Jedna dva tři čtyři pět, koho si teď váží svět?

Číslama je Amerika posedlá. Jak si stojíme? Naše skomírající hospodářství: růst v procentech, spotřeba domácností, průmyslová výroba, HDP, HNP, Dow Jonesův index. Jako společnost: vraždy, znásilnění, nezletilé těhotné, dětská chudoba, ilegální přistěhovalci, drogově závislí, registrovaní i neregistrovaní. Jako jednotlivci: výška, váha, boky, pas, prsa, BMI.

Největší trable ale způsobuje číslo, co mám pravě teď v hlavě: 2.

Ta hádka s Milesem (185 cm, 95 kg) byla o ničem, to jasně, ale dost hnusná, abych nezůstala přes noc u něj v Midtownu (čti: město duchů). Ten kretén celý večer skuhral, jak ho berou záda, a tím kňouráním si spolehlivě přibouchnul dveře.

Když jemu vlhnou oči, mně piča fakt nevlhne. To by pochopil i debil. Než skončila Teorie velkýho třesku, dokonce na mě párkrát udělal pšt; to se snad posral! A Chico, jeho čivava, útočně kvičel, a on ho ani nestrčil vedle, že se ten vykulený čokl za chvíli uklidní.

Na to se můžu vysrat.

Kniha

Irvine Welsh

Pohlavní životy siamských dvojčat

2016, Argo, přeložil Robert Tschorn, 368 stran, 348 korun

Když jsem se rozhodla vypadnout, nevzal to dobře: vyváděl jako naštvaný mimino, prsil se a špulil pusu. Buď kurva chlap! Naštvat se, na to některý prostě nemají. Chico změnil taktiku a furt mi skákal na koleno, i když jsem ho vždycky shodila. I ten má větší koule.

Takže jedu domů do South Beach, za chvíli bude půl čtvrtý ráno. Noc byla zatím klidná, visací měsíc a vyrážka hvězd, střepy světla z nich řežou fialový nebe. Jenže sotva nastartuju dychavičnýho Caddillaca DeVille 1998, co jsem zdědila po mámě, cítím ve vzduchu změnu počasí. Je mi to jedno, protože z repráků chrastí „I Hate Myself For Loving You“ od Joan Jett, jenže než vjedu na most Julie Tuttleový, do auťáku se opírají poryvy větru. Zpomalím, na přední sklo bubnuje průtrž, musím mžourat přes lítání stěračů.

A když ten liják najednou poleví a tachometr vyšplhá k osmdesátce, ze tmy jako v pytli vyběhnou dva chlapi, ženou se prostředkem prakticky opuštěnýho mostu proti mně, mávají rukama. Ten blíž děsně funí, má tváře jako křeček, jak na něj shora sviti bílý pouliční lampy, a už vidím jeho šílený pohled.

Napřed mě napadne, že je to vtip; ožralí študáci nebo zmagořený feťáci si hrajou se smrtí. Jenže v tom mi v hlavě zaduní do prdele, to bude spíš loupežný přepadení, a říkám si: nezastavuj, Lucy, čůraci se uhnou, jenže neuhnou, takže dupnu na brzdy a auťák sebou cuká do smyku. Svírám volant, nějaký obr se mi ho snaží vykroutit, tupá rána, zašustění, a jeden z nich se mi kutálí po haubně. Auťák mňoukne, zastaví, já vlítnu zpátky do sedadla, motor chcípne a s ním rádio, zrovna když Joan chystá nářez v refrénu. Koukám kolem, snažím se zorientovat. Řidič přede mnou ve vedlejším pruhu nezareagoval dost rychle; druhý chlap mu odletí od kapoty, točí se ve vzduchu jak mešuge baletka a kutali se po silnici. Auto sviští dál do noci, ani nepřibrzdí.

Děkuju posvěcený prdeli Jezulátkovy, že za náma už nikdo nejede.

Žádný lupič na silnici nemá takovouhle kuráž nebo takový strach. Ten chlap, co ho srazilo druhý auto, malý udělaný Hispánec, se jako zázrakem zvedá na nohy. Strach z něj úplně kape; je asi silnější než bolest, protože na toho sráče, co se mi skutálel po kapotě, se ani nepodívá. Čumí přes rameno do tmy a plazí se pryč.

V zrcátku zahlídnu toho, kterýho jsem sundala, vychrtlýho bělocha. I ten už stojí. Má slepený ulízaný blond vlasy a tempem zchromlýho pavouka se belhá do křoví na dělícím pásu uprostřed dálnice mezi směrem na ostrov a směrem do města. A v tom vidím, jak se ten Hispánec vrací a kulhá ke mně. Tluče mi na okýnko a řve: „POMOC!“

Sedím jako praštěná, v nose smrad rozpálených brzdových destiček a gumy, a nemám páru, co s tím. Najednou si to ze tmy svižně vymašíruje třetí chlap, a hned po silnici k nám.

Hispánec vykvikne bolesti, šok už asi odezněl, pajda za auťák a krčí se u zadních dvířek.

Otevřu si a vystoupím, nohy se mi na tvrdým betonu klepou, v břiše divno. Zrovna v tu chvíli někde práskne a kolem levého ucha mi něco hvízdne. Tak nějak odtažitě si řeknu, že to byl výstřel. Je to tak, protože třetí muž, co se vyloupnul ze tmy, ukazuje na auto a v ruce něco drží. Určitě pistoli. Je skoro u mě, a jak tu pistoli jasně rozeznám, všechno zamrzne. Oči třeštím v odvěký prosbě o smilování a říkám si tohle je můj konec, jenže on mě přejde jako krajinu, i když bych na něj dosáhla nataženou rukou, vidím z profilu ty jeho zastřený fretčí očka, dokonce zachytím jeho nemytý pach. Svůj přikrčený cíl ale pronásledovat nepřestane. „PROSÍM! PROSÍM!...NE...“ škemrá ten Hispánec, krčí se u mýho blatníku, zavřený oči, hlavu svěšenou, jednu dlaň nahoru.

Střelec pomalu spustí ruku, namíří na něj. A ve mně se probudí nějaký instinkt, vysoko vyskočím a kopnu hajzla mezi lopatky. Je to olezlý sušinka a letí po hubě za svou původní obětí, padne na asfalt a pustí pistoli. Hispánec vyjeveně civí, pak se plazí pro zbraň. Já jsem u ní první, kopnu ji pod auťák, kořist se na mě vteřinku kouká s otevřenou pusou, vstane a odpajdá. Jenže to už jsem na pistolníkovi, padnu mu obkročmo plnou vahou na záda, holý kolena mi bolestivě sjedou po rozpaleným svršku opuštěný silnice, oběma rukama mu zezadu sevřu kuřecí krček. Není žádná vazba (běloch, tak 165 cm, 55 kg), ale o odpor se ani nepokusí, a já řvu: „TY MAGORE, SES POSRAL!“

Fňuká jako mimino a mezi tím fňukáním dokola kňučí: „Vy to nechápete... nikdo nechápe...“ Blíží se další auto, jede dál.

Mám hnusný pocit, že se blíží další průser. Zvednu hlavu a vidím toho Hispánce, jak bere dráhu do křoví v dělícím pasu, kam zdrhnul už jeho bílý compadre. Hlavou mi prolítne: Ještě že mám kecky, protože jsem si původně chtěla vzít páskový lodičky na vysoký jehle, co by šly k džinový minisukni a blůze, který měly Milesovi připomenout, že má myslet na ptáka a ne na cemr. A když se mi teď ta suknička vyhrnula, blahopřeju
si, že jsem nezapomněla kalhotky.

V tom mi v uchu zakvičí nadšený hlásek: „Všechno jsem viděla, jste hrdinka! Hlásila jsem to! Zavolala jsem policii! Všechno jsem natočila telefonem! Důkazy!“

Zvednu hlavu a vidím malou tlustou nánu, oči skoro schovaný za dlouhou černou ofinou, sto padesát osm, sto šedesát, kolem metráku. Jako u všech tlusťochů těžko odhadnout věk, ale tipuju před třicítkou.

„Hlásila jsem to,“ opakuje a mává mobilem. „Mám to tu všechno! Tamhle stojím,“ ukazuje a já natahuju krk směrem k jejímu autu, nasvícenýmu vysokýma lampama, zaparkovanýmu na krajnici zadkem skoro v křoví mezi stromama, který oddělujou silnici od zátoky. Kouká na zničenýho rozpáclýho chlapa, kterýho svírám stehnama, on sebou škube a fňuká.

„On pláče? Vy pláčete, pane?“

„Bude plakat,“ vrčím, řvou sirény a skřípou gumy, jak u nás brzdí policejní auto a zalívá nás modrým světlem. Pak ucítím, že z chlapa pode mnou děsně čpí moč, horký vzduch je plný smradu.

„Fuj...“ udělá ta tlusťoška jako trotl a nakrčí nos. Smrdí to jako chcanky starýho alkoholika, co do sebe několik dni lil krabičáky. Ale ani když se teplá louže rozleje po asfaltu až k mým odřeným kolenům, nepustím toho ukňouranýho sráče z drtivýho stisku. Do oči se mi opře baterka a rozkazovačný hlas řekne, ať si pomalu stoupnu.

Zamžourám a vidím, jak tu tlustýnu odvádí policajt. Chci poslechnout, ale tělo mám zaseknutý obkročmo na tom pochcánkovi a jak kolem sviští auta, dochází mi, že v minisukni a s kolenama od sebe sedím na močícím cizím chlapovi uprostřed dálnice, obklíčená policajtama.

Někdo mě hrubě vytáhne na nohy, posera na cestě nepřestává skuhrat. Před nosem mi stoji mala hispánská mužatka v uniformě, pod paží mám její nenechavý pracky, surově
mě zvedá. „Okamžitě ustupte!“

Nemůžu chytit rovnováhu rukama, ani se otočit nebo předklonit, takže když vstanu, musím šlápnout na toho chlapa. Děsný trapas. U miamský policie mam kamarádku, Grace Carillovou, a už bych se na ni odvolávala, jenže nechci, aby mě viděla, aby mě kdokoli viděl takhle. Moje krátká a přiléhavá džínová sukně se shrnula do tlustý skládaný obruče kolem pasu, to jak jsem toho sráče napřed nakopla a pak zasedla.

Džínovina se nesrovná jen tak vlastni vahou a zasraný policajti mi nepustí ruce, abych si tu sukni mohla stáhnout. „Musím si upravit oblečeni,“ křičím.

„Odstupte od něj!“ řve zas ta kráva. Zepředu i zezadu jsou mi vidět kalhotky, a jak odstupuju od pochcance, zatuhlí policajti s voskovým ksichtem si mě ve světle reflektorů důkladně prohlížejí.

Nejradši bych ty krávě natrhla druhou díru do prdele, jenže Grace mi říkala, že srát se do policajta není moudry. Za prvé jsou školený, aby u každýho očekávali střelnou zbraň. Zbylí dva policajti, černoch a běloch, nasadí uplakanýmu pistolníkovi klepeta, zvednou ho na nohy, a já si konečně můžu stáhnout a uhladit sukni. Ostrostřelec je bílý jako stěna, uslzený oči zapíchnutý do země. Až teď si všimnu, že je to ještě kluk, nejvýš těsně přes dvacet. Co ho to kurva napadlo?

„Zachovala se jako hrdina,“ slyším nepříčetně vřeštět tu odulou nánu. „Odzbrojila ho.“ Žalobnicky ukáže prstem na spoutanýho kluka, chladnokrevnýho zabijáka proměněnýho v usoplenýho chudáčka s velikým mokrým flekem na kalhotách.

To hnusný mokro cítím na odřených kolenou. „Střílel na ty dva muže.“ Ukazuje na kraj mostu.

Ti dva kriplové, co zdrhali, teď stojí vedle sebe a rozmýšlejí se. Hispánec se chce zdejchnout, běloch si rukou stíní oči před prudkým světlem lamp. Další dva policajti jdou k nim.

Kulata nána furt hučí do policajtky. „Sebrala mu zbraň a kopla ji pod auto,“ ukazuje prstíkem buřtíkem. Odhrne zpocenou ofinu z oči a zamává mobilem v druhý ruce. „Mám to všechno tady!“

„Proč jste tu parkovala?“ ptá se jí černý policajt a já si všimnu, jak další nechápavě přeskakuje pohledem z mýho cadillacu na mě.

„Udělalo se mi špatně za volantem,“ povídá tlustá nána, „musela jsem zastavit. Asi jsem snědla něco špatného. Ale viděla jsem všechno,“ a pouští policajtům video v telefonu. „Jednoho z nich porazilo další auto, ale ani nezastavilo!“

Srdce mi bubnuje víc než po aerobním tréninku a já si říkám, že v červeným světle blikačky na policejním autě má ta holka skoro přesně stejnou barvu jako to strašný obří růžový triko, který si vzala k pytlovatým džínám.

„Jo, normálně na nás střílel!“ Běloch se zmrvenou hasnou už v doprovodu policajta dopajdal k nám, v tuhým vrásčitým ciferníku bolest, a ukazuje na toho sušinku pistolníka, kterýho cpou na zadní sedadlo hlídkovýho vozu. „Ta paní mi zachránila život!“

Ruce se mi klepou a já hořce lituju, že jsem odjela od Milese. I nedomrlá šukačka s paralyzovaným hexenšusákem by byla lepší než zapadnout do tyhle sračky. Už mě vedou do druhýho auta, policajtka mě uklidňuje s tak silným španělským přízvukem, že ji skoro nerozumím.

Vypadá to, že cadillac si odvezou, a já melu něco o tom, že klíčky budou ještě v zapalování a že moje kamarádka Grace Carillova slouží u miamský policie v Hialeah. Naše auto odjíždí, sádelnice se veze vepředu, kroutí naducaným krkem a vykládá mně a tý lesbě v uniformě středozápadní vidláčtinou: „Nic statečnějšího jsem v životě neviděla!“

Já si nijak statečná nepřipadám, protože se cela klepu a nadávám si: Proč jsem kurva otvírala ty dveře? A pak na mě přijdou mdloby nebo spaní nebo co. Když přijdu k sobě, zahýbáme do garáže u služebny na rohu Washingtonovy a Jedenáctý v Miami Beach. Čeká tam výjezdovka z televize, uhnou, když projíždíme zátarasem, a ta lesbohispánská policajtka říká: „Ty blbečci sou rychlejší a rychlejší,“ ale jenom to konstatuje, nestěžuje si.

Podívám se z okýnka a na něj se cpe čočka kamery, jako by ji přivolala. Tlustá nána v růžovým přeskakuje skelnýma očima ze mě na reportéra a křičí, jako by žalovala: „To je ona! To je ona! Je hrdinka!“ A můj odraz v tý čočce mi říká, že se tvářím pěkně vyjeveně.

Dojde mi, že se budu muset pochlapit, a když ta růžovka po miliontý zakvičí tím magorským hláskem: „Panečku, vy jste vážně hrdinka,“ už se maličko usmívám a říkám si: Jo, třeba jo.