Jussi Adler-Olsen: Nesmírný

„Carle, hej, vstávejte! Zase vám někdo volá.“

Carl zamžoural na Asada, který byl od hlavy až k patě celý žlutý. To se snad chystá na maškarní? Když ráno s malováním začínal, měl na sobě ještě bílou kombinézu a na hlavě černou čupřinu, takže by se Carl převelice divil, kdyby se na stěny dostalo víc barvy, než co by se za nehet vešlo.

„Zrovna jsi mi přetrhl děsně složitou myšlenku,“ zlobil se Carl a neochotně sundal nohy ze stolu.

„Aha, tak to pardon!“ zacukalo Asadovi v koutcích. Co se mu to heršvec snaží namluvit? Že by to myslel ironicky?

„Carle, vždyť já vím, že se vám to včera večer trochu protáhlo,“ pokračoval Asad. „Jenže Rose je z toho na mrtvici, když to necháváte takhle dlouho zvonit. Byl byste tak laskav a mohl to příště zvednout?“

Carl zamžoural do jasného světla, které se dovnitř dralo sklepním oknem. Však ona si s ním trocha cigaretového kouře poradí, pomyslel si, sáhl po krabičce a hodil nohy zpátky na stůl, když vtom telefon opět zazvonil.

Asad na něj významně ukázal prstem a tiše se vytratil ze dveří. To už trochu přehánějí, vždyť ho hlídají jako ostříži.

„Prosím,“ zívl do sluchátka.

„Haló!“ ozvalo se v něm.

Znaveným pohybem ruky zvedl sluchátko k ústům. „Kdo je tam?“

„To je Carl Mørck?“ zeptal se někdo zpěvným bornholmským dialektem, který rozhodně nepatřil ke Carlovým oblíbeným. Byla to prostě mizerná švédština s četnými gramatickými nesrovnalostmi, použitelná tak akorát na tom mrňavém ostrově.

„Ano, to jsem já. Copak jsem to neříkal?“

Na druhém konci si někdo povzdechl. Znělo to skoro, jako by se mu ulevilo.

„Tady Christian Habersaat. Kdysi jsme se potkali, ale vy si na mě už asi nepamatujete.“

Habersaat, pomyslel si Carl. A z Bornholmu?

Carl se snažil získat čas. „No, to víte…“

„Sloužil jsem na policejní stanici v Nexø, když jste si tam byli před několika lety s vaším nadřízeným vyzvednout jednoho zadrženého, abyste si ho odvezli do Kodaně.“

Carl si lámal hlavu. Na převoz vězně si vzpomínal dobře, ale na Habersaata?

„Tedy, ehm…“ váhal a natáhl se pro cigarety.

„Promiňte, že vás obtěžuji, ale neměl byste čas mě vyslechnout? Dočetl jsem se, že jste právě uzavřeli náročný případ cirkusu na Bellahøji. Máte můj obdiv, i když vás asi mrzí, že pachatel spáchal sebevraždu dřív, než jste ho mohli předat spravedlnosti.“

Carl pokrčil rameny. Rose to žralo, ale Carlovi to bylo fuk. Aspoň je o jednoho grázla a o jednu starost míň.

„Fajn, ale kvůli tomu mi asi nevoláte?“ Zapálil si cigaretu a zaklonil se. Bylo teprve půl druhé, trochu brzo na to, aby se připravil o povolený denní příděl kuřiva. Měl by si ho co nejdřív zvýšit.

„Ehm, no tak, v jistém smyslu ano i ne. Volám vám jednak kvůli tomu případu, jednak kvůli všemu ostatnímu, co se vám v uplynulých letech podařilo vyřešit. Je to opravdu obdivuhodné. Sloužím, jak jsem řekl, v policejním sboru na Bornholmu, teď právě sedím tady v Rønne, ale zítra zaplaťpánbu odcházím do důchodu.“ Pokusil se zasmát, ale znělo to trochu strojeně. „Časy se mění a mě nějak omrzel život. Asi tak jako nás všechny, ale ještě před deseti lety jsem věděl o všem, co se na východním pobřeží a ve středu ostrova šustlo. A proto taky volám.“

Carl svěsil hlavu. Jestli jim chce hodit na krk další případ, měl by z toho Carl urychleně vycouvat. Neměl nejmenší chuť pouštět se do vyšetřování na ostrově, jehož specialitou jsou uzení sledi a který leží blíž Polsku, Švédsku a Německu než Dánsku.

„Snad nám nevoláte proto, abychom za vás vyřešili nějaký případ? Protože v tom případě se obávám, že vás budu muset přepojit na kolegy z vyšších pater. My tady na oddělení Q prostě máme moc práce.“

Na opačném konci linky se rozhostilo ticho. A pak volající zavěsil.

Carl se vyjeveně zahleděl na sluchátko a pak s ním práskl zpět na místo. Jestli se ten pitomec nechá takhle snadno vytočit, tak si ani nic lepšího nezaslouží.

Sotva se mu za nevěřícného vrtění hlavou opět podařilo zamhouřit oko, ozval se otravný telefon znovu.

Carl se zhluboka nadechl. Některým lidem zkrátka nestačí něco říct jen jednou.

„PROSÍM!“ zařval do sluchátka. Třeba se mu toho idiota podaří vyděsit natolik, aby zavěsil.

„Ehm, Carle?! Jsi to ty?“ S tím opravdu nepočítal, že uslyší právě tento hlas.

Zamračil se. „To jsi ty, mami?“ zeptal se opatrně.

„Tys mně dal. Co tak řveš? A nebolí tě z toho v krku, drahoušku?“

Carl si povzdechl. Z domova se odstěhoval před více než třiceti lety. Od té doby mu prošlo rukama spoustu násilníků, pasáků, žhářů, vrahů i mrtvol v nejrůznějším stadiu rozkladu. Stříleli po něm. Přerazili mu obě čelisti, pohmoždili mu zápěstí, ztratil rodinu i veškeré ambice na společenský vzestup ve váženém zaměstnání, jaké jen obyčejný kluk z Vendsysselu může mít. Uběhlo třicet let od chvíle, kdy z dřeváků sklepl vrstvu ornice a zařekl se, že o svém životě si bude jednou provždy rozhodovat sám a rodičům se bude věnovat jen tehdy, když na to bude mít náladu. Tak jak je zatraceně možné, že se v něm jeho matce jedinou větou podařilo vzbudit pocit, že je zase malé děcko?

Carl si promnul oko a trochu se v křesle narovnal. Tohle bude ještě dlouhý den.

„Ne, mami, jsem v pohodě. Jen tu máme řemeslníky, takže neslyším vlastního slova.“

„Aha, jenže já ti volám ve smutné záležitosti.“

Carl stiskl rty a ze zabarvení jejího hlasu se pokusil vyvodit víc. Je z toho zarmoucená? Snad mu za vteřinu neoznámí, že zemřel Carlův otec? Když zrovna nebyl přes rok doma na návštěvě?

„Táta umřel?“ odvážil se.

„Bože chraň, kdepak, chacha. Sedí tu vedle mě a pije kafe. Zrovna byl selatům zaštipovat ocásky. Ne, jde o tvého bratrance Ronnyho.“

Carl stáhl nohy ze stolu.

„Ronnyho? On umřel? Co se stalo?“

„Zničehonic to s ním v Thajsku seklo při masáži. Otřesná zpráva v tak krásný jarní den, viď?“

Tak v Thajsku a při masáži, tvrdí matka. Co jiného se od Ronnyho taky dalo čekat?

Carl chvíli marně pátral po nějaké přijatelné odpovědi. Ale nic vhodného ho nenapadalo.

„To je hrůza,“ vypotil ze sebe, zatímco se snažil zaplašit nechutný obrázek nadmíru příjemného konce bratrancova rozparáděného těla.

„Sammy tam zítra zaletí a přiveze ho i s věcmi domů. Radši mít všechno pěkně pod střechou dřív, než se to bůhvíkam zakutálí,“ řekla matka. „Sammy vidí všechno hned z té praktické stránky.“

Carl přikývl. No jo, jestli se do toho vloží Ronnyho bratr, bude se dělit zrno od plev pěkně nahrubo v pravém jutském stylu. Bordel pěkně na hromadu a zrnko šup do kapsy.

Vzpomněl si na Ronnyho báječnou ženu. Hodnou a věrnou drobnou Thajku, která by si zasloužila někoho lepšího než jeho, jenže jestli se u ní zastaví Ronnyho bratr, zbudou jí akorát ty spodní kalhotky s čínskými draky. Tak už to chodí.

„Mami, Ronny byl ženatý. Sammy by myslím neměl počítat s tím, že si bude moct jen tak beze všeho nahrabat.“

Rozesmála se. „No, však ho znáš, on už si nějak poradí. Zůstane tam mimochodem deset dvanáct dní. Aby si trochu vyvalil špeky, když už kvůli tomu vážil tak dlouhou cestu, jak říká, a samozřejmě má pravdu. Bratránek Sammy má pod čepicí.“

Carl přikývl. Jediný markantní rozdíl mezi Ronnym a jeho mladším bratrem Sammym spočíval v jedné samohlásce a třech souhláskách. Na sever od fjordu o jejich příbuzenských vztazích nikdo nepochyboval, byli si podobní jako vejce vejci. Pokud by nějaké filmové produkci chyběl sebestředný, prohnaný náfuka v pestrobarevné košili, měli by po Ronnym ještě pořád v záloze Sammyho.

„Pohřeb bude v sobotu desátého května tady u nás v Brønderslevu. Už se moc těším, že tě zase uvidím, chlapče,“ pravila matka a pokračovala výčtem novinek ze života vendsysselských venkovanů, přičemž se obzvláště důkladně věnovala chovu prasat a vrzající náhradě otcova kyčelního kloubu. Zanadávala si na vládu a nakousla několik dalších deprimujících témat. Carl si během proudu jejích slov vybavil tón, v jakém se nesl poslední Ronnyho e-mail.

Rozhodně v něm byla přítomná výhrůžka, což Carla nebývalou měrou znepokojovalo a frustrovalo. V určitém okamžiku nabyl dojmu, že Ronny měl v úmyslu ho tím blábolem vydírat. Nebyl snad bratránek ten pravý, koho by něco podobného mohlo napadnout? A neměl vždy nouzi o peníze?

Carlovi se to nelíbilo. Měl by se tím jeho směšným výrokem zase zabývat? Nepochybně to byl holý nesmysl, ale v zemi Hanse Christiana Andersena člověk dobře ví, jak snadno se z jediného pírka vyklube pět slepic. A takových pět slepiček v jeho nejistém postavení a s takovým nadřízeným, jako je Lars Bjørn, by se mu hodilo ze všeho nejméně.

Do háje, Ronny, cos to měl za lubem? Ten pitomec si několikrát při různých příležitostech pustil hubu na špacír a tvrdil, že zabil vlastního tátu, jako by to samo o sobě nebylo už tak dost hrozné. Horší ale bylo, že do toho svinstva zatáhl i Carla, když se na veřejnosti nechal slyšet, že Carl se při rybaření na vraždě Ronnyho otce podílel, a ve svém posledním famózním e-mailu Carlovi dokonce sdělil, že všechno sepsal a pokusí se to vydat jako knihu.

Od té doby bylo sice ticho po pěšině, ovšem celá ta historka byla natolik ohavná, že by ji Carl nyní, když byl její původce po smrti, velmi rád nadobro uzavřel.

Carl opět sáhl po cigaretách. Na ten pohřeb musí jet, o tom není pochyb. Mělo by tam vyjít najevo, jestli se Sammymu podařilo z Ronnyho ženy alespoň něco vymámit. Podobné případy „východního“ dědictví často končily ošklivým násilím a bylo možné jen doufat, že tomu tak bude i tentokrát. Jenže malá Tingeling, nebo jak se Ronnyho žena vlastně jmenovala, se zdála být z jiného, lepšího těsta. Určitě si nechá jen to, co jí patří a co najde ve štrozoku, a zbytek pustí. Mimo jiné možná i Ronnyho avizovaný pokus o literární kariéru.

Kdepak, vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby se Sammymu podařilo propašovat jeho zápisky zpátky domů. V tom případě by se jich měl zmocnit dřív, než začnou kolovat po rodině.

„Ronny nakonec umřel docela bohatý, věděl jsi to, Carle?“ pípla matka opatrně někde v dáli.

Carl povytáhl obočí. „No ne, vážně? Tak to nejspíš obchodoval s drogami. Jsi si jistá, že neskončil se smyčkou kolem krku někde za vězeňskými zdmi thajského systému spravedlnosti?“

Matka se zasmála. „Chacha, Carle. S tebou byla od malička velká legrace.“