Fíkový pudink

Přesně v okamžiku, kdy by mu vášeň měla vypudit z hlavy všechny myšlenky a proměnit jeho mozek ve fíkový pudink (který prý mají rádi Angličani, ale on ho v životě neviděl), v okamžiku, kdy se zabořil a propadl až na dno těla své ženy, Amadoua napadlo, že je vlastně kurva.

Nejdřív to byl jen takový neurčitý pocit, nesmělé ťukání sotva narozené myšlenky na nějaký zapadlý, zapomenutý růžek šedé hmoty mozkové, která se sice neproměnila ve fíkový pudink, ale přece jen vlivem Amadouovy momentální situace poněkud zvláčněla, takže si protivného embrya nevšímala a dál svědomitě zaznamenávala příjemné pocity, které mu tahle soulož přinášela. Pár vteřin nato, zatímco si přitáhl manželku za sádelnaté boky a svým mužstvím rejdil v hlubinách, pokoušeje se najít zdroj jejích zmámených vzdechů, vyrostla myšlenka z plenek, vychodila školu, dospěla… byla teď starší než Amadou a ječela mu do uší, ale tak nějak zevnitř: „Seš kurva, kurva, KURVA!“

Kniha

Iva Pekárková

Sloni v soumraku

2016, Nakladatelství Mladá fronta, 176 stran, 199 korun

Amadou snaživě zapřirážel, jako by se svižnými pohyby gumou po papíru pokoušel vymazat nepříjemný vzkaz. Bohužel to nefungovalo, hlas byl čím dál tím pronikavější. „Kur­‑va, kur­‑va, kur­‑va,“ recitoval teď, jako by Amadouovi skandoval do rytmu. POSMÍVAL SE MU! Chvíli se ozýval v rapidním tempu (každé tiché „kur“ vymáčklo z Annie hlasité zasténání), načež mu přikázal poněkud zvolnit v rytmu kulhavého valčíku: „Ků­‑ůr­‑va! Ků­‑ůr­‑va!“

Snad přece jen mi mozek změknul na konzistenci záhadného fíkového pudinku, pomyslel si tím zbylým cípkem vědomí, který mu zatím nenadával. Ó Alláhu, vždyť já to skanduju nahlas! Anne otevřela oči, zaostřila, zadívala se na něj průzračně modrým pohledem. Zároveň bezelstným a podezíravým, tím pohledem, jakým ho rentgenovala pokaždé, když řekl, že teď musí na chvíli z domu, nutně si potřebuje něco zařídit. Na jejím pohledu nebylo vůbec nic nového, až na to, že ho obyčejně vídával v docela jiných situacích. Vleže v posteli – až na dně jejího těla – v momentě, kdy by JEJÍ mozek měl mít konzistenci fíkového pudinku – se na něj ještě nikdy takhle nezahleděla. Byl přesvědčený, že to neumí.

„Miluju tě,“ vyrazil ze sebe honem. „Mi­‑lu­‑ju tě, mi­‑lu­‑ju tě, mi­‑lu­‑ju tě.“ Rytmus se tím zas pozměnil, a tím pádem i frekvence Anniných stenů. Konečně oči zase zavřela. Amadou usoudil, že šoustání bylo dnes už akorát, a dovedl soulož ke zdárnému konci. Sice se mu v poslední vteřině do „miluju“ přece jen připletla „kurva“ (a on na tom slůvku, orgasmicky pádném, odletěl vysoko nad střechu domu), ale Anne to podle všeho nepostřehla. Amadou si ho ani neotřel, přestože ho lepkavé vlhko rozčilovalo. Už několikrát si všiml, že Anne se vůbec nelíbí, když si ho hned potom, co ho vytáhne, otírá do papírového kapesníčku. Nikdy to neřekla nahlas, ale běloši, málo platné, mají myšlenky vyryté do tváře písmem, které by přečetl i slepý. Nebo teda aspoň bělošky. Shorty měl pravdu. Jsou bezelstné jak děti. A jeho Annie není výjimka.

A tak se k ní teď Amadou přitiskl, rozevřel náruč, jak nejvíc jen to šlo, a obejmul svou nadrozměrnou zákonitou manželku.

Už dávno by měl být zvyklý na pocit, který mu projede tělem, když zaboří prsty hluboko do jejího – no ano! – sádla. Jeho Anne je tak rozkydle sádelnatá, že se tuk pod dotekem rozestupuje, klidně by jí mohl brnkat na žebra. Před pár měsíci se o to uličnicky pokusil, taky v takové důvěrné chvilce po milování – a Annie vtáhla dech, až se jí rozvlnily špeky, a vyhrkla s intonací rozverné holčičky:

„Vidíš, můžeš mi nahmatat žebra. Tak to jsem vlastně skoro hubená. Tobě je není tak snadný nahmatat. Měl bys jít na dietu…“

Jasně, Annie nebyla blbá, teda aspoň ne ÚPLNĚ blbá, takže jí po pár vteřinách došlo, co řekla… a zrudla, nebo spíš nezdravě zrůžověla – od kořínků vlasů a hruď (s těmi „nahmatatelnými“ žebry) a břicho s půlmetrovými faldy tuku a požehnané boky a stehna tak rozteklá, že v nich snad ani neměla celulitidu – a přes pečlivě oholená lýtka až po špičky prstů na nohou, které si lakovala na růžovo stejně jako nehty na rukou. Anne celá zrůžověla, nabrala odstín stejný jako nehty, i když bez perleťové příměsi, a zamumlala něco na omluvu.

Amadou ji v té chvíli vážně miloval, bohužel už se to neopakovalo. Anne, růžová jako červánky za větrného dne, byla docela jiná než obyčejná, všednodenní Anne. Růžovou Anne by vedle sebe snesl, i kdyby v jednom kuse blekotala nesmysly. Růžová barva zakryla všechny kazy pleti – a že na ně Anne ve svém věku měla právo! – a proměnila ji, aspoň na okamžik, v malou holčičku, jakou byla kdysi dávno, v době, kdy jeho babička (ano, babička, Amadou, ty kurvo!) prostírala modlicí kobereček pětkrát denně tím stejným severovýchodním směrem – směrem k Mekce, v kruhovém hliněném domě se slaměnou střechou, který vystavěl jeho dědeček. (Ale na to teď nebude myslet, teď ne!)

Amadou měl rád ty vzácné okamžiky, kdy jeho žena vypadala jako malá holka, a zuřivě se bál situací (bohužel daleko častějších), kdy mluvila hláskem malé holčičky a pokoušela se jako malá holka chovat. Měl rád okamžiky, kdy semkla víčka a on si mohl představovat, že pod jejich vrásčitým, pískově zbarveným povrchem spějí africké, důvěřivé, hluboce hnědé duhovky. Přitom ale Anniny oči byly, aspoň z bělošského hlediska, jistě docela hezké. Měl by si na ně zvyknout i on. Měl by je mít rád, vždyť přece MĚL RÁD Anne. MĚL RÁD svou ženu. To jen ta kurva v něm, Amadou­‑kurva, živočich, o kterém už dlouho věděl, jen v jeho existenci odmítal uvěřit, si pod Anninými víčky vysnil oči Afričanky, pod její vytahanou kůží pevnou pokožku žen o čtvrt století mladších.

Pod jejím sádlem tělo gazely.

A pod nánosem Anniných předsudků (nemohla za ně, zaručeně to souviselo s věkem) – mladistvou otevřenou mysl DOKONALÉHO KOSMOPOLITY, s jakým se Amadou ve skutečném životě zatím neměl příležitost setkat, ale v jehož existenci věřil celou svou bytostí.

„To se mi na tobě líbí, Amadou,“ říkala mu Annie. (A fůra bělošek před ní.) „Ty nesníš. Neumíš snít. Ty žiješ TADY a TEĎ, naučil ses to od svých předků, kteří tak žili po staletí. Ach Bože, jak ti závidím! To my běloši už neumíme! My buď studujeme minulost – všechny ty mrtvé vladaře a politiky! – nebo se děsíme budoucnosti. Pro nás je štěstí čímsi mlhavým, nedosažitelným, filosofickou kategorií. (Chápeš, co se ti snažím říct?) (Promiň, je to pro tebe asi dost nesrozumitelné…) (Ale ty mi rozumíš, viď? Aspoň trošku?) – My běloši vám, přírodním národům (a myslím přírodním v nejlepším slova smyslu), můžem jen závidět!“

Amadou se zasnil. Nostalgicky zavzpomínal na minulost, přestože to jako příslušník přírodního národa (v tom nejlepším slova smyslu!) neměl zapotřebí. Na kratičký provinilý okamžik se vnořil do těla první ženy, která mu tyhle věci říkala, sotva srozumitelnou francouzštinou, v jednom hotelovém pokoji v Dakaru, a otřásl se tou sladkou vzpomínkou. Vzápětí se vrátil do TADY a TEĎ, které mu, to prostě musel uznat, jako Afričanovi nejvíc sedělo. Přimkl se těsněji k Anne. Její tělo dovolovalo nejmíň půl tuctu stupňů přimknutí, podle toho, jak hluboko do sádla jste byli ochotní se probořit. Amadou dnes nasadil stupeň číslo šest. Pták se mu šťávou lásky přilepil k jejímu boku, ale on si toho nevšímal. Jako správný Afričan odmítal děsit se budoucnosti. I když mu tak trochu vrtalo hlavou, jak ho asi od Anne odlepí. Před pár týdny v podobné situaci usnul, a při vstávání div nezavyl bolestí: urval si pár čtverečních milimetrů kůže na tom nejcitlivějším místě pod žaludem. Annie se evidentně nestalo vůbec nic, ale ke cti jí slouží, že se okamžitě vypravila do lékárny a celý týden mu ho dvakrát denně čímsi mazala.

Amadou v duchu schlípl uši, když si představil, co asi řekla člověku za pultem. Běloši jsou příšerní, bez sebemenších rozpaků, a aniž by aspoň tak pěkně zrůžověli, kupují prášky na vaginální mykózu, krémy na zapařené nohy, masti na opruzenou řiť. Amadou si dovedl živě představit Anne, jak se se vznešeností královny a aniž by hnula brvou, dožaduje léku na znehodnocený penis svého manžela. Nad snesenými paklíčky a lahvičkami pak polohlasem mudruje, který lektvar ho vyléčí nejrychleji. „Hlavně aby se mu zahojil co nejdřív, slečno, na penězích mi nezáleží, důležitější je, abych zase mohla třikrát denně divoce, vášnivě, bouřlivě souložit…“

Amadou si dovedl živě představit, že je jeho manželka podobného projevu schopná. I když si to radši nepředstavoval. Během následujících několika dnů zahrnovala Anne jeho orgán oddanou a, aby se tak řeklo, osvěživě asexuální péčí. Tenkrát jí za to byl upřímně vděčný. Teď, když se mu do myšlenek zapříčil nelichotivý objev o něm samotném, už mu Annina péče tak nezištná nepřipadala. Dávala přece do pořádku Amadouův pracovní nástroj – z velmi sebestředných pohnutek.

„Jsem kurva“ a „Miluju tě“, dvě úsloví, která se sobě nepodobala ani zvukově, ani rytmicky, se v přítomnosti Anne proměnila v jedinou, hluboce pravdivou větu.