Jan Čep: Kniha týdne

Julien Green: Deník

Jak ukazuje jeho jméno, je Julien Green původu anglického, nebo spíše amerického. Dejme si pozor, abychom si ho nepletli s anglickým romanopiscem Grahamem Greenem, jehož jméno se ostatně píše trochu jinak, totiž s -e na konci.

Julien Green se narodil a žil až do svého osmnáctého nebo devatenáctého roku ve Francii a po univerzitních studiích ve Spojených státech se do Francie zase vrátil. Francouzštinu cítí jako svůj jazyk mateřský. Anglicky napsal jenom své vzpomínky z dětství, když byl v Americe za druhé světové války.

Svými romány, které začal uveřejňovat už někdy v polovici let dvacátých, se brzo octl mezi nejvýznamnějšími francouzskými spisovateli posledních tří desítiletí. Některé z nich, Adrienna Mesuratová [Vzpoura Adrienny Mesuratové], Leviatan, byly přeloženy také do češtiny. Ostatní se jmenují například: Ztroskotání [Trosky], Vizionář [Vzdušné zámky], Půlnoc, Varuna, Kdybych byl vámi [Na vašem místě]. Z poválečných románů měla největší úspěch Moira, která se děje v americkém univerzitním prostředí.

V poslední době se hrála také dvě Greenova dramata: Jih, které se děje v jihoamerických státech vpředvečer osvobozovací války, a Nepřítel, jehož děj položil autor do doby před samou Francouzskou revolucí.

Zvláštností a silou Greenova talentu je hluboký ponor do lidské psychologie, do tajemství jednotlivých lidských osudů. Bývají to osudy navenek střízlivé a všední a způsob, jakým je autor líčí, je přesný a věcný. Jeho věta se vyhýbá jakékoliv stylistické nadsázce, jakémukoliv lyrismu. Přesto však jsou děje jeho románů obklopeny jakýmsi tajemným pološerem a působí často při vší exaktnosti a přísné stavební logice jako halucinace, jako vyděšené sny, v kterých se dere z hloubi lidské bytosti na povrch to, co bývá jinak smazáno denním světlem, udušeno hlukem dne.

Julien Green byl vždycky jedním z těch vzácných spisovatelů, u kterých cítíme, že píší to, co psát musí, že si nevybírají své náměty (příběhy) podle okamžité literární módy nebo čtenářské poptávky. Greenovy náměty a příběhy jako by spíše přicházely samy k němu, vynořovaly se z hloubi jeho vnitřního vidění světa, vymáhaly na něm, aby jim dal tělo a tvar.

Dalo by se zajisté o Julienovi Greenovi sotva říci, že je to spisovatel aktuální nebo angažovaný v tom smyslu, jaký se dává těmto slovům v posledních letech. Příběhy jeho románů jsou zcela individuelní, neřeší sociální nebo politické problémy naší doby. A přece cítíme s naléhavostí až bolestnou, jak jsou utvořeny z látky našeho času, jak vytryskly z jeho specifické úzkosti.

Autor v nich zachraňuje člověka, každého jednotlivého člověka s jeho zvláštním osudem, před novým barbarstvím kolektivní a státní technokracie. A nedělá to jako program, nýbrž ze své přirozené hluboké potřeby, zkrátka proto, že takového druhu je nadání, kterého se mu dostalo.

Julien Green vyrostl v prostředí přísně puritánském. Už někdy okolo patnáctého roku u něho došlo k náboženské krizi, která ho vedla ke katolictví. Potom se však na delší dobu náboženství opět vzdálil a vrátil se k němu opět teprve před samou druhou světovou válkou. Uvidíme však za chvíli, že mu to nevyneslo žádné duševní pohodlí. Byť se jeho náboženská jistota zdá pevnější než kdykoli jindy, ukazuje se na něm, jako na tolika jiných, že pokoj, který přináší víra, není pokoj, který dává svět.

Od roku 1928 začal Green uveřejňovat svůj Deník, který sám charakterizuje jako „dopisy neznámému čtenáři“. Je velmi pravděpodobné, že se jednou bude tento Deník citovat v sousedství nejvýznamnějších výtvorů tohoto literárního žánru: vedle deníku Amielova nebo Gidova. Je tu však jeden podstatný rozdíl: Julien Green je autentický romanopisec, deníková literární forma není tedy u něho jedinou možnou formou výrazu. Je však podle všech příznaků formou stejně spontánní a nutnou jako jeho próza fiktivní. Je to jakýsi způsob samomluvy, v které se však často poznáváme i my. Každá sebeosobnější konfese zasahuje v jistých hloubkách zkušenost, která je společná všem.

Šestý svazek Greenova Deníku zahrnuje léta 1950–1954. Je psán ze dne na den, někdy s většími nebo menšími mezerami, a jeho záznamy se dotýkají věcí nejintimnějších jako některých událostí veřejných. Náboženský problém se tu vynořuje od začátku do konce: „Četl jsem v de Caussadovi větu, kterou jsem mohl napsat jako motto k Moiře: ‚Skutky tvorů jsou jako závoj, který přikrývá hluboké tajemství skutků božích.‘ “

Stavy nejistoty a úzkosti sousedí často v Greenově vnitřní zkušenosti s chvílemi nenadálého a neodůvodněného štěstí, které se zdají jako zbloudilými svědky jiného světa, jako slibem jiné a vlastní skutečnosti: „Právě jsem byl v svém pokoji a hleděl jsem na dveře, na kterých se odrážela sluneční skvrna. Zmocnilo se mne v tu chvíli cosi, čemu neumím dát jméno a co bych musil nazvat štěstím. Trvalo to nejméně pět minut. Usnul jsem, a když jsem se probudil, ucítil jsem opět ten neobyčejný dojem, vedle kterého pozbývá skutečnosti všecko na této zemi. Nevím, jak to vyjádřit. Myslím, že kdyby všichni lidé žili podle evangelia, zakoušeli by to, co se tu pokouším popsat. Hluboká, naprostá bezpečnost: neexistuje už smrt, je jenom láska. A to všecko proniknuto nevýslovnou sladkostí. Jsem přesvědčen, že rajská blaženost není utvořena z jiné látky než z téhle… ovšem v míře nekonečně vyšší.“

V Greenově deníku je často řeč o André Gidovi, který se o Greena zajímal od jeho literárních začátků. Bylo to přátelství plné zámlk; křižovatka dvou lidských osudů, které se mohly jednu chvíli sejít, ale které se nakonec daly cestami opačnými; napadá nás tu verš Otokara Březiny: „Nepoznány se míjejí duše, každá svou svítilnu na potkání cloní, nedůvěřivá…“

„Kdyby se daly k sobě mé rozhovory s André Gidem, mohly by vzbudit dojem, že jsme se vídali často, ale pozornější zkoumání dat by rozptýlilo tuto iluzi: popravdě řečeno, seznámil jsem dosud své čtenáře jenom s úryvky svého velkého rozhovoru s Gidem, ke kterému vlastně nikdy nedošlo. Měl jsem vždycky dojem, že vídám Gida na prahu mezi dvěma dveřmi, a on pravděpodobně také; opakoval mi často, že si máme mnoho co říci, ale že na to není kdy. Nebylo na to kdy nikdy. Přes to však myslím, že to hlavní jsme si řekli. – Můj návrat k církvi byl pro něho jakýmsi skandálem, s kterým se nikdy nesmířil. Naše přátelství musilo několikrát obeplout bouřlivý mys, ale já se dnes nemohu ubránit myšlence, že kdybych byl ustoupil jeho argumentům, byl bych asi pozbyl do značné míry jeho úcty, a že ho zajímalo zkusit, vydržím-li.

Pokoušel se mne získat pro nevěru s horlivostí křesťana, který chce přesvědčit nevěřícího. To bylo právě to, co mě u něho ohromovalo. Jakýkoli prostředek, který by mě byl svedl k pochybnosti, mu byl dobrý. Všecko, co v něm bylo kdy náboženského, dodávalo jeho ateismu zvláštního přízvuku a jeho nevěra byla skoro jakýmsi náboženstvím.“

Vlastností každého osobního deníku je, že zaznamenává věci, myšlenky a dojmy zdánlivě nebo skutečně protichůdné, tak jak je přináší sám nepřehledný proud života. Kdyby se autor snažil vymýtit takové protiklady, kdyby se je pokoušel smířit stůj co stůj, nepsal by už deník, nýbrž kompozici, která by nebyla ani deníkem, ani románem. Nepodivíme se proto, že mluví-li Julien Green na posledních stránkách své knihy ještě jednou o André Gidovi, netvrdí už, že by si byli řekli v životě to hlavní: „Je v nás někdo, kdo ví, kdežto osoba, která mluví a o které se domníváme, že jsme to my, neví. Když jsem viděl naposledy André Gida, byl ovšem churav, ale chodil sem tam jako obyčejně a byl by asi býval překvapen, kdyby mu byl někdo řekl, že už mu nezbývají ani celé tři neděle života. Když jsem se měl k odchodu, podíval se na mne vážně a položil mi otázku, která se mi zdála divná: ‚Nemáte mi už co jiného říci?‘ – Odpověděl jsem, že ne, a odešel jsem. Teprve po jeho smrti nabyla ta otázka plného smyslu. Byl bych mu měl zajisté mnoho jiného co říci, kdybych byl věděl, a jsem ostatně přesvědčen, že v Gidově podvědomí neměla tato nepatrná věta hodnotu předtuchy: nevěděl o nic víc než já.“

Stránky Greenova Deníku jsou plny takových vzpomínek a poznámek, napsaných jakoby letmo, uprostřed četby, při procházce z jednoho rohu pokoje do druhého. Jejich ozvěna se však dlouho rozeznívá tichem, kterým jsou obklopeny tyto věty.

Kdybychom měli nějak charakterizovat Juliena Greena a jeho úlohu v moderní literární tvorbě, řekli bychom, že je především tvůrcem prostoru ticha. Myslím, že to není malá věc v době rychlostních rekordů a ohlušujícího křiku politické a ideologické propagandy. „Nekřičte tolik, vždyť tu není slyšet svého slova,“ říkávali v mém kraji rodiče dětem. Mohli bychom říci, že pro sám hluk neslyšíme ani my svého slova, tím méně vlastní myšlenku nebo myšlenku a cit druhého člověka.

Je zajisté svrchovaně potřebné k duchovnímu zdraví moderního člověka, aby existovali spisovatelé, kteří nekřičí a nespěchají. Pozorný pohled, tiché slovo, které se položí jako prst na věc, mají v naší situaci váhu a význam činu. Zahynuli bychom udušením, kdyby se okolo některých lidí naší doby nešířily kontemplativní oázy, kdyby nebyli někteří duchové schopni nejenom vidět věci v jejich závratném pohybu, ale zároveň je vážit v tom, co z nich nepomíjí.

Ocitujeme si nakonec ještě několik vět z Greenova Deníku:

„Nejsem blazeován, a nebudu patrně nikdy. Svět se mi bude zdát vždycky nový a svěží, jako když vyšel z rukou Stvořitelových. – Jak krásný je déšť, tato diamantová záclona, kterou proniká světlo! –

Jsem čím dál tím více přesvědčen, že lidské bytosti jsou nepoznatelné. Aby se popsalo a vyložilo to, co se děje v mozku a v srdci jediného člověka od narození do smrti, na to nestačí všecka slova, která jsou obsažena v lidském jazyce. Jenom Bůh vidí jasně do tohoto chaosu.“

A ještě tuhle větu, kterou se končí poslední stránka Deníku: „ ‚Každý lidský život je cestou, která vede k Bohu.‘ Nemýlím-li se, řekl to Husserl. Takové věty pomáhají člověku žít a drží na uzdě zoufalství.“

Kniha týdne, 8. května 1955