Gerhard Scholten: Mezi všemi tábory

Zatčení gestapem

Spal jsem jenom krátce. Marie, naše služka, mě vzbudila v sedm hodin a přinesla mi k posteli koláč. Hladově jsem se do něj zakousl a napil se k tomu kávy, opřel jsem se do měkkých polštářů a byl rád, že si ještě mohu užít pár minut v posteli. Bylo pondělí, 24. července 1944, když vtom se ozval domovní zvonek. Marie – říkali jsme jí Matschi – šla otevřít. Slyšel jsem, jak mužský hlas hlasitě říká „Gestapo“. Druhé sousto koláče mi hrůzou zaskočilo v krku. U mojí postele najednou stáli dva muži.

„Vstaň, ty svině!“ zařvali. Měl jsem pocit, že se udusím, rty se mi roztřásly, srdce jsem měl až v krku. Gestapo!, to v roce 1944 znamenalo něco jako smrtelný úder. „Obleč se, ty lumpe!“ – řekl ten, který měl obličej jako boxer, s rozpláclým nosem, vystálými lícními kostmi a čtyřhrannou lebkou. Ten druhý se choval – alespoň mi to tak připadalo – smířlivěji, nebyl tak zavalitý, nýbrž vysoký a hubený. Najednou mi skoro šeptem řekl: „Sbal si pár věcí, určitě je budeš potřebovat. Mýdlo, kartáček a nějaké spodní prádlo!“ Byl jsem tak rozčilený, strach projížděl mým tělem, že jsem sotva věděl, jak jsem vstal z postele a navlékl na sebe nějaké oblečení.

Popadl jsem starou aktovku, bez výběru jsem do ní nacpal kartáček, zubní pastu, dvě košile a dva kapesníky. Na všechno ostatní jsem zapomněl. I mé mýdlo zůstalo, kde bylo. V ústech jsem měl sucho jako po mnohahodinovém pochodu v pálícím slunci, na patře mi ještě zůstal přilepený zbytek koláče, třásl jsem se po celém těle. Moje srdce se stáhlo jako v křeči.

„Tak pojď!“ zařval boxer. Se svěšenou hlavou jsem mezi nimi prošel dveřmi. V předsíni jsem naposled pohlédl na naši Matschi, dívala se na mě s hrůzou, pokřižovala se a zašeptala: „Ježíši Kriste!“

Moje matka a babička byly toho dne v našem venkovském domě, 30 kilometrů od Prahy. Když se Matschi křižovala, viděl jsem, jak je zoufalá. O vteřinu později už jsme byli na schodišti, jeden z mužů zabouchl dveře. Hlavou mi proběhla myšlenka: skok přes zábradlí, čtyři patra a kamenná podlaha. Byla by to rychlá smrt. Cítil jsem, že se na mě chystá něco strašlivého. Tu myšlenku jsem vytěsnil. Trvalo to jen chvilku – chtěl jsem žít. Šli jsme dál, po schodech dolů, za mnou boxer, přede mnou rychlým krokem ten druhý. Přestal jsem myslet, můj mozek ustrnul, gestapo mne mělo ve své moci! Tenkrát to byl dostatečný důvod, aby se člověk vzdal života – a přece jsem přes to zábradlí neskočil. Když jsme došli do přízemí, podíval jsem se na podlahu, pak jsme vyšli hlavními dveřmi na ulici. Boxer se stočil k mojí levici, ten druhý šel po pravé straně, abychom nebudili žádné podezření. Na to, abych se zeptal, proč se to všechno muselo stát, proč mě zatkli, nebylo ani pomyšlení: Gestapo zasáhlo, to stačilo, tolik jsem věděl, tolik věděl skoro každý.

Bylo zhruba půl osmé, spousta lidí spěchala do práce. Šli jsme známými ulicemi a uličkami, okolo domu, kde bydlel můj dobrý kamarád. Opatrně jsem se podíval k jeho oknu. Pak jsme zatočili na hlavní třídu, do Graf-Schwerin-Straße (dnes Vinohradská). Prošli jsme okolo milovaného Nového německého divadla, kde jsem strávil spoustu nádherných večerů, a pokračovali směrem k Petschkovu paláci, hlavnímu sídlu policie, tajné policie a gestapa.

Žádný z chodců si nás nevšímal. Nevypadali jsme nijak nápadně. Jako kdyby šli dva starší muži a jeden mladší společně do práce. Přitom bych nejraději nahlas volal o pomoc, křičel, aby to všichni slyšeli: „Zatklo mě gestapo! Zachraňte mě, jinak jsem ztracený!“ Ale hrdlo jsem měl jako stažené. Volání o pomoc by ostatně v ranním tepu velkoměsta bylo marné. Lidé by se nám vyhnuli, přitiskli by se ke zdem domů, nikdo by mi nepřišel na pomoc, nikdo by mi také pomoci nemohl. Koho dostalo do svých spárů gestapo, ten byl ztracený. To tenkrát věděl v Praze a v polovině Evropy každý.

Prošli jsme úzkým a dlouhým parkem mezi Novým německým divadlem a ústředím gestapa a krátce nato jsme vkročili do obávaného domu; kdysi tu byla renomovaná soukromá banka.

Převzali mě dva esesáci, gestapáci zmizeli vpravo v jedné z chodeb. Esesáci mě popadli pod paží a vlekli mě ke schodům, které vedly do sklepa. Před mnoha lety se po stejných schodech šlo k trezorům bankovního domu.

Vlekli mě násilím, jako kdybych nemohl jít sám. Jeden z nich mě tvrdým kopnutím černé holínky poslal přes poslední stupně schodů do sklepa a pažbou pistole mě postrčil do „tramvaje“. Tak se říkalo podlouhlému prostoru ve sklepě, postavenému pro vězně. Vpravo i vlevo stály podél zdí dlouhé lavice jako ve starých pražských tramvajích. Na nich seděli vězňové, zhruba osmdesát, plní strachu, namačkaní na sebe. Na každém konci stál esesák s automatem. Měřili si dlouhé řady a drželi své zbraně v pohotovostní pozici.

Později jsem poznal další velký prostor, kterému se říkalo „tenisové hřiště“. Byl skoro tak velký jako skutečné tenisové hřiště. Na obou stranách stála dvě dřevěná lešení, k nimž vedly stupně, které vypadaly úplně stejně jako zvýšený posez, na kterém sedává rozhodčí při tenisových zápasech. Na každém seděl esesácký hlídač se zbraní v ruce a urputným pohledem. Jeden seděl za řadami vězňů, druhý před nimi. Z výšky dvou metrů mohli oba vězně důkladně pozorovat, vidět jakýkoli jejich pohyb. Čas od času bylo slyšet zavzlyknutí nebo zasténání, mluvit se skoro nikdo neodvážil, myslet na útěk se také nikdo neodvážil. Bylo by třeba mít zbraň a prostřílet si cestu. Kdo by ji měl? Nikdo! Pokus o útěk by vedl jen k zastřelení.

Všichni němě zírali před sebe, zabraní do myšlenek. Zdálo se, že většina je hluboce ponořena do svého nitra, někteří bezhlesně hýbali rty. Zřejmě se němě modlili.

Čas od času vešel muž v civilu a vyvolal jména. Někdy jen jedno, někdy několik. Vyvolaní vstali a šli za úředníkem po schodech.

Sotva jedni odešli, dorazili noví vězňové, prázdné lavice se zase zaplnily. Příchody a odchody, přerušované jen krátkými výkřiky bolesti, když kopnutí černé holínky postrčilo člověka do místnosti příliš tvrdě. Nikdo z čekajících nevěděl o druhých, nikdo netušil, co s ním bude: výslechy, vězení, nebo poprava. Po zatčení a zavlečení do téhle budovy hrůzy bylo možné všechno.

Mým myšlenkám vládl chaos. Viděl jsem Matschi, jak se křižuje, pak se mi zdálo, jako bych slyšel pronikavé zvonění u dveří, poslední sousto, které jsem už dávno spolkl, mi vězelo v hrdle, v uších mi zněly nadávky, a chvilka leknutí na schodišti... Neměl jsem to přece jen udělat? Pak jsem zase viděl všechny ty lidi, které jsme potkali cestou do hlavního sídla gestapa, myslel jsem na svůj šílený nápad, že bych na ulici volal o pomoc. Hlavou mi proběhlo, že to možná jsou poslední hodiny mého života – v jednadvaceti letech! Proč pro mě gestapo přišlo? Z jakého důvodu? Nevěděl jsem to. Nemohl jsem už jasně myslet a modlil jsem se.

Do místnosti zase vstoupil jakýsi úředník a vyvolal několik jmen, mezi nimi i moje. Roztřásl jsem se. Měl jsem strach.

Vstali jsme – osm mužů a dvě ženy – a následovali jsme gestapáka, který vyvolal naše jména. U dveří nás převzal ozbrojený esesák a vedl nás po schodech nahoru. Protože jedna z žen šla trochu pomaleji, esesák ji holínkou kopl do paty. Spadla a křičela bolestí. Nikdo z nás jí nesměl pomoci. Po druhém kopnutí se s námahou zvedla a šla dál. Malými dveřmi jsme vešli do průjezdu, ve kterém stál zelený zastřešený policejní vůz. V posledních letech jsem tahle auta vídal v ulicích Prahy často a měl jsem už jenom při pomyšlení na ty, kdo v nich seděli, strach. Teď nás strkali po stupíncích nahoru a zadními dveřmi dovnitř. Sedli jsme si na lavici. Řidič a jeho spolujezdec na sobě měli šedou polní uniformu, na čepicích umrlčí lebku, znak SS, a na klopách límců dvě runy. Byl jsem stísněný, neviděl už žádné obličeje, jen jsem zíral na lebku na čepici, na runy a věděl jsem, že pro mě takřka není naděje. Přitom jsem ještě netušil, co mě doopravdy čeká.

Z vozu jsem sotva viděl ven, jenom tu a tam se dalo krátkým pohledem ze zamřížovaného okna poznat, že projíždíme rušnými ulicemi. Nikdo nevěděl kam. Najednou se setmělo a vůz zůstal stát. „Ven!“ zařval esesák, který zvenku otevřel dveře. Plni strachu jsme sestoupili po třech stupních dolů. „Nastoupit! Srovnat se se sousedem!“ křičel nahlas. Vedle mě přitom stála ubohá, malá žena. „Pochodem vchod!“ Brána se otevřela a my jsme vešli do dvora, šedivého a bezútěšného. Husím pochodem jsme malými dveřmi došli do ponuré budovy. Ovanul nás zatuchlý vzduch, pochodovali jsme dlouhými chodbami. Zdi byly holé a vlhce se leskly v šerém světle. Vtom se ozvalo: „Stát!“ Toho, co stál přede mnou, vstrčili do cely, pak se šlo dál. Klíče řinčely a dveře bouchaly. Pak přišla řada na mě. Esesák znovu zařval: „Stát!“ Stáli jsme v pozoru, ztuhlí jako solné sloupy. Odemkl dveře další cely a kopnul do mě holínkou. Do cely jsem doslova vletěl, hlavou jsem málem narazil do stěny. Dveře se zabouchly, pak v zámku zarachotil velký klíč. Chytili mne dva vězni, kromě nich seděli v cele ještě tři. Dva Češi, dva Němci a jeden Žid se žlutou hvězdou. Teď nás bylo půl tuctu. Místa bylo jen pro čtyři, ale museli jsme se s tím nějak srovnat. Ode dveří cely bylo slyšet kopnutí holínky, znělo to jako náraz kovu na kámen.

V rohu cely byla vedle dveří záchodová mísa se splachováním. Podél dlouhé zdi matrace, dost široké na to, aby se na ně v nouzi vešlo i šest lidí. Museli jsme se zmáčknout. Ve druhém rohu umyvadlo s kapajícím kohoutkem. Proti dveřím, celkem vysoko nad našimi hlavami, malé zamřížované okénko. Na kamennou podlahu dopadaly dva tři paprsky slunce.

V cele jsem byl nejmladší. Dva z osazenstva byli starší muži. Tři ostatní mezi třiceti a čtyřiceti.

Hned mě přepadli s otázkami k politické a vojenské situaci. Už dva nebo tři týdny nevěděli nic o světě venku. Vyprávěl jsem všechno, co jsem předchozího dne četl a slyšel: že Rusové už stojí blízko polské hranice a pronikají dál, že západní spojenci v Itálii a Francii tlačí na Němce tak, že se, i když jen krok po kroku, musejí před Američany a Angličany stahovat. Skoro každou noc prováděly letecké eskadry kobercové nálety na německá města! Mohli jsme ještě doufat? Neměli jsme spíš propadnout zoufalství? Já jsem teď pochyboval mnohem víc než včera, kdy jsem ještě byl na svobodě. Včera jsem ještě na vítězství spojenců věřil, dneska se mi ale zdálo strašně vzdálené.

Všechny potěšilo, co jsem vyprávěl, protože za zdmi gestapáckého vězení se jedinou záchranou zdálo být vítězství spojenců. Z tohohle žaláře nebylo úniku, jenom díky tomuhle vítězství bychom opět mohli spatřit svoje blízké. Všechno ostatní znamenalo smrt.

O hodiny později opět zařinčel svazek klíčů rotmistra, který měl službu. Výdej jídla! Bylo slyšet otvírání dveří, cinkot misek a bouchání dveří. Na tenhle trojzvuk nikdy nezapomenu.

Lidé byli krmeni. V rohu za mnou kapal kohoutek. Kroky se blížily, znělo to jako náraz oceli na kámen. Také dveře naší cely se otevřely. Do místnosti se prodral vlhký, studený vzduch. Dva vězňové postavili před celu kotel s horkou polévkou. Kouřilo se z ní. Pro mě přinesli zrezivělou, otlučenou misku. Po řadě dostal každý půllitr čočkové polévky, jídlo chudých lidí. Bylo v ní velmi málo čočky, voda, mouka a sůl. Moji spoluvězni se na jídlo hladově vrhli. Jejich lačnost, která mi připomínala zvířata, jsem tehdy ještě nemohl pochopit. Nemohl jsem nic jíst. V zádech mi pořád ještě sedělo moje leknutí. Všech pět spoluvězňů mi domlouvalo, ale já jsem jen vrtěl hlavou a polévku jsem dal tomu, který stál vedle mne.

„Ještě ji budeš jíst,“ řekl jeden skoro útěšlivě, „až na tom budeš jako my.“ Chodbou se rozléhaly kroky. Jeden otočil kohoutkem a všichni jsme začali mýt své misky. Cela byla malá, a přesto dost velká na to, abychom mohli sedět na matraci, dřímat a oddávat se vlastním myšlenkám.

Čas od času projel mými myšlenkami jako žhavá jehla strach. Co se mnou bude? Proč? Z jakého důvodu? Musel jsem se s tím vším vyrovnat sám. Nikdo mi teď nemohl pomoci. V celém mém dosavadním životě jsem okolo sebe vždycky měl lidi, kteří mě ochraňovali. Teď jsem byl sám a ztracený, sám se svým strachem.

Pak jsem myslel na svého otce, skutečnou rodinu jsem nikdy neměl. Od mého prvního roku žili otec a matka odděleně. Já jsem zůstal u otce. Byl jsem obklopen hlavně cizími lidmi, protože můj otec měl hodně práce. Vedl velký podnik na severu Čech, v městečku na úpatí Krkonoš, v Sudetech, v Trutnově, mém rodném městě. Starali se o mě cizí lidé. Moje matka mi ale chyběla. Doopravdy jsem si to uvědomil, až když jsem ve škole slyšel, jak jiné děti mluví o svých rodičích. Matka zoufale bojovala o to, abych jí byl přisouzen. Otec i matka pocházeli ze zámožných rodin. Proto se o jejich spor zajímala veřejnost. Noviny psaly o „boji o dítě, miliony bojují proti spravedlnosti“. Nakonec jsem mohl vyslovit svou vůli a rozhodl se: „Chci k matce!“ Bylo mi osm let, když jsem ji poprvé uviděl.

Můj otec mi už jako dítěti často vyprávěl – byla to jeho nejmilejší činnost – o hvězdách na nebi, jejich věčných drahách, o velkém a malém medvědovi, o Kassiopeii a Večernici. Navždycky pro mě svými vědomostmi a svou láskou k umění zůstal vzorem. Dokonce jsem jako dítě cítil něco z jeho lpění na demokratických zásadách, na svobodě a humanitě. Byl odpůrcem násilí, teroru a buřičských hesel.

Můj otec na mě ale měl málo času. Proto jsem si představoval, že život s matkou musí být nádherný, s matkou, která na mě bude mít čas. A tak to také bylo. Od chvíle, kdy jsem k ní přišel, měla matka vždycky čas na mé starosti a radosti a já jsem ji měl moc rád. Předtím jsem chodil na trutnovskou obecní školu. Byla to samozřejmě německá škola. Když jsem pak přišel k matce do Prahy, začal jsem brzy chodit na německé gymnázium ve Štěpánské ulici.

Když už jsem byl o pár let starší, trávil jsem nezapomenutelné večery v Novém německém divadle. Také jsem měl spoustu přátel. Ve svém dosavadním životě jsem zažil spoustu radostných chvil. Na ně jsem v cele myslel. Také na chvíle první lásky. Takovým myšlenkám jsem se oddával, když se z chodby zase ozvaly kruté holínky esesáků a krátký výkřik. Pak ticho. Musel jsem se přinutit myslet na něco jiného. Proto jsem vzpomínal na tu spoustu hodin, které jsem strávil učením cizích jazyků, na učitele a profesory. Na studijní úspěchy. Po vpádu nacistů jsem z německého gymnázia ve Štěpánské odešel. Nově jmenovaný nacistický ředitel si na mě doslova zasedl. Dozvěděl se, že můj dědeček z otcovy strany byl Žid a jeho žena, moje babička, byla v matrikách zapsaná jako bezvěrec. To jako důvod stačilo. To, že byli oba Němci, že rodiny dědečka i jeho ženy už po generace žily v Sudetech a ve Slezsku, to ho nezajímalo. Moje babička pocházela z bohaté, vážené moravské rodiny, která se hlásila k němectví. Tragickým problémem Čech a Moravy bylo, že místní židovské obyvatelstvo bylo nositelem německé kultury a cítilo sounáležitost s německým národním charakterem. Němci židovského vyznání.

Můj otec správně předvídal, co se později stane. Proto už roku 1937 odcestoval do New Yorku. Z obchodních důvodů se – kam až mi paměť sahá – pět až šest měsíců v roce zdržoval v Americe. V roce 1937 věděl, že ho Hitlerův režim nepřijme. Moje matka a já jsme na konci roku 1939 došli k závěru, že bych měl z německé školy raději odejít dobrovolně, než abych se nechal šikanovat špatnými známkami a nakonec přece jen vyhodit.

V částech Československa, které obsadila německá říše, v tzv. Protektorátu Čechy a Morava, existovalo dvojí občanství, říšské a protektorátní. Pro získání německého občanství bych musel předložit rodný a křestní list, které jsem ale nemohl získat v patřičné úplnosti. Já, pražský Němec! Narozený v Trutnově! Rodiče a prarodiče nikdy nemluvili jinou řečí než němčinou!

Můj otec poslal v roce 1940, měsíce před tím, než Hitler vyhlásil Spojeným státům válku, do Prahy dva Američany. Měli mě k němu odvézt. Sešel jsem se s nimi v hotelu Alkron. Budoucnost v Americe mi líčili mnohoslibně. Tehdy mi bylo šestnáct let. Vzdálená země a vychvalovaná svoboda mě velmi lákaly. Hnala mě spíš touha po dobrodružství než pouhý rozum, i když ten měl samozřejmě hrát větší roli, protože můj otec měl v Americe značný majetek. Přesto zvítězila moje láska k matce: „Co se mi může stát? Jsem Němec a křesťan evangelicko-luteránského vyznání, nemám žádný strach!“ Moje matka a její celá rodina zachovávali vždy věrnost témuž vyznání a němectví. Pozemek, na kterém byla v Liberci postavena významná veřejná budova, daroval městu můj vzdálený strýc. Tehdy jsem nemohl tušit, jak draze svou oddanost matce zaplatím. Ještě dnes, když stojím u matčina hrobu, často myslím na rozhodnutí z roku 1940.

Až do svého zatčení jsem žil ve velmi pozoruhodném světě – kultivovaném, rozpolceném, problematickém. Takzvané pražské němectví bylo v mnoha ohledech jako ostrov. Jednak samozřejmě uprostřed Čechů, pak ale také izolované od toho, co se dělo v německé říši pod hákovým křížem. Pražských Němců bylo asi jen 30 000, ale pražské němectví už dlouho nabízelo hojnost umění a vědy – především v lékařství, v literatuře, v divadle! Okolo mne byl malý, pozoruhodný svět. Podstatná část pražských Němců neměla k nacionálnímu socialismu žádný vztah. Nepotřebovali jsme žádného Hitlera, žádnou diktaturu, žádné rudé vlajky. Jednalo se liberálně. Roku 1937 jsem viděl slavnostní pohřeb prezidenta Masaryka. O dva roky později vjížděla do města – obráceným směrem – pancéřová auta a tanky. Po pražské půdě pochodovaly holínky tisíců vojáků. O šest měsíců později vstoupil Hitler do války. A mezi padlými v Polsku byli přátelé.

Teď jsem seděl s pěti dalšími muži v cele s holými stěnami, přesto jsem byl sám. Najednou jsem dostal chuť na cigaretu. Před rokem jsem začal kouřit. Neměl jsem u sebe žádné cigarety – ostatně kouřit v celách a na chodbách bylo přísně zakázáno.

Dny a noci ubíhaly – lámal jsem si hlavu, myslel jsem pořád jenom na jedno: „Chci domů! Chci ke své matce!“ Myšlenky se rozplynuly v prázdnu.

Během dne otvíral jeden ze strážců tu a tam malé plechové okýnko na dveřích, do cely se podíval pár očí. Pak se ale okýnko zase zavřelo a plech bouchl o kov.

Vroucně jsem se modlil, jak to dělají jen lidé v největší nouzi a doufají, že se jim dostane pomoci. Myslel jsem si: Ta vrata se přece musejí otevřít! Musejí mě přece nechat jít domů! Pomalu jsem začal propadat zoufalství, zmocňovalo se mě zklamání – cítil jsem se slabý. Můj úděl se mi zdál nesnesitelný. Se svými spoluvězni jsem po celou dobu mluvil jen málo. I oni byli ponoření sami do sebe a zdálo se, že jsou na tom podobně jako já. Když jsme ale spolu mluvili, pak o domově a i nejobyčejnějších událostech našeho života na svobodě. Tyhle věci získaly za metr tlustými stěnami vězení svatozář.