Má cesta z práce je nudná a bezútěšná. Pár kroků přes hlavní třídu, na níž ve všední dny odpoledne v klidných nedohledných řadách stojí tichá osobní auta, jako by ani nebylo jejich účelem jet kupředu, propletu se mezi nimi ke stanici metra I. P. Pavlova a potom se sunu pod zemí až na předměstí, kde stojí dům, v němž bydlí matka. Cesta k němu vede pod dálnicí, ulice, na níž dům stojí, je rušná, přetížená dopravou. Tady už ale auta frčí a přejít ulici je skoro nemožné. Klidně bych na svých cestách k matce nemusela po celý rok vidět nic než podzemní tunel metra, cestující, zavrtané do svých bulvárních novin a učebnic, auta a reklamy.

Stanice metra Kačerov je odporná, špinavá, zanedbaná štace, kterou kdysi socialističtí inženýři Metrostavu vyprojektovali s největším možným počtem bariér, jaký si lze představit: k autobusům, na něž většina cestujících přestupuje, vedou schody dolů, podchod pod silnicí, schody nahoru, do metra schody dolů bez výtahu. Jen z metra nahoru jeden eskalátor, u něhož se tvoří fronta.

Vrcholem architektury je jakési atrium, kde se v nonstop stánku prodávají noviny a cigarety a podle mého pozorování zejména v noci i leccos jiného, ilegálního. Předražená samoobsluha, stánek se zeleninou (jen v létě) a sympatický, vytrvalý a nepochopitelný stánek s ponožkami, punčochami a spodním prádlem. (Kdo si to zrovna tady koupí? A přece tu stánek stojí, co pamatuju.) Ve fontáně plavou odpadky, autobusy najíždějí jeden za druhým a cestující polykají výfukové plyny. Šikovně se tu krade, už několikrát jsem přišla o peněženku, trvalá zlodějská služba je u stánku se zeleninou, ke kterému už raději nechodím. Opravdu hnusné místo.

 

Cestou od metra k matce, u níž teď v Praze bydlím, mi skoro vždycky zazvoní telefon. Dost dlouho mi trvá, než ho vyhrabu z batohu, většinou mezitím zvonit přestane. Tentokrát to stihnu. Volá Vlasta, první žena mého bratra, s níž se rozvedl už před patnácti lety a která zůstala v přízni naší matky, zatímco druhá bratrova žena Eva, s níž se rozvedl teprve před rokem, nebyla nikdy úplně přijata. Vlasta je zubařka, předpokládám, že chce ohlásit návštěvu. Jezdí do Prahy na různé lékařské konference a přespává u našich o víkendech, kdy já odjíždím. Ale Vlasta mi stručně řekne: tvůj bratr Vít zemřel.

Kniha

Alena Zemančíková

Příběh v řeči nepřímé

2016, Větrné mlýny, 208 stran, 249 korun

Zastavím se jen na chvíli a zase jdu dál tou hnusnou cestou pod dálnicí, kde v noci stává už dobře mi známý exhibicionista, přecházím na přechodu, kde skoro nikdy nesvítí pro chodce zelená, míjím bazar, kde jsem si nikdy nic nekoupila a kde ve výloze vystavují nádobí, prádlo, nářadí i autodíly, jdu kolem pekařství, kde mívali otevřeno v neděli v podvečer, když přivezli čerstvý teplý chleba a rohlíky, ale už to zabalili a o víkendu neotevírají vůbec, zpráva mě zastihuje kousek od mámina domu, kde ale nemůžu zalézt do svého pokoje a myslet věrně na svého bratra, jako jsem na něj myslela po celé svoje dětství, po všechny časy našeho odloučení, protože u matky žádný svůj pokoj nemám.

Pracuju v Praze a jsem tu proto, že opouštím svého muže a jsem jím opouštěna a maskuju to prací. Jsem u mámy, jako bych byla malá, na území, kde vládne ona, jako vládla po celé moje dětství. Bydlím tu s pocitem provinění, který zaháním, ale on se usadil kolem žaludku a ozývá se stejně, jako když jsem klíčem na stužce na krku odemykala v dětství dveře od bytu a vcházela do předsíně, kde to už vonělo večeří, já jsem však nevěděla, na co se mi třeba přišlo a jaký můj průšvih mě v kuchyni čeká. To, jak žiju teď, se ale životu v dětství v ničem nepodobá, už nemám nikde ochranu, se svými průšvihy jsem sama. Nevím si s tím rady — a do toho mi přijde tahle zpráva. Vlasta neřekla, co se stalo, a mě automaticky napadlo, že infarkt. Co taky jiného v téhle době plné stresu?

Úředně bydlím v Plzni s Hugem, svým mužem, a dcerou Magdalénou. Byt je malý, Magdaléna tam má na spaní palandu a pod ní svůj psací stůl. Všechno se musí skládat a rozkládat, jinak bychom se tam vůbec nevešli. Proto jsem si pronajala ve vedlejší ulici malý ateliér, pracovnu. V ní spávám s Martinem.

A v tomto pronajatém příbytku se v noci stala divná příhoda. Náhle mě probudila rána, venku už svítalo, vstala jsem a vidím, že na zemi leží rozbitý porcelánový hrneček, ve kterém stála svíčka od Vánoc, už hodně ohořelá. Nic víc jsem neviděla, nic, co by mohlo způsobit takový hluk. Bylo to divné, ale ještě na chvíli jsem vlezla do postele, zavřela oči a spala, než budu muset na vlak. Teprve po probuzení, až když jsem vylezla ze sprchy a pořádně se podívala po místnosti, jsem zjistila, že ve vitríně praskla skleněná polička pod tíhou knih, jež jsem na ni naskládala místo skla a porcelánu, které stejně žádné nemám. Knihy se sesuly ke středu a hrneček vypadl ven.

Uklidila jsem to jen zběžně, vstala a šla na nádraží. A teprve teď, když se blížím k rodičovskému domu, mi dochází, že ve chvíli, kdy prasklo v knihovně sklo, volal můj bratr o pomoc. Byl určitě opilý, nejspíš se domů vrátil z tahu, který původně neměl v úmyslu, vrátil se do prázdného bytu — byl sám, neměl rád svou práci, neměl žádnou lásku a myslel na to, že by měl přestat pít: čím ale vyplní díru po tom chlastu, to prázdno o tisíci hodinách? V té jitřní hodině můj bratr zemřel.

 

Máma je večer vždycky unavená, není s ní řeč, bolí ji oči, už nemůže číst. Bezmocně sedí u televize, anebo když to není ke koukání, jen tak v křesle. Když jí to řeknu teď, bude mít bezesnou noc, a kdo ví, jak tu zprávu snese. Nemám to nechat na ráno? Už se přece nic nestane, nic se nezmění. Řeknu jí to ráno a zůstanu s ní doma, abychom mohly všechno probrat. Máma, na rozdíl ode mě, žije ve spokojeném manželství, ale její manžel není otcem ani mým, ani bratrovým. Tahle zpráva se ho netýká, ne osobně.

Ještě chvíli. Sednu si na lavičku před trafikou, kde si vždycky při čekání na autobus děti prohlížejí pornografické obálky a já si prohlížím ty děti, myslím chvíli na to, jak jsme byli dětmi já a brácha. Jak bylo venku hezky touhle dobou těsně před prázdninami, jak jsme si plánovali, co všechno spolu podnikneme, až jednou budeme bydlet pohromadě.

Vždyť ani nevím, co se opravdu stalo, Vlasta mi to neřekla. Třeba to neví, je s bráchou rozvedená, on si našel jinou ženu, tak proč by zrovna Vlasta měla vyřizovat jeho úmrtní záležitosti? Byl to infarkt, i náš táta přece zemřel ve čtyřiceti osmi letech na infarkt, a brácha měl potíže s vysokým tlakem, mluvili jsme o tom, když jsme se naposledy viděli. Vstanu a pomalu jdu dál, už jsem u branky, začíná léto a na mámině zaprášené zahrádce kvetou růže. Odemykám vrátka, klíče mi upadnou na zem, a když se pro ně sehnu, jako bych převrhla nádobu, vylejou se odkudsi zevnitř slzy a chvíli musím zůstat stát, abych ten příval vrátila zpátky, abych se uklidnila. Mámě to řeknu, samozřejmě.

 

Matka, jak si ji pamatuju, byla krásná a chytrá. Jako dítě jsem žárlivě pozorovala maminky ostatních spolužáků a dávala dobrý pozor, jestli je moje maminka opravdu nejkrásnější: byla. Bylo to jistě i tím, že byla také velice mladá, když jsem se narodila, bylo jí dvacet dva let, byla drobná, měla zrzavé kudrnaté vlasy a ve tváři pravidelné, ostré rysy. Nad přímostí a pravidelností maminčina nosu a nad přesnou vykrojeností jejích rtů mi zůstával rozum stát — můj dětský nos byl trochu bambulatý a brzy na něm bylo patrné, že bude o něco delší, než je hezké, mé dětské tělo bylo zavalité a neohrabané, zatímco matka měla tělo tanečnice.

Matčinou výraznou vlastností byla šikovnost — a ona si na ní také zakládala. Šikovně dokázala v úplných začátcích naší společné existence v pohraničním okresním městě naložit na staré kolo několik pytlů šišek a ještě mě, asi čtyřletou, šikovně si počínala v ohrnutých holínkách v prádelně u velkého prádla a zrovna tak šikovně si vedla na zahradě. Náš život uměla zorganizovat účelně, zbytečnostmi se nezdržovala. Nemínila obětovat život starosti o jeho pouhý provoz.

Chodila jsem do jeslí i do školky, ze školky jsem odcházela domů poslední, protože maminka vždycky napřed zašla z práce domů, zatopila a připravila večeři a teprve potom mě šla vyzvednout. Radši bych snášela hodinu zimy a příprav, než být ve školce pořád poslední, ale to umím vyslovit až dnes. A také až dnes vím, že máma prostě chtěla být hodinu doma sama.

Bydlely jsme spolu ve staré romantické vile po německém továrníkovi, bylo to sice přepychové bydlení, ale ne pro nás. Dům byl postavený pro domácnost se služebnictvem, v místnostech byla kachlová kamna, v kuchyni obrovský železný sporák, v koupelně měděný kotel na vodu a secesní dlaždičky, byla tam prosklená veranda a velká zahrada, ale to všechno vyžadovalo každodenní nepřetržitou péči a na tu matka neměla čas — ani k ní nebyla ochotná. Stačilo, že skládala dvakrát ročně sama mnoho metráků uhlí. Ve vile jsme nebydlely samy, druhá rodina byla ovšem stejně chudá jako my, byl v ní sice muž, ale byl nemocný a žádné těžké práce v domě nevykonával.

Zatímco matka obstarávala domácnost, zahradu a jídlo, hrála jsem si na půdě s kočkou nebo na zahradě s kytičkami. Pod mirabelkou kvetly bílé i fialové fialky, u plotu petrklíče, na louce vzadu za zahradou všechny možné druhy kvítí, z něhož se daly plést věnečky, a z rozhrnutých krtčích hromádek se daly dělat zahrádky. Sklízely jsme s mámou jablka ze starých stromů, malinká a žlutá s červeným líčkem, moje úloha spočívala v tom, že jsem jablíčka ze staré kožené brašny, do níž je máma na stromě natrhala a spustila dolů po prádelní šňůře, jedno po druhém přendala do lísky.

Máma seděla vysoko na stromě, na sobě měla plátěné kalhoty, bleděmodré jako podzimní nebe nad námi, zrzavá hlava jí ve slunci plála a já jsem byla nevýslovně šťastná. Můj o rok mladší bratr s námi nebyl, ale o tom později.

Když jsem jako dítě stonala, maminka se mnou nebyla doma, nemohla si to dovolit, měla velice malý plat a táta, který s námi nežil, nám nepřispíval. Než šla máma do práce, připravila mi čaj a nějaké jídlo na kamna, konvice syčela, já jsem si prohlížela knížky, číst jsem ještě neuměla, ale fascinovaně jsem zírala na potištěné stránky, a v poledne matka přišla podívat se na mě, přiložit do kamen a dát mi oběd. Snášela jsem to dobře, těšila jsem se na ni a nevadilo mi být sama, snila jsem v té staré vile o tom, že jsem dítě ze starého zchudlého rodu, malá zakletá princezna — odkud jsem to mohla znát? Snad z rádia, které sice skoro pořád hrálo budovatelské písně a utahanou taneční hudbu, zpívali k tomu Yveta Simonová a Milan Chladil, ale někdy přece snad vysílali nějakou hru nebo čtení, které mi krátilo můj osamělý čas. Protože jak jinak bych k tomu přišla, kde bych vzala inspiraci pro své snění?

Taky večer jsem bývala sama doma, matka měla na starosti venkovské ochotníky a knihovny, které vedli lidé v pohraničních obcích až po práci, takže čas od času odjížděla večer na cesty po okrese služebním autem. Nebála jsem se samoty, ale večer se ozývaly zvuky, které nebylo možno odhalit ani vypnout, podivné syčení hrnce s vodou na kamnech, kamna vůbec byla zdatné domácí strašidlo, anebo vítr ve větvích jívy za oknem a kočky na zahradě… Čemu jsem rozuměla, toho jsem se nebála, ale tyhle noční zvuky byly nepochopitelné. V té době bylo v noci v Chodově naprosté ticho a černočerná tma.

Jednou před domem zastavila černá lesklá pragovka, služební auto okresního domu osvěty, už tehdy to auto bylo starožitnost, ale to jsem nevěděla, my jsme nikdy auto neměli a vůbec skoro nikdo neměl auto, a z toho černého jakoby pohřebního vozu vynášeli moji maminku. Na nohou měla tlusté kostkované podkolenky, které by si nikdy sama neoblékla, moje elegantní pražská maminka nikdy neslevila ze své městské elegance. Byla zraněná! Pod podkolenkou měla na kotníku velkou krvavou ránu, přátelé, kteří ji přinesli, se ale smáli a mluvili o nějakých kamnech. Lekla jsem se, co bude se mnou, ale ukázalo se, že inspekce ve venkovské knihovně zahrnovala také stěhování kamen a ta spadla mojí mamince na nohu: snad ji nemá zlomenou? Neměla, jen se jí zničily tenkrát tak vzácné punčochy a musela si od paní knihovnice vzít ty strašné podkolenky.

Maminku položili v pokoji na kanape, mohla jsem vstát a účastnit se děje, nohu jí ošetřoval jako v té doktorské pohádce takový štíhlý pán s šedivými hustými vlasy, odborně křížil obinadlo před tím, než pruh gázy roztrhl podél a zavázal na uzel. Potom se společnost ještě chvíli zdržela, někdo uvařil čaj, mě nikdo neposílal spát, a tak jsem poslouchala, jak mluvili nejen o těch kamnech a knihovně, ale i o divadle a o různých lidech, jejichž jména mi byla povědomá z rádia. Pak odešli a já jsem s mámou usnula na jedné posteli. Nic horšího než tento úraz se nikdy nestalo.

Když máma odjížděla do Prahy, nechávala mě u známých, a jednou dokonce dva dny v dětském domově. Nebrala jsem to jako velké příkoří, uznávala jsem nutnost těch odjezdů, a protože jsem nerada jezdila tu dálku vlakem, ani jsem maminku nepřemlouvala, aby mě vzala s sebou. Milejší mi ovšem bylo, když mě u nás doma měly na starosti mladé a svobodné máminy přítelkyně. S těmi byla zábava a hry, které s mámou nebyly, tyhle dobrodružné dívky vesele trávily své mládí v pohraničním okresním městě na počátku šedesátých let dvacátého století.

Jednou jsme uspořádaly výstavu mých výkresů a našpendlily je na klavír. Obě, mámina kamarádka Milena i já, jsme se pak divily, když se máma vrátila a neměla radost. Nechápala jsem, proč se jí to nelíbí, až jsem se dozvěděla, že na piano se nesmějí připínáčky přidělávat výkresy. Nepochopila jsem ale proč, když bylo celé odřené a z bazaru. Milena, která pak ostatně emigrovala do Anglie, ovšem nebyla slečna z Prahy, ale odněkud z Ústí nad Labem a celkem nic jí nebylo svaté, rozhodně ne nábytek. Přitom na ten klavír uměla hrát, zpívaly jsme spolu Sluníčko, sluníčko a Malé kotě spalo v botě. Chodily jsme spolu nakupovat a já jsem se divila, proč když jdeme kolem vojáků, oni hvízdají, až mi Milena řekla, že to znamená, že ji balí.

Ohromně mě bavilo, co jim odpovídala, a přála jsem si, abychom spolu chodily pořád nakupovat nebo na procházky kolem hotelu Český les, kam vojáci chodili na pivo, ale Milena o vojáky nestála. To se mi líbilo taky. Byla jako moje starší sestra, byla skvělá.

Plot kolem naší zahrady byl zřícený, spolu se sousedy jsme ho postupně pálili v kamnech. Po silnici nic nejezdilo, hrávala jsem si v zahradě a klidně a bez dovolení vycházela do údolí řeky Mže, kde byly lávky a cestičky, zbytky výletní trasy do osady Svatá, k hospodě a romantické jízdárně knížete Windischgrätze. V zámeckém parku naproti kvetly konvalinky a byla tam jezírka porostlá zeleným žabincem, v květnu všude voněly šeříky a v červnu lupina vlčí bob, převážně fialová, ale také růžová, bílá a oranžově nažloutlá.

Toulala jsem se a někdy jsem se trošku ztratila. Většinou se na to nepřišlo, cestu domů jsem zase našla, i když jednou jsem ze zámeckého parku vyšla až na kopec do lesa, kde byl na jednom obrovském smrku zavěšen svatý obrázek a cestička tu byla celá posypaná lesklými perleťovými skořápkami, v nichž byly vyraženy pravidelné kruhové díry, ale i tehdy jsem se dokázala klidně vrátit a ještě domů přinést ty vzácné perleťové kousky. Jen jednou mě máma hledala na kole všude možně v obavě, jestli jsem nespadla do řeky. Nespadla, tak nešikovná jsem přece nebyla, abych padala do řeky, jen jsem potkala jednu holku, hrála si jako já na zahradě a pozvala mě k sobě domů.

Její dům stál ve stráni nad řekou, byl zdobený hrázděním a barevnými sklíčky, vloženými do dveří a oken na chodbě. Trochu jsem se tam zapomněla, zapletla jsem se do šerého kouzla domu, který byl opuštěn a obydlen pak jen zčásti. Nikdo z dospělých nebyl doma, hrály jsme si, kde nás napadlo, mlsaly kostky cukru pokapané citronem, až jsme si rozedřely jazyk, a byly jsme v tom domě jakoby zakleté. Pak ale bouchly dveře a přišel starý muž v holínkách.

To je děda, řekla mi ta holka, mluví jenom německy, a já jsem se rychle sebrala a šla domů. Už ani nevím, jak jsme se s mámou našly, asi jsem ji potkala, jak jede na kole, když jsem se vracela domů. Zlobila se, musela jsem rychle utíkat podél jejího bicyklu a doma rovnou do postele. U nás to bylo přece jen přívětivější než v té staré německé vile, postupně zarůstající okolními stromy, které propouštěly do vykládaných oken jen málo světla a to se barevnými sklíčky ještě ztrácelo, takže na chodbě byla skoro tma i v jasném odpoledni, jako bylo to dnešní. Ti lidé, u nichž jsem se na své toulce ocitla na návštěvě, byli v tom domě úplně zapadlí, navěky jako v pohádce. U nás bylo jasno, maminka svítila svými zrzavými vlasy a smyslem pro realitu.

Když jsem chodila do první třídy, přestěhovaly jsme se na sídliště a matka se vrátila na vysokou školu, které nechala, když si brala tátu a stěhovala se s ním do pohraničí. Změnila obor, už nebylo všechno tolik politické, přihlásila se na fakultu osvěty a novinářství. Do mého slovníku vešlo slovo konzultace, které se zabydlelo vedle inkasa a redaktorky. To byla slova, jejichž význam jsem znala, ale ne přesně, takže jsem si někdy nedokázala vzpomenout, jak znějí. Říkala jsem, že maminka byla v Praze rozhlastorkou a že má konzoltace, protože rozhlas a konzole na záclony, které jsme leštily sidolem, jsem znala. Leštily jsme i mosazné tyče a kroužky, ruce mi pak ještě dlouho páchly kovem, když na okně už dávno visela ručně háčkovaná záclona ze samých pravidelných čtverců jako jemná mříž.

 

Na svého otce se pamatuju jenom matně: jsme u něj na návštěvě v nemocnici, jedeme tam vlakem, táta má na sobě pruhovanou noční košili. Je velký, má břicho a chlupaté ruce, obrovské nohy, koukají mu dole z nemocniční košile, a dál už nevím. Pak ho vidím na zahradě vily, máme tam s bratrem houpačku, táta nás zdvihá do výšky a je to výška obrovská, protože táta je obr. Na té houpačce nás vyfotili, obě malé děti na ní mají na hlavách uvázané šátky, prý jsme tehdy měli příušnice, a koukáme se každý jinam a mračíme se. Babička říkala, že jsme nechtěli být spolu na jedné houpačce. Potom sedíme u stolu a táta se na mě zlobí pro něco, co jsem řekla. Tohle, totiž že se táta zlobí pro něco, co jsem řekla, se stalo několikrát.

Máma se nikdy takhle nečekaně a pro nic za nic nezlobila. Táta se asi zlobil i na maminku, když něco řekla. Pak už jsem tátu vídala jenom u plzeňské babičky, kde jsme se scházeli s bratrem, poté co se rodiče rozvedli a nás si rozdělili. Můj otec byl starší než maminka, nemocný, co pamatuju od nás odloučený, velký, urážlivý, tlustý, se spoustou kudrnatých černých vlasů.

Jednou, později, u plzeňské babičky, když spal, jsem mu koukala zezadu na hlavu a s překvapením zjistila, že má na temeni malou pleš. To se dalo vidět jen vleže, vestoje mu při jeho obrovské výšce nikdo na temeno hlavy nedohlédl. Odchod mých rodičů do pohraničí byl odvážný čin, který matka vzala vážně, a můj otec brzy vzdal.

Okresní soud v Chodově rozhodl v roce 1961 o rozvodu mých rodičů. O výroku o vině se upustilo. Navrhovatelka byla máma a do péče jsem jí byla svěřena já, odpůrce byl táta a do péče dostal bratra a povinnost platit na mě měsíčně stovku. Píše se tam také, že podle paragrafu 30 o rodinném právu může soud zrušit manželství, jestliže mezi manžely nastal z důležitých důvodů trvalý a hluboký rozvrat, tj. objektivní stav, při němž manželství neplní již svoji společenskou funkci, příčí se zásadám socialistické morálky, a není proto již pro společnost žádoucí.

Zvláštní dikce socialistického práva.

Jako důvod se uvádí naprosté vzájemné nepochopení pro práci toho druhého, jako důkaz to, že táta ze společné domácnosti odešel. V době, kdy se rodiče rozváděli, už spolu nežili a o nepochopení pro práci šlo jednoznačně u táty, který — ale nevím, co chtěl, jeho povahu odvozuju jenom z povahy bratrovy a své, a co se mu nelíbilo na mámě, bylo asi přesně to, v čem byla dobrá. Docela chápu, proč se rozešli, ale už se nikdy asi nedozvím, proč se vzali (svatbu měli v Přimdě v říjnu roku 1954); co táta čekal od takové ženy jako moje máma? Že s ním a s houfem dětí bude budovat socialismus v pohraničí, kde doufal najít lepší zaměstnání, než k jakému měl kvalifikaci i schopnosti?

O dětech, tedy o mně a mém bratrovi Vítkovi, který byl o rok mladší než já a narodil se nedonošený v létě, kdy maminka měla infekční žloutenku, se dohodli. Aby byla spravedlnost, rozdělili si nás. Tohle uspořádání bylo v době, kdy se to stalo, tak neobvyklé, ba nenormální, že ani nedokážu pochopit, jak to mohl soud takhle rozhodnout. Rodiče se asi opravdu velice potřebovali rozvést, když pro svůj vlastní klid nedbali na to, co je dobré pro nás, když se dokázali dohodnout možná na jedné jediné věci, jež byla pro nás ta nejhorší. A tak jsme s bratrem vyrůstali odděleně a vrátili se k sobě, až když táta ve svých osmačtyřiceti letech umřel.

Když přicházím večer z práce k mámě a jejímu muži, který je s ní už tak dlouho, že jejich společné žití umožňuje, abych jim říkala „naši“, pozdravím v obývacím pokoji. Jdu až blízko k mámě, protože televize hraje nahlas a já ji nechci svým pozdravem překřikovat: máma hlasitost nesnáší, i když poslední dobou někdy sama zbytečně zvyšuje hlas. S bráchou jsme byli už jako děti napomínáni, ať neřveme, a my jsme neřvali, jen v rozčilení a zaujetí zvyšovali hlas. Bylo to rodové, dělali jsme to oba, ačkoliv jsme spolu nevyrůstali.

Jdu tedy mámu pozdravit, zvedá se z křesla a přemisťujeme se do kuchyně. Tam má matka na kredenci své tenké cigarety, kouří jen výjimečně a po půlkách, můj příchod je záminkou si zapálit, kouříme spolu. Řeknu to. Že bratr zemřel. Matka se zeptá, nač já jsem se nezeptala, když mi telefonovala bratrova bývalá žena Vlasta. Jak zemřel, na co? Říkám, že snad na infarkt, ale beru svůj mobil a volám Vlastu zpátky, teď už to dokážu, když mám vedle sebe matku. Proč vlastně vyřizuju celou tu věc s bratrovou bývalou ženou, která přece bydlí jinde než on, jak to, že zpráva nepřišla z Chodova, z města, kde žil? Vlasta je lékařka, možná se to dozvěděla od svého známého doktora.

Telefon zvoní, už je dost pozdě, možná že Vlasta už spí, jako všichni doktoři ráno brzy vstává… zvedla to. Jak to víš? ptám se. A jak to bylo? A Vlasta odpovídá: byli tady od policie, tvůj bratr spáchal sebevraždu.