Divné dny - Láska v pěti novelách

Hana Pražáková: Divné dny

Otec pochopil, ale mlčel. Nepromluvil ani se ženou, uzavřel své poznání v sobě a stáhl se do sebe, což žena ani nepoznala, tak málo mu věnovala pozornosti; ostatně navenek jejich soužití i život v rodině probíhal jako jindy, v sobotu a v neděli se žena zdržovala doma, chodili k jejím rodičům a před Vánoci zajeli k jeho matce a k otci, všechno jako každý rok podle zaběhaného pořádku, až si začal myslet, že její úlety přestaly, a když jí navrhl, aby si po svátcích vyjeli na pár dní ven, neprotestovala, nevymlouvala se na práci, po krátkém zaváhání souhlasila, a pak spolu prožili v zimní přírodě pár vydařených dnů.

Zpočátku se k sobě chovali se sotva postřehnutelnou odměřeností, pak je nadchly vandry a vejšlapy po lesích a vršcích jen lehce poprášených sněhem, počasí bylo mírné, jako v prosinci bývá, takže se dalo chodit celé hodiny. Od rána do večera spolu hovořili, sbližovali se, jen o tom hlavním problému nepadlo ani slovo. Jednou on udělal narážku, náznak, žena se hned zatvářila odmítavě a určitě by všechno popřela, chození s jiným, úlety, takže raději mlčel, aby dovolenou nepokazil, a doufal, že se věci dají do pořádku a lepší o nich nemluvit, nepitvat je, nerozebírat, a navíc si pořád víc uvědomoval, že by ženu nechtěl ztratit, že je schopen odpustit nevyslovenou vinu, že ji má rád, a ona také tady jeho lásku neodmítala, byla jiná než doma v běhu všedních dnů, ne tak věcná, ale vroucnější, veselejší, milá.

Dva dny před Silvestrem přijeli domů, předposlední den v roce šli do zaměstnání, on se vrátil odpoledne, ona až hodně pozdě večer, na tváři nový vzdorný výraz, očekávala výčitky a chtěla jim čelit – jenže on se zas neozval, nevyčítal, ublíženost zavřel v sobě, jen pochopil, že ten její – neví, jak ho nazvat, výraz milenec je mu protivný – že ten její je kolega z podniku, jehož vidí dnes a denně, jejich vztah je asi vážnější, než si dokázal připustit.

Nic neudělal, nic neřekl, neozval se, a teď tu sedí jako moula se svým trápením, brečí, až ho musí přistihnout dcera.

Najednou ho napadlo něco, nač dosud nepomyslel, něco tak zlého, až ho zamrazilo:

Nejede v tom Alžběta s matkou? Nekryje ji, není na její straně proti otci?

Etela Farkašová: Na rubu plátna

Dodnes si pamatuje, jak prsty přejížděla po drobných vypouklinkách a kopečkách, jak ohmatávala uzlíky a bouličky, jemnější a hrubší, a opakovala otázku, proč nemůže být ubrus stejně pěkný z obou stran, proč se ty nádherné vzory na druhé straně přeměnily na uzly, a místo květů tam jsou vidět jen jakési propletené čáry a chomáčky, babička jí tehdy odpověděla, že krása, kterou obdivujeme na ubruse, by nevznikla bez těch chomáčků a uzlíků na opačné straně, všechno má líc a rub, i ty a já, zeptala se, a babička ji pohladila po vlasech, ty jsi ale chytré děvče, naše mudrlantka, víš, u člověka je to trochu jiné, odpověděla, ale vlastně ano, i člověk má dvě strany, dvě tváře, jednu ukazuje navenek, tu každý vidí, a tu druhou má obrácenou dovnitř, tu vidí jen on sám, a někdy ani on ne, ty jsi opravdu chytré děvče.

I když o obraze, který měla před sebou, nemohla říct, že je krásný, o kráse, tak jak si ji ona představovala, se v souvislosti s ním nedalo vůbec mluvit, přece jen by na jeho rubu ráda nahmatala něco jako drobné kopečky a vypouklinky, uzlíky a chomáčky, které by sice neprozradily nic konkrétního, ala možná by jí pomohly vnořit se hlouběji do nesmírného smutku, který z plátna vyzařoval a který stále silněji dopadal i na ni, jakoby se šířil po celém pokoji, po bytě a vnikal do všech koutů, usazoval se na stěnách, žádný průvan ho už odtud nevyžene, pomyslela si, žádný osvěžovač vzduchu nepřekryje jeho chorobný pach, měla ho už plný nos a věděla, že ani ona se ho jen tak nezbaví.

Jedno je jistě, pomyslela si rozhodně, Lucia musí z toho beznadějí prosáknutého prostoru pryč, protože jinak jím taky celá nasákne a už se toho pachu nikdy úplně nezbaví, večer se musí pokusit na to zase zavést řeč, musí, i když si dokáže představit, jak to bude těžké, jen aby dokázala být trpělivá, musí najít hranici, kam až může s otázkami zajít a kam už ne.

Věra Nosková: Něco se musí stát

Brzy na to se problematického přítele zbavila.

Stál tehdy před ní na zápraží, rozhodla se, že už si ho do domu už nepustí, a zatímco říkala: Musím dbát na svou pověst, nemá to budoucnost, jistě si najdeš mladší, křivil v ironickém pošklebku svou úhlednou a bystrou tvář. No jak chceš, řekl vesele. Zamával do okna v patře, z něhož se na výjev dívala její nevděčná dcera, pak nasedl na kolo a nebylo ho.

Za pár dní samozřejmě zjistila, že ho postrádá, takže dostala na koketní dceru vztek. Aby bylo ještě hůř, Jaruš se s ním brzy na to nechala vidět na náměstí v cukrárně!

„Chceš mě zostudit?! Chceš abysme byly lidem pro blázny? Aby nás ve městě měli za coury, který se dělí o jednoho kohouta?“ Křičela Maruš na Jaruš, když předtím zavřela okna do letní zahrady, aby se sousedé jejich hádkou nebavili. Obě pak brečely, matka v přízemí, dcera v podkroví, proklínaly jedna druhou, snily, a ne poprvé, o tom, jak by bylo báječné bydlet v domě bez té druhé. Mám přece právo na vlastní život! opakovaly si obě mantru nespokojených žen, které si nevědí rady.

Maruš se celkem brzy zklidnila. Utřela si slzy, opláchla tvář a nalila si sklenku portského. Otevřela znovu okno do zahrady, vyložila se v něm a vdechovala vůně letní noci. Nad obzorem se v trnkovém modru skleněného večera rozvinula růžová stuha, matná vzpomínka na slunce.

Markéta Hejkalová: Jednoho dne

"Nevím, jestli se v tom dokážu vyznat," povzdechla si, když vycházeli z první přednášky o sdílení společných hodnot.

"A neděsí vás to? Ty dotazníky? Vždyť je to jako v Sovětském svazu," prohodil muž, který vycházel ze sálu vedle ní. Neznala ho. Nikoho ještě neznala a nic ji neděsilo. Naopak, znělo to skvěle. Firma spustí novou sociální síť a díky ní nebude klientům nabízet jenom byty, ale bude jim doporučovat i banky, lékaře, školy, lékárny - a vzájemné kontakty. Sdílení společných hodnot.

Byl z Litvy. Baltské země byly pro firmu zkouškou - jestli se tam rozjede, vstoupí na obrovský ruský trh. A jestli ne, tak z Pobaltí odejdou a na Rusko zapomenou. Od doby, kdy Rusko začalo utahovat šrouby a cinkat zbraněmi, byla ta možnost čím dál reálnější. Jednoho dne firma rozešle oznámení - a konec, oni dva už se nikdy neuvidí, jejich vztah skončí stejně náhle, jako začal.

Ale tehdy, ten první večer v Amsterodamu, po žádném vztahu nebylo ještě ani potuchy. Pršelo, pili spolu o přestávce kávu a on si k ní pak sedl u večeře. A po večeři zůstali sedět v hotelové restauraci. Pili pivo, které jim oběma připadalo nehorázně drahé, a povídali si o firmě. Jemu se tam moc nelíbilo. Prodávat byty přece není práce pro muže. Dřív učil na univerzitě, ale musel odejít kvůli penězům, má dvě děti na studiích... A nová síť mu připomínala sektu. Nebo KGB.

Tehdy poprvé nahlédla do jeho světa. Mužského, jiného světa nekonečných plání a stepí bývalé říše zla.

Ji firma zachránila. Před zoufalstvím a strachem, co se stane, až manžel odejde a maminka umře. O mamince mu řekla, o manželovi ne.

Příjemný večer, příjemný starší pán. Šedivé vlasy, bříško. Tehdy ještě nevěděla, že jsou stejně staří, že se narodil jen o pár týdnů dřív než ona. Tehdy ještě nevěděla vůbec nic.

Vztah začal až na příštím semináři ve Stockholmu. Tentokrát se po večeři nerozloučili. Vyšli z hotelu ven do města, ale ulicemi se proháněl studený vítr a vypadalo to, že každou chvíli začne sněžit. Rychle se vrátili zpátky a přidali se ke kolegům v baru. Diskutovali o článku, který se nedávno mihl internetem. Obviňoval firmu, že marketingovým společnostem prodává informace o klientech.

"To je skandál! Porušení evropských tradic," hřímala kolegyně z Dánska a ostatní souhlasně přikyvovali, "hra na velkého bratra."

"Jaký skandál? KGB sbírala informace o klientech odjakživa, jen je neprodávala," ušklíbl se, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

"STB taky," podpořila ho. Usmáli se na sebe jako dva spiklenci, jediní dva z bývalé východní Evropy. Nebo nebývalé.

Eva Tvrdá: Slunce a piškoty

Ema si tenkrát připustila, že pisatelka musí být z jejího nejbližšího okolí. Rozšířené žilky zatírala mejkapem. Navíc nosila brýle, které žilky částečně kryly. Tehdy začala být paranoidní. Teď, když to vidí zpětně, ví, že to byla paranoia. Ale tehdy?

Podlehla něčemu, co nikdy předtím nepovažovala za důležité. Od dětství věděla, že není krasavice. Svůj život zakládala na inteligenci a porozumění. Dravost, krása a boj o místo na slunci, to byly pro Emu neznámé veličiny. Krása v jejím životě byla neokázalá a chápavá. Ukrývala se uvnitř a šířila do okolí radost a klid. Tohle všechno dopisy postupně rozbily. Ema začala věnovat pozornost detailům, které mívaly podružný význam, nebo bývaly dokonce naprosto nepodstatné. Díky dopisům se nepodstatné a podružné detaily proměnily v obludy a ty ji děsily. Ema se věnovala svým rozšířeným žilkám, povislým pažím a šedinám a objevovala na sobě další a další kazy, které se mohly stát terčem příště.

Nepoznávala se. Někdo její život od základů překopával a ona si mohla donekonečna opakovat, že tomu tak není, skutečnost tím nezměnila. Někdo na ni začal mít obrovský vliv.

Kdo to byl?