Jsem přesvědčená, že mapy v sobě skrývají určité tajemné kouzlo. Při pohledu na mapu mě vždy přepadne lehká závrať. Mapa je jako bludiště, jako klikatá pěšina s mnoha odbočkami, která nemá začátek ani konec. Vyberte si dva libovolné body a zkuste se dostat z jednoho místa na druhé. I kdyby je spojovala linie rovná jako pravítko, nemůžete se zbavit intenzivního pocitu, že bloudíte neznámými kraji. Já musím krotit svou představivost, protože nikdy nevím, jak je která hora ve skutečnosti vysoká. Třeba Gang Rinpočhe, 6 656 metrů. Na mapě je vyznačená hnědožlutou barvou, ale co to ve skutečnosti znamená?

Mapa sama o sobě vytváří vysoce abstraktní svět, s velikou důmyslností v sobě skrývá život i celý jeho běh. Tu tmavší, tu světlejší barvy odhalují určité emocionální zabarvení, ony komplikované a subtilní city spojené s geografií bytí. První mapa nepochybně vzešla zpod rukou výjimečně talentovaného člověka, který jistě obýval výšiny dalece vzdálené lidské představivosti, a to mu umožnilo, aby z té výšky neobyčejně jasně zřel celou zemi a detailně ji zakreslil. Mapa, čí jasný vhled ji asi stvořil?

Kdysi jsem viděla jednu mapu, která ve mně zanechala obzvlášť hluboký dojem. Byla to mapa Tibetu. Nebyla moc stará, byla barevně jednoduchá, jako kdyby ji někdo načrtnul obyčejným perem, ale poskytovala neobyčejně živý obraz oné jedinečné posvátné země buddhismu. Byly na ní zachyceny zvedající se hřebeny vysokých hor, hluboká údolí, klikaté toky řek, a mezi majestátními horami a řekami byly rozeseté purpurové tečky klášterů jako právě rozkvetlé květy; vypadalo to nádherně.

Kniha

Cchering Özer

Zápisky z Tibetu

2015, Verzone, přeložily Kamila Hladíková a Olga Lomová, 388 stran, 450 korun

Nejvíc přitahoval mou pozornost obraz Avalókitéšvary, umístěný v horní levé části, v oblasti srdce. Byl vznešený a přitom tak životný, nenechával nikoho na pochybách, že Tibet je zemí veliké lásky a slitování pod ochranou bódhisattvů. A Avalókitéšvara je přesně takový. Jak se o něm vyjádřil jeden Tibeťan: „Lidé ho považují za tibetského pastýře, jehož stádem jsou všechny živoucí bytosti na celém světě. Tak jako pastýř vede své stádo bezpečně zpět do útulku a dokud v něm nespočine i poslední ovečka, nedopřeje si oddechu.“

Z přísně geografického hlediska ta mapa neodpovídá standardu, ale kdo o ní může říct, že není krásná? Přinejmenším má schopnost rozzářit lidská srdce utopená v temnotě nebo šedi každodennosti, dovoluje lidem snít; ano, snění má neobyčejnou schopnost překonávat hranice tištěné mapy a ve chvíli rozbřesku nebo soumraku dává spatřit zlatou záři ohnivě rudého slunce, zbarvující celou zemi do zlatova. Jak úžasná schopnost! Tak například jistá rozlehlá pohraniční oblast, která se nazývá Ngari, leží daleko na západě, kde nebe visí nízko nad pustou krajinou ozářenou sluncem. Jak ráda bych zlehka přistála právě na tomto místě!

Když mi proto jeden můj přítel, s nímž jsem absolvovala buddhistickou pouť, navrhl, že by chtěl jet do Ngari něco natočit, okamžitě to znovu probudilo moji touhu, mnoho let dřímající v mém srdci, a já se hned vrhla do vyhledávání nejrůznějších informací o Ngari, jeho geografii, kultuře a lidech. Postupně se z mapy začalo vynořovat plastické a živé Ngari. Čas bez ustání ubíhá a spolu s ním se mění i prostor, ale Ngari, které jsem spatřila, se nacházelo ve víru, kde se čas protínal s prostorem.

Jinými slovy, jako bych v jednom okamžiku byla svědkem toho, jak pozůstatky království Guge, dnes už v ruinách, s každým paprskem, z něhož jemně vyzařuje magická spleť barev, znovu povstávají z neutěšené pustiny, z oné prapodivné země připomínající měsíční krajinu, nepopsatelně velkolepé. Ožil i onen velký král, známý pod mnišským jménem jako Ješe Ö. Dobrovolně se vzdal zlata, kterým mohl být vykoupen z nepřátelského zajetí jinověrců, a raději obětoval svůj život, jen aby se ve Sněžné zemi mohla svobodně šířit dharma. A já, nejsem snad to malé děcko, co pomáhá míchat barvy oněm zaníceným umělcům, kteří tu zdobí stěny pestrobarevnými malbami?

Jako omámená se v duchu toulám krajinou Ngari, kterou texty, ilustrace a fantazie přetvořily ve veliký živý obraz, ale když ho mám téměř na dosah, přívaly těžkého jarního sněhu neproniknutelně uzavřou zdejší cesty. Je to opravdu nečekaný sníh, celou zimu nesněžilo a teprve teď, jako by ohlašovaly příchod léta, sněhové vločky víří a tančí podobné prachovému peří a nakonec nás donutí, abychom se zklamaní otočili a vyrazili jinam.

Místa, která jsme si pro svou další cestu zvolili, jsou všechna nedaleko Lhasy. Jako kdyby nám ten náhlý obrat počasí sebral další odvahu cestovat do vzdálenějších míst. Přece jen nemáme křídla supa, který se vznese do vzduchu a jedním mávnutím přeletí hory a řeky. Naše křídla byla už dávno přistřižena, zakrněla a zmizela. A ještě víc se nám nedostává vřelosti a odvahy dávných objevitelů, misionářů a poutníků, všech těch, kteří se spoléhali a spoléhají pouze na vlastní nohy, velbloudy, jaky a koně a odměřují své kroky v širé pustině navzdory nepřízni proměnlivého a nepostižitelného přírodního i společenského klimatu. Dnes jsme závislí na nejrůznějších dopravních prostředcích a jiných produktech modernizace a z jízdy krajinou na koni se stal jen jeden ze symbolů cestovatelské zkušenosti...

Ale pojďte se nejprve naplněni vzrušením ještě rychleji rozeběhnout po mapě. Objevitelé v nás se probouzejí právě při cestování po mapě. A navíc, ve mně je stále i romantická duše zbožného poutníka. Nadšeně beru do ruky několik barevných fixek, zaměřuji se na okolí Lhasy a se starou buddhistickou knihou Průvodce po centrálním Tibetu od Džamjang Khjence Wangpa coby vodítkem se toulám mapami rozličných měřítek, každé jméno, každou značku, každý shluk čísel beru jako dalekohled nebo klíč, který mi otevírá cestu k vytouženému Tibetu, a všude přikresluji značky, maličké jako mravence, označující ona posvátná místa.

Není to snad přesně tak, jak píše autor knihy Tibet: Od Marca Pola k Alexandře David-Néel Michael Taylor? „Pokud tito lidé toužili mít mapy, nebylo to určitě proto, aby v nich hledali nějaké praktické ukazatele, ale spíše proto, aby nějakým způsobem završili své cestovatelské zápisky, plné barvitých emocí, jejichž text i obrazový materiál vyprávějí podivuhodné příběhy tohoto světa. Jejich skutečnou mapou byl pocit čiré radosti z nekonečnosti vesmíru lidské fantazie.“

A tak by to mělo být. Pro mě má mapa skrytý půvab, je obrazem krajiny a lidí, které jsem nemohla spatřit, zejména v případě Tibetu, země, kterou bych si tak přála, aby byla mou skutečnou vlastí. Některé mapy jako by měly určitý duchovní přesah, jediný pohled na ně dá člověku mnohem víc než pohled na obyčejnou mapu. Dojem, který v člověku taková mapa vyvolá, je jako vzpomínka na něco posvátného a vznešeného, nepochybně taková mapa člověku poskytuje hluboký duševní prožitek, jako by sama byla nějakým posvátným předmětem. Ach, mapy, vzdušné zámky, jež lidi tolik vábí a přitahují!

Vzpomínám si, že před onou více než pět tisíc kilometrů dlouhou poutí jsem se o mapy nikdy příliš nezajímala. Protože jsem v mapách neuměla číst, všechny ty různobarevné, různě dlouhé, klikaté a kulaté věci v mapě ve mně vždy vyvolávaly zmatek, až se mi to nakonec všechno v hlavě spletlo dohromady. Jakmile jsem nahlédla do mapy, měla jsem hned pocit, že jsem ztracená. Jsem rozhodně člověk, který má špatnou prostorovou orientaci.

Ale teď už je to jiné, začala jsem mít mapy ráda. Nejvíc mě baví vzít barevnou fixku a obtáhnout od počátku až do konce trasu, kterou jsem absolvovala, nebo kterou bych byla bývala ráda absolvovala. To není jen tak ledajaká čára! Každá reprezentuje vzpomínky nebo sny, každá – i když je kratinká – v sobě obsahuje lidský život a spoustu příběhů.
Nakonec jsem přece jen objevila radost, kterou může mapa člověku dát.

Když jsem potom o rok později jela do Ngari, můj Atlas Tibetské autonomní oblasti už byl úplně ohmataný a potrhaný. Na mapě – možná je můj pohled poněkud omezený, protože můj zájem se týká jen tibetských území – pak často láskyplným pohledem sleduji jednotlivé cesty a trasy. Zejména trasu oné pouti, která mě tak změnila. Přinejmenším mě naučila, jak číst v mapě. Například z Matö do Kjegunda: Na automapě provincie Čching-chaj v měřítku 1 : 8 000 000 je to nějakých šest sedm milimetrů, sotva půlka palce, kdo by byl řekl, že je to ve skutečnosti téměř tři sta kilometrů?

I když je to víceméně po rovině, na cestě leží vysoký průsmyk Tawo-la v masivu Bajan Kara, jehož nejvyšší bod dosahuje výšky 5267 m n. m. To jsou však všechno pouhé geografické údaje, kdo tam sám nikdy nejel, nedokáže si to dobře představit. A Kjegundo je na celé té trase jediné sídlo, trčí na konci odbočky připomínající ocásek. Jeho jméno připomíná hudbu rezonující povětřím, která se nese dál a dál, jako hlas trubek rozléhající se ze všech těch purpurových klášterů a prostupující celým naším životem.