Letní cesta 1927

 

Mé přepravy do Salcburku se ujal můj přítel Franz Theodor.

Zpočátku byl velmi svědomitý, během jízdy ze Sieveringu k západní dráze v autě stál a dával hlasité příkazy. Čas od času se řidič obrátil, užasle se na něho podíval a prohodil:

„Pozor, pane…!“

„Nerozptylujte se!“ zvolal Franz Theodor a řidič byl očividně potěšený, když nás na místě odjezdu vlaku vyložil.

Na nádraží byl přítel Franz Theodor poněkud málomluvný a snažně mě prosil, abych u něho zůstala, jelikož ještě nikdy nepodával velké zavazadlo; tomu lze určitě věřit. K jeho mnoha zvláštnostem patří nosit všechno, co má, stále u sebe. Jeho tašky jsou tak plné, že to vypadá, jako by měl elefantiázu nebo nějaké jiné zvláštní znetvoření. S velkou taškou plnou knih a rukopisů pod paží je kdykoliv připraven vydat se na cestu. Tentokrát měl s sebou ještě ruksak, který byl, jak se zdálo, pořádně těžký.

Kniha

Lina Loos

Kniha bez názvu

2016, Nakladatelství Pragma, přeložil Zdeněk Dan, 288 stran, 220 korun

V kupé sklopil stůl, uklonil se každému ze tří spolucestujících zvlášť, samozřejmě vždy zády k němu, ukázal na svůj batoh a prohodil: „Dovolíte přece?“ Všichni tři dovolili velmi laskavě: „Prosím pěkně!“ a podívali se na mě tázavě. Nevěděla jsem, co se v ruksaku skrývá, zato jsem byla připravena na všechno. Franz Theodor vyňal obřadně a slavnostně z nevinně vypadajícího batohu – psací stroj a básnil, hlasitě a hrdě. Za půl hodiny jsme byli v kupé sami. Pánové stáli venku na chodbě; byli to nervově vyčerpaní kancelářští zaměstnanci, kteří si vzali dovolenou, protože už nemohli snášet jednotvárný klapot psacích strojů. Ale když dovolili, tak dovolili a v ruksaku přece mohlo být právě tak něco roztomilého. To bylo právě riziko.

Franz Theodor z toho nic nepozoroval a byl velmi pyšný. Ostatně je na všechno pyšný. Je pyšný, když je nemocný, když je zdravý, když má peníze, když žádné nemá, je chronicky pyšný a duchem nepřítomný, s tím je nutné se smířit.

V poledne zneklidněl. Někteří lidé vášnivě pijí, hrají, kouří, Franz Theodor je vášnivý jedlík. Kdo někdy jedl v přítomnosti dítěte čokoládu, zná pohled dětských očí, který je neodolatelný. Takový je jeho pohled. Ani ti nejhorší lidé nemohou pokračovat v jídle, když je sleduje Franz Theodor.

V jídelním voze však překonal všechna má očekávání. Při prvním chodu byl uchvácen mocí číšníka, který rozděluje porce podle libovůle, neodtrhl od něj zrak, pokusil se ho hypnotizovat. Všechno jeho snažení bylo marné, jeho porce byla menší než moje. Aby se vyhnul zbytečnému rozruchu, vyměnil si se mnou bez dalších konvenčních rozhovorů talíř. Při druhém chodu byl již odhodlanější; když se blížil číšník, v jedné ruce obrovský podnos, ve druhé lžíci a vidličku, chtěl mu Franz Theodor, dříve než nastal rozhodující okamžik, potají dát malé spropitné. Ale kam s ním? Byl v rozpacích. Napjatě jsem sledovala celý výjev. Kdyby číšník v tom okamžiku otevřel ústa, Franz Theodor by neváhal a peníze by mu vložil do nich. Nebylo to však již nutné, jeho pohled zaúčinkoval, porce byla vydatnější, než jaká byla kdy v jídelním voze vidět.

V Salcburku mě velmi hrdě předal paní Margaretě Köppke; s ní jsem jela dál do Berlína.

Margareta Köppke se dá těžko popsat.

Vykládá tak moudré věci jako šedesátiletý mudrc a zároveň jedná jako obzvlášť dětinská šestiletá holčička. Franz Theodor tvrdil, že je proto tak divoká, že ji ďábel určitě zapomněl na Zemi, a kdo ji pozná, je okouzlen její něžnou bytostí podobnou elfům. Není ani žena, ani muž, ani dítě nebo je všechno najednou. Jedním slovem, tato bytost je ryzí umělkyně.

Ve spacím voze z Mnichova do Berlína vystupovala jako průvodkyně cizinců, ukazovala mi vymoženosti nynější doby. Zacházela s elektrickými lampami a kolíčkovými kontakty, až mi vstávaly vlasy na hlavě, ukazovala mi čtrnáct různých způsobů, jak se bleskurychle dostat na horní lůžko bez použití žebříku. Alespoň trochu ctižádostivá veverka by se potom u ní hned přihlásila na hodiny tělocviku. Pak zazvonila a řekla: „Tak, a teď uvidíš, jak rychle sem přijde obsluha; cestující může mít všechno, co potřebuje.“ Přepočítala se však, zazvonila na začátku věty a ještě ji nedokončila, když se objevil vedoucí spacího vozu a my jsme nepotřebovaly – absolutně nic! Měla právě ještě čas posadit se jako téměř dospělá a pronesla důstojně a mírně váhavě: „Ach – prosím – snad byste mi mohl sdělit – ano – kolik hranic ještě překročíme, než dojedeme do Berlína?“ – „Jsme v Německu, dámo,“ informoval ji a zmizel pozoruhodně rychle. Margareta se na mě vyčítavě podívala a tiše se uchýlila do horního lůžka. Hodila jsem jí ještě nahoru knihu, aby se učila roli. Měla teď hrát v Berlíně Kressidu v Troilus a Kressida, ale aniž vagón udělal nějaký zvláštní pohyb, sletěla kniha zase dolů.

V Berlíně jsme se ubytovaly v báječně exkluzivním hotelu. Měly jsme dva pokoje, každý s vlastním klozetem, mezi oběma pokoji byla koupelna s klozetem, naproti na chodbě byl pro všechny případy ještě jeden klozet. Slyšela jsem hodně o luxusu berlínských hotelů, ale to jsem nečekala, za celý život jsem ještě nikdy nebyla obklopena tolika klozety, bylo to prostě kouzelné.

Co se týče Němců, pozorovala jsem, že mají zvláštní smysl. Každý myslí na všechny Němce. Například číšník se zeptá: „Proč jste nesnědla všechno?“ – „Prosím, neměla jsem hlad.“ – „Pro takové případy jsme zavedli poloviční porci, příště si ji objednejte, teď musím nedojedené jídlo vyhodit, to je přece efektivní škoda!“ – I když to nepředstavuje škodu pro něho ani pro majitele hotelu, může to být přece jen škoda na národním majetku. Ve Vídni jsem jednou upozornila průvodčího, že za bílého dne všude ve voze svítí světlo. Galantně se usmál, udělal malý kavalírský pohyb rukou a utrousil: „To vůbec nehraje roli.“ Ne, my jsme takoví. Berlínská prodavačka zákazníka ponouká: „Vezměte si přece raději německý výrobek, je levnější a téměř stejně tak dobrý.“ A na kolegyni volá: „Slečno, udělejte to raději takto, ušetříte čas a sílu,“ a nikdo neřekne: „To se vás houby týká.“

Köppke je trochu nevrlá a káravě pronese: „Prosím tě, neříkej pořád: ,Podívejte se, co ti Němci dělají,‘ – zapomínáš, že jsem také Němka a sama vidím, že leccos není tak pěkné jako u nás.“ Čímž míní Rakousko. Pak se v tom má člověk vyznat.

Zde každý chrání německý národ a v Rakousku je každý toho názoru, že žijeme jen jednou.

Obojí má něco do sebe.

Příští léto bych však chtěla jet někam, kde každý myslí na všechny lidi jako sám na sebe.

„Jsem zvědavá,“ poznamenala Köppke, „jestli najdeš nějaké místo, které neleží v žádné zemi,“ a lehla si na sluníčko, které na ni svítí mezinárodně.

 

Letní cesta 1931

 

Jsem Rakušanka skrz naskrz, narodila jsem se v centru Vídně a byla jsem pokřtěná ve Stephanskirche. Život mě později zatlačil na periferii města, ale jinak se mi vede docela dobře. Měla jsem tu čest poznat během svého již poněkud déle trvajícího života mnoho slavných Vídeňáků, ba dokonce byla doba, kdy jsem o sobě mohla říci, že jsem také trochu slavná. Můj bratr byl předsedou divadelního spolku, moje švagrová působila jako herečka v Burgtheatru a moji rodiče byli vlastníky jedné z největších a nejvíce prosperujících kaváren.

Byla jsem „také slavná“, což je jeden z nejpříjemnějších stavů, které existují, ale tehdy jsem byla ještě hloupá – zkrátka, pálilo mě dobré bydlo a napsala jsem divadelní hru. Přestože jsem měla dobré vztahy k Vídni, byla přijata a v rozporu s jakoukoliv lepší zkušeností se dokonce hrála.

Můj pád byl prudký!

Lidé se ke mně od té doby chovali s určitou občanskou nedůvěrou: „Rád bych věděl, k čemu je ti to zapotřebí.“ Ale život hojí všechny rány a na nic se nezapomene tak rychle jako na divadelní hru, která ani nevzbudila rozruch a propadla.

 

 

Nejen ve Vídni, ale i v jiných městech se vyskytují lidé, kteří mají čas od času potřebu skládat účet ze života, který již prožili. V jedné takové chvíli jsem s hrůzou zjistila, že jsem promeškala něco prožít. Poté, co jsem při delší řeči pronesla mnoho hlubokých a věčných slov o smrti a o životě, jsem položila ruku na ruku svého přítele Franze Theodora, zadívala se do jeho očí, které hleděly poněkud netečně před sebe, a zakončila svou řeč slovy: „My všichni musíme jednou zemřít, jak je to hrozné, když si pak člověk musí říci, že je u konce, a já jsem toho tolik promeškala prožít; proto jdi, příteli, a ihned obstarej dvě jízdenky do Wachau!“

Jako Rakušanka skrz naskrz jsem toto rozlehlé údolí v Dolních Rakousích, jehož jádro tvoří řeka Dunaj, samozřejmě neznala!

 

 

Bylo to jednoho obyčejného večera, který ničím nevynikal, kdy jsem jela ze Sieveringu podél Erbsenbachu či Arbesbachu směřujícího rovněž k Dunaji. Jelikož Erbsenbach není v Sieveringu ještě splavný, použila jsem zatím elektriku a přitom jsem potok pozorně sledovala, protože jsme oba měli společný cíl, ale již v Döblingu jsem ztratila jeho stopu.

Proto jsem dojela pouze k Reichsbrücke a v deset hodin večer jsem nastoupila na parník „Budapešť“. Brzy odplul za nesmírného pískání, troubení, třepotání praporků, řinčení řetězů a houkání sirény; zároveň tím oznamoval, že brzy připluje do Nussdorfu.

V jídelně jsem potkala Franze Theodora, který tam jedl; kdo ho zná, nebude se divit. První překvapení: náš společný přítel se dostavil s překrásnou ženou, aby nás jednu zastávku doprovázel na naší první velké sladkovodní cestě. Franzi Theodorovi proto až do Nussdorfu zářily nadšeně oči, ale již poblíž Kritzendorfu se podíval na hodinky a prohodil: „To je strašné, je teprve tři čtvrtě na jedenáct!“ Navrhla jsem mu proto, aby vždy plaval kousek před parníkem a pak se zase vrátil, což by ho určitě zabavilo; můj návrh odmítl se směšnou výmluvou, že s sebou nemá plavky. Ve skutečnosti však měl strach, že by v té tmě ztratil parník z očí a potom by samotinký musel v Linci na nás čekat – znám ho! Odebrali jsme se pak do našich kajut a nazítří ráno zaspali největší část krajiny Wachau.

Na cestách musí být člověk velkorysý, malicherná zvědavost je nám oběma cizí, zejména v časných ranních hodinách.

Dopoledne jsme strávili na palubě uvelebení v pohodlných lehátkách a četli noviny. V očekávání blížících se požitků jsem četla nejdříve nadpisy a mezititulky, ale slunce a proudění vzduchu mě velmi unavily, takže se stalo, že jsem četla: „Napoleon řekl: Pište…!“ a „Kant napsal Kritiku čistého rozumu“, „Nezaměstnanost…“ „akumulovaného slunečního světla“, „Román: Němý svědek“ –, vtom jsem si vzpomněla na Franze Theodora a ejhle, spal; jeho noviny bez mezititulků mu vyklouzly z rukou. Spal a zaspal hrad za hradem. Když ale celá záležitost s hrady začala být na pováženou, vzbudila jsem ho a poprosila, aby mi vysvětlil, co to bylo tenkrát za zvláštní dobu, kdy musel mít každý svůj hrad na kopci, jestli to třeba nebyl jakýsi druh víkendového pohybu? Franz Theodor je totiž strašně vzdělaný. Ví prostě všechno: pouze když se ho na něco zeptám, nezná odpověď.

„Kde ústí Erbsenbach do Dunaje?“ Mlčí! Ale v dřívějších stoletích, to se vyzná, jako by je prožil. Jaký užitek vlastně máme ze vzdělaných lidí? Vědí vždycky jen to, co bylo dříve. Když však někdy něco vím, přítel mi nevěří.

Například vedeme dialog!

Franz Theodor: „Zanedlouho dorazíme do Lince, je už vidět skladiště.“

Já: „Co je v nich?“ – On: „Nevím.“ – Já: „Ale já ano.“ – On: „Opravdu? Tak co?“ – Já: „Samé mladé linecké dorty a staré linecké zlaté přilby.“

Nesnáším nevěřící lidi.

V Linci jsme zašli do kavárny, ale navštívili jsme kavárnu i v Pasově a Greinu. Chodíme velmi rádi do kavárny. A o divadlo se zajímáme také. V Linci jsme chtěli jít do divadla, ředitel se však jmenoval Gross ( slovo gross v němčině znamená hrubý – pozn. překl.), takže jsme se necítili zrovna zvlášť příjemně; v návštěvách divadel nám zabránil ještě i fakt, že se nikde nehrálo.

Pasov:

Návštěvu Pasova vám rozhodně nedoporučuji, pokud jsou vašimi průvodci učení kunsthistorikové. Ty tam popadne jakýsi druh zuřivosti, která není v srpnu nikterak nebezpečná; ženou se za strašného vedra od baroka k renesanci, od lomených oblouků ke křížovým klenbám, jaké jsou vidět právě jen v Pasově.

Franz Theodor mě hnal staletími: 18.–16., 19.–17. století, že se mi z prudké změny klimatu točila hlava a byla jsem velmi ráda, když jsme konečně zapadli do prosté kavárny postavené ve 20. století. Když jsem se pak ještě z žurnálů dověděla, že můj ředitel zatím nepřevzal žádné další divadlo, měla jsem přímo obrovskou radost, a tak jsme se šli vykoupat do Ilzu; právě na místě, kde Ilz ztrácí svou osobitost, aby byl od té chvíle prostě Dunajem. To znamená, že jsme se nekoupali oba, ale já sama.

Řekla jsem Franzi Theodorovi: „Koupe se málo lidí, protože se tady vyskytuje mnoho pijavek.“ Vyslovila jsem to z pomsty za lomené oblouky. Naštěstí mi výjimečně uvěřil. Potom jsme jeli zpátky do Greinu a tam jsme přece jen šli do divadla, i když jen dopoledne. Greinský notář byl tak laskavý, že nás osobně provedl po městě.