Byla zima, vítr se proháněl předvánočním deštěm a platanové listí šustilo pod nohama. Zamotala jsem se do šály a zabočila ke katedrále. Chtěla jsem si někde dát horké kakao a smažené, sladké churros.

Už jsem cítila v nose vůni vanilky a přepáleného olivového oleje, když do mě vrazila. Stará cikánka. Chtěla využít překvapení a sáhnout mi do kapsy. Jenže já ten trik znala ze Santiaga, kde ho před katedrálou předváděl každou neděli po mši slepý Inácio. Hned jsem vyrovnala balanc a chytila ji za rukáv.

„No no, tak se hned nečil, drahoušku,“ usmála se, v puse jeden zub. „Hele, nechceš, abych ti hádala z ruky?“ Trochu smrděla, ale taky voněla – sladkým jasmínem.

Kniha

Markéta Pilátová

Hrdina od Madridu

2016, Nakladatelství Pikador Books, 74 stran, 166 korun

Byla jsem zvědavá. Nebo jsem se jenom nudila a byla jsem zklamaná, že ten výlet nemá žádné grády, že José leží ve svém pokojíku a že si na mě zítra sotva vzpomene. Proč bych si vlastně neměla nechat hádat z ruky? Proč mám poslouchat racionální předsudky rychlokvašené intelektuálky?

Natáhla jsem ruku. Na ulici nikdo nebyl, cikánka si načechrala špinavé sukně a sedla si na schodek u katedrály. Chvíli se nic nedělo. Jen mi přejížděla prstem s dlouhým, špičatým nehtem po dlani a zadumaně potahovala z malé dýmky, kterou si před tím zapálila. Byl z ní cítit hašiš. Zabafala.

„Sakra, je to hodně divný, ty tvý ruce. Čtu v nich o sobě, ale nechápu, jak je to možný. Neznám tě. Ty neznáš mě. Do prdele práce, možná sem už stará a ničemu nerozumim.“

„A co tam vidíte?“ začínalo mě to zajímat.

„Potkáš se s Franciskem, s jedním gádžem. Čechoslovákem. Bylo mu dvacet, teď mu musí být sakra o hodně víc. Byl krásnej a sladkej, měl velký modrý oči a vlasy jak blonďatej princ. Naši chlapi se mohli pomátnout, že sem si ho vybrala. Ale protože sem byla dcera cikánskýho krále, mohla sem si dělat, co sem chtěla. Princ Čechoslovák a princezna z cikánský jeskyně. Cha!“

Nerozuměla jsem ničemu.

„Bylo to za občanský války, když interbrigadisti měli hlídat cestu z Madridu do Andaluzie, přišli až sem a my některý schovávali v jeskyních.“

„Interbrigadisti? U vás v jeskyních?“

„No za Granadou, jak tam teď turistům předvádíme flamenco.“

„Jo aha.“

„A ty za ním pojedeš. Najdeš ho. Změní tě to.“

„A jak víte, že ještě žije?“

„Ruce nelžou. Čáry v dlani jsou poskládaný, aby nelhaly. A v tvý dlani vidím Francisca. Vidím, jak stojíš před jeho domem na nějakym náměstí. Všude je plno sněhu. Máš mokrý boty a přeješ si být jinde. Ale možná je to jenom tim, že mi o tom městě pořád dokola vykládal. Možná to byly jenom výmysly. Tenkrát mi připadalo, že nic takovýho stejně nemůže existovat. Náměstí plný sněhu a v kašně zamrzlá voda. No, věřila bys tomu? Já ne! Možná sem opravdu jen stará!“

Zachechtala se a potáhla z dýmky. Sladký pach hašiše mi zamotal hlavu a čas rozložil na zpomalené záběry dalších let.