Kde je tady půjčovna katů? Do kin vstoupily restaurované filmy Pavla Juráčka

Význam banánové krabice pro moderní českou kulturu je nepopiratelný. Právě v papírových přepravkách na exotické ovoce si předloni editor Pavel Hájek přinesl do Knihovny Václava Havla obsáhlou literární pozůstalost po scenáristovi, filmovém režisérovi a komplikovaném člověku Pavlu Juráčkovi. Materiál čekal desetiletí ve sklepě domu druhé ze tří Juráčkových manželek.

Juráček, považovaný za stěžejní osobnost českého kinematografického zázraku − nové vlny šedesátých let −, zemřel třiapadesátiletý v květnu roku 1989 "na komunistickou normalizaci", usoužený, prosáklý alkoholem a beznadějí.

Tento týden Havlova knihovna vydala už třetí svazek Juráčkových sebraných spisů vytěžených z banánových krabic. Zároveň Národní filmový archiv uvedl po zrestaurování a digitalizaci do distribuce dva Juráčkovy filmy ze šedesátých let − středometrážní Postavu k podpírání, kterou s Juráčkem režíroval jeho spolužák z FAMU Jan Schmidt, a celovečerní Případ pro začínajícího kata.

Toto zásadní dílo české nové vlny se po sovětské okupaci Československa stalo pádným argumentem, proč Juráčka odstranit ze scény.

Pavel Juráček si už filmem Postava k podpírání získal vysoký mezinárodní kredit. V roce 1964 byl snímek oceněn na festivalu v Mannheimu a autor si sebevědomě poznamenal do deníku, že "Postava" byla vlastně vyhlášena nejlepším krátkým filmem světa. 

Kde je tady půjčovna katů, prosím?

V té době už Juráček psal scénář stominutového Gullivera, jak pracovně říkal Případu pro začínajícího kata. Dokončil ho o Vánocích 1966, kdy dubčekovský socialismus začal nastavovat "lidskou tvář" a mířil ke zrušení cenzury. Film pak vznikal až za sovětské okupace, kdy přímo před Juráčkovými zraky voják zastřelil muže, který do hlavně tanku zasunul státní vlajku.

Juráček poznamenaný čerstvou zkušeností z invaze ale do původní koncepce filmu nezasahoval. Přesto se během krátkého promítání v kinech − než znormalizovaní komunisté film stáhli z distribuce − ukázalo, jak nadčasové dílo vzniklo: napsáno v jiné, relativně svobodné situaci, než v jaké bylo promítáno, přesto rezonovalo s tragickým momentem českých dějin, jako kdyby právě kvůli němu bylo natočeno.

"Je mi dokonale lhostejné, jestli se Gulliver dostane do kin, či nikoliv," psal překvapivě Juráček v deníku o svém osudovém díle a podotkl, že film točil především pro sebe.

Juráček se inspiroval Gulliverovými cestami Jonathana Swifta, ale po nich se vydal do surreálné kinematografické krajiny, která se dá vyložit na mnoho způsobů a přitom v ní divák nenajde definitivní uspokojení, jak je unikavá, rozlehlá a rozháraná. Juráček považoval sofistikovaný snímek za cosi konečného: vlastní stín, který už nelze překročit. "To je tak nádhernej film, že by ho musel zakázat i Dubček," podotkl tehdy ke "Katovi" režisér František Vláčil.

Jeho kolega Jaromil Jireš dokonce po projekci prohlásil, že Juráček je příliš chytrý, než aby dělal film. Jako by tím chtěl vyjádřit základní divácký pocit z Případu pro začínajícího kata, který přetrvává dodnes: odehrává se "to" na plátně, pohybují se "tam" obrazy, zní dialogy, ruchy i hudba, má to úvodní titulky i závěrečné slovo "Konec".

Formálně to vykazuje všechno, co dělá film filmem, a přitom je to možná médium samo o sobě. Snad přízrak. "Mrzí mě, že nikdo není tak metafyzický jako Pavel Juráček," povzdechla si v týdeníku Respekt roku 2008 filmová publicistka Tereza Brdečková, když hodnotila stav české kinematografie.

Juráčkova urputnost dotáhnout Gullivera do nezpochybnitelného tvaru byla výjimečná také z technického hlediska. Štáb vystřídal 131 natáčecích míst, protože ve snímku téměř chybí ateliérové scény. A během 189 dnů padlo 3266 klapek. "Tolik jich na Barrandově nikdo nepamatuje," zapsal si Juráček do deníku.

Do tisíců tentokrát však popsaných stránek sahá i Juráčkova literární pozůstalost. Až bude za nějakých šest sedm roků kompletně vydaná, měla by čítat sedm až osm tisíc knižních stran. V dnešní "vizuální době" se to v případě pozůstalosti filmaře zdá jako anachronismus. Jenže Juráček, který studoval dramaturgii a režisérem se, jak tvrdil, stal proti své vůli, sám sebe považoval spíš za spisovatele. A už přes deset let je jisté, že jako literát obstál také před čtenáři.

Potvrdilo se to v roce 2003, kdy knižně vyšla více než tisícistránková kniha Juráčkových deníků z let 1959 až 1974. Nejen že se vyprodalo všech 2500 vydaných kusů, ale publikace získala také cenu Magnesia Litera a stala se i Knihou roku v prestižní anketě Lidových novin.

Režisér Martin Šulík podle deníků natočil intimní dokumentární film Klíč k určování trpaslíků a divadelní režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Dorou Viceníkovou připravil z Juráčkových deníkových textů divadelní představení v brněnské Redutě nazvané Zlatá šedesátá. To následně získalo Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku − bezpochyby také vzhledem k Juráčkovu drásavému textu.

Juráčkovy deníky se nyní připravují k dalšímu, obsáhlejšímu vydání. To bude podle Pavla Hájka k dispozici ve čtyřech svazcích zahrnujících kolem čtyř tisíc stran. Vyjde také tisícistránková Juráčkova jednostranná korespondence s rodinou či kolegy z FAMU, jimiž byli Miloš Forman nebo Jan Němec.

Deníky a korespondence ale nebudou součástí třináctisvazkové edice menších, zhruba dvousetstránkových knih připravovaných Hájkem a postupně tvořících chronologickou řadu další Juráčkovy literární tvorby − scénářů, povídek, recenzí, torz větších textů či třeba poloautomaticky napsané velké básnické skladby Prázdno po motýlech, prázdno po můrách.

Prázdno po Pavlu Juráčkovi, které po jeho vyhazovu z Barrandova trvalo do prvního vydání deníků přes tři desetiletí, teď bude péčí Knihovny Václava Havla a editora Hájka zcela vyplněno. Zatímco banánů, které byly za života Pavla Juráčka v socialistickém Československu vzácným zbožím, jsou už dávno plné obchody, Juráček na pultech dlouho chyběl. Přitom i kdyby se jeho texty prodávaly z banánových krabic v obchodech s ovocem a zeleninou, bylo by to v souladu s absurditou dvou Juráčkových nejvýznamnějších filmů − Postavy, která se odehrává kolem Půjčovny koček, a Kata, jenž po nástupu normalizace "setnul" Pavlu Juráčkovi hlavu.