Nelson DeMille: Panter

Muž v bílém beduínském hábitu jménem Búlus ibn ad-Darwíš, známý také pod svou al-káidskou přezdívkou an-Nimr neboli Panter, stál kousek stranou od skupiny belgických turistů.

Belgičané, čtyři muži a pět žen, přijeli ze Saná spolu s jemenským průvodcem Wásimem ar-Ráhibem v minibusu řízeném místním šoférem. Řidič zůstal sedět v klimatizované kabině, skrytý před horkým srpnovým sluncem.

Turistický průvodce Wásim neuměl francouzsky, ale anglicky mluvil dobře a jedna dívka ze skupinky Belgičanů, asi šestnáctiletá Annette, ovládala angličtinu a mohla jeho výklad tlumočit svým krajanům do francouzštiny.

Wásim oznámil skupině: „Tohle je slavný chrám Barán, známý také jako Arš Bilkís – trůn královny ze Sáby.“ Annette jeho slova přeložila, výletníci pokývali hlavami a začali fotografovat.

An-Nimr, Panter, přejížděl pohledem rozvaliny chrámového komplexu – něco přes akr zdí z hnědého pískovce, do nebe čnících hranatých sloupů a nekrytých nádvoří smažících se pod pouštním sluncem. Američtí a evropští archeologové věnovali spoustu let a ještě víc peněz na odkrytí a rekonstrukci těchto trosek pohanského chrámu a nakonec odešli kvůli podezíravosti domorodých kmenů a později i kvůli činnosti al-Káidy. Takové mrhání časem a penězi, pomyslel si Panter. Těšil se na den, až západní turisté přestanou památku navštěvovat a okolní pohanské ruiny opět splynou s tekutými pouštními písky.

Panter se zadíval přes chrámový komplex na řídkou vegetaci a pár osamělých datlovníků. Věděl, že v dávnověku bylo okolí mnohem zelenější a obydlenější. Pak se sem rozšířila poušť od východu – z Hadhramautu, což znamenalo Místo, odkud přichází smrt.

Wásim ar-Ráhib vrhl letmý pohled na vysokého beduína s plnovousem a podivil se, proč se připojil ke skupině belgických turistů. Wásim měl vše domluveno s místním kmenovým šejkem Músou a zaplatil mu sto amerických dolarů za povolení navštívit tuto národní historickou památku. Za ty peníze si samozřejmě kupoval i klid a mír; příslib, že žádní domorodí beduíni nebudou členy zájezdu obtěžovat, omezovat ani jinak ohrožovat. Tak proč tady ten beduín je, dumal Wásim.

Panter si všiml, že se na něj průvodce dívá, a upřeně se mu zahleděl do očí, dokud se muž neobrátil zpátky ke skupině.

V chrámu dnes nebyli žádní jiní turisté; každý týden se sem odvážila vypravit jen jedna až dvě skupiny z hlavního města Saná, ležícího dvě stě kilometrů na západ. Panter pamatoval doby, kdy tato slavná zřícenina lákala ze Západu víc lidí, ale nedávné zprávy o působení al-Káidy ve zdejší provincii Maríb řadu turistů od návštěvy odradily. Usmál se.

Vzhledem k této situaci také Belgičané přijeli s ozbrojenou eskortou dvaceti mužů z Úřadu národní bezpečnosti – polovojenských policejních jednotek, které měly za úkol chránit turisty na silnicích a v historických památkách.

Návštěvníci si za tu službu platili, což byly dobře investované peníze, soudil Panter. Jenže bohužel pro dnešní výletníky dostali policisté zároveň zaplaceno za to, aby odešli, což právě hodlali udělat.

Wásim pokračoval ve výkladu: „Tento chrám se také nazývá Měsíční, protože byl zasvěcen bohu Měsíce Almakovi.“

Zatímco mladá Belgičanka tlumočila, Wásim znovu kradmo pohlédl na vousatého muže v beduínském hábitu, který stál příliš blízko hloučku turistů. Měl chuť mu něco říct, ale ten člověk ho znervózňoval, a tak se raději otočil ke skupině: „To bylo patnáct set let předtím, než prorok Mohamed přinesl světu osvícení a porazil pohany.“

Panter, který také uměl anglicky, po průvodcově poslední větě souhlasně přikývl.

Pozorně si prohlížel belgické turisty. Dva postarší manželské páry se zřejmě navzájem znaly; zdálo se, že žhnoucí slunce jim nedělá dobře. Vedle nich stál mladý muž se ženou, něco přes dvacet, a Panter si všiml, že nemají snubní prsteny, ačkoli tam byli evidentně spolu a chvílemi se drželi za ruce. Zbývající dvojice také patřila k sobě a dívka, která tlumočila, byla patrně jejich dcera nebo příbuzná. Zaznamenal také, že si ženy zahalily vlasy hidžábem na znamení úcty k islámským zvykům, ale žádná si už nezakryla tvář, jak se patřilo. Průvodce na tom měl trvat, jenže ten byl slouhou bezvěrců.

Dobrodruzi, pomyslel si Panter. Zvídaví lidé, pravděpodobně zámožní, kteří se vypravili na výlet ze Saná, kde, jak věděl, bydleli v hotelu Sheraton. Ten zájezd však možná bude náročnější a dobrodružnější, než jim slibovali v cestovní kanceláři. Představoval si, že teď vzpomínají na pohodlí hotelu, na hotelový bar a jídelnu. Napadlo ho, zda někteří myslí i na otázku bezpečnosti. Taková myšlenka by byla na místě.

Wásim opět nenápadně zabrousil pohledem k beduínovi, který se přitočil ještě blíž k hloučku výletníků. Pomyslel si, že mu bude sotva čtyřicet, ale plnovous a dohněda opálená pokožka ho dělaly starším. Wásim si teď také všiml, že muž má u sebe džambíju, obřadní zakřivenou dýku, jakou na severu Jemenu nosili všichni muži. Mužova kúfíja, pokrývka hlavy, nebyla složitá ani ozdobně vyšívaná zlatou nití, takže nešlo o nikoho důležitého; žádný kmenový šejk ani náčelník klanu. Třeba ten beduín přišel západní turisty poprosit o almužnu. Wásim sice zaplatil šejku Músovi za to, aby sem příslušníky kmene nepouštěl, ale jestli ten člověk začne žebrat, Wásim mu dá pár set riálů a požádá ho, aby v klidu odešel.

Wásim opět promluvil ke skupince: „Někteří vyznavači mormonské víry v Americe se domnívají, že v šestém století před naším letopočtem uprchl z Jeruzaléma do tohoto chrámu mormonský prorok Lehi. Právě zde Lehi podle mormonských badatelů pohřbil proroka Izmaela. Když tak učinil, postavil pro sebe a pro svou rodinu velký koráb a odplul do Ameriky.“

Annette to přetlumočila, jeden z turistů se na něco zeptal a dívka to Wásimovi přeložila do angličtiny. Ten se usmál a odvětil: „Ano, jak vidíte, žádné moře tu není. Ale v dávných dobách se zde údajně nacházela spousta vody – pravděpodobně řeky po Noemově potopě světa.“

Dívka to přeložila a Belgičané chápavě přikyvovali.

Wásim je vybídl: „Pojďte prosím za mnou.“ Vystoupil po čtrnácti kamenných schodech a stanul před šesti hranatými sloupy, z nichž pět se tyčilo do výše dvaceti metrů a šestý byl v půli ulomený. Počkal, až se k němu ostatní připojí, a pokračoval: „Když pohlédnete směrem na západ, uvidíte hory, kde podle místních obyvatel přistála Noemova archa.“

Turisté si vyfotografovali vzdálené pohoří a ani si nevšimli, že vousatý muž vystupuje po schodech za nimi. Wásimovi to však neušlo a arabsky beduína požádal:

„Prosím vás, pane, tohle je soukromá prohlídka.“

An-Nimr, Panter, arabsky odvětil: „Ale já se chci také něco dozvědět.“

Wásim se snažil udržet zdvořilý tón a namítl: „Nerozumíte anglicky ani francouzsky, pane. Co se můžete dozvědět?“

Panter mu odpověděl anglicky: „Jsem chudý člověk, pane, který přišel pobavit turisty ve svém nejlepším kmenovém rouchu.“

Wásima překvapila mužova výborná angličtina. Arabsky opáčil: „Děkuji, ale šejk Músa mě ujistil...“

„Prosím vás, pane,“ skočil mu beduín anglicky do řeči, „dovolte mi, abych vašim přátelům ze Západu zapózoval při fotografování. Sto riálů za každý snímek.“

Annette ho zaslechla a přeložila to do francouzštiny svým krajanům, kteří s obavami sledovali výměnu názorů mezi oběma Araby. Když teď slyšeli, čeho se týkala, začali se usmívat a shodli se, že je to vynikající nápad – krásný suvenýr na památku.

Wásim vyhověl přání svých klientů a kývl na beduína, ať se do toho pustí.

Belgičané se začali s vysokým vousatým beduínem fotografovat, nejdřív jednotlivě a pak po malých skupinkách. Muž se při každém záběru usmál a na požádání se ochotně přesunoval po chrámu, aby měly snímky různé pozadí.

Jeden ze starších mužů ho požádal, aby tasil dýku, beduín však téměř omluvně vysvětlil, že jakmile se džambíja jednou vytáhne z pouzdra, musí se použít. Když to Annette přeložila, Belgičan ke svým krajanům poznamenal: „Tak to ho radši nebudeme žádat, aby hodil šavli,“ a všichni se zasmáli. Wásim se však nesmál.

Pohlédl na hodinky. Ze Saná sice vyjeli už v osm ráno, ale autobus dorazil do nedalekého Maríbu až po poledni.

Výletníci poobědvali, dle jeho názoru příliš pomalu, v turistické restauraci hotelu Bilkís. Tam musel Wásim neúměrně dlouho čekat na šejka Músu, který po něm požadoval dvě stě amerických dolarů a zároveň mu oznámil: „Ostatní kmeny dělají problémy, a tak jim musím zaplatit, abych vám zajistil bezpečný průjezd na zpáteční cestě do Saná.“

To už Wásim znal, ale jako pokaždé šejkovi vysvětlil: „Turisté už zaplatili pevně stanovenou taxu cestovní kanceláři v Saná plus poplatek za policejní doprovod. Víc peněz už od nich žádat nemohu. A když vám zaplatím víc, nezůstane mi žádný zisk.“ Jako pokaždé ovšem slíbil: „Příště.“

Šejk se s průvodcem ze Saná nakonec domluvil na sto dolarech, ale Wásim se rozhodl, že žádné příště už nebude. Silnice ze Saná do Maríbu začínala být nebezpečná a potíže nepůsobily jen místní kmeny, ale i ta nová skupina, al-Káida, která se v oblasti objevila loni. Tvořili ji většinou cizinci – Saúdští Arabové, Kuvajťané, lidé ze sousedního Ománu a také Iráčané, kteří uprchli ze své domoviny před Američany. Tihle lidé, pomyslel si Wásim, přinesou Jemenu neštěstí a smrt.

Šejk Músa to ostatně Wásimovi říkal: „S těmi muži z al-Káidy začínají být problémy. Zajímají je americké ropné vrty a americké ropovody a shlukují se jako smečka vlků, která čeká na příležitost k útoku.“ Pak ještě dodal: „Tyhle lidi si koupit nemůžete, příteli, a policie vás před nimi ochránit nedokáže, ale já ano. Tři sta dolarů.“

Wásim znovu odmítl dát příplatek a šejk Músa pokrčil rameny. „Snad příště,“ utrousil.

„Ano, příště.“ Wásim však teď už s jistotou věděl, že žádné příště nebude.