Tentokrát jsem čekala až do druhého dne. Minule jsem je nedůstojně prosila, aby už konečně vstali od stolu a někoho poslali ven, ale oni jen rutinně vyplnili protokol a dali mi podepsat lejstro. Co se prý divím, takových případů mají spoustu.

V 6.45 utnulo kovové zvonění včerejší večer. Nebylo třeba vstávat a oblékat se. Několikrát jsem silně mrkla, abych vyplavila ospalost zažranou pod víčky. Vysvobodila jsem tělo ze zkamenělého postoje, uvolnila prsty stále ještě zakousnuté do okenní římsy a procvičila ztuhlé ruce, do kterých se vyryly nerovnosti dřeva. Zkontrolovala jsem doklady v peněžence a po špičkách opustila byt.

Navzdory časné ranní hodině mi domovní dveře z rukou vyrvalo prudké slunce. Vydala jsem se dolů svou obvyklou trasou a přitom zírala do vyprahlého, rozpukaného chodníku. Kolikrát jsem už tudy šla, touhle uličkou hanby, s pocity ponížení, vzteku i strachu. Těžký vzduch mi hrbil záda, ploužila jsem se ulicí jako stařena. Moje boty se vyhýbaly rovnému povrchu a záměrně vyhledávaly zlověstně rozšklebené pukliny v asfaltu. Co krok, to jeden z dětských snů zašlapaný do země. Chodník je nasával hrubými póry jako houba.

Vychutnávala jsem si tu bolest, která mi říkala, že jsem stále ještě naživu a že si to budu muset prožít celé znovu, a přesto tentokrát jinak. Když byly všechny moje naděje a touhy navždy uvězněné v porézním povrchu chodníku, stanula jsem konečně před prosklenými dveřmi. Než jsem vzala za naleštěnou kovovou kouli od dveří do služebny, ruka se mi automaticky sbalila do pařátu. Tuhle chladnou, němou svědkyni své ubohosti jsem měla v ruce už nesčetněkrát.

Vedle mě prolétl nepříjemný výjev. Ztuhla jsem a trhnutím vrátila obraz zpět doprostřed skleněné tabule. Její pohled splynul s mým. Nedůvěřivě jsem nakrčila obočí na odraz před sebou, sotva bych se poznala. Zarudlé oči podkreslené tmavými kruhy, našedlý obličej orámovaný mastnými vlasy protkanými bílými nitkami. Včerejší večer mi obtiskl do tváře deset let. Zpozorovala jsem několik ohyzdných pupínků, které mi vyrašily na bradě a čele. Nemístně jsem se uchechtla, však jsem dobře věděla, co znamenají.

Ani po tom všem, čím jsme si spolu prošly, to moje bláhové neplodné tělo přece jen ještě nevzdalo! Zítra či pozítří najdu na svých kalhotkách první stopy odumřelé děložní sliznice zbarvené krví do ruda. Až se moje děloha za pár dnů vyčistí a připraví na další cyklus, dá signál mým vaječníkům, které ze svých zásob vyškrábnou jedno z posledních vajíček. Vyčistí se mi pleť, projasní bělmo, nalijí prsa. Jediné zbraně mého organismu, evolucí odsouzeného k pasivitě.

Mužové, jsem připravená! rozkřičí se moje tělo bez jakékoli známky důstojnosti. Na rozdíl ode mě stále pevně věří, že se mnou jeho genetická informace nezanikne. Že se otiskne do šroubovice DNA svého potomka.

Bude to i tentokrát zbytečné. Největší lidská buňka, zázrak přírody, vrchol evoluce, odejde jako vždy do septiku. O pár dnů později mé tělo opět s velkým rámusem uklidí svou naleštěnou zbroj a začne trucovat. Ale takhle to neskončí, na to ho znám až příliš dobře. Třeba se to povede příště, snaží se samo sebe přesvědčit. Takhle spolu, mé tělo a já, válčíme téměř čtyřicet let. Hádáme se, chrlíme jeden na druhého výčitky a pak se na sebe urážíme. Manželská dvojice, neschopná spolu vyjít ani se rozejít.

Z myšlenek mě vytrhl skřípavý hlas paní Majerové:

„Tak už zase? To se vyřeší, nebojte, ona se vám vrátí,“ snažila se mě ukonejšit.

„Je tu dnes paní Kratochvílová?“ řekla jsem poněkud stroze místo pozdravu.

„Copak jste si minule nevšimla?“ potřásla Majerová hlavou. „Kratochvílová je už několik týdnů na mateřské. Holčička. Místo ní nastoupil poručík Tlustý, počkejte, ohlásím vás.“

To je nepříjemné, pomyslela jsem si. Snad se nebude moc vyptávat.

Nomen omen bylo první, co mě napadlo, když jsem otevřela dveře do kanceláře. Za stolem seděl asi třicetiletý muž, nohy měl doširoka od sebe, aby se mezi ně vešlo povislé břicho, kravatu špatně uvázanou a vlasy mastné tak, že by se z nich dal ždímat tuk. S přihlouple pokrčeným nosem mžoural do obrazovky a ukazováčky ťuk ťuk vyťukával z-p-r-á-v-u na klávesnici.

„Dobrý den, jmenuji se Čechová a ráda bych nahlásila pohřešování blízké osoby,“ sdělila jsem mu důvod své návštěvy a s mírným potěšením sledovala jeho zmatený výraz.

Očividně neznal správný postup, možná byl doposud jen pochůzkář. Bylo třeba ho zaučit, zajíčka.

Zkušeně jsem namířila prst na přihrádku s příslušným formulářem a do protokolu uvedla potřebné údaje: věk, telefonní číslo na mobil, popis oblečení a místo a čas, kde a kdy jsem ji viděla naposledy. Tlustý nevěděl, na co se má ptát, tak jsem mu trochu pomáhala a dávala mu i instrukce, jak vyplnit protokol.

Ne, nemá bankovní účet ani kartu. Ano, byl to opakovaný útěk. Ano, dá se předpokládat, že se za pár dní vrátí sama, ostatně nebylo by to poprvé. Ano, souhlasím, zatím není třeba sestavovat pátrací tým, ještě vyčkáme, panika by byla předčasná a zbytečná. Nakonec jsem přidala i telefonní číslo na kurátorku. Tlustý poctivě vyplnil protokol, přejel ho očima, vytiskl, do pravého rohu bouchl razítko a do něj naškrábal svůj podpis.

Pak si odkašlal a dlouze si papír prohlížel. Poškrábal se na hlavě, kousl se do rtu a zamyšleně nakrčil čelo. A pak se mu najednou rozjasnila tvář. Konečně mu docvaklo, co na lejstru chybí.

„Máte nějakou aktuální fotku?“ zeptal se. Oči mu při tom svítily hrdostí.

„Tady, ale snad by stačila i ta předchozí, mezitím se vůbec nezměnila.“ Tedy alespoň fyzicky ne, pomyslela jsem si.
Výsledkem společně strávené půlhodinky bylo oficiální vyhlášení pátrání po mé jediné dceři, které však bylo zcela zbytečné, protože Agnes se mi nikdy nevrátí. A nezjistila jsem to předchozí večer. Ztratila jsem ji už dávno, pokud jsem ji kdy vůbec měla.

Na záchodě jsem si dlouze myla ruce. Osušila jsem je ručníkem a pak dlaně ještě dlouho třela o kalhoty, až mě začaly nepříjemně pálit. Teprve poté jsem v zadní kapse nahmatala složený papír. Informace pro policejní web.

 

Čechová Agnes Bianca
pohřešovaná žena

Datum narození: 17. 5. 1999
Pátrání vyhlášeno: 15. 6. 2014
Bydliště: okres Hlavní město Praha
Ozbrojena: NE
Nakažlivá nemoc: NE
Státní příslušnost: Česká republika (CZ)
Výška: 170 cm
Zdánlivé stáří: 15 let
Popis osoby:
POSTAVA střední
BARVA VLASŮ černá
BARVA OČÍ tmavě hnědá

Podrobný popis:
Pohřešovaná dívka byla svou matkou naposledy prokazatelně viděna 14. 6. 2014 krátce před půlnocí v místě svého bydliště v Libni. Od té doby o sobě nepodala žádnou zprávu. Na sobě měla úzké džínové kalhoty, růžové tričko s dlouhými rukávy, béžové tenisky „kecky“, šedou mikinu s kapucí a kostkovanou plátěnou tašku přes rameno. Vzhledem k tomu, že pohřešovaná osoba byla v minulosti opakovaně vídána s osobami páchajícími kriminální činnost, je dána důvodná obava, že by se mohla stát obětí trestného činu nebo být do trestné činnosti zapletena.

 

Bezděky jsem zavrtěla hlavou nad tím nesmyslem. Úřední lejstra dokážou každého člověka, každičký lidský prožitek přetavit v neživotný shluk písmen a mezer. Celý Agnesin svět se scvrkl na jediný list papíru. Zpráva poměrně výstižně popisovala její vzhled, ale o ní samotné neříkala nic. Nic nesdělovala o jejích zálibách a trápeních. Nepsalo se v ní o skutečných důvodech, proč ode mne Agnes předchozí večer utekla. Proč dala přednost deštivé noci před svým útulným pokojem.

Ani já jsem si tím najednou nebyla tak jistá.

Snažila jsem se vybavit si policistův obličej, když jsem mu podala fotku. Vypadal překvapeně? Zkoumal ji déle, než je obvyklé? Policista nejdříve letmo pohlédl na fotografii a založil ji do spisu. Pak desky ještě jednou otevřel a podíval se dovnitř. Třeba jen kontroloval datum nebo razítko. Každopádně se nezeptal.