Miroslav Balaštík: Literatura v čase lovců

J. H. Krchovský (1960). Básník. V mládí byl ovlivněn prostředím pražského undergroundu a zejména osobností Egona Bondyho.

Publikoval nejprve v samizdatu a po roce 1989 vydal mimo jiné knihy básní Noci, po nichž nepřichází ráno (1991), Leda s labutí (1997), Dodatky… (1997), Poslední list (2003), Nad jedním světem (2004) nebo Dvojité dno (2010). Souborné vydání jeho veršů vyšlo v roce 2010 pod názvem Básně sebrané.

Hovoří-li někdo o tvé poezii, jen zřídka opomene poukázat na inspiraci dekadencí nebo jistou spřízněnost s ní. V tomto kontextu — vnímáš nějak zjitřeněji atmosféru konce milénia?

Nepůsobí na mne nijak zvláštně a nezdá se mi jiná než u jiných roků. Ani má poetika s tím nesouvisí. To, že jsem si zvolil onu dekadentní „stylizaci“, nebylo nějakým iracionálním vnuknutím, ale proto, že mi taková poloha v poezii chyběla, byla tady po ní skoro stoletá díra, a já jsem se jí, řekněme, ujal a po svém naplnil až po okraj. A teď se mi všechno jeví zase úplně bezbřehé.

Znamená tedy konec století i konec tvé poetiky?

Obávám se, i když jde spíš jen o bezděčný souběh, že asi ano. A nejen konec mé poetiky, ale asi i konec mého psaní poezie vůbec. Nějak mi přestává výrazově stačit. Už v průběhu své tvorby jsem si to začal uvědomovat, ale především teď pociťuju, že nemám potřebu něco takto dál sdělovat, a ponechme teď raději stranou, jestli mám vůbec co sdělovat.

Vraťme se ale nejprve na začátek. Když se formoval tvůj způsob psaní, měl jsi nějaké básnické vzory?

To vůbec ne. Když jsem začínal psát, tak jsem třeba klasické dekadenty skoro neznal. Tím víc mě potom udivilo, když jsem byl občas někým obviňován z toho, že jsem epigon nebo pokračovatel Hlaváčka či Gellnera. Až později jsem je začal objevovat, právě proto, že mi jejich poetika přišla blízká.

Poezii jsem zpočátku nečetl doslova programně, a zakládal jsem si dokonce i na určitém analfabetismu, protože jsem nechtěl být ničím ovlivněn. Až když jsem věděl, že mě četba neohrozí v tom smyslu, že bych třeba i nevědomky přejímal cizí postupy či dikci, tak jsem začal více číst, a pak jsem si zase říkal, no to jsem napsal taky, to vím taky, nic novýho, a už jsem jen konfrontoval. A naopak jsem se odkláněl: tak tudy ne, to už tady bylo…

Pojďme tedy ještě dál: odkud vyvěrala třeba právě tvoje fascinace smrtí, mortalitou?

No, fascinace, nevím…, ale to, co máš asi na mysli, to mám už nejspíš v genech. Moje babička, a vlastně i máma, mně smrtí vyhrožovaly od dětství. Vždy když jsme se sestrou koncem léta odjížděli od babičky, loučila se s námi obřadně, jako že se už příští rok neshledáme. Samozřejmě jsme se příští léto a pak ještě dalších dvacet shledávali. I za našich pobytů průběžně k sobě volala faráře na poslední pomazání, až už tím byla tak známá, že k ní odmítal chodit. Byla lehce morbidní. Nakonec chudák zemřela bez svátostného zaopatření, v blázinci.

Ale to asi nebyl jediný zdroj mých obsesí, respektive byl to možná ten podvědomý a dědičný, ale smrt, jako básnické téma, jsem volil i vědomě. Doslova naschvál. Žil jsem v období, kdy smrt byla víceméně tabuizována, a to nejen v poezii. Právě když jsem začínal psát, tak tady v Komíně zlikvidovali krásný starý hřbitov jenom proto, aby v sousedství nového mladého sídliště nerušil výhled do světlých zítřků. Komínský hřbitov babička hojně navštěvovala a vyprovodila tam i spoustu svých kamarádek a známých. Když jsme tady o prázdninách pobývali, museli jsme ty funusy povinně absolvovat s ní, stejně jako nejméně jednu bohoslužbu denně, jinak jsme nesměli k řece se koupat nebo v neděli do kina Hvězda na Vinnetoua.

Zkrátka všechno vymetala i s náma, včetně úklidů kostela, primicí nebo poutí, třeba na Vranov. A když jsme náhodou na nějaký pohřeb nemuseli, tak jsem si jej přesto nenechal ujít, alespoň na dálku, přes údolí. Babička totiž programně, bytostně odmítala televizi i rozhlas jakožto ďáblovy vynálezy. I v tom byla velice jasnozřivá „tmářka“. A mně, coby harmonie milovnýmu člověku, hudba přece jen chyběla. A tak hned jak jsem zaslechl zvonění z kostela a pohřební dechovku, vyšplhal jsem jako lasička na střechu a shora jsem sledoval, jak se za černým sedanem vine pohřební kondukt, a naslouchal jsem tónům, které ke mně útržkovitě doléhaly. Ty funerální písně se mi hluboce vryly a dodnes je mám rád.

O babičce jsem tě slyšel několikrát vyprávět. Skutečně na tebe měla takový vliv?

Právě po ní jsem zběsilej obsedant. A zjišťuju, že jde o jednu z věcí, kde vůle není nic platná. Vím dobře, proč raději setrvávám v nečinnosti, protože když už něco dělám, tak to dělám hekticky, s veškerým nasazením, dokud není vše dokonalé podle mých představ, i kdybych měl padnout vysílením, a v tom poznávám rysy své babičky. Když se do něčeho pustila, lítala jak posedlá; ne jak, byla posedlá. Třeba každou zimu, ze strachu, že jí bude tající sníh zatýkat terasou do spodních místností, ho shrabovala a odnášela v nůši do řeky a při tom se vždycky tady na tom kopci pomlátila tak, že zbytek zimy stejně strávila v nemocnici a do domu jí pak zatýkalo ještě víc, protože ten sníh pak nikdo neshrabal ani nad kanál.

Byla vůbec známou komínskou postavou. Jako většina starých lidí ne z nouze, ale z potřeby pořád něco schraňovat, kumulovat prolejzala kontejnery. A aby nedělala ostudu, tím, že na sídlišti vybírá popelnice, tak jí ti komouši, co zrušili i komínský hřbitov, přiřkli jednorázovou podporu — na přilepšenou. Tehdy to bylo hodně peněz — asi dva nebo tři tisíce korun. Babička si ale dál pokračovala ve svém hobby a peníze darovala na opravu kostela, čímž své donátory samozřejmě nasrala ještě víc.

Když mě před lety Egon Bondy slyšel o ní vypravovat, byl nadšen a žádal mě, abych o ní něco napsal. Nejvíc ho, jako ortodoxního marxistu, pobavila příhoda, jak babička obdržela dopis se známkou, na které byl Lenin. Běhala s tou obálkou po ulici a vykřikovala: „Diabol! Diabol!“ Byla totiž, stejně jako dědeček, původem ze Slovenska a její řeč byla směsicí slovenštiny a brněnštiny prošpikovanou spoustou svérázných novotvarů. Byla to insitní mystička, katolická fanatička a bylinářka, důsledná „ekoložka“, její domácnost byla doslova bezodpadová. Babička byla vskutku námět pro román. Ale jedna Babička už tady myslím byla.