Obecně k deníkům

To, co člověk denně zažívá, je — zcela v duchu Komenského — nejlepší školou, ovšem vyžaduje to metodický přístup. Ujasnit a uvědomit si věci, nenechat se strhnout proudem událostí, ale dát jim tvar a tím je ovládnout; k tomu také patří možnost se k prožitému vracet, znovu je promýšlet a prožívat. Nejde přitom jen o zachycování toho, co se právě děje, ale také o vzpomínky, které se souhrou zvláštních okolností vynoří. Pro vedení deníku mluví i jedinečná slast, kterou prožíváme, když je již určitá událost za námi a my se na ni můžeme v klidu a bezpečí podívat.

Abychom z vlastní zkušenosti vytěžili všechno poučení, které obsahuje, je třeba zpětně promýšlet a rekapitulovat, co jsme prožili, a také porovnávat někdejší soudy se současnými, svá předsevzetí a snahy s výsledky a tím, jak nás uspokojují. Do myšlenek toho, kdo žije ve shonu, aniž se rozpomíná na svou minulost, vchází jistá zmatenost, takový člověk ztrácí schopnost vidět svůj život v celku.

Kniha

Petr Bakalář

Tak pravil mimočlověk

2015, Druhé město, 266 stran, 299 korun

Pokud knihy a filmy vyžadují opakovanou pozornost, proč by náš vlastní život měl být výjimkou? Deník je nadlidsky trpělivý posluchač s neselhávající pamětí, vždy je po ruce, vše z našeho života ho zajímá. Umožní nám sledovat náš vývoj a budovat si vnitřní svět. Navíc už samotný akt psaní dodává životu jistou důstojnost. Další výhodou je, že když dáme deník někomu přečíst, bleskově ho seznámíme s naší nejosobnější historií.

Orwellovo Ministerstvo pravdy neúnavně pracuje v každém z nás, ale objektivně vedený deník je účinným antidotem. Při zpětné četbě jsme často překvapeni, kolik jsme toho zažili, popř. tím, jak se to, co zbylo ve vzpomínce, liší od písemného záznamu.

PB

 

■ Když se sešli jako rodina, vždy se mu zdálo, že někdo chybí. Tentýž pocit mělo ve třídě i na hřišti, na večírku, vlastně kdekoli se ocitlo. Vždy někdo chyběl.

Už dávno se smířilo s tím, že se nikdy neukáže, ovšem přání zjistit, kdo to je a proč nepřišel ani jednou, v něm stále je.

 

■ Terapeut: „Jaký máte vztah k autoritám?“
M.: „Nemohu posoudit, ještě jsem žádnou nepotkal.“

 

■ Základní suma nápadů už v člověku byla tak v pěti letech (jestli ne dříve), ale trvalo léta, než to dostalo formu. Asi tak jako Slunci trvá, než se energie vzniklá termonukleární reakcí v jádře dostane na povrch a tam se vyzáří.

K tomu patří i údiv nad tím, co vše z něj — zcela mimo jeho vůli — vystupuje.

 

■ Fantazie M-moll
Na sto skrytých mikrofonů je instalováno po kavárnách, barech, na lavičkách na Petříně. Když má náladu, naladí si to on-line a hledá rozhovor, který ho bude bavit. Výborná pomůcka pro osamělé, alespoň takto moci participovat na životech a emocích těch, kdo někoho mají.

Poznámka: Možná by sto bylo málo a nestačilo by na to najít něco uspokojivého, hodně by ale záleželo na tom, kde přesně by byly.

 

■ Mladá recepční v drážďanském hostelu s revolucionářským baretem na hlavě, která jako by vystoupila z jeho jinošských snů, se ho zeptala: „Kolik nocí tu budeš chtít zůstat?“ M.: „Šlo by to celý život?“

 

■ Když přemýšlelo o tom, se kterými ze svých bývalých přítelkyň by chtělo strávit noc, napadly ho tři — M.-2, L.-3 a S. A to i když si dobře pamatovalo, že ke konci ho to s nimi již moc nebavilo, že je nechalo jít s lehkým srdcem. Snad by mělo existovat právo poslední noci s odloženým plněním. Ovšem jedna noc by stačila.

Na druhou stranu rádo by si popovídalo s M.-1, L.-1 a s L.-2, to by mohlo být klidně i vícekrát.

 

■ Pan N. mu s neskrývanou hrdostí v hlase vyprávěl, že když byl jeho otec v 80. letech ve Vídni, zašel do hotelu Sacher a tam, i když ho to stálo spoustu peněz, si dal — světe, div se — kávu se sachrem. To je skutečně smutné. Takto se přeci cestovat nedá.

V každém případě se provinil proti cestovatelskému desateru — v Pardubicích si člověk nesmí koupit perník, v Paříži nesmí navštívit Eiffelovku ani Louvre, v Benátkách nesmí vstoupit na gondolu, v Las Vegas nesmí hrát; vše — pokud již tato přání člověk má (chyba č. 1) — musí zůstat v rovině fantazie, nemělo by se realizovat (chyba č. 2).

Poznámka: Ta hanba logicky padá i na něj — schází se s někým, kdo má takového otce.

 

■ Po letech navštívilo na cyklovýletě Světlou, kde s L.-1 strávili v roce 1993 deset dní jako ve filmu. Téměř nic nepoznávalo, vše působilo cize, i ten stůl, kde večer sedávali a mluvili o světě; bylo s nimi tehdy jejich mládí (i když ono in sensu stricto nikdy mladé nebylo). Jako pozdrav Severní Americe tam teď vypilo colu.

Poznámka: Ovšem výletu nelitovalo, tušilo, že to tak dopadne.

 

■ Servírka si stěžuje kolegovi: „Frajer nezaplatil pivo a já ho nemůžu najít.“ V tu chvíli můžeš pochopitelně propadnout beznaději, protože ses zase ocitl v jazykově — a tudíž i intelektuálně a eticky — pokleslém prostředí, nebo si také můžeš uvědomit, že je dobře, že neřekla třeba „pivčo“.

Jinými slovy: Téměř vždy to může říci ještě hůře, buď rád, že to dopadlo alespoň takto.

 

■ Vědělo, že kdyby dokázalo říci ten primitivní vtip (menšíkovskou hlášku), který v té chvíli visel ve vzduchu, bude ta atraktivní žena jeho, ale nebylo toho prostě fyzicky schopné, ani když si to zkoušelo nacvičit na WC, kam si pod záminkou odskočilo.

 

■ Ideální žena: s granátem v kabelce (prostě vostrá holka, revoluční romantika). Ale Češky takové nejsou, spíše Němky, Holanďanky, Židovky nebo Američanky, které sólo přijedou do Evropy. Čečenky při druhém pohledu ne, u nich je to neosobní.

Pokud ovšem vůbec, potká ji spíše na prohlídce Policejního muzea než třeba na Čajofestu.

 

■ Ze všech lidí, co znalo, by si pustilo ke svému smrtelnému loži jednoho, maximálně dva. Zbytek by jej zcela jistě zabil hned na místě — svojí banalitou, emocemi, naprostým nedostatkem smyslu pro absurdní humor.