7x ve vedlejší úloze se jmenuje soubor rozhovorů, které novinářka Alice Horáčková vedla se sourozenci známých osobností. Ptala se jich, jaké je žít ve stínu slavnějšího bratra nebo sestry.

Vznikla pozoruhodná kniha, jež předkládá trochu jiný úhel pohledu na události a souvislosti, které by se čtenáři už mohly zdát poměrně známé a probádané.

HN: Co vás nejvíc dojalo, osobně zasáhlo, když jste si povídala s paní Zdenou Mašínovou?

Když mi vyprávěla o tom, jak ve vězení umírala její matka, která byla v 50. letech nespravedlivě vězněná, a jak jí pak musela nosit květiny místo na hřbitov na smetiště v Ďáblicích. A taky mě dojalo, jak paní Mašínová překonala to, co jí už od dětství předpovídala její babička: "Ty se svým postižením od života nic nečekej, zůstaneš sama!", a nakonec prožila velikou lásku.

HN: Co jste nevěděla až do osobního setkání s Ivanem Havlem o Václavu Havlovi?

Těch věcí bylo víc. Například jsem netušila, že v určité fázi svého života věřil Václav Havel normalizačnímu politikovi Mariánu Čalfovi víc než svému mladšímu bratrovi.

HN: Na co se nedá prostě zapomenout poté, co jste rozmlouvala s nezdolnou Hanou Hátovou, starší sestrou Arnošta Lustiga?

Že i v devadesáti letech můžete mít diář zaplněný tak, že nejbližší volné odpoledne máte za dva měsíce. A že i v takovém věku se dá začít s francouzskou konverzací… A to ani nemluvím o tom, jak mi vylíčila to, čím si prošla za války v Terezíně, Osvětimi a Mauthausenu.

Kniha

Alice Horáčková

7x ve vedlejší úloze

2016, Argo, 280 stran, 298 korun

HN: Co vás nejvíc překvapilo při rozhovorech s Helenou Landovskou?

Helena Landovská byla podobný samorost jako její starší bratr Pavel a jeden druhého si dobírali tak drsně, až jsem z toho byla někdy na rozpacích. Teprve později jsem pochopila, že Helena pro svého bratra vlastně žila. Po Pavlově smrti se mi svěřila, že mu ten odchod nemůže odpustit, a mně se zdálo, že už nemá důvod pokračovat.

HN: Proč jste do své knihy zařadila Julia Bangu?

Protože mi jeho mladší bratr Radek, který se proslavil pod značnou Gipsy.cz, řekl, že je to bohem nadaný muzikant, který na svůj talent úplně kašle. To mě zaujalo, a když Julius Banga podmínil náš rozhovor tím, že si přijdu zazpívat s jeho kapelou Čilagi, nebylo co řešit.

HN: V čem vám přijde zvláště obdivuhodná Jana Navrátilová?

Svou odvahou, se kterou se vzbouřila rodičům a začala životy ve čtyřech různých zemích: po Americe, kam emigrovala s rodiči, a návratu zpátky do komunistického Československa, utekla sama do Německa, kde se živila tenisem, odtud odešla za láskou do Švédska, kde se stala zubařkou, aby se nakonec zase vrátila do rodných Řevnic. A taky mi imponoval nadhled a upřímnost, se kterými o svém životě a své starší sestře vypráví.

HN: A co vás nejvíc pobouřilo na osudu sourozenců Jana Zajíce?

Kde začít? Všechno, co si rodina prožila po upálení Jana Zajíce, prostředního ze tří sourozenců, bylo neskutečně surové, zbabělé, malicherné a ubíjející. Jako by nestačilo, že Zajícovi prožívali tu nepochopitelnou tragédii, ještě museli bojovat s normalizační mašinerií, která je trestala za to, že pocházeli ze stejné rodiny. Často vzpomínám na to, co mi řekl Jaroslav Zajíc, když jsem se ho ptala, jak to všechno dokázali unést: "Naštěstí to v přírodě funguje tak, že když je nějaký tlak, tak vznikne i protitlak. Člověk se zapře."