Nejméně deset vteřin jsem nechápal, co mám před očima.

Vedle postele ležel převrácený noční stolek z ořechu a karafa s jakousi lihovinou – podle dřevité vůně nejspíš whisky – se na zemi roztříštila na sto drobných střípků, jako kdyby se tam rozletěl diamantový náhrdelník dámy z vyšší společnosti. To jsem vstřebal bez potíží. Z podlahy na mě zíral portrét Thomase Jeffersona, vyvedený dramatickými tahy štětce. I s tím jsem se smířil.

Pak jsem se přinutil shromáždit veškerou sílu vůle, kterou mám, pohlédl jsem na ústřední postavu scény a cítil, jak se mi podlamují kolena.

Na zlatavé kůži Lucy Adamsové vynikaly modré rty a nehty na rukou. Její strnulost byla konečná, trvalá – vypadala, jako by se vůbec nikdy nehýbala. Kolem krku měla dvakrát obtočený provaz s volnými konci a já vzápětí pochopil, že to je hnědý hedvábný pásek z Valentinova županu.

Kniha

Lyndsay Fayeová

Lovci vran

2015, Paseka, přeložil Michal Prokop, 370 stran, 299 korun

Najednou jsem se musel jednou rukou opřít o kraj postele a druhou o vlastní koleno. Někde vzadu v hlavě, kde zrovna nezněl hukot jako u Niagarských vodopádů, jsem si uvědomoval, že není dobré hroutit se na koberec posetý zlověstnými střepy.

Když na chvilku zavřu oči, pomyslel jsem si bláhově, tohle všechno zmizí.

Mýlil jsem se. Jakmile jsem se zase rozhlédl, spatřil jsem jednu z nejděsivějších věcí, jaké jsem kdy viděl.

Oči měla široce otevřené. V poslední době jsem však zjistil, že to je u zavražděných docela obvyklé. Na sobě měla spodní prádlo – korzet rozepnutý a svěšený, košili rozvázanou a odkrývající většinu hrudi mezi tenkým hedvábím, které nesklouzlo z ramen úplně. Na krku jsem zpozoroval nachové podlitiny, které stále temněly. Také tohle jsem už jako měděná hvězda spatřil. Dvakrát.

Ze zážitku z odporného bordelu na Orange Street jsem se vzpamatovával tři týdny.

Kromě toho jsem měl dojem, že vidím jakési škrábance na jejích prsou. Ne čerstvé – byly to nekrvavé staré jizvy, připomínající šlépěje v korytě vyschlého potoka. Zdálo se, že k nim přišla už před lety. Podle stříbřitých okrajů zahojené kůže na ně nejspíš dávno zapomněla. Nechápal jsem, proč bych je teď měl vidět já. Pak jsem si uvědomil, že to jsou řezné rány nožem. A rozhodně ne obyčejné.

Jizvy se táhly ve dvou řádcích přes hruď a daly se přečíst.

 

Já kárám a trestám ty, které miluji,
vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

 

Nevzpomínám si, jaká kletba se mi drala na jazyk, ale nevyslovil jsem ji.

Přicházejí chvíle, kdy zkrátka přestanu vnímat jasně. Přečetl jsem si tu větu, vyřezanou před lety do kůže paní Adamsové, a náhle jako bych se ocitl v horečnatém snu, kde okraje viděného světa potemní a tvary se rozplývají. Dostal jsem do se mizerného divadelního kusu, ve kterém paní Adamsová odříkávala úryvky ze Shakespeara a zároveň polykala jeden nůž za druhým, až jí jejich špičky trčely z vydutého břicha. Chtěl jsem ji poprosit, ať toho nechá, ale zjistil jsem, že nemám ústa. Pod nosem se přes zuby táhla jen zacelená kůže.

Dávalo mi to však stejný smysl jako uškrcená paní Adamsová s vyrytým nápisem ve Valově posteli.

„Seber se,“ zasyčel jsem a hodil do sebe pořádný doušek brandy.

Závrať ustoupila a dostavilo se bušení srdce.

Seděl jsem ve Valově salonu a zíral na jeho dubový stůl. Nebe za oknem se nemilosrdně rozjasňovalo. Bezpečí se stávalo minulostí. Uplynula minuta. Možná dvě.

Bylo třeba konat, a to hned, neboť bratra jsem nikde neviděl a nic nedávalo smysl. Vůbec nic. V úvahu nepřicházely peníze, láska, politika, Bůh ani žádný jiný důvod, o nichž jsem věděl, že se kvůli nim lidé navzájem vraždí. Smrt paní Adamsové nebyla jen tragická. Byla nepochopitelná.

Musíš něco udělat, pomyslel jsem si. Rychle.

A teď přijde to zdaleka nejhorší: Nemusel jsem se pobízet dvakrát. Jakmile jsem pochopil, co to tělo znamená a co by mohlo způsobit, začal jsem jednat. Odhodlaně a cílevědomě. Rád bych si vysloužil obdiv tvrzením, že jsem dlouze přemítal nad morálními důsledky odklizení očividně zavražděné ženy z místa, kde jsem ji nalezl.

Jenže to tvrdit nemůžu. V kostech jsem totiž cítil, že to Val neudělal. Bez ohledu na množství morfia, jež mu pobláznilo nebo zatemnilo mysl.

A i kdyby to udělal, nehodlal jsem přihlížet, jak bratra pověsí.

Krev mi proudila zpátky do znecitlivělých rukou. Věděl jsem přesně, co mám dělat. Za předpokladu, že budu mít dost času.

Doběhl jsem do ložnice a v koutě našel zmačkané modré šaty paní Adamsové. Odnesl jsem je na postel a jemným pohybem prstů přes víčka jí zatlačil oči. Potom jsem vrátil Valův hnědý hedvábný pásek na župan. Co nejrychleji jsem oblékl postavu, která ještě úplně nevychladla, a mlčky jsem proklínal záludnosti ženského odívání.

Nemusí to být dokonalé, opakoval jsem si. Hlavně abych to stihl.

Když jsem jí zapínal knoflíky u krku, měl jsem to děsivé napomenutí přímo před očima. Miluji. Kárám. Trestám. Čiň pokání. Vzpomněl jsem si, jak Lucy Adamsovou vylekalo zmizení její sestry a syna. Jak se jí rozpadl svět – roztrhl se vedví a začal krvácet.

Přece jenom už mě taky unesli.

„Vy mě neslyšíte,“ zamumlal jsem, když jsem se vydýchal a balil ji do deky. „Ale jestli někdy potkám toho psa, který vám to udělal, taky mu něco vyřežu do kůže.“

Otevřel jsem dveře bratrova bytu a zvedl paní Adamsovou. Ze záhybů šedé vlny jí vysvítal jen obličej. Sestoupil jsem po schodech, přičemž jsem ji pevně svíral v náručí, aby měla hlavu na mém rameni a nezachytávala se nohama o zábradlí. Když jsem došel do přízemí, zamířil jsem k zadnímu vchodu a doufal, že za ním někdo odházel sníh.

Volnou ruku, kterou jsem podpíral kolena paní Adamsové, jsem položil na kliku. Mrazivý vzduch mi sežehl pot na kůži, jako kdyby ji zachvátily plameny. Po šíji mi stékaly potůčky roztaveného olova. Kopnutím jsem za sebou zavřel dveře a přešel dvůr. Po krátkém zlém snu za bílého dne a slovech, která jsem řekl Lucy Adamsové ve Valově ložnici, už nic nebolelo tak, jak by mělo. Aspoň dokud jsem pracoval na velmi zvláštním a důležitém úkolu.

Měl jsem však podezření, že se bolest dostaví později. A že mě naprosté selhání při ochraně této ženy a celé rodiny dost poznamená.

Nechal jsem nevelký tmavý dvorek za sebou a přes krvavě rezavou branku jsem vyšel do uličky, která mě za domy odvede pryč. Tady sníh částečně roztál, ale nikdo ho neodklízel ani neposypal solí, popelem či pískem. Dvakrát jsem zavrávoral a jednou se pramínek nádherných vlasů paní Adamsové zachytil za vyhozený rám dveří, čehož jsem si povšiml až poté, co vlasy zůstaly viset na trčícím hřebíku.

Vyčítal bych si to. Ale tlačil mě čas.

Jižní hranici Valova bloku tvoří Broome Street. Na té jsem narazil na kameloty vyvolávající titulky, prodavače jedlých kaštanů a saně klouzající sněhem. Všudypřítomná pouliční reklama, křiklavé plakáty vylepené na dřevěných deskách podél chodníků, působila v měkkém světle sentimentálně a hystericky. Za chůze jsem zpod okraje klobouku sledoval kolemjdoucí.

Sám jsem se tvářil lhostejně. Klobouk mi posloužil jako úkryt i pozorovatelna.

Pohledem po mně přejel prodavač ústřic, ke kterému jsem se blížil. Měl vozík se skleněným čelem a na něm tácy ústřic na ledu, poličku zázvorového piva a kouřící hromadu teplých pepřových sucharů, které budou do půl hodiny pryč. Přimhouřil oči. Přitiskl jsem tvář do vlasů paní Adamsové a promluvil jsem právě tak hlasitě, aby mě muž slyšel.

„Netrap se tím, drahá, jsi jenom moc unavená. Omdlít přece může každý. Za chvilku budeme doma.“

Prodavač ústřic chápavě zamručel. Vzápětí jsme se jeden druhému ztratili z dohledu. Už mě takhle – jen jednou v životě – zahlédly desetitisíce lidí, když jsem v tuctových dnech pil kávu, vycházel od holiče nebo si kupoval Herald, aniž bych s sebou nesl mrtvé tělo. Přál jsem si, aby prodavač vnímal jako oni. Ojedinělé setkání, krátké a neopakovatelné.

Ušel jsem ještě několik bloků.

Mám úkryt. A pozorovatelnu. Nic víc nepotřebuju.

Jakmile jsem pochopil, že se mi zanedlouho podlomí nohy, a připomněl si, že upadnout na ulici s mrtvolou by mi od základů narušilo plány, zahnul jsem do nejbližší boční ulice. Doufal jsem. Možná jsem se i trochu modlil, pokud lze modlitby vypouštět do vzduchu jen tak, bez adresy jako Mercyin dopis. Kolem je příliš mnoho dychtivě uctívaných bohů, než abych riskoval, že nějakého urazím.

Pak mě buď některý z nich vyslyšel, nebo jsem měl štěstí.

Od okamžiku, kdy jsem přijal svou roli v tragédii, jsem se děsil chvíle, až narazím na velkou popelnici. Buď se zbavím nebohé paní Adamsové jako okousaného kuřecího stehna, nebo to nedokážu a budu si muset přiznat, že mi zhýčkanost brání postavit se na stranu svého jediného žijícího příbuzného. Ani jedna možnost se mi nezamlouvala. Vím, že lidé nejsou jako ohlodané kosti se zbytky masa, které rychle odpadne, a že je nelze přirovnat ani k vyhořelým pochodním.