Na případu publikačního zákazu knihy Cejlon: ráj bez andělů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky,1 který představoval zlomový moment kariéry obou cestovatelů, se studie snaží ukázat rozmanité typy rozptýlení regulace literární komunikace do různých institucionálních rovin na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Sleduje přímé i nepřímé metody a strategie vykonávání mocenských zásahů, včetně způsobu jejich transponování do rozmanitých diskurzivních poloh, například do byrokraticko-právnického jazyka korespondence nakladatelů s autory nebo jejich dobové mediální reprezentace.

Kauza Hanzelky a Zikmunda (H&Z) zasluhuje pozornost mimo jiné i proto, že představuje výmluvný příklad procesu postupného a do značné míry úspěšného vytlačování stovek osobností a jejich díla z veřejného prostoru a následně i z kulturního kánonu a kolektivní paměti.

Socialistické celebrity

Kniha

Michael Wögerbauer, Petr Píša, Petr Šámal, Pavel Janáček a kol.

V obecném zájmu – Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014

(Ukázka pochází z kapitoly Praktiky vylučování z literární komunikace na počátku 70. let, kterou napsala Jiřina Šmejkalová)

2015, Academia, 1664 stran, 990 korun

Připomeňme úvodem, že oba cestovatelé představovali v průběhu padesátých a šedesátých let výjimečný multimediální fenomén,2 který sice původně nevznikal jako cílený produkt propagandy, ale vládnoucí režim si jej nedlouho po návratu z jejich první africké cesty (1947–1950) přisvojil a umožnil jim zaujmout postavení, jež bychom z hlediska nepochybně simplifikujícího, ale nepřehlédnutelného „kvantitativního indexu“ mohli označit jako pozici centrálně řízených celebrit (podle Johna Storeye obsahuje každá definice populární kultury sice zjednodušující, ale podstatný „kvantitativní index“, to znamená, že daný kulturní fenomén je „široce upřednostňován mnoha lidmi anebo se jim líbí“, jinými slovy, pro udržení její moci je určující existence publika. Storey ale zároveň upozorňuje na to, že je velmi obtížné stanovit, u jaké výše prodeje začíná a končí populární kultura).3

Vedle rozsáhlé audiovizuální tvorby – jen v průběhu své první africké cesty (1947–1950) natočili tři celovečerní filmy a deset filmů dokumentárních, napsali sedm set dvě rozhlasových a dvě stě devadesát tři novinových reportáží4 – připravili již v průběhu své první expedice materiál pro cestopis Afrika snů a skutečností, vydaný roku 1952 ve třech svazcích a v nákladu 50 000 výtisků. Do roku 1957 vyšla čtyři další česká vydání Afriky, vedle toho vydání slovenské, německé, anglické a ruské.

Stvrzením vzestupu obou autorů po návratu z druhé asijské expedice (1959–1964)5 bylo mimo jiné převedení cestopisů H&Z z Orbisu do tehdejšího Nakladatelství politické literatury (NPL), pozdější Svobody, jež bylo řízeno přímo ÚV KSČ.

V tomto zlomovém okamžiku jejich spisovatelské dráhy hrál významnou roli též tehdejší ekonomický náměstek ředitele Tomáš Kosta, který spolu s šéfredaktorem Evženem Paloncym (ten později sehraje v kauze H&Z klíčovou roli) od roku 1965 nakladatelství de facto řídil.6

Ačkoli přestup do NPL měl nepochybně též ideologicko-politické pozadí, Kosta jej ve svých vzpomínkách vztahuje k stoupajícímu významu prvku tržních mechanismů v knižní produkci, jenž se v tomto období projevil i v řízení elitního stranického nakladatelství: „spoustu titulů [jsem, JŠ] prosadil právě s argumentem, že se to přece bude dobře prodávat [...] Vydali jsme takhle třeba Hanzelku a Zikmunda.“7

V průběhu roku 1965 došlo k řadě osobních setkání obou autorů se zástupci nakladatelství, včetně ředitele Květoslava Innemanna a zmíněného Paloncyho.8 Podle záznamů z jednání, v nichž se mimo jiné vyskytuje explicitně formulovaný požadavek autorů, aby s nimi redakce konzultovala jakýkoli „zásah do textu“, i to, že „pro potřeby autorů bude vytvořen fond 2 000 exemplářů“,9 bylo „dohodnuto“ pořadí vydávání svazků z asijské cesty.10 Cejlon byl v pořadí čtvrtý s předpokládaným rokem vydání 1968–1969.

Performativní vyjednávání zákazu

Počátky nakladatelského příběhu Cejlonu lze dokumentovat v dopise redaktorce Dagmar Hájkové z 18. února 1968, v němž Zikmund navrhuje podtitul Ráj bez andělů. Smlouva na Cejlon byla podepsána 28. února 1968 s termínem dodání rukopisu stanoveným na 1. prosince 1968. Očekávání nadstandardních nákladů naznačuje uvedený počet výtisků: do šedesáti tisíc se pokládá za první vydání, do sto dvaceti tisíc za druhé a do sto osmdesáti za třetí.11 

První signál nastávajícího obratu ve vývoji událostí přišel z NDR; již 26. února 1968 zástupci berlínského nakladatelství Volk und Welt cestovatelům osobně oznámili rozhodnutí nevydávat jejich knihy. Dne 4. září 1968 přišlo stejné rozhodnutí i ze Sovětského svazu – šéfredaktor nakladatelství Artia, které mělo knihu pro zahraniční nakladatele vyrábět, autorům sdělil, že „jak se dalo předpokládat, sovětský obchodní partner zrušil objednávku na Vaši knihu Tisíc a dvě noci. Zastavili jsme všechny práce a analogicky předpokládáme, že nedojde ani k vydání Světadílu pod Himálajem“.12

V té době, tedy na konci srpna a na začátku září 1968, se v korespondenci mezi oběma cestovateli a Svobodou řešily zejména otázky přepisu rukopisu Cejlonu a honorářů pro písařky. Z dopisů plyne, že na přípravné práce měly srpnové události zpočátku minimální vliv a jejich plný dosah si většina aktérů stěží dovedla představit.

Zároveň je třeba zmínit, že se rétorika používaná v písemném styku mezi autory a redakcí svým způsobem zdůvěrňuje, patrné je to například v diskusích o provozních stránkách vydání rukopisu. Lze sledovat, jak se úměrně vzdalování se veřejnému prostoru, zatíženému stávající politickou situací, proměňují původně jen profesionální vazby:

„Vážená soudružko Hájková,“ píše Zikmund 11. září 1968, „tohle je první dopis, který píšu po 20. srpnu, tedy v době normalizační (kamenné, bronzové a jak šly dějiny dál).“ Dále pokračuje: „Jinak Vás možná bude zajímat, že po enderácích (už na jaře byli předvídaví!) zrušili teď (u Artie) objednávky na naše knihy i Sověti, kontrarevoluční autory přece nemohou potřebovat. (V téhle souvislosti mne napadá, zda byste neměli název třídy, na které sídlí slavná Svoboda, změnit: třeba na Kontrarevoluční?)“13 

Dopis Miroslavu Zikmundovi z 25. září 1968 začíná redaktorka Hájková omluvou za opožděné korektury Světadílu, neboť „ze zkušeností s námi už snad víte, že [...] naše výrobní oddělení s tím nedokáže nic udělat“. Žádá ho, aby se u ní v redakci zastavil, aby se dohodli na „postupu pro další svazky“.

Uvádí, že „rukopis Cejlonu měl být odevzdán do konce t. r.“, ale vzhledem k tomu, že ji Hanzelka „už informoval, že termín nebude moci dodržet, [...] bude třeba nyní dohodnout seriózní náhradní lhůtu“. Ačkoli v dopise po stránce technického zabezpečení vydávání spisů H&Z není ani náznak jakéhokoli očekávaného přerušení kontinuity dosavadní ediční činnosti, následující věta svým způsobem otevírá novou epochu: „Věc se komplikuje ještě tím, že s. Kosta, který byl Vaším velkým příznivcem a měl pochopení pro tvůrčí problém, zůstal v zahraničí a stojíme před jmenováním nového ředitele a snad i šéfredaktora.“

Redaktorka nicméně doufala, že nakladatelství udělá „všechno pro to, abychom nezklamali čtenáře“. Avšak dále pokračuje:

I nám začátkem září volal nějaký poplašený pracovník Svazu nakladatelských podniků, sděloval, že Artie zrušila vydávání Světadílu, a chtěl vědět, jestli i my zastavíme výrobu. Odpověděla jsem, že je to nesmysl [...] Když mi asi osmkrát vzrušeně opakoval, že to Artia dělat nebude, a já mu na to osmkrát už nevrle odpovídala, že my to ale dělat budem, skončil nenadálým prohlášením, abych dovolila, aby mně vyjádřil úctu [...], byl to nějaký „posera“, jak tady říkáme.

A Hájková uzavírá dopis názornou ukázkou z dobové ústní lidové slovesnosti, jež mimo jiné dokládá pokračující výlučné postavení obou autorů ve veřejné sféře: „nakonec něco veselejšího, [...] povídá se po Praze: Rádio Vltava hlásilo, že Hanzelka upálil v Košicích Rusa. Pak to ale dementovali v tom smyslu, že to nebyl Hanzelka, ale Zikmund, nebylo to v Košicích, ale v Kostnici a nebyl to Rus, ale Hus.“14

Hanzelka, jenž byl brzy po invazi vyslán na několik měsíců „jako nový obchodní přidělenec ČSSR ve Švédsku“, však krátce nato ujišťuje redaktorku a pravděpodobně i sebe o tom, že je „(důvodně) přesvědčen, že do odevzdání rukopisu Cejlonu se věci opraví tak, že se ke své trvalé práci s Mirkem“ vrátí.15

Práce na knize pokračovaly i v průběhu jara 1969; 3. dubna pověřila Svoboda výtvarníka Ladislava Karouška ilustrační výzdobou Cejlonu ve zjevném očekávání čtenářského zájmu, překročení nákladu 60 000 výtisků a následného druhého vydání.16

A ještě v lednu 1970 informuje Miroslav Zikmund redaktorku, že dělá „teď na tom jako brok“,17 a o dva měsíce později jí sděluje, že posílá k přepisu „15 kapitol Cejlonu“, dále se věnuje převážně koncepci díla a transkripci cizích názvů.18

Zlomový bod sledovaného případu představuje stručný, několikařádkový dopis Svobody z 9. března 1970, adresovaný pouze Hanzelkovi. Jelikož tento dokument je klíčovým stvrzením institucionálního vyloučení obou autorů z oficiálního komunikačního a následně i z veřejného prostoru, je třeba jej ocitovat v plném znění:

Vážený soudruhu,
Vzhledem ke změně edičního profilu nakladatelství Svoboda jsme dospěli k závěru, že nebude nadále možné vydávat Vaše cestopisy u nás.
Pokud jde o poslední Váš rukopis s pracovním titulem Ceylon, na nějž byla uzavřena smlouva 28. února 1968 a termín na odevzdání rukopisu byl určen na 30. listopadu 1968, jsme nuceni konstatovat, že rukopis nebyl do termínu odevzdán, a tudíž považujeme tuto smlouvu za neplatnou.
Naše nakladatelství je ochotno projednat vydání zmíněného titulu v některém z nakladatelství s odpovídajícím edičním profilem.19

Čtyřstránková odpověď z 19. března 1970 je psána Hanzelkou a uvádějí ji následující řádky:

Vážení soudruzi,
v pondělí 16. března mi došel doporučený dopis v obálce a pod hlavičkou Vašeho nakladatelství. Dopisu však chybí číslo jednací, označení pracovníka nebo oddělení, odkud vyšel, a pod textem je razítko jen s jedním, nečitelným podpisem. [...] Svým obsahem, formou i tím, že byl vůbec napsán, mne velice překvapil. A jeho podivné formální vybavení ve mně budí podezření, že o jeho napsání a odeslání odpovědné vedení nakladatelství neví.20

Hanzelka uvedl, že vzhledem k tomu, že mu nový vedoucí redakce beletrie odmítl osobní setkání, hodlá reagovat na dva aspekty dopisu: právní a pracovní. Autoři dopisu podle něj „zcela opomíjejí existenci dlouhodobé dohody o vydání celého souboru asijských cestopisů“, jakož i skutečnost, že termíny odevzdání všech rukopisů „byly předmětem několika jednání mezi autory a vedením nakladatelství, a to po oboustranném podpisu příslušných smluv“.

Podle Hanzelky „odpovědní pracovníci nakladatelství Svoboda sami právoplatnou dohodou s autory“ původní termín 30. listopadu 1968 zrušili a „postupně podle oboustranné potřeby a zájmu [jej, JŠ] nahrazovali jinými termíny“, a proto pokládá smlouvu nadále za platnou.

V další části se Hanzelka věnoval „pracovnímu aspektu“ dopisu. Podle něj oba autoři „plně respektují“ nezadatelné právo Svobody „jako nakladatelství ÚV KSČ [...] změnit i dlouhodobý ediční profil“, tato změna se ale podle něj „smí projevit jenom v nově uzavřených smlouvách a v novém výběru autorů“.

Snaží se zdůrazňovat lidský rozměr jednání, připomíná dosavadní mnohaletou spolupráci, v níž „slušnost a vzájemný ohled byl jedním z hlavních základů jednání a postupu autorské dvojice ZH“. Zároveň se Hanzelka snažil relativizovat platnost ukončení spolupráce. Vyslovil domněnku, že dopis byl nejspíše „samostatnou a nedomyšlenou akcí málo informovaného jednotlivce, který si plně neuvědomuje dosah svého počínání, nebo podléhajícího nějaké psychóze, kterou si dovedeme jen těžko představit a pochopit“. Prohlašuje, že oba autoři nehodlají „měnit svůj dlouholetý vztah ke Svobodě“, a závěrem se snaží zúročit symbolický kapitál plynoucí z velké obliby jejich díla (připomíná, že knihy vyšly ve dvanácti jazycích a nákladu pěti milionů výtisků).

Žádá „odpovědné vedení nakladatelství“, aby na základě uvedených informací „znovu uvážilo další postup“, neboť jejich knihy „souhrnem své gnozeologické hodnoty“ a „prokazatelně pozitivním vlivem na dlouhou řadu ročníků dětí i mladých lidí, svou politicko-výchovnou hodnotou [...] i svou literární úrovní mohou být i nadále jedním z edičních i ekonomických pilířů nakladatelství Svoboda“.

Pro případ, že by vedení nakladatelství neustoupilo ze svého rozhodnutí, vyjádřil naději, že bude možné převzetí závazku jiným nakladatelstvím. Z důvodu všech formálních nedostatků, „pro jeho mylnost, neslušnost a obsahovou nepodloženost“ považuje dopis za neplatný a „nebere ho na vědomí“.

 


1) Kauza publikačního zákazu je ve stručné podobě zpracována v knize Jiřiny Šmejkalové Cold War Books in the ‘Other’ Europe and What Came After, Leiden – Boston, Brill 2011, s. 179–182, 184. 
2) Pavel Skopal: „Na cestu kolem světa nebo na výlet do Krče? Recepce filmových cestopisů Hanzelky a Zikmunda v 50. letech“, Iluminace 1, 2008, č. 1, s. 85–125, a Martin Franc: „Výpravy M. Zikmunda a J. Hanzelky a Československá akademie věd“, in Hana Barvíková (ed.): Věda v Československu v letech 1953–1963. Sborník z konference, Praha, 23.–24. listopadu 1999, Praha, Archiv AV ČR – Arenga 2000, s. 197–201. 
3) Srov. John Storey: Cultural Theory and Popular Culture. An Introduction, Harlow, Prentice Hall 2001, s. 5. 
4) Viz P. Skopal: „Na cestu kolem světa nebo na výlet do Krče?“, cit. dílo, s. 85. 
5) K organizaci expedice blíže M. Franc: „Výpravy M. Zikmunda a J. Hanzelky a Československá akademie věd“, cit. dílo. 
6) Komplexní charakteristiku nakladatelství Svoboda podává Eduard Burget: „Svoboda“, in Michal Přibáň a kol.: Česká literární nakladatelství 1949–1989, Praha, Academia 2014, s. 497–502. 
7) Srov. Tomáš Kosta, Vladimír Mlynář: Kosta. Rozhovor přes dvě generace, Praha, Respekt Publishing 2008, s. 77. 
8) Národní archiv (NA), Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka.
9) K prvnímu doložitelnému jednání Zikmunda s redaktorkou Hájkovou dochází 5. 5. 1965 – viz NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, záznam o jednání D. Hájkové s M. Zikmundem v Gottwaldově dne 5. 5. 1965. 
10) NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, záznam o jednání Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky na vedení nakladatelství dne 25. 6. 1965. 
11) NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, výrobní list. 
12) Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně (MJM), Archiv Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda (AHZ), Korespondence – Nakladatelství různá 1965–1973, fas. 58, šéfredaktor Artie Břetislav Chrtek Miroslavu Zikmundovi 4. 9. 1968. Obsahuje též kopii dopisu z nakladatelství Volk und Welt z 19. 12. 1968, zaslanou M. Zikmundovi ředitelem Artie Vilémem Šilarem 7. 1. 1969.
13) NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, Miroslav Zikmund Dagmar Hájkové 11. 9. 1968. 
14) MJM, AHZ, fas. 57-I, Dagmar Hájková Miroslavu Zikmundovi 25. 9. 1968. 
15) NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, Jiří Hanzelka Dagmar Hájkové 15. 10. 1968. 
16) NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, Dagmar Hájková Ladislavu Karouškovi 3. 4. 1969. 
17) MJM, AHZ, fas. 57-I, Miroslav Zikmund Dagmar Hájkové 15. 1. 1970. 
18) MJM, AHZ, fas. 57-I, Jiří Hanzelka Dagmar Hájkové 6. 3. 1970. 
19) NA, Nakladatelství Svoboda, Doklady k publikacím – nevydané, kt. 86, fas. Zikmund – Hanzelka, Evžen Paloncy Jiřímu Hanzelkovi 9. 3. 1970. Dopis je opatřen razítkem Svobody a podpisem E. Paloncyho, složka obsahuje také ručně psaný koncept dopisu.