Jiří Kovtun: Republika v obležení

V alpské rezidenci německého vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera se 22. srpna 1939 konala přísně tajná schůze, která potvrdila metody a cíle nejmocnějšího muže v tehdejší Evropě. Hitler přikázal nejvyšším vojenským velitelům, aby k němu přišli na důležitou poradu. Když se velitelé dostavili, oznámil jim, že v nejbližších dnech zahájí válku proti Polsku.

Ohlášená porada se nekonala. Hitler se neptal na názory nejvyšších důstojníků, kteří mu sami nepoložili žádné otázky a nevznesli žádné námitky. Jestliže se obávali, že útok na Polsko bude počátkem mnohem většího konfliktu, uklidnila většinu z nich zpráva, kterou slyšeli v rozhlase nebo četli v novinách ráno před setkáním s vůdcem: že byla dojednána smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, která bude podepsána příští den v Moskvě. Hitlerův nový diplomatický úspěch vzbuzoval v řadách německé generality naději, že smlouva potvrdí izolaci Polska, přiměje ho, aby usilovalo o dohodu s Německem bez boje, a odradí západoevropské mocnosti od zásahu do konfliktu daleko za jejich hranicemi.

Hitler byl posedlý dvěma katastrofickými vizemi: nevyhnutelností útočné války a nutností potlačit nebo zničit židovské obyvatelstvo v dosahu své moci. Ve válce viděl prostředek, jak dobýt na evropském východě rozsáhlá území, a získat tak pro Německo dostatečný „životní prostor“. Plán postupu k nové a neotřesitelné německé velikosti nastínil ve věku 34 let. Otevřeně mluvil o německých nárocích v době před rokem 1930. V posledním údobí boje o politickou moc byl zdrženlivější a od roku 1933 jako kancléř nemluvil ve veřejných projevech o svých skutečných cílech; maskoval je mírovou rétorikou.

Rozdílné role přiřkl ve svém programu Anglii a Rusku. Ucházel se o britské spojenectví nebo aspoň neutralitu a chtěl se s britským impériem dohodnout o dělbě zájmových sfér ve světovém měřítku. Ruskem, do jehož rozlehlého teritoria zaměřil hlavní proud německé expanze, Hitler pohrdal. V jeho sovětském systému viděl jen nepříliš účinnou židovskou vládu. Itálii považoval za přirozeného spojence, na Francii se díval jako na tradičního soupeře Německa, kterého je lépe krotit silou než lákat nabídkou kompromisu.

Hitler postupoval obezřetně a uskutečňoval svůj plán krok za krokem. Jako první velký úkol stanovil budování silné armády, která, než se stane válečným nástrojem, bude oporou všech jeho hrozeb a pomůže mu politickým nátlakem odstranit versailleský systém a zvláště vojenská omezení a územní ztráty uložené Německu mírovou smlouvou. V této úvodní fázi chtěl také položit základy k německo-italské alianci a britskou spolupráci nebo aspoň tolerantní postoj chtěl získat za německou záruku trvalé existence britské koloniální říše. Doufal, že za tuto záruku bude londýnská vláda ochotna ponechat Německu volné ruce ve střední a východní Evropě.

V další fázi byl Hitler odhodlán nasadit do zápolení o prvenství Německa ve světě sílu zbraní. Nechtěl však zahájit riskantní světovou válku, nýbrž vést řadu lokálních, pokud možno rychlých vojenských výprav, ve kterých postupně zlikviduje všechny své bojující protivníky a podrobí si i nebojující státy, které by mu stály v cestě. V následující etapě pak Německo, které bude ovládat hospodářský potenciál celé západní a střední Evropy, nasadí svou už nepřemožitelnou vojenskou sílu proti Sovětskému svazu, v němž Hitler viděl hlavní pevnost nenáviděné židovsko-bolševické aliance.

Své představy o národech a státech, o budoucnosti Německa a o svém politickém poslání formuloval Hitler ve věznici v Landsbergu, kde si v roce 1924 odpykával trest za nezdařený protistátní puč. Podle jeho diktátu tam jeho přátelé zaznamenali chaotický součet jeho zkušeností, ctižádostí a úmyslů, knižně vydaný pod názvem Mein Kampf (Můj boj). Hitler v něm vyjádřil své teorie a plány s konečnou platností, trval na nich, dokud žil, a jako vůdce Německa nikomu nedovolil veřejně je kritizovat.

Toto jsou hlavní teze Hitlerovy útočné doktríny: Úkolem naší zahraniční politiky je zajistit německému národu na této Zemi tolik půdy, kolik mu náleží. Národy byly poslány na svět s úkolem věčného boje o denní chléb. Žádný národ nevlastní ani čtvereční metr své půdy z rozhodnutí jakési vyšší moci. Hranice všech zemí tvoří lidé a lidé je taky mění. Právě tak jako naši předkové nezískali půdu, na které dnes žijeme, jako dar z nebes a museli si ji vybojovat s nasazením svých životů, ani nám v budoucnosti neposkytne půdu božská milost, ale síla vítězného meče. Z práva na půdu se může stát povinnost, jestliže je velký národ bez rozšíření půdy odsouzen k zániku. A taková je situace Německa, které svou velikost neuskuteční bez boje a jehož domnělé osudové dilema Hitler vyjádřil slovy: Německo buďto bude světovou velmocí, nebo nebude žádné Německo. To je klíčová věta Hitlerovy knihy a jeho militantní ideologie.

O tom, kam bude směřovat německý výboj, napsal Hitler ve své knize zcela otevřeně: „Mluvíme-li dnes o půdě v Evropě, můžeme mít především na mysli jen Rusko a jeho sousední vazalské státy.“ Z toho vyplývalo, že při svém zatím jen imaginárním tažení na východ bude mít Hitler zájem i o půdu národů mezi Německem a Ruskem, tedy i o půdu Čechů a Slováků. Rusko označil za zemi, která by jako organizovaný stát neexistovala bez germánské pomoci. Vytvoření ruského státu prý nebylo výsledkem organizační schopnosti Slovanů, nýbrž nádherným příkladem státotvorných schopností germánského živlu v této podřadné rase. Rusko, jak to Hitler diletantsky vysvětloval, tylo z tohoto germánského jádra své vedoucí třídy. Dnes je tento základ Ruska téměř zničen a byl nahrazen Židy, kteří však nejsou tvůrčím, nýbrž rozkladným elementem. Proto je nynější velká říše na východě na pokraji zhroucení a konec židovské vlády v Rusku bude zároveň koncem Ruska jako státu. S neskrývanou pýchou dospěl Hitler k závěru, že osud si vyvolil Němce, aby byli svědky katastrofy, která bude monumentálním potvrzením správnosti jejich nacionalistické rasové teorie.

Když byli do Hitlerova alpského sídla zvaného Berghof svoláni němečtí nejvyšší důstojníci, končilo období nebezpečných, ale nekrvavých politických kampaní na cestě k cílům nacistického státu a probíhal přechod k útočné vojenské fázi. Válka přišla ve chvíli, kdy si ji Hitler přál. Nevedla k ní logika nutnosti, které by se Hitler musel jednoduše podřídit. Vyplývala z umělé alternativy života nebo smrti, kterou si Hitler z vlastní vůle a na vlastní odpovědnost vytvořil.

Velitelé povolaní k Hitlerovi absolvovali poslední úsek cesty podle přesně určeného časového plánu jednotlivě nebo v malých skupinách, aby nevzbudili příliš mnoho pozornosti; v zájmu utajení měli také rozkaz dostavit se v civilním obleku. Povinnost nenápadnosti porušil ješitný Hermann Göring, nejvyšší velitel letectva, který měl na sobě bizarní lovecký úbor: pumpky, bílou blůzu a zelenou mysliveckou kamizolu. Vysocí důstojníci se sjížděli za nádherného letního počasí na několika místech v jižním Německu a západním Rakousku. Admirál Conrad Albrecht přijel 21. srpna večer do Mnichova, ubytoval se v hotelu Vier Jahreszeiten a ráno ho automobil SS dopravil k Hitlerovu horskému domu vysoko nad městečkem Berchtesgadenem. Tam zjistil, že se tajné schůze účastní také velitelé útočných vojenských svazů, umístěných na polských hranicích. Generál pěchoty Curt Liebmann potkal večer před schůzí v hotelu v Salcburku vyslance v Ankaře Franze Papena, bývalého kancléře a vyslance ve Vídni, který mu vyprávěl, že den předtím mluvil s Hitlerem a radil mu, aby nezačínal válku s Anglií, „jestliže vyhlídky na vítězství jsou horší než padesátiprocentní“. Papen neměl dojem, že by byl jeho argument na Hitlera zapůsobil.

Velitelů, kteří se sešli v Berghofu, bylo asi padesát. Nejdřív posnídali na terase pod širým nebem a ve 12 hodin se shromáždili v Hitlerově pracovně, z které byl vyklizen všechen obvyklý nábytek kromě stolu pod velkým oknem a klavíru s bustou Wagnera. Uvolněný prostor podlouhlé místnosti byl zaplněn židlemi rozestavěnými v několika řadách. Když se hosté usadili, vešly dvě dobře naladěné postavy, Hitler a jediný přítomný civilista, ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Po hlášení, které mu podal Göring, se vůdce opřel pravým loktem o klavír a začal mluvit; nevěnoval téměř žádnou pozornost stručným poznámkám na listu papíru, který držel v levé ruce. Zápis o projevu nebyl pořizován a posluchači dostali pokyn nic nezaznamenávat. Někteří z nich se pokynem neřídili a tajně si už na místě poznamenali hlavní body Hitlerovy řeči, jiní si ještě večer téhož dne v soukromí sepsali obsah projevu nebo si v pozdějším záznamu podle paměti rekonstruovali Hitlerovy nejdůležitější výroky.

Vůdce, inspirovaný neochvějným sebevědomím ke klidnému a plynulému projevu, ohlásil své rozhodnutí zahájit údobí prolévání krve bez jakéhokoli náznaku hrůzy nebo pochyb před blížící se tragédií. Konstatoval, že mu „bylo jasné, že dříve či později dojde ke konfliktu s Polskem“, ale že se domníval, že se „za několik let obrátí nejdřív proti Západu a potom proti Východu“. Okolnosti ho však přiměly uspíšit válečný útok a změnit jeho směr. Za hlavní okolnost označil Hitler s vědomím své absolutní důležitosti sama sebe: „V podstatě všechno záleží na mně, na mé existenci, na mých politických schopnostech. Dále je tu fakt, že nikdo už nikdy nebude mít důvěru všeho německého lidu, jako ji mám já. Má existence je proto velice cenný faktor. Ale mohu být kdykoli eliminován nějakým zločincem nebo bláznem.“

Nutnost rychlé vojenské akce vyvozoval Hitler také ze současné hospodářské situace Německa. Rozhodování prý je snadné, protože, jak řekl, „nemáme co ztratit, můžeme jen všechno získat“. Německo nemá dostatek prostoru pro své početné obyvatelstvo, nynější rozloha země neposkytuje německému lidu pevnou vyživovací základnu a Německu chybí některé důležité suroviny. A proto: „Nemáme jinou volbu, musíme jednat.“ Ke spěchu nutí podle Hitlera také fakt nynější, ale do budoucnosti nezaručené vojenské převahy Německa. Anglie prý vede proti Německu „válku nervů“, ale vyzbrojování britské pozemní armády a letectva je teprve v počátcích. Francie je oslabena „psychologií Maginotovy linie“. V německém letectvu, jak to Hitler vyčíslil, slouží 390 000 vojáků, v britském jen 120 000, v polském 15 000. Hitler si byl jist, že Belgie a Holandsko při německém tažení do Polska zachovají neutralitu a nedovolí francouzské a britské armádě vstup na své území. K tomuto optimismu však varovně dodal: „Všechny tyto příznivé okolnosti už nebudou trvat déle než dva nebo tři roky. Nikdo neví, jak dlouho budu ještě žít. Proto konflikt raději hned.“

Ačkoli Hitler zdůrazňoval své přesvědčení, že západní velmoci nezasáhnou proti jeho plánům, otázka jejich postoje ho přece jen znepokojovala. Ujišťoval, že nepočítá s vojenským zákrokem Francie a Anglie, že oba státy sice řinčí zbraněmi, mohou vyhlásit sankce, ale nepůjdou dále; nemají žádného skutečného státníka, ale jen politiky a parlamentáře, neschopné učinit jakékoli odvážné rozhodnutí. Přesto musel uznat, že zdrženlivost Západu je jen „vysoce pravděpodobná“, ne zcela jistá, a připustil, že riziko západní intervence nelze vyloučit. Hned však riziko spojil s neúprosnou volbou, které se Německo nesmí vyhnout. Řekl, že je úkolem politiků právě tak jako generálů postavit se proti riziku s železnou odhodlaností. Připomněl, že sám si dosud tak počínal, například při obsazování Porýní, a vždycky se ukázalo, že jednal správně. Zdůraznil své nihilistické krédo. Podle jednoho nedovoleného záznamu řekl: „Stojíme před drsnou alternativou buďto zaútočit, nebo mít jistotu, že budeme dříve či později zničeni.“ Jiný účastník schůze v Berghofu zaznamenal Hitlerův výrok v tomto znění: „Teď jde o to jednat, nebo zahynout.“ V obou verzích Hitler určil svému programu jen dva možné výsledky: totální úspěch nebo zhoubu Německa.

V otázce Polska vůdce vojenským velitelům přiznal, že když navrhoval politickou dohodu o německých územních nárocích, nikdy neměl na mysli definitivní urovnání sporu s varšavskou vládou; šlo nanejvýš o prozatímní řešení, nyní překonané jeho rozhodnutím od základu rozdrtit polský stát. Byl spokojen s přizváním Sovětského svazu ke spolupráci, která oslabuje západoevropské demokracie. Nadějí Francie a Anglie bylo dosud nepřátelství mezi Německem a Ruskem, ale „i tuto kartu jsem jim teď vyrazil z ruky“, prohlásil Hitler a dodal: „Nepřítel nepočítal se sílou mé cílevědomosti.“ Pochvaloval si, že „nyní je Polsko v situaci, v jaké ho chci mít“. Ujišťoval, že blokádou by Západ nic nepořídil, protože Východ – tím myslel už brzo porobené Polsko i přátelský Sovětský svaz – Německu „zajistí obilí, dobytek, uhlí, olovo a zinek“. Vysmíval se britským a francouzským státníkům: „Naši nepřátelé jsou malí červíci, viděl jsem je v Mnichově.“ A nechtěl, aby mu někdo překazil jeho největší radost: válku. Představa západní mírové mise těsně před začátkem války v něm vzbuzovala vulgární odpor: „Obávám se jen, aby na poslední chvíli nepřišel nějaký sviňák [Schweinehund] s plánem na zprostředkování.“

Upřímnost, s jakou mluvil o válce proti Polsku, odepřel vůdce svým generálům a admirálům, když vysvětloval výhody německo-sovětského paktu o neútočení. Předstíral, že věří, že po odstranění Maxima Litvinova z funkce ministra zahraničí je bolševické Rusko na cestě od extrémních komunistických cílů k nacionální ruské politice. Tento nový postoj prý otevírá možnost, aby se německý a ruský národ navrátily k osvědčenému přátelskému vztahu z devatenáctého století, protože vzájemné nepřátelství přinášelo oběma národům vždy jen neštěstí. Hitler se zde poprvé a naposledy představil jako zásadní obhájce Bismarckovy politiky, kterou nikdy neměl v úmyslu provádět. Naznačoval, že nynější ochota Sovětů ke spolupráci s Německem je odplatou moskevské vlády za protisovětské akce západních států na konci světové války. Paktu Německa se Sovětským svazem prorokoval „velké důsledky“ a o nové spolupráci obou zemí řekl, že má „dalekosáhlý cíl“.

To všechno byly nekonkrétní, obecné výroky, které zahalovaly Hitlerovy skutečné záměry. Rusko právě tak jako Polsko nikdy nepřestalo být v Hitlerově programu překážkou nevyhnutelného růstu německé moci. Taktika dovolovala nebo i vyžadovala přechodné jednání s Polskem, ale taktické období právě skončilo a další vývoj začíná diktovat strategie války. I ve vztazích s komunistickou vládou v Moskvě taktika dovoluje nebo i vyžaduje přechodnou spolupráci, ale také zde dozraje čas pro velkou strategii. Taktické období trvalo jen rok a deset měsíců. Na konci června 1941 dal vůdce německé armádě rozkaz zahájit válku proti Sovětskému svazu.

Ale jsme ještě v Hitlerově horské rezidenci 22. srpna 1939. Shromáždění němečtí vojenští velitelé, ať už měli jakékoli mínění o vůdcových úmyslech, schvalovali přátelský svazek nacistického státu s komunistickou mocností v naději, že místo mnohostranného konfliktu s nejistým výsledkem nová smlouva umožní jednoduchou a krátkou válku s Polskem jako jediným protivníkem a s výsledkem, o němž se nedalo pochybovat. Po výkladu, který trval déle než půldruhé hodiny, Hitler ohlásil přestávku a pozval své nejvyšší důstojníky k obědu.

Odpoledne mluvil vůdce ještě asi hodinu. Probíral některé detaily nadcházejících vojenských operací v Polsku a žádal „tvrdé nasazení“ a „železné odhodlání“ armády, protože půjde o „boj na život a na smrt“. Vyzýval velitele, aby neustálou ofenzivou vedli válku k rychlému konci a měli na paměti, že „svět musí získat respekt k německé branné moci, protože velké střetnutí v pozdější době je nevyhnutelné“. Ve válce je třeba postupovat nelítostně a brutálně a cílem nebude dojít k určité linii, ale „zničit životní síly“ Polska. O vhodnou záminku k zahájení útoku se postará propaganda a její věrohodnost je přitom lhostejná, protože, jak prohlásil Hitler, „vítěze se nikdo nebude dodatečně ptát, zdali říkal pravdu nebo ne; ve válce nejde o právo, ale o vítězství“. Záminkou mělo být údajné proniknutí polských vojáků na německé území. Budoucímu říšskému protektorovi v Praze Reinhardu Heydrichovi připadl úkol tento podvod zorganizovat. Heydrich nařídil obléci do polských uniforem 150 vězňů z koncentračních táborů, pak je zastřelit a jejich mrtvoly pohodit na německé straně hranice s Polskem. Hitler ukončil svůj projev apelem na vojenské velitele: „Vykonal jsem svou povinnost, konejte svou povinnost i vy!“

Podle vzpomínky generála Curta Liebmanna odcházeli mnozí Hitlerovi hosté z Berghofu s vážnými a ustaranými obličeji, někteří „projevovali jakýsi šibeniční humor“. Většinou se tvářili, jako by chtěli říci: „Je nám jasné, že všechno není zdaleka tak růžové, jak to vůdce líčí, na námitky a pochybnosti je však už příliš pozdě. Tak aspoň doufejme, že věc nakonec dobře dopadne.“ K Hitlerovu projevu si generál Liebmann připsal tento komentář: „Tato řeč překypovala nevěcnostmi a iluzemi. Její chvástavý a neomaleně troufalý tón byl přímo odporný. Zdálo se, že tady mluví někdo, kdo ztratil jakýkoli smysl pro odpovědnost a jakoukoli jasnou představu o tom, co znamená i vítězná válka, a kdo s nepřekonatelnou lehkomyslností byl odhodlán skočit do tmy.“ Tyto nebo podobné věty Hitler od Liebmanna ani od jiných generálů nikdy neslyšel. Mlčení charakterizovalo nejvyšší důstojníky, potenciální hrdiny nastávající války, jako zbabělce ve vztahu k Hitlerovi.

Když se u Hitlera ještě na slovo zastavila poslední skupina odcházejících důstojníků, upozorňoval velitel válečného námořnictva admirál Erich Raeder, že v gdaňském zálivu kotví cvičná loď německých námořních kadetů, která je ohrožena polskými dělostřeleckými bateriemi. Hitler ho odbyl slovy: „No, když se ta stará loďka potopí, nebude to žádná škoda.“ Raeder namítl, že pro námořní loďstvo by ztráta tří set kadetů byla těžkou ranou. Hitler lhostejně mávl rukou.

Lhostejnost k hodnotě lidského života a snadnost přechodu od míru k válce byly výsledky, které vyplývaly přímo z Hitlerovy alternativy: Buďto se podaří můj plán učinit z Německa nepřemožitelnou velmoc a naplní se můj život a s ním i život německého státu, nebo můj plán bude poražen a můj život ztratí jakoukoli cenu a právě tak ztratí smysl existence německého státu a životy všech ostatních Němců. Hitler byl připraven ve jménu této alternativy páchat hromadné zločiny. Do programu nacistického státu zahrnul své dva běsy, antisemitismus, který dovoluje a vyžaduje masové vraždění, a boj za velké a mocné Německo, v kterém zahyne mnohem víc odpůrců Německa než německých útočníků. Psychologové se zabývali otázkou původu těchto vášní, prohledali, co Hitler napsal a řekl, a dospěli k řadě teorií. Věcný historik se soustřeďuje na vztah člověka k otázce života a smrti a jako výsledek dvou strašných záměrů vidí dvě nepochybné skutečnosti. Hitlerův režim zabil bezpočet lidí v koncentračních táborech na základě pověry; miliony lidí zahynuly při nacistickém válečném tažení křížem krážem Evropou, v severní Africe a hluboko do Ruska.