I.

Je léto a podzim, začátek zimy, znova jaro, celý rok chodím po Praze.

Tady je horká dlažba a asfalt, sedím tady na prvním schodě kostela, což by žádný Pražák neudělal, a kus ode mě kokrhá nějaká pestře oděná ženština v sukni a klobouku, sedí na schodě a chlastá vodu z petlahve, pokaždé se napije a trochu zakokrhá.

Šílená, nebo turistka, nebo obojí.

Tak jsme tu magoři dva a třetí je tu s námi malé, ušlápnuté bejlí, ptačinec prostřední Stellaria media tady na patě prvního schodu ke kostelu ve Spálené ulici.

 

II.

Skutečně nic. Praha prázdná a bohaprázdná jako nebe. Tady se uprostřed prostoru ulice motá samojediné chmýří z bodláku, jedno zoufalé chmejříčko už čisté a neplodné, už bez semene; to opilý koráb se Spálenou ulicí potácí sem a tam.

Co tady dělá? Nic. Je to stvoření bělavé barvy, vespod má prstýnek, na kterém původně seděla nažka, a většinu jeho objemu tvoří vzduch mezi paprsky, které jsou částečně už polámané a zplihlé, a každý je pérovitě ochlupacen, takže přesně řečeno to nepatří bodláku (Carduus), ale příbuznému rodu pcháč; nejspíš to bude chmýr pcháče osetu (Cirsium arvense), toho je ve městě plno.

Kniha

Jiří Sádlo

Praha a Brno

2015, Nakladatelství Kodudek, 164 stran, 197 korun

Paruka bodláku, která už nemá na světě nic na práci, absolutní umělec, absolutně lehký, unášený vzdušnými proudy.

Hle, „zabloudilou loď, vrženou za vichřice do vzduchu bez ptactva za gigantický plot“. Vletí okénkem do tramvaje a jiným okénkem za pár vteřin vyletí, žije svůj nezávazný život po smrti. Možná tady plave přímo duše Rimbaudova, nepotřebná tečka, stokrát recyklovaná, tak teda koukej plavat, chmejre fosilní.

No jo, ale je léto, v Karlíně se zhmotňují scény z Chirica, jedou tam vlaky přes letní obzor s viadukty a výlohy zavřených krámů jsou k večeru plné figurín s poházenýma rukama a nohama.

Co dál zde: Pár vajglů, i ty jsou zde nehojné. Monolitní asfalt.

Všichni jsou pryč.

Tváře jsou pryč a jsou tu jen hlavy, duše jsou pryč a jsou tu jen přízraky, domy jsou pryč a jsou tu jen zdi, nebe je pryč a je tam jen obloha. Kostel je taky zavřený, bůh odjel na prázdniny, nejspíš i s rodinou, až se v září vrátí, budou opálení od moře.

Praho, ty mé vlasti srdce kamenné!

Ale dobře tak, myši mají pré.

Letní oblaka.

 

III.

Lány myšího ječmene a sveřepu jalového, a v tom růžové květy slézu a žlutá škarda smrdutá. Holešovice. Léto. Na nebi rorejsi. (Hordeum murinum, Bromus sterilis, Malva sylvestris, Crepis rhoeadifolia, Apus apus).

 

IV.

Vynořil jsem se z hlubin metra, popocházelo tam pár cestujících při umělém osvětlení. Všechno tam dole bylo umělé a jako by se tam čekalo na nějaké podivné výstavě nebo slavnosti, která je dlouhá, klimatizovaná a děje se za doprovodu reklam a bledých dětí, které nemluví. Vynesl mě odtud polámaný eskalátor, starý nemocný sluha, který celou cestu repetil pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko… tak mi to znělo hluše, neodbytně, naléhavě. Jako by mi býval kdysi chtěl bůhvíco důležitého sdělit, ale při čekání na mě na to zapomněl a zbyl jen fragment zvuku. Možná jsem se měl vrátit a zeptat se ho, promluvit s ním, myslel jsem si pár okamžiků.

Ale nahoře všechno jinak, náhlá vlna horkých pachů jako z tlamy. Pak bylo slyšet, jak zabrzdilo auto a udělalo Ííííč!, a k tomu další zvuky ulice, ozývala se tam nepřirozená citoslovce tramvají a aut, kchééé-arva, půd butany tany apud kadlekadlekadle, mí mí mí mí (to říkal semafor) a hned zase jen pomalu pro čekající miď – miď – miď a skoro současně dzúúr burá bahárá núút, jak se hnula a hrnula pozastavená smečka aut a všude za nimi, za citoslovci a za tramvajemi, tam všude už čekal žhnoucí oranžový a fialový červenec jako nějaké divné exotické zvíře na lovu, řvalo se tam z pavlačí, viselo se tam na nebi, chtěl jsem jít pro něco podél nekonečných ohrad.

 

V.

Teď mám naboso sandály a dalšími dopravními prostředky mi bude tramvaj a autobus, a hned začínáme s podrobným průzkumem velkoměstské pouště. Je to Praha. Městská krajina.

Toto je můj domov, Praha. Jak jdu, dívám se pod nohy. Dlažba, plevel a odpadky. Spálená ulice, šance sluncem spálená.

To si vymysleli ekologisti, tu poušť, neboli taky poušť civilizační, kulturní. Jsou tam prý jenom lidi, tedy žádné prý skutečné organismy, není tam prý žádná diverzita, a tedy je to prý poušť, protože ta je prý podobně špatná. Chyba na chybě.

Ovšemže je to jinak a skoro opačně.

Je tu sucho a slunce, soutěsky domů vrhají stín, jediným organismem je tu člověk a městská poušť je výsledkem jeho zamotaných aktivit. Napřed chodím okolo farního kostela Nejsvětější Trojice, beru za různé kliky, ale nic. Spálená ulice je stroze civilní, je tu drogerie a pár barů a zubař a dvě úzké hospody Samaritán a U Kotvy, ty úžasné a nechutné poslední štace, když v hluboké noci všechno metro domů pozujíždělo.

Dlažba, plevel, odpadky.

Tedy nejprve je tu dlažba a vše, co kryje chodníky a vozovky.

Povrch, substrát. Je to artefakt, jehož estetika však pochází hlavně z jeho destrukce, z aktů mimovolných. Je totiž tím krásnější, v čím větších se ocitla troskách, čím víc záplat má.

Pak plevel, pátá kolona žijící ze slabin v totalitě města a civilizace. Tady jsou dva tři schody do kostela, to je taky ten spodní povrch, dno ulice, ve škvírách kamenných bloků jsou jednotlivé drobné rostlinky. Je to většinou ptačinec Stellaria media, už jsem o něm před chvílí psal, ale teď ho vidím zblízka, vzdor suchu se vesele zelená, konce stonků s květenstvím jsou ušlápnuty, ale větví se od báze znovu. Pak je tu mladá pampeliška o několika lístcích a vedle semenáček pajasanu. Právě kolem prošel výmarský ohař, vědoucí a pronikavé oči mistra přes výrobu zbraní bodných a sečných. A ještě s námi tu sedí mléč zelinný a znova ptačinec, jsou tu ve schodech hluboké suché škvíry. Pak je tu boční vchod kostela, u něj je nablito a v dlažbě roste – ne, je jich tu víc druhů, tady je úrazník Sagina procumbens, úplně droboučké hvězdičky jehlic, a pak ještě nějaké Epilobium a semenáč mléče Sonchus oleraceus na samé patě schodů pod sochou svatého Judy Tadeáše, patrona lidí sklíčených neúspěchy, pomocníka v potížích a beznadějných věcech.

A potřetí odpadky, nechtěné děti velkoměsta, mlčenliví soudruzi.

Odpadky, každé město je má jiné. Damašek má suchou zvonivou strusku pistáciových skořápek. Města v Černomoří mají voňavou špínu slunečnicových slupek, melounových semen, rozchroupaných slupek pražených dýní, kulturní pokračování okolní stepi. Vídeň má čistotu a vajgly, které jen jen tančit. Praha má plevel, ale zdaleka ne tolik odpadky, podobně jako města středomořská. Tohle se časem ukáže jako krajně důležité, ale ještě se vrátíme.