Ne, vzpomínky Andreje Astvacaturova na mládí v zahnívajícím SSSR nejdou čtenáři až pod kůži, jak by se mohlo zdát z názvu jeho autobiografického románu Lidé v nahotě. Kniha, která právě vyšla v českém překladu, na druhou stranu není ani sladkobolným ohlížením se plným smířlivosti a sentimentu, jak to často známe z české memoárové literatury.

Mladý Andrej vyrůstá v "nejkulturnějším městě" Sovětského svazu, v Leningradu. Co by za to mnoho jeho spoluobčanů dalo! Ne tak Andrjuša, který má hned několik handicapů: je intelektuál, nosí brýle a je Žid. Jeho okolí mu tyto chyby s různou naléhavostí dennodenně připomíná. Někdy je to k popukání, jindy z toho mrazí. Nejčastěji obojí najednou.

Paradigma se nemění ani po pádu sovětského impéria, kdy je vypravěčova akademická kariéra hodna posměchu či maximálně soucitu.

Pokud o českých "devadesátkách" říkáme, že byly divoké, jak teprve musely tyto roky vypadat v Rusku, zmítaném snad všemi démony posttotality! Z Leningradu se stal Sankt Petěrburg a románový Astvacaturov se proměnil ve starého známého lišného čelavěka, zbytečného člověka.

Posun oproti minulosti je v tom, že svou zbytečnost pozoruje z bezpečného odstupu. Skryt v zákopu hořké jízlivosti vystrčí v pravou chvíli hlavu a jako granát do nepřátelských řad hodí do svého plytkého života bonmot: "Osamělý člověk je úplně bezmocný. Žít o samotě prostě nejde. Je nutné, abys měl vždycky nějakou společnost. Nemusí to být člověk. Stačí nějaká věc. Hlavně aby ji šlo nějak přizpůsobit."

Ďábel se neskrývá v tématu či nedostatku sebekritiky, ale ve způsobu vyprávění. Ten se autorovi přímo rozpadá pod rukama. Lidé v nahotě jsou sledem historek a pitoreskností, které spojuje jediná věc, a sice že jedna následuje po druhé.

To je ovšem na dvěstěpadesátistránkový román zoufale málo. Text se stává kaleidoskopem, vírem jednotlivostí, chybí snad jen stroboskop, který by vše ozařoval krátkými záblesky blyštivých světel.

Kniha

Andrej Astvacaturov
Lidé v nahotě
2016, Nakladatelství Plus, přeložila Olga Pavlova, 272 stran, 269 korun

V závěru knihy se jednotlivé sekvence přece jen osvobodí ze sevření mikrokapitolek, rozprostřou se na plochu více stran, ale tím jen ozřejmí celkovou vachrlatost, s jakou stylizované vzpomínky drží pohromadě. Stačí málo, třeba jen otočit stránku, a stavbička se hroutí.

Ano, pád kulis sovětského komunismu a přetrvávání této ideologie v jeho obětech nesly mnohé prvky karnevalu. Vyprávět o něm ale vyžaduje jinou metodu než se nechat vláčet rytmem a uhýbat před ostatními tanečníky v obavě, aby vypravěče nezašlápli. Zdá se, že Astvacaturovovi několikrát pořádně dupli na palec.