2015, Nakladatelství Petr Štengl, 64 stran, 160 korun

Bylo evidentní, že Gregora něco masivně vyžraného tíží. Něco, co ho donutilo ožrat se jako dobytek téměř za bílého dne, ačkoli by jinak na pohoršené pohledy místních klepen reagoval stydlivým klopením zraku. Antonín se otočil zpět k zastávce. V lokálu to probíhalo velmi rychle. Gregor hned zkraje vyžahnul polotmavou třináctku a řeč s ním už byla notně složitá. Začal trochu blábolit z cesty.

Náhle si rozmlženým pohledem všiml páru, který se právě chystal večeřet. Servírka přinesla dvě vařící porce a zapálila dlouhou bílou svíčku trůnící v čele stolu.

Tak to bude zajímavé, řekl si Antonín a pohodlně se opřel do své židle. Do ruky vzal pivo a s úsměvem ucucával.

„Ježiš, Maruška? No fakt! Maruška! Ty stará vojno, do prdele, co tady děláš!?“

Dívka u stolu strnula. Ne! To není Gregor, že ne.

„Ahoj, Gregore.“

„Ty vole, čau! Hej, já přisednu na chvilu,“ zaržál Gregor a prudce se vymrštil zpoza svého místa.

Chtěla se nadechnout k nesouhlasné odpovědi, ale nestihla to. Její manžel chvíli žmoulal vidličku připravenou k horkému jídlu, nyní ji však raději odložil na stůl.

„Týpku, Maruška, abys věděl,“ řekl Gregor a familiárně objal mladého muže kolem ramen. Ten jeho paži štítivě setřásl. Udělal to natolik rázným pohybem, že se Gregor stáhl. Ale ne slovně.

„… eee, Maruška! Škyt! Maruška, když jsme se potkali v baru, tak… to bylo! To jsme se vždycky naprali jako svině, že?“

„No, občas jsme něco vypili. Ale to bylo dávno,“ řekla žena s omluvným pohledem na manžela. Ten chtěl zasáhnout do monologu, ale Gregor byl opět rychlejší.

„S Maruškou hospoda prostě ožila! Kaj jsme to chodili? Jak se to tam… ale čert aby se v tom…“

„Tak, Gregore, ráda jsem tě viděla. My se teda pustíme do jídla, jestli dovolíš.“

„A víš co je největší mazec?“

„Ano?“

„Že ten tvůj bejvalej…“

„Ano?“

„Ten tvůj jako ex, víš?“

„No?“

„No… že jeho matku šukal náš spolužák!“ dokončil pointu své myšlenky Gregor a chraplavě se rozkašlal. Na kraji talíře ulpěla drobná slina.

„Sorry, sorry,“ řekl Gregor omluvně a slinu zamázl špinavým palcem. V opilosti se ale netrefil a zajel dívce do bramborové kaše. Spokojeně si prst oblízl.

„To je skutečně důležitá informace,“ poděkovala dívka. Gregor se dusil ječivým smíchem.

„On ju prostě normálně klátil!“

„Ano, zmínil ses.“

„U Jiřího na chatě! Opřel ju o včelin!“ házel sebou Gregor smíchy. „No jen si to představ!“

Antonín zhodnotil situaci jako pozoruhodnou a odvedl si Gregora zpátky ke stolu.

Pár se ihned pustil do jídla.

 

Oba pánové ještě chvíli popíjeli, za pár minut však přišla melancholická fáze. Antonín věděl, že je čas jít. Ale vysvětlujte to opilci, který se snaží v alkoholu utopit svůj žal.

„Tondo, vole, mě všech… škyt… všechno tak… škyt… mrdá!“ prohlásil hlasitě Gregor a loktem shodil pivo. Špinavý ubrus byl ihned bohatší o rozšiřující se mokrou mapu. Antonín pohotově sáhl po papírových ubrouscích.

„To bude v pořádku,“ snažil se Gregorův spolustolovník uklidnit svého souseda, leč nevedlo se mu.

„Hovno bude v pořádku! Kurde, ty seš vole šťastnějš-škyt… šťastnější než já. Nemáš tolik stresu furt.“

„Ale mám méně peněz.“

„A na co já ty peníze mám! Na co! Děcka nemám, stará věčně protivná… víš co? Do prdele s těma prachama,“ hýkl Gregor, vytáhl z peněženky pětistovku a demonstrativně ji podpálil.

„Vole, neblbni, vole!“ zapomněl Antonín na svoje gramatické vzdělání a vytrhl bankovku Gregorovi z ruky.

„Co děláš, čuráku?! Já můžu svý vlastní prachy spálit, kdy chci!“

„A co takhle utratit je užitečněji? Něco založit, podpořit. Uspořádat vánoční sbírku pro psí útulek. Poslat pomoc do povodňových oblastí.“

„Ále,“ mávl rukou Gregor a svalil se na stůl. „Ty dobře víš, že na takový věci já nejsem. Ne, prostě. Já nebudu stát jako kokot někde s letáčkem a šaškovat.“

„Myslím, že ten výčet možností dost zužuješ.“

„Kurde, myslíš si, že jsem hovado, že?“

„Ne.“

„Ale já z toho rozjetýho vlaku taky chci vystoupit! Nebaví mě to už! Šéf mě buzeruje, manželka mě…“

Náhle se mu hlas zlomil. Zkřivil tvář a po zarudlém obličeji se mu začaly koulet slzy.

„Pórkhéd! Šniclmén!“ mečel Gregor do modravého dýmu, nicméně jeho příspěvek do debaty zůstal nepochopen.

„Prosím?“

„Řízkoun! Jsem řízkoun, voe! Tak mi skutečně říkaju!“

„Já jsem neslyšel, že by tady někdo ze štamgastů…“

„No jó… neslyšel, kurva že neslyšel. Ale jen co odejdu, už tu přisedne Bohdan a já už to přesně vidim! Tondo, tos čuměl, jak se Řízkoun zase vytočil, že? Šniclmen bude bez večeře, copak to se dělá, takhle chlastat, když je zítra robota?“

Gregorova hlava čekala na odpověď. Pak spadla na stůl.

Antonín chvíli soustrastně koukal, načež pokynul hostinskému a zaplatil za oba.