Všechno mohlo být jinak, říká si někdy Světlana.

Kdyby Serjoža odešel jako ostatní na vojnu, kdyby ho nebolelo v krku, kdyby už nebyl student, ale voják, a na první dovolenku by přijel mužnější, troufalejší, náročnější.

Nebylo by nadsazené, kdyby si v nějaké velké prodejně gramodesek v Leningradu vzpomněl na Světlanu, učitelku hudební výchovy, a napadlo ho, že doma takový výběr není a tak dál.

Nebylo by nemístné, kdyby se o dovolené zastavil a přišel ji pozdravit pod záminkou, že přivezl drobnou pozornost.

A to by pak Serjoža stál před dveřmi na konci chodby a mačkal zvonek.

 

Na zvonek, který zazvoní, a na dveře, které ona otevře, Světlana myslívala na nepohodlném sedadle v autobuse, za chvilkového ticha ve třídě, cestou přes park nebo u sporáku ve společné kuchyňce, kde si už pokolikáté ohřívala smažené brambory. Kolikrát se jen večer choulila pod dekou na úzkém lůžku a říkala si, že možná zítra ráno se to stane, a Serjoža by také měl přijít právě časně zrána, dříve než Světlana vůbec vstane z postele, takže nic netušíc půjde otevřít s ledabyle rozpuštěnými rudými vlasy, narychlo zachumlaná do županu, plná vůně ložního prádla a pokožky.

Kniha

Katri Lipsonová

Kosmonaut 

2016, Nakladatelství Argo, přeložil Vladimír Piskoř, 176 stran, 248 korun

A Serjoža tam bude stát, zdvořile pozdraví, ale bude natolik zmatený po noci, kterou probděl na sedadle ve vlaku, že zároveň zasalutuje.

„Sergeji Vladimiroviči!“

A Světlana zvolá ještě jednou „Sergeji Vladimiroviči!“, než si začne schovávat rudé vlasy za záda a přitahovat župan pevněji k tělu.

Možná se dozví všechno, co chtěla vědět, ale nikdy se nemohla nikoho zeptat. Odkud jste přijel? Kde sloužíte? A jelikož jí Serjoža dá dárek, nebude nevhodné, když ho pozve dál a nabídne mu na oplátku šálek čaje, vždyť chudák mladík proseděl celou noc ve vlaku, bděl v nepohodlné poloze a nejspíš měl s sebou jen chudou svačinu.

„Málem bych vás nepoznala, Sergeji Vladimiroviči! V tom kabátu a s čepicí na hlavě...“

„Omlouvám se, vy jste ještě spala.“

„Ne, kdepak! Proč si to myslíte?“ Světlana si všimne, jak mladík rychle odtrhne pohled od županu, který si pečlivě přitiskla k ňadrům.

„Odkud jste vlastně přijel? Kde sloužíte?“

„V Leningradě.“

„No ne, tak v Leningradě, všechny ty poklady, kupole...“

„Vy jste byla v Leningradě?“

„Představte si, že nikdy!“

„Musíte tam zajet.“

„Hádejte, kolikrát jsem tam byla...“

 

Světlana se na Serjožu dívá, jen když spolu hovoří. Jakmile nastane ticho, ona okamžitě odvrátí pohled někam jinam, na zablácenou podlahu nebo přes jeho rameno do temnoty na schodišti, a pozornému oku neunikne, že se jí nepatrně třese hlava.

„Něco jsem vám odtamtud přivezl.“

„Z Leningradu?“

„Viděl jsem to za výlohou jednoho obchodu s gramodeskama a vzpomněl jsem si... (Serjoža se začne hrabat v tašce) říkal jsem si, že tohle máte určitě ráda... každopádně jste to často pouštěla na hodinách.“

Serjoža vytáhne z tašky velký igelitový sáček a toporně jí ho podá.

„To jste neměl,“ zamumlá Světlana neklidně.

„Ale prosím vás.“

„Patetická... (Světlaně na šíji vyskáčou červené skvrny)“

„Často jste ji pouštěla na hodinách.“

„Tohle... tahle symfonie je mi hodně blízká.“

„Mně taky.“

„Vážně? Měl jste si ji koupit pro sebe.“

„Chtěl jsem ji koupit vám.“

„Je to od vás moc milé, Sergeji Vladimiroviči. Děkuji.“

„Říkal jsem si, že vám to hned zanesu, protože... (Serjoža přešlápne) ...dovolenku mám jen tenhle víkend a pak musím zase zpátky.“

„Tak brzy? Drží vás hodně zkrátka.“

„No, žádná slast to není.“

„To určitě ne.“

Oba zmlknou, Světlana převrací desku v ruce a pak se začte do textu na zadní straně obalu. Rovněž Serjoža hledí upřeně na desku, jako by ji dosud nikdy neviděl.

„Doma už na mě čekají, zastavil jsem se hned cestou z nádraží,“ řekne konečně a polkne.

„Rovnou z nádraží!“ zopakuje Světlana a rezolutně pokračuje: „Snad máte čas dát si aspoň jeden šálek čaje, když jste mi přinesl tak úžasný dárek.“

Patetická symfonie se Světlaně přitiskne k ňadrům. Serjoža mlčí, ohmatává si popruh tašky a začne si ho lépe usazovat na rameni, protože ho nic jiného nenapadá, a ticho se zrádně prodlužuje.

No, když ho tak přemlouvá, ale v žádném případě nechce obtěžovat a hned potom půjde. Ale jak by Sergej Vladimirovič mohl obtěžovat? Vždyť ho naposledy viděla skoro před rokem.

Světlana udělá místo ve dveřích.

„Můj pokoj je úplně vzadu vpravo... Ale promiňte, musím se obléknout, jestli chvíli počkáte tady na chodbě, postavím vodu na čaj...“ Světlana se nakloní trochu blíž a znepokojeně zašeptá: „V kuchyni je Věra Pavlovna, nevšímejte si jí.“

Světlana proklouzne do společné, šedavě a tyrkysově vymalované kuchyně a napustí vodu do otlučené smaltované konvice. Věra, která vzadu u dřezu myje nádobí, slyšela z rozhovoru na schodišti každé slovo a bez okolků si návštěvníka přeměří od hlavy k patě. Červené skvrny se Světlaně šíří z krku na obličej i všude jinam. Když Věra Serjožovi vyzývavě popřeje dobré jitro, mladík využije uniformu a pokývnutím hlavy v brigadýrce docílí téměř přesvědčivého vzezření.

Konvice třeskne na plotýnku. Světlana zapne sporák a zmizí do šeré chodby. Serjoža zůstane bezradně stát, odloží si tašku na zem a začne šmátrat v kapse, přestože v ní nemá co hledat.

Ze Světlanina pokoje doléhají zvuky svižných kroků, prokládané boucháním, praskotem a vrzáním. Potom dveře zcela doklapnou a od té chvíle není slyšet nic.

 

Na konci chodby zazvoní telefon. Věra zapleská trepkami, protlačí se kuchyňskými dveřmi, a než vstoupí do telefonní kabinky, krátce pohlédne na okounějícího mladíka. Vzápětí volá k telefonu Světlanu.

„To je pro mě? Kdo mi v tuhle denní dobu může volat?“

Světlana si zapne horní knoflíček u halenky a cestou mávne na Serjožu. „Jen jděte dál, prosím.“

Vlasy si stáhla do uzlu. Jedna benátsky červená lokna jí spadla na tvář.

 

* * *

 

Návštěvy do jejího pokoje zavítají málokdy. Světlanu bývá vidět jenom ve velké třídě, jak stojí za katedrou, zatímco burácí Čajkovskij nebo Rachmaninov, hudebna se nachází v nejvyšším patře školy, kde za vysokými okny proplouvají mraky. Světlana si do svého nuzného pokojíku, který dokonce postrádá i vlastní přívod vody, raději návštěvy vůbec nezve. Tapeta neurčité barvy je flekatá, jakoby od zvratků, a zpod zašlapaného vlněného koberce na zemi se šklebí spáry mezi dlaždicemi lina. Téměř celou pravou stranu pokoje zabírá lůžko, na němž je tkaný přehoz s růžičkovým dekorem a pár pohozených polštářků. U levé stěny stojí knihovna, plná gramodesek v roztřepených obalech a knih, sešitů i časopisů, konzerv, neumytého nádobí a rolí toaletního papíru. Na psacím stole před oknem se povalují papíry, tužky a zažloutlá podprsenka, kterou Světlana zapomněla schovat.

Serjoža si odloží tašku na zem a posadí se na lůžko. Plaše putuje pohledem po pokoji a zastaví se u pastelem namalovaného portrétu, jenž visí na zdi. Na obraze se ve Světlaniných vlasech mísí všechny možné odstíny červené od karmínové až po rumělku, ale rty jsou podivně namodralé, takové mívají děti, když se koupou ve studené vodě.

Světlana přichází do pokoje a nese podnos s čajem. Serjoža vyskočí z postele.

„Jen seďte,“ pospíší si Světlana. „Mám to tady hodně prosté. A ke všemu neuklizeno, papíry za celý týden, účtenky a drobky od chleba... To mi volala matka. Dáváte si cukr?“

„Děkuju. Jedna kostka stačí.“

„Prosím. Nespalte si jazyk.“

„Dám pozor. Děkuju.“

„Prosím.“

„Poslyšte, dříve než... kde tu je...“

„Copak?“

„Máte tady... kde tady máte...?“

„Aha, jestli se ptáte, tak to najdete na chodbě vpravo, je to napsané na dveřích.“

„Omlouvám se... Skleničku s čajem si zatím odložím sem. Omlouvám se.“

„Ale prosím vás. Odskočte si.“

Serjoža vyklopýtá z pokoje. Světlana sedí na židli u psacího stolu a na klíně drží oběma rukama sklenici s čajem. Sklo horce žhne a ona ho nechává pálit do dlaní, přemítá, zda je sklo natolik horké, že jí naskáčou puchýře. Upřeně sleduje hnědou průhlednou tekutinu ve sklenici a klikatě stoupající páru. Ze záchodu se do celé chodby hlučně rozléhá crčení, které najednou ustane a vzápětí pokračuje s nervózní nerovnoměrností. Světlana se zvedne ze židle a skoro práskne s Patetickou symfonií na gramofonový talíř. Když se Serjoža vrátí, v pokoji burácí hudba a Světlana se sklenicí čaje v rukou sedí na židli u psacího stolu.

„Vy jste to pustila.“

Světlana odpoví úsměvem. Chvíli oba sedí mlčky a poslouchají. Světlana začne litovat, že dala desku hrát. Jsou opět ve třídě. Serjoža nevypraví z úst ani slovo a opírá se lokty o kolena jako hokejista na trestné lavici. Zpod brigadýrky je vidět jen špička nosu, ústa a brada.

„Trochu to ztiším...“ Světlana šátrá prsty po knoflíku hlasitosti.

„No jo, lidi ještě spí.“

„Tohle je velmi kvalitní nahrávka.“

„Leningradští filharmonici.“

„Je to slyšet na zvuku.“

Serjoža se pokusí usrknout. Čaj je pořád moc horký.

„Zvláště konec je skvělý.“

Světlana nepostřehne jeho pokývnutí k desce.

„Konec?“

„Tedy Finále.“

„A tak, Finále, líbí se vám Finále?“

„Copak vám se Finále nelíbí?“

„Jak by se mi Finále mohlo nelíbit?“ podiví se Světlana. „Ale vy... vy jste ještě mladý...“ 

Světlana musí odstavit sklenici čaje na stůl, složí si ruce do klína a lehce je sevře v pěst, aby skryla doruda spálenou pokožku na dlaních.

„Jak se vede vašemu kamarádovi Alexandru Lvoviči?“

„Nevím.“

„Copak o něm nic nevíte?“

„Dlouho jsem o něm neslyšel. Nastoupil přece k námořnictvu.“

„A vy? Vy sloužíte kde?“

„U letectva.“

„U letectva! Učíte se tam létat?“

„To mám v plánu.“

„No, a co máte v úmyslu potom, po vojně?“

„Přijde na to.“

„Možná nakonec půjdete do Hvězdného městečka.“

Serjoža na učitelku neklidně pohlédne.

„Uvidíme. Jak to všechno dopadne.“

„Zcela určitě všechno dopadne dobře, o tom ani chvilku nepochybuju, ale... Ale říkal jste, že na dovolenou se člověk dostane zřídka.“

„Příště snad na Nový rok, jestli budu mít štěstí. Spíš až na Velikonoce.“

„Já bych to určitě nevydržela.“

„No, taky tam žádné ženy nejsou,“ odtuší Serjoža a okamžitě upadne do rozpaků.

„Vaší matce se po vás asi moc stýská, když jste tak dlouho pryč. Jediný syn.“

„Stýská se jí.“

„Jak se Anně Ivanovně daří? Je pořád zdravá?“

„Jistěže.“

„Dáte si ještě čaj?“

Serjoža se jí opět podívá do očí.

Její zápěstí drží těžkou čajovou konvici, šlachy se nepřirozeně, bolestivě napínají a Světlana přemýšlí, jak dlouho dokáže zápěstím tíhu udržet, jak dlouho se jí bude Serjoža dívat do očí, než odpoví, a bude-li se dívat dlouho, jestli se jim horký smalt a nápoj rozplesknou pod nohama.

Chlapec seděl celou dobu v tlustém kabátu, netroufl si rozepnout ani vrchní knoflíky na vysokém límci. Kabát pod světlem od okna vypadá vyrudle, švy rukávů a knoflíkové dírky se napínají, když hrudní koš stoupá a klesá v rytmu dýchání. Holínky jsou naopak příliš velké, ovšem rýhy na nártech pečlivě nakrémované.

„Ne, děkuju. Tohle stačilo.“

„Tak, ale máte chuť?“

Ještě chvíli, jen okamžik, a Světlaně vypadne konvice z ruky, jemu čaj horce vyšplíchne na kabát i holínky a všechno se pak stane jako by samo od sebe, jejich ruce se vzájemně propletou, tápavě hledajíce, do čeho se utřít, než mu Světlaniny prsty začnou zuřivě otírat mokrý kabát na prsou, jako by ho tím osušila, a stejné prsty začnou rozepínat i lesklé knoflíky, zatímco jeho ruce se zastaví a zcela ochromené klesnou podél boků.

„Ne, děkuju... Ale tedy, děkuju vám mockrát za čaj a... Musím odsud...“ Serjoža se namáhavě zvedá z lůžka a rovná shrnutý přehoz, na němž seděl. „Doma se budou divit, vlak přijel do Murmansku už před hodinou.“