7. srpen 1944

Lístky

Za soumraku se snášejí z oblohy. Poletují nad hradbami, točí se ve větru nad střechami a klesají do mezer mezi domy. Ulice jsou jich plné, jejich bělostná barva se odráží od dláždění. Naléhavá zpráva pro obyvatele města, píše se na nich. Okamžitě opusťte město.

Příliv stoupá. Nad městem visí měsíc, malý, nažloutlý a téměř v úplňku. Na střechách hotelů u pláže na východě a v zahradách za nimi šest jednotek amerického dělostřelectva krmí minomety zápalnými střelami.

 

Bombardéry

O půlnoci letí přes Lamanšský průliv. Je jich dvanáct a jsou pojmenovány po písničkách: Stardust a Stormy Weather a In the Mood a Pistol Packin’ Mama. Hluboko pod nimi ubíhá mořská hladina skvějící se bezpočtem čepiček bílé pěny. Zakrátko navigátoři na obzoru spatří obrysy nízkých ostrovů osvětlených měsícem.

Francie.

Kniha

Anthony Doerr

Jsou světla, která nevidíme

2015, MOBA, přeložil Jakub Kalina, 536 stran, 399 korun

Ve vysílačkách praská. Bombardéry pomalu, téměř líně ztrácejí výšku. Ze základen protiletecké obrany rozmístěných po pobřeží stoupají nitky červeného světla. Objevují se tmavé trosky potápějících se a zničených lodí. Jedna je zbavená přídě, druhou spalují mihotavé plameny. Na nejbližším ostrově kličkují mezi skálami panikařící ovce.

Z každého letadla vyhlíží průzorem střelec a počítá do dvaceti. Čtyři, pět, šest, sedm. Blížící se hradbami obehnané město na žulovém výběžku se střelcům jeví jako hnusný zub, něco černého a nebezpečného, poslední bolák, který je třeba vyříznout.

 

Dívka

V rohu města, ve vysokém a úzkém domě číslo čtyři na Rue Vauborel, v šestém a nejvyšším patře klečí nevidomá šestnáctiletá Marie-Laure LeBlancová nad nízkým stolkem, jehož celou desku pokrývá model. Je to miniatura tohoto města s replikami stovek domů, obchodů a hotelů mezi jeho hradbami. Katedrála s věží, mohutný starý hrad a řady pobřežních vil s komíny na střechách. Z pláže zvané Plage du Môle vybíhá štíhlý oblouk dřevěného mola, nad rybí tržnicí se klene síťované atrium a náměstí jsou posetá maličkými lavičkami, ne většími než jadýrka jablek.

Marie-Laure hladí konečky prstů centimetrový ochoz na vrcholu hradeb, které okolo celého modelu vykreslují tvar nepravidelné hvězdy. Vyhledává rozšířený prostor, na němž stojí čtyři ceremoniální děla namířená k moři. „Bastion de la Hollande,“ zašeptá a její prsty sestupují po malém schodišti. „Rue des Cordiers. Rue Jacques Cartier.“

V rohu místnosti stojí dva pokovené kbelíky, až po okraj plné vody. Naplň je při každé příležitosti, učil ji prastrýc. I vanu ve třetím patře. Nikdy nevíš, kdy zase přestane téct voda.

Její prsty se vracejí k věži katedrály. Na jih od Dinanské brány. Prochází se takto po modelu města celý večer, čeká na svého prastrýce Etienna, jemuž patří tento dům a který odešel předchozí noci, když spala, a ještě se nevrátil. A teď už je znovu noc, hodiny dvakrát opsaly kruh, v celé ulici je ticho a ona nemůže usnout.

Bombardéry zaslechne, když jsou pět kilometrů od města. Ševelení statické elektřiny. Hukot v mušli.

Když otevře okno, hluk letadel zesílí. Jinak vládne až děsivé ticho: neslyší motory, hlasy ani jiné hluky. Neslyší sirény. Neslyší kroky na dláždění. Dokonce ani racky. Jen příboj, který o ulici dál a šest pater níž omývá městské hradby.

A ještě něco.

Tiché rachocení, velmi blízko. Uvolní levou okenici a přejede prsty po lamelách pravého křídla. Přichytil se do nich list papíru.

Přičichne k němu. Čerstvý inkoust. Možná benzín. Papír je suchý: není venku dlouho.

Marie-Laure postává jen v punčochách u okna zády ke svému pokoji. Na horní desce skříně jsou vyrovnané mušle, na podlaze u stěny oblázky. V rohu je opřená její hůl a na posteli leží hřbetem vzhůru tlustý román v Braillově písmu. Hučení letadel sílí.

 

Chlapec

Pět ulic na sever vzbudil bělovlasého osmnáctiletého německého vojína Wernera Pfenniga tichý přerušovaný zvuk. Skoro jako když přede kočka. Nebo když mouchy narážejí do vnější okenní tabulky.

Kde to je? Nasládlá, trochu chemická vůně zbrojního oleje, hrubé dřevo nově vyrobených muničních beden, naftalínový odér ložního prádla – je přeci v hotelu. No jistě. L’hôtel des Abeilles. Hotel Včelín.

Ještě je noc. Ještě je brzy.

Od moře se nese hvízdání a dunění – spustili palbu.

Desátník protiletecké obrany spěchá chodbou ke schodišti. „Padej do sklepa,“ zavolá přes rameno. Werner zhasne svítilnu, sroluje deku do tašky a vyjde na chodbu.

Ještě nedávno byl hotel Včelín veselým místem se zářivě modrými okenicemi, ústřicemi na ledu v kavárně a bretaňskými číšníky s motýlky na krku, kteří leštili sklenice za barem. Chlubil se jedenadvaceti pokoji s výhledem na moře a vstupní halou s krbem velkým jako náklaďák. O víkendech tady popíjeli aperitivy Pařížané a před nimi příležitostně zástupci republiky – ministři a viceministři a opati a admirálové – a ve staletích před nimi větrem ošlehaní korzáři – zabijáci, piráti, námořníci.

Ještě předtím, než se budova proměnila v hotel, před celými pěti staletími, v ní bydlel majetný privatýr, který vyměnil pirátství za studium včel na pastvinách za Saint-Malo. Sepisoval si o nich poznámky a pojídal med přímo z pláství. V korunkách dubových portálů jsou stále vyřezaní čmeláci a břečťanem porostlá fontána na nádvoří má pořád tvar úlu. Werner si oblíbil pět vybledlých fresek na stropech těch nejhonosnějších horních pokojů, kde na modrém pozadí plují včely velké jako děti, statní líní trubci a dělnice s průsvitnými křídly, a nad šestihrannou vanou se skví třímetrová královna se složenýma očima a zlatě osrstěným zadečkem.

Během posledních čtyř týdnů se hotel proměnil, stala se z něj pevnost. Oddíl rakouské protiletecké obrany zatloukl všechna okna a převrátil každou postel. Opevnili vstup a všechna schodiště zaskládali bednami s protileteckými granáty. Ve čtvrtém patře, kde se zahradní pokoje s francouzskými okny otevírají přímo na hradby, se zabydlela stárnoucí vysokorychlostní protiletadlová zbraň zvaná osmaosmdesátka, která dokáže odpálit téměř desetikilový granát do vzdálenosti patnácti kilometrů.

Rakušané nazývali svůj kanon Její Veličenstvo a v uplynulém týdnu se o něj starali asi s podobnou péčí, jakou by dělnice věnovaly své královně: krmili ji oleji, opatřili hlaveň novým nátěrem, namazali jí kola a k nohám jí nanosili pytle s pískem jako obětní dary.

Vznešená acht acht, smrtonosná panovnice, která je měla všechny chránit.

Werner je na cestě do přízemí, když v tom osmaosmdesátka vypálí dvě těsně po sobě jdoucí rány. Je to poprvé, co slyší její hlas z takové blízkosti. Zní to, jako by se utrhla horní polovina hotelu. Klopýtne a zacpe si uši. Stěnami projíždí vibrace až k základům a zase zpět.

Werner slyší spěchající Rakušany, jak o dvě patra výše znovu nabíjejí, i slábnoucí jekot obou granátů, které se řítí nad oceánem, teď už tři nebo čtyři kilometry od hotelu. Jeden z vojáků si zpívá. Možná je jich víc. Možná zpívají všichni, osm mužů Luftwaffe, kteří za hodinu budou všichni po smrti.

Werner honí kužel světla ze své svítilny po vstupní hale. Mocná zbraň zahřmí potřetí a někde poblíž se tříští sklo, z komína se do krbu sype suť a stěny hotelu se chvějí jako rozeznělý zvon. Werner má obavy, že mu ten zvuk vyklepe zuby z dásní.

Rozrazí dveře do sklepa a na chvilku se zastaví, nic nevidí. „To je ono?“ ptá se. „Vážně jsou tady?“

Ale kdo mu odpoví?

 

Saint-Malo

V uličkách města se probouzejí poslední neevakuovaní obyvatelé. Někdo brblá, jiný si povzdechne. Staré panny, prostitutky, muži přes šedesát. Nerozhodní a nevěřící, kolaboranti a opilci. Jeptišky všech řádů. Chudí. Tvrdohlaví. Slepí.

Někteří spěchají do krytů. Jiní se přesvědčují, že je to jen cvičení. Další sahají po dece, modlitební knížce nebo balíčku karet.

Den D nastal před dvěma měsíci. Města Cherbourg, Caen i Rennes jsou osvobozena. Polovina západní Francie je svobodná. Na východě Sověti dobyli zpět Minsk. Polská Zemská armáda vede povstání ve Varšavě. Některé noviny se odvažují naznačovat, že válka se začíná obracet ve prospěch Spojenců.

Tady však nikoli. Nikoli v poslední baště této části kontinentu, v poslední německé opěrné základně na bretaňském pobřeží.

Tady si lidé šeptali, že Němci renovovali dva kilometry podzemních chodeb pod středověkými hradbami, že vybudovali nové obranné prvky, distribuční kanály, únikové cesty, ohromné podzemní komplexy. Pod pevností La Cité na poloostrově na druhém břehu řeky se mají ukrývat místnosti plné obvazů a munice, a dokonce i podzemní nemocnice, vybavená klimatizací, nádrží na vodu o objemu dvě stě tisíc litrů a přímou linkou do Berlína. Nacházejí se tam i plamenometné pasti, síť bunkrů s periskopy… Ve skladech leží tolik střeliva, že by mohli odpalovat do moře granáty po celý rok bez přestávky.

Šeptali si, že je tady tisíc Němců připravených zemřít. Nebo pět tisíc. Možná víc.

Saint-Malo. Město ze čtyř stran obklopené vodou. Jeho spojení s Francií je chabé: hráz, most, úzký pruh písku. V první řadě jsme Malonci, říkají obyvatelé Saint-Malo. Pak Bretonci. Francouzi, jen když už není jiná možnost.

V bouřkovém světle jeho žula září modrou barvou. Když je příliv hodně vysoký, moře se vkrádá do sklepů v samém středu města. Při nízkém odlivu naopak z vody trčí řasami porostlá žebra tisíce ztroskotaných lodí.

Za tři tisíce let zažil tento malý výběžek mnoho obléhání.

Takové však nikdy.

Babička si bere do náručí řvoucí batole. Opilec, který o kilometr dál močí v postranní uličce za Saint-Servan, strhne z živého plotu list papíru. Naléhavá zpráva pro obyvatele města, čte na něm. Okamžitě opusťte město.

Z okolních ostrovů srší záblesky vypovídající o činnosti protileteckých baterií a z obrovských německých zbraní, umístěných ve městě, letí nad moře další vyjící granáty. Osmdesát Francouzů uvězněných v ostrovní pevnosti Fort National, vzdálené půl kilometru od pláže, se tísní na měsícem ozářeném nádvoří a hledí k nebi.

Čtyři roky okupace, a co jim teď nese hučení blížících se bombardérů? Vykoupení? Zkázu?

Rachot ručních zbraní. Chraplavý skřípot protiletadlového kanonu. Desítka holubů sedících na věži katedrály se rozlétá k moři.

 

Rue Vauborel 4

Marie-Laure LeBlancová stojí sama ve svém pokoji a čichá k papíru, jehož obsah si nemůže přečíst. V okolí vyjí sirény. Dívka zavře okenice a utěsní okna. Letadla se blíží s každou vteřinou. Každá další znamená ztracený čas. Měla by uhánět dolů. Do rohu kuchyně, odkud vedou malá padací dvířka v podlaze do sklepa plného prachu a dek rozhryzaných od myší a dlouho neotevřených prastarých truhel.

Namísto toho se vrací ke stolku u paty postele a pokleká k modelu města.

Její prsty znovu nachází městské hradby, Bastion de la Hollande, úzké schodiště vedoucí dolů. V tomto okně, právě tady, ve skutečném životě jedna paní každou neděli vyklepává koberečky. A z tohoto okna jednou pokřikoval nějaký kluk: Koukej se na cestu, seš snad slepá?

Okenní tabulky se chvějí. Protiletadlové zbraně opět spustily. Země se otočila zase o kousek dál.

Pod konečky jejích prstů se kříží Rue d’Estrées s miniaturní Rue Vauborel. Prsty míří doprava a počítají vchody. Jeden, dva, tři. Čtyři. Kolikrát už to dělala?

Číslo čtyři: vysoká zchátralá stavba, která patří prastrýci Etiennovi. Prožila v ní poslední čtyři roky. A teď tady klečí v šestém patře, zatímco se k ní řítí dvanáct amerických bombardérů.

Zatlačí na maličké vstupní dveře, čímž se uvolní skrytá západka, a domeček vyskočí z modelu. Když ho sevře v dlani, je velký asi jako otcova krabička cigaret.

Bombardéry už jsou tak blízko, že se jí pod nohama klepe podlaha. V chodbě cinkají křišťálové ověsy lustru, visícího nad schodištěm. Marie-Laure otočí komín domečku o devadesát stupňů. Pak odsune tři dřevěné dílky tvořící jeho střechu a obrátí ho.

Do dlaně jí vklouzne kámen.

Je studený. Velký jako holubí vejce. Má tvar slzy.

Marie-Laure drží domeček v jedné ruce a kámen v druhé. Pokoj se zdá být křehký, chatrný. Jako by jeho stěny měly rozdrtit obří prsty.

„Papa?“ zašeptá.

 

Sklep

Pod vstupní halou hotelu Včelín se nachází sklep, který korzáři vykutali ve skalním podloží. Za bednami, skříňkami a děrovanými deskami s nářadím se skrývá žulová stěna. Strop podpírají tři masivní, ručně otesané trámy, které sem před několika staletími dotáhli koně z nějakého dávného bretaňského lesa.

Světlo jediné žárovky vrhá do prostoru mihotavé stíny.

Werner Pfennig usedl na skládací židli u stolu, zkontroloval stav baterií a nasadil si sluchátka. Před sebou má ocelové pouzdro s rádiovou stanicí a anténou, dlouhou jedna celá šest metru. Umožňuje mu komunikovat se stejným zařízením nahoře, dvěma dalšími protileteckými bateriemi rozmístěnými v městských hradbách a s velením posádky v podzemní základně na druhém břehu řeky.

Přístroj se s hučením zahřívá. Hlídka diktuje do sluchátek souřadnice a dělostřelec je opakuje. Werner si mne oči. Za ním jsou až ke stropu naskládané ukořistěné poklady: stočené tapiserie, pendlovky, kredence a ohromná rozpraskaná plátna s krajinkami. Na polici před Wernerem stojí osm nebo devět sádrových hlav, jejichž účel mu uniká.

Po úzkém dřevěném schodišti sestupuje mohutný rotmistr a sklání hlavu pod trámy. Mile se na Wernera usmívá a sedá si do vysokého křesla, čalouněného zlatým hedvábím. Ručnici si položí na silná stehna, kde vypadá spíš jako obušek.

„Už to začíná?“ ptá se Werner.

Volkheimer přikývne. Zhasne svítilnu a zamrká svými zvláštně jemnými řasami do šera.

„Jak dlouho to potrvá?“

„Dlouho ne. Tady dole jsme v bezpečí.“

Jako poslední přichází technik Bernd. Je to drobný chlapík s vlasy v barvě myší šedi a šilhavýma očima. Zavře za sebou dveře do sklepa, zajistí je mříží a sedne si do poloviny dřevěného schodiště se strnulým výrazem, který prozrazuje buď strach, nebo odhodlání, těžko říct.

Za zavřenými dveřmi vytí sirén slábne. Žárovka u stropu poblikává.

Voda, uvědomí si Werner. Zapomněl jsem na vodu.

Ze vzdáleného koutu města pálí druhá dělostřelecká baterie a vzápětí znovu spustí osmaosmdesátka nad jejich hlavami, hlasitě a výhrůžně, a Werner poslouchá, jak granát s jekotem letí k nebi. Od stropu se snáší příval prachu. Ve sluchátkách slyší, jak Rakušané nahoře pořád zpívají.

… auf d’Wulda, auf d’Wulda, da scheint d’Sunn a so gulda…

Volkheimer ospale zkoumá skvrnu na svých kalhotách. Bernd si funí do dlaní. Z vysílačky zní praskání a hvízdaní. Werner vzpomíná na domov: Frau Elena se sklání k jeho botičkám a zavazuje mu tkaničky na dva uzly. Za vikýřovým oknem tančí hvězdy. Jeho mladší sestřička Jutta má přes ramena přehozenou prošívanou deku a od levého ucha jí visí radistické sluchátko.

O čtyři patra výš Rakušané strkají do kouřícího závěru další granát, ověřují dráhu a zacpávají si uši před dalším výstřelem, ale tady dole Werner slyší jen hlasy svého dětství. Bohyně dějin shlíží na zemi. Jedině skrze ten nejžhavější oheň je možno dosáhnout očištění. Vidí les umírajících slunečnic. Hejno kosů, které vystřelilo z koruny stromu.

 

Bomby odpáleny

Sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet. Teď pod průzory ubíhá moře. A teď střechy domů. Dvě menší letadla zanechávají na obzoru kouřovou stopu a vedoucí bombardér svrhává svůj náklad. Ostatních jedenáct ho následuje. Nálože diagonálně klesají k zemi a bombardéry stoupají k nebi.

Vzduch se plní černými tečkami. Prastrýc Marie-Laury, zavřený s několika stovkami dalších ve Fort National půl kilometru od pobřeží, je pozoruje s přimhouřenýma očima a myslí si: Kobylky. Na mysl mu vytane přísloví ze Starého zákona, které slyšel kdysi dávno v nedělní škole: Kobylky, které nemají krále, a přece všechny vytáhnou válečně seřazeny.

Démonická masa. Vysypané pytle fazolí. Stovky roztržených růženců. Existují pro ně tisíce metafor a všechny jsou nedostatečné – čtyři pumy v každém letadle, celkem čtyři sta osmdesát, třicet tři tisíc kilogramů výbušnin.

Snášejí se na město jako lavina. Hurikán. Šálky kloužou z polic. Obrazy padají z hřebíčků. Ve zlomku vteřiny sirény nejsou slyšet. Nic není slyšet. Vše se ztrácí v ohlušujícím burácení.

Protiletadlové zbraně naposledy pálí. Dvanáct bombardérů se bez újmy otáčí do modré noci.

V šestém patře čísla čtyři na Rue Vauborel se Marie-Laure krčí pod postelí a tiskne si kámen i model domu k prsům.

Žárovka u stropu ve sklepě pod hotelem Včelín zhasíná.