Jordi Llobregat: Vesaliovo tajemství

„A to je vše, pánové.“

Do ticha třídy zazněl rámus odsouvaných lavic. Mladý profesor stojící na stupínku sebral papíry, uložil je do aktovky a přitom pozoroval, jak studenti míří k východu. Přál si působit vážně, ale úsměv ho zrazoval. Právě skončil jeho druhý týden výuky na univerzitě, na níž před pár měsíci sám úspěšně složil závěrečné zkoušky.

Došel k jednomu z velkých oken ve třídě. Nebe pokrývaly černé mraky, ale na rozdíl od jiných dní ponurá atmosféra nijak neumenšovala jeho pocity štěstí. Dlouhá a strastiplná pouť ho dovedla až k téhle katedře a ať se propadne, jestli nebude jeho. Pohledem přelétl budovy kampusu. Už už si chtěl spokojeně oddechnout, vtom kdosi za ním zavolal jeho jméno:

„Profesore Amate!“

Ve dveřích postával nějaký student.

„Promiňte, pane profesore, sir Edward si přeje, abyste za ním přišel.“

„Hned jsem tam.“

Jak pěkně to znělo. Pane profesore. Profesor a člen Magdalenské koleje, jedné z nejprestižnějších kolejí na Oxfordu. Nastoupil na místo doktora Browna, který bohužel onemocněl dnou, ale to jeho povýšení neubíralo na významnosti. Nebude to nejspíš trvat dlouho a dostane vlastní místo. Příležitost se už naskytla a on neměl v úmyslu nechat si ji utéct. Vzal si věci a vyšel z učebny, kde měl strávit trimestr výukou řečtiny. Na chodbě si všiml, že všechny pohledy míří na něj. Studenti po něm pořád ještě zvědavě pokukovali.

Když vyšel z budovy, přitáhl si talár těsněji k tělu. Venku pršelo a fičel ledový vítr. Ačkoli byl konec dubna, dny byly pořád ještě chladné. Vydal se rychle pěšinou. Ze tříd se ozýval rámus a rozléhal se po celé koleji. Akademický rok vrcholil. Napravo minul kapli, kde právě zkoušel sbor, a prošel sloupořadím vedoucím do dvora obehnaného budovami, po nichž se pnul břečťan. Jeho kroky jistě zamířily na štěrkovou cestičku, která roztínala trávník napříč. Byl už celý promoklý, ale bylo mu to jedno, cítil se tak skvěle, že měl co dělat, aby neposkakoval radostí.

Když ho Walter uviděl přicházet, otevřel mu dveře. Stařec byl skoro jako kolejní inventář. Studenti říkali, že tu byl vrátným už od samého založení univerzity, což bylo sotva možné vzhledem k tomu, že škola existovala již čtyři sta let. Ale i tak to tělo scvrklé jako rozinka a obličej zbrázděný nespočetnými vráskami vzbuzovaly otázky, jestli na těch řečech přece jen nebude něco pravdy. Staroch byl proslulý svým kšeftováním, dokázal sehnat tabák, likér nebo jakoukoli jinou laskominu za přijatelnou cenu. Tenhle druh podnikání byl samozřejmě zakázaný, ale tím spíš Walterovy obchody jen kvetly.

„Pane Amate… Ach, promiňte.“ Hraný úsměv ho prozradil. „Pane profesore Amate…“

Daniel ho pozdravil úklonem hlavy. Věděl, že i když ho stařec má za „sakramentského cizince“, jak ho nazval při jejich prvním setkání, velmi si ho váží.

„Pane Waltere, jak se vám takhle po ránu vede?“

„Tak dobře jako vám ne, soudím. Je zima jak v morně a cejtím všecky kosti v těle.“

„Myslím, že jodový roztok by vám udělal moc dobře. Taky vám mohu doporučit výtečného lékaře.“

Stařík se zatvářil dotčeně.

„Za koho mě máte? Teď na starý kolena se mám svěřit do rukou nějakýho mastičkáře?“

Daniel se usmál.

„Sir Edward mě očekává.“

„Ovšem, pane profesore, to běžte, běžte. Nezdržujte se s takovým starým neduživcem jako já, co každou chvíli může opustit tohle slzavý oudolí.“

Daniel se neovládl a hlasitě se rozesmál.

„Děkuju, pane Waltere. Později možná budu potřebovat nějakou láhev z vašeho skladu.“

„Uvidím, co se dá dělat,“ odpověděl staroch a nasadil rádoby rezignovaný výraz. „Ale nic vám neslibuju.“ Obrátil se a s brbláním se ztratil ve stínu vrátnice.

Daniel vyšel po schodech a přitom myslel na významné profesory, kteří tudy kráčeli před ním. V prvním patře byl skoro hned. Dveře rektorovy pracovny na konci krátké chodby byly přivřené. Daniel rozvážně zaklepal. Zevnitř se ozval hlas a vyzval ho, ať vstoupí.

Pracovna starého rektora byla zařízená stroze. Pokoji vévodil koberec, který se jako mořská vlna rozléval mezi psacím stolem a knihovnou z ořechového dřeva táhnoucí se podél stěn. Vzadu, nalevo mezi křesly s vysokými opěradly, hořel v krbu ve viktoriánském stylu, zdobeném obrazem bitvy u Bannockburnu, oheň. Daniel tu pracovnu dobře znal. Strávil tu mnoho hodin a některé z nich patřily k nejšťastnějším v jeho životě. V prvních letech byl rektor jeho ochráncem a postupem času přerostlo počáteční přátelství ve vztah otce a syna.

„Milý Amate, nestůjte ve dveřích.“

Přestože už překročil padesátku, kruhy pod očima a ustupující vlasy nedokázaly z tváře sira Edwarda Warrena vymazat dobrácký výraz. V nejvybranějších intelektuálních kruzích byl velmi uznávaným historikem a těšil se také značné prestiži jako kazatel. Byl odborník na mrtvé jazyky, které vyučoval i Daniel. Před deseti lety se po smrti svého předchůdce stal kancléřem či rektorem, jak si raději říkal.

„Jaký jste měl den?“ zeptal se sir Edward.

Daniel se snažil soustředit, ale jeho pozornost těkala z jedné věci na druhou. Cítil euforii a skleslost současně.

„Ach… výborný, sire Edwarde.“

„To mě moc těší. Víte, že ve vás vkládám velké naděje.“

„Děkuji, pane, doufám, že vaši důvěru nezklamu.“

Rektor mávl nad jeho pochybnostmi rukou a uvelebil se v křesle.

„Jak je to dlouho, co jste přišel do Oxfordu? Šest let?“

„Skoro sedm.“

„Sedm! Hrome, jak ten čas letí.“ Přivřel oči. „Ještě si pamatuju, jak jste těsně po příjezdu z Barcelony vešel těmito dveřmi.“

Danielova tvář se zachmuřila. Rektor si jeho reakce nevšiml a dál vzpomínal.

„Ano… Z toho lijáku jste byl úplně promočený a měl jste jeden jediný kufr. Vašim prvním slovům jsem vůbec nerozuměl a vypadal jste… Bože můj, hrůza! Víte, že jsem byl na chvilku v pokušení zavolat na vás policii?“ zeptal se a hlasitě se zasmál.

Daniel zavrtěl hlavou.

„Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, proč jste sem přišel. Nikdy jste o tom pořádně nemluvil.“

„Přece víte, že Oxford má pověst nejlepší univerzity na světě. Jednoduše jsem tu chtěl studovat.“

„Ano, ano, to bezpochyby.“ Sir Edward si stoupl. „Jisté je, že už dávno nejste tím chlapcem… Stal se z vás muž se zářivou budoucností.“

„V to doufám, pane.“

„No jistě, Amate,“ dodal nadšeně rektor, „tyto dva týdny jste suploval za pana Browna víc než uspokojivě. Právě proto jsem s vámi chtěl mluvit.“

Sir Edward udělal krátkou pauzu.

„O vašich schopnostech není pochyb. Dal jste nám více než pádné důkazy, že můžeme být spokojeni. Včera se shromáždili členové akademické obce na své obvyklé měsíční schůzi. Kromě jiného jsme se jednohlasně shodli na tom, že vám na zbytek akademického roku nabídneme místo na katedře klasických jazyků. Co na to říkáte?“

Daniela se zmocnilo obrovské vzrušení. Tak brzy takovou nabídku nečekal. Sir Edward se při pohledu na reakci svého chráněnce zeširoka usmál.

„Tak co, co mi k tomu řeknete? Přijímáte, nebo ne?“

„Sa… samozřejmě, pane. Ano. To je… úžasné! Jsem vám nesmírně vděčný, pane.“

„Hlouposti. Za tu nabídku vděčíte vlastní píli. Svědomitost, kterou jste prokázal, nás všechny bez výjimky ohromila. Tak nadaných lidí, jako jste vy, jsem mnoho nepoznal.“

Rektor zamířil k tácu s nápoji a nalil do sklenic štědrou dávku brandy.

„Řekl bych, že tato zpráva potěší i mou dceru, nemyslíte?“ dodal poťouchle. „Hřeje mě vědomí, že se brzy stanete mým zetěm. Dnes večer, jak víte, to bude opravdu zvláštní večírek. Z oznámení vašeho zasnoubení mám velikou radost. Alexandra je to jediné, co mám. Jsem si jistý, že vy ji učiníte šťastnou.“

„Miluju vaši dceru.“

Rektor radostně přikývl, podal mu skleničku a zašeptal:

„Raději vás budu varovat hned, abyste mi to potom nevyčítal. Alexandra je stejně jako její matka úžasné stvoření. Krásná, velmi nadaná, dobře vychovaná k tomu, aby uměla vést dům, a… taky obdařená nesnesitelným a nepředvídatelným galským temperamentem,“ spiklenecky na něj mrkl. „Ostatně, Francie je přece země draků!“

Oba se rozesmáli. Daniel si hluboce vážil tohoto muže, který se měl brzy stát jeho tchánem. Ujal se ho, když to nejvíc potřeboval. Nežádal žádné vysvětlení, rovnou mu nabídl své znalosti i přátelství. V době, kdy si Daniel myslel, že o všechno přišel, mu sir Edward dal novou šanci. Nikdy mu nebude moct všechno oplatit.

„Připijme si, Amate, na vnuky, které mi dáte!“

Sklenice zazvonily a Daniel ze zdvořilosti omočil rty. Potom se zvedl a nechal pití téměř nedotčené na stole.

„Sire Edwarde, musím před večeří ještě vyřídit pár věcí. Když dovolíte, tak se vzdálím.“

„Samozřejmě. I ke mně se doneslo, že vaši bývalí kolegové připravují oslavu. Můžete být klidný, budu mlčet jako hrob. Ale ne abyste přišel pozdě na večeři, nebo vás Alexandra roztrhne.“

Sir Edward se od srdce zasmál a doprovodil Daniela až ke dveřím.

„Ach,“ zastavil se, „málem bych zapomněl. Počkejte chvilku.“

Vrátil se k psacímu stolu, chvíli hledal mezi papíry a nakonec vítězně vytáhl žlutohnědou obálku.

„Dnes ráno vám přišla depeše.“

„Telegram? Pro mě?“

„Přesně tak, z Barcelony.“

Daniel převzal obálku z natažené rektorovy ruky. Nervozitou ji málem upustil. Stařec si jeho rozpačitosti nevšiml a Danielovi se podařilo strčit telegram do kapsy pláště bez dalších nehod.

„Jestli dovolíte, přečtu si ho později. Musím ještě… zařídit spoustu věcí.“

„Jen běžte, běžte.“

Daniel vyšel ze dveří a zamířil pryč tak rychle, jak jen mu roztřesené nohy dovolily.

Když přišel do svého bývalého pokoje, sesunul se na židli. Konec studií, udělení místa na univerzitě a zasnoubení s Alexandrou šly v tak rychlém sledu, že ani neměl čas se přestěhovat. Kufry čekaly v koutě. Zbývalo zabalit knihy a nějaké oblečení. Nicméně v tu chvíli mu to bylo úplně jedno. Ranní radost se vytratila. Nečekaná nabídka práce a jeho blížící se svatba jako by patřily do života někoho jiného. Zadíval se na malou obálku ležící na psacím stole.

„Jak je to možné? Po takové době?“

Bezděčným pohybem posledních sedmi let si sáhl rukou na šíji. Bříšky prstů přejel po zatvrdlých jizvách, které mu oheň navždycky vypálil do kůže. Ty hrboly mrtvého masa mu stále připomínaly minulost. Málem se rozesmál. Byl vážně naivní, když si myslel, že jednou na všechno zapomene. Teď stačil jediný telegram, a jeho naděje rozbil na padrť.

Zvedl se ze židle. Sáhl po obálce a roztrhl ji. Uvnitř byl růžový papír přehnutý na polovinu. Třesoucími se prsty ho rozevřel. Oči klouzaly po drobném písmu, aniž četly, teprve po chvíli se mu podařilo se uklidnit a zaostřit.

A sedm let zmizelo jako mávnutím proutku.

Svěsil ruku, v níž telegram svíral, a zůstal stát proti oknu. Před ním pod tmavým vytrvalým deštěm mizely travnaté plochy koleje. Po tolika letech ho našli. Věděl, že se to dřív nebo později může stát, ale doufal, že k tomu nedojde. V duchu se ptal, jestli by měl cítit bolest nebo smutek, ale měl jenom vztek a špatné svědomí. Zavřel oči a opřel se čelem o sklo. Pokusil se ovládnout rostoucí úzkost. Stiskl čelisti a napjal všechny svaly. Starou jizvou projela bolest jako švihnutí biče. Zmačkal telegram a zahodil ho. Teprve teď mu vytryskly slzy a stékaly po tvářích jako kapky deště po okně.