Vykonstruovat si nepřítele

Před lety jsem jel v New Yorku s taxikářem obtížně rozluštitelného jména, který říkal, že je Pákistánec. Zeptal se mě, odkud jsem já, a já odpověděl, že z Itálie. Chtěl vědět, kolik nás je, a byl ohromen, že tak málo a že naším jazykem není angličtina. 

Nakonec se zeptal, kdo jsou naši nepřátelé. Na mé "prosím?" mi vyložil, že ho zajímá, s kterými národy jsme po staletí ve válce kvůli územním nárokům, etnickým nesnášenlivostem, neustálému porušování hranic a tak podobně. Odpověděl jsem, že neválčíme s nikým. Trpělivě mi vysvětlil, že se ptal na naše odvěké nepřátele, se kterými se navzájem zabíjíme. Zopakoval jsem mu, že je nemáme, že poslední válku jsme vedli před víc než půl stoletím a navíc jsme ji začali proti jednomu nepříteli a zakončili proti jinému. 

Neuspokojilo ho to. Jak je možné, že existuje národ bez nepřátel? Vystoupil jsem a dal jsem mu dva dolary spropitného, abych mu vynahradil náš lhostejný pacifismus, a teprve později mne napadlo, co jsem mu měl odpovědět, že totiž není pravda, že by Italové neměli nepřátele.

Kniha

Umberto Eco 

Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty 

2013, Argo, přeložily Kateřina Vinšová, Helena Lergetporer a Zora Obstová, 246 stran, 348 korun

Nemají vnější nepřátele a rozhodně nejsou schopni se dohodnout, kdo to má být, protože neustále válčí mezi sebou: Pisa proti Lucce, guelfové proti ghibellinům, seveřané proti jižanům, fašisté proti partyzánům, mafie proti státu, vláda proti soudům – a škoda že tenkrát ještě nedošlo k pádu dvou Prodiho vlád, to bych mu mohl lépe vysvětlit, co znamená prohrát válku střelbou do vlastních řad. 

Když jsem se však nad tou příhodou zamyslel víc, uvědomil jsem si, že jedním z neštěstí naší země za posledních šedesát let bylo právě to, že neměla opravdové nepřátele. Itálie se sjednotila díky přítomnosti Rakušanů nebo, jak říkával Berchet, těch německých hrubiánů a protivů; Mussolinimu se podařilo získat podporu lidu, když nás podněcoval k pomstě za okleštěné vítězství, za ponížení v Dogali a v Adui a za židovskou „demokratickou“ plutokracii, která na nás uvaluje nespravedlivé sankce.

Jen se podívejme, co se stalo se Spojenými státy, když Říše zla zmizela a velký sovětský nepřítel se rozplynul. Hrozil jim krach vlastní identity, dokud Bin Ládin, z vděku za podporu, jíž se mu dostávalo v dobách boje proti Sovětskému svazu, nevložil na Spojené státy svou slitovnou ruku a neposkytl Bushovi příležitost vytvořit si nové nepřátele a upevnit tak pocit národní identity, a také svou moc.