5. 1.

Pět hodin dvacet. Kotle naskočily normálně. Už mě to nevzrušuje, tahle chvíle nači nenaskočení. Jednak jsem si zvykl, jednak jsem ospalý, příliš neprobuzený na vzrušování se.

Pátý den nového roku. Život „naskočil“ taky normálně. Setkání konce roku starého a začátku roku nového byla přinejlepším smutně veselá, spíš smutně melancholická. Několik přátel prohlašovalo, že tak nehezký rok, jako byl 1972, ještě neprožili – a nepůsobily na to, jak se mi zdálo, povánoční či silvestrovské kocoviny. „Drápy doby“ jsou zadřeny v kůži, působí v nevědomí i na lidi v podstatě veselé. Únavy z útlaku, smutky z hald kolemjdoucí primitivnosti, generační pocity z uzavřenosti životů při myšlení na dlouhodobost vlády hlouposti, osobní neštěstí či smůly, v nichž hrají velkou roli nemoci způsobené poruchami nervového systému, neschopnost intelektuála střední generace najít si jiné sféry zájmů za ukradenou aktivitu.

KNIHA

Karel Bartošek: Z papírků

(Ukázka je z deníků z roku 1973)

2015, Paseka, 176 stran, 249 korun

Na Nový rok u Slánských. S mámou o době. Ona: „Aspoň teď vidíte, co to byla padesátá léta – a to je to teď podstatně lehčí.“ A povídali jsme si – i když jsem celou diskusi asi ovlivnil svou výjimečně smutnou, „kocovinovou“ náladou – o smrti, o chuti někam utéci, někam do přírody daleko od lidí (s námi seděl Jindřich Hegr, jehož duše je na takováto témata vždycky naladěna), o únavě duší a těl.

Druhý den roku s Robertem Kalivodou. Už dlouho jsem neviděl jeho tvář tak zpustošenou napětím a bolestí. Říkal jsem si, že v této době, možná letos, umře. Nesmírně trpí tím, co se děje kolem. Mluvil o televizní inscenaci Svatého Michala, kterou Čs. televize zahájila nový rok – a srovnával ji s tím, na co česká kultura měla a má. Byl otřesen, že se dělají věci ještě schematičtější než před dvaceti lety – a že se to vydává za vrchol socialistického umění. A mluvil – tentokrát o tom byl strašně přesvědčen – o perspektivě dvaceti let; dřív, vzhledem k minulé zkušenosti, se dle něho nic podstatného nestane, je zapotřebí nových dvaceti let postupného reformování, než budeme zase v dýchatelnějším ovzduší. „Můj život je skončen,“ říkal, „ty máš ještě naději – jestli odejdeš do Francie a pokusíš se tam internacionálně zobecnit naše zkušenosti.“

8. 1.

Robert Kalivoda je těžce nemocný člověk, s vysokým tlakem a nefritidou (ledviny). Je stále zaměstnán v ústavu akademie, a mohl by být tedy zdánlivě klidnější. Ale – jak si někdy říkáme s Karlem Kosíkem – „zaměstnaní“ intelektuálové, myslící jako my, jsou na tom podstatně hůř. Setkávají se totiž denně s přikrčeností či přetvářkou jiných, s primitivností či zlobou nekulturní politiky, mají stále co ztratit, což je nutí – a zřejmě často – mlčet nebo trochu hrát. S Robertem Kalivodou si už měsíce hrají, kdy ho vyhodí, a prodlužují mu pracovní smlouvu na krátký čas – teď je právě „zaměstnán“ do konce března, do této doby mu byla prodloužena pracovní smlouva. A hlavní představitelé moci jsou „slušní“ – chtějí, aby šel do invalidního důchodu.

Smutné je, že člověk s takovou minulostí (Robert byl, říká, i počátkem padesátých let v podstatě programovým antistalinistou; vyplývalo to z jeho surrealistických kořenů) má občas strach. Přesvědčil jsem se o tom zcela konkrétně, byl totiž v prvních dnech mého zatčení jedním z mála svědků, který na mě něco povídal – řekl o mně, že jsem mu ukázal „nelegální“ časopis. Po mém návratu mi to vysvětloval: dal se jednak zaskočit, a hlavně se chtěl za každou cenu dostat domů – měl jít totiž podepsat nějaký papír, rozhodující pro přijetí jeho patnáctileté dcerky na střední školu. Jinému příteli to také vysvětloval. „Nedá se nic dělat, vlastní krev je vlastní krev.“ A má z toho, právě proto, že prožil takový život, nesmírné trauma. Cítím a vidím to při každém setkání s ním.

V úterý večer (2. 1.) s Jiřím Čutkou. Má potřebu popovídat si o zážitcích minulého týdne, o mém setkání s mládím. Také Čut zdrcen televizní inscenací Svatého Michala, začal o tom sám, srovnával dnešní schematismus s tím minulým před dvaceti lety, jemuž jsme také tleskali. Dlouze jsme hovořili o našem fanatismu z počátku padesátých let a o jeho příčinách, o naší nevzdělanosti (a odporu k určitým výsledkům poznání), o víře a „monopolu pravdy“ atd.

Ve středu a čtvrtek (3. a 4.) mě přišel do kotelny navštívit pan Mach, který zde přede mnou topil. V padesátých letech byl tajemníkem Svazu novinářů; od počátku roku 1958 šest let seděl – dostal na krk nějakou rozkrádačku ve Svazu, jež byla vhodnou v době, kdy moci šlo (říká) o politickou pomstu za chování tohoto Svazu v letech 1956–57; podobná věc se dle něho „pekla“ i proti tehdejšímu tajemníkovi Svazu spisovatelů Janu Otčenáškovi.

Dnes je Mach v penzi, občas si přivydělá děláním korektur nebo nějakým drobným psaním. Je to bystrý děda, „živá kronika“ spousty lidských osudů. Jak dalece „pábí“, mohu těžko posoudit, ale vzhledem k mým ostatním informacím a mé zkušenosti se zdá, že si příliš nevymýšlí. Vysvětlil mi už před několika měsíci, že je bývalý melantrišský redaktor, má za sebou trochu českého odboje za okupace a koncentrák, byl po válce v KSČ zřejmě s duší opravdového sociálního demokrata (vstoupil do KSČ už před válkou).

V dnešní době se od nás liší tím, že občas potká své bývalé známé či kamarády – lidi režimu – a hovoří s nimi. A dovede je zřejmě vyprovokovat ke sdílnosti. Tentokrát například hovořil o setkání s profesorem Frendlovským, pedagogem z Brna, který byl jeho spolužákem, „ostrým mužem“, jenž mimo jiné politicky „odrovnával“ Jaroslava Šabatu.

Dle Macha mají dnes tito lidé nesmírný strach z „pravičáků“, kteří zde zůstali, kteří teď jsou sice závozníky, topiči, skladníky apod., ale kteří jsou podle nich neustále připraveni okamžitě nastoupit na odpovídající místa. (A navíc si prý studují.) Strach z obyvatelstva – pan profesor prý hovořil o mládeži takto: „S námi jde jen asi deset procent mladých, a ty by se ještě ztenčily, kdyby zafoukal jiný vítr.“ A strach – a to se mi zdá pozoruhodné – z „Moskvy“. Ten člověk (a kolik jiných?) si myslí, že je „Moskva“ může nechat kdykoliv na holičkách, jestli se jí to bude hodit do mezinárodních kombinací. V diskusi prý připomínal, jak Stalin při dohodách s Hitlerem nechal napospas polské komunisty...

Jiné drby: Katušev prý počátkem roku 1972 čs. vůdcům: „Už nás budete stát tolik jako Kuba.“ – Náš novinář, který byl v Moskvě v době, kdy volby v NSR. Večer voleb, kdy hlášeny výsledky, seděl v klubu novinářů. Jeho poznatek: všeobecné zděšení, ne uspokojení. A vysvětlení ruské nálady (nejasné, o jaké rozhovory se opírá): Češi a Poláci si budou moci víc foukat, když z NSR nehrozí nebezpečí!

Bystrý děda prožil Vánoce na Vysočině, ve Žďáru, odkud pochází. Jeho dojmy: politická netečnost – lidi ve velké fabrice nechodí na schůze atd. (syn tam dělníkem). O agitačních a propagandistických úspěších v továrně se dozvídají ne z vlastní zkušenosti, ale z RP (tam už o Žďárských strojírnách 2× článek). V místě „vládne“ penzionovaný učitel, „zhrzený“ básník (v mládí psal nepodařené verše), jenž si nyní může všestranně léčit své komplexy. Lidské postoje: urvat, co se dá, mašluje se (hraje se navenek). Hodně se pije – zřejmě všeobecný rys, i má zkušenost stejná. Mezi mladými lidmi se rozmáhá pověrčivost – pro mě novinka.

Pátek (5.) – improvizovaná oslava narozenin přítele Jiřího Čutky. Já opět „ve formě“ – po diskusi o kriminále, kterou začal Jindřich Hegr (jeho trauma je zřejmě velmi silné), kdy se mně „vyčítá“, že se teď chovám, jak se chovám, vztek. Rozbíjení sklenic razantními údery o podlahu – dobré odreagování se. Přítel Čut v diskusi: „Prožil jsem strašný rok – já měl takový vztek a smutek, že mě taky nezavřeli.“ I když trochu přiopilý, asi ne gesto, ale pravda. Nádherná doba. A já pak vzpomínám na Döblinova Franciho, opouštějícího vězení: „Trest začíná...“