Thomas Brussig: Sudí Hotový. Žalozpěv

Když jsem opouštěl budovu soudu, došlo mi, že rčení Mýlit se je lidské splňuje naprosto skvěle kritéria, platná pro rčení jako taková: je naprosto prázdné. Prázdnější než To nejlepší vždycky až nakonec a prázdnější dokonce i než samo o sobě neskutečně tupé rčení Výjimka potvrzuje pravidlo.

Existuje množství naprosto prázdných, hloupých a směšných myšlenek, které, sotvaže přetaveny do podoby rčení, hned vykazují až odpudivou životaschopnost, nicméně Mýlit se je lidské je bezpochyby ze všech rčení to nejprázdnější. Jako kdyby z nás až omyly udělaly lidské bytosti! Jako kdyby bylo záhodno mýlit se, jako kdyby omyl člověka povznášel, jako kdyby se snad zvířata nemýlila! Jako kdyby autoři a distributoři tohoto rčení mysleli, že mýlící se zvířata jsou lidská! Je snad pták, který vletí do skleněné tabule, lidštější než pilot, jenž se svým letadlem bezpečně přistane?

Metodu chytat slova za slovo jsem zažil poprvé a vůbec nejintenzivněji v podání pana Lüdemanna, otce mé spolužačky Judith Lüdemannové, do které jsem se ve svých deseti, jedenácti letech zamiloval a která bydlela i ve stejném domě jako já.

Když pan Lüdemann přišel domů z práce, vzal si židli, postavil ji doprostřed místnosti a začal rozhovor, při kterém mi otevíral brány do světa svého vědění tím, s jak jedinečnou vtipností dokázal chytat slova za slovo. Na to jsem myslel, když jsem opouštěl budovu soudu, kde jsem vystupoval zároveň jako strana žalující i jménem strany žalované a díky tomu jsem ten proces musel vyhrát i prohrát zároveň, avšak nikoliv tak, jak bych si býval přál, neboť jako strana žalující jsem své šance považoval za horší než jako zástupce strany žalované.

Pokud by tomu mělo být naopak, i tak bych ten proces sice vyhrál i prohrál zároveň, avšak já, stojící na obou stranách, bych ten proces vyhrál pro tu správnou stranu a prohrál pro tu druhou. Stát na obou stranách není totéž jako být nestranný, pomyslel jsem si, když jsem opouštěl budovu soudu, je to zásadní rozdíl. Stát na obou stranách zároveň, to nedokážu, v tom nejsem honěný, zatímco uměním nestát na žádné straně, tím jsem si už udělal ve světě jméno. Nestát na žádné straně, zůstat nestranný a ještě k tomu na vysoké úrovni, je dneska v kurzu.

Poslední dva roky jsem se dokonce stal nestranným celosvětově, nicméně těch pár klientů, kteří zamíří do mé pojišťovací kanceláře proto, aby si mohli s FIFA-sudím, jak se mi oficiálně říká, pokecat o slavných profících a o tom, jací ve skutečnosti, čistě lidsky jsou, stojí ve značném nepoměru k permanentní nepřízni, jíž jsem vystaven za údajně chybné verdikty v zápasech, na které už si nepamatuji.

Ta trocha zájmu a respektu, které je mi občas dáno zažít, když se nějakému neznámému představím jako fotbalový sudí, stojí v hrubém nepoměru k šoku a nedůvěře, které při podobných příležitostech běžně zažívám. My, fotbaloví sudí, musíme umět žít s tím, že ve veřejném mínění platíme za megalomanské, panovačné a nedůtklivé byrokraty, kteří se chtějí stát sudími jen proto, aby se mohli opájet svou téměř boží mocí.

Běžný občan si nás představuje jako ješitné puntičkáře, kteří roli fotbalového sudího používají jen k tomu, aby se utrhli ze řetězu své každodenní submisivnosti a ukojili své mocenské fantazie živené vlastní ušlápnutostí. Jsme prý zoufalci, kteří to v životě nikam nedotáhli, a tak si na hřišti kompenzují své po léta hromaděné mindráky. Tak nás zhruba vidí veřejné mínění. Přičemž toto takzvané veřejné mínění, podle toho, co jsem za poslední roky mohl vidět, není nic jiného než kořist televizních štábů, které si své názory s oblibou odchytávají na benzínových pumpách, a to přirozeně včetně názorů na nás, fotbalové sudí.

Veřejné mínění není ve skutečnosti nic jiného než mínění benzínové pumpy, a hlasem ulice ve skutečnosti není nikdo jiný než chlápek zápasící s čerpací pistolí. Nikde na světě se neříkají tak hloupé věci, jako se říkají na benzínových pumpách v přítomnosti televizních štábů. Nic ostatně není tak hloupé jako takzvané veřejné mínění, jen to nejhloupější ze všech veřejných mínění nakonec televizní štáby vždycky posbírají u benzínových pump. Jako kdyby ten vzduch s benzolovými výpary změkčoval mozek a z každé otázky vytáhnul jistou míru esence, se kterou se reflexivně probouzejí obecně platná hesla, která se následně přelévají v mozku změkčeném benzolem sem a tam, až se nakonec dostanou přes pysky ven.

Sudí? To jsou všichni slepí, zkorumpovaní zločinci, ten míč nikdy nepřešel přes čáru, vždyť je to všechno podvod! Názory od benzínové pumpy jsou to nejspodnější a nejtrapnější mínění, které bylo kdy vysíláno, daleko trapnější než názory z pěších zón a dokonce trapnější než názory z nádražních hal.

Každý televizní štáb u benzínové pumpy navíc působí, jako kdyby se nesnažil o nic jiného než aktivně snížit úroveň, kam až může veřejné mínění klesnout, neboť každý nový příspěvek veřejného mínění, pořízený u benzínové pumpy, svého bezprostředního předchůdce nejenom zastíní, ale zároveň postmortálně promění v produkt filozofického kongresu, tak razantní je totiž ten sešup úrovně názorů pořízených u benzínových pump.

Veřejné mínění benzínových pump v nás sudích vidí směšné, v lepším případě politováníhodné vejtahy, kteří se zcela vyžívají v mocenském rauši ze své vlastní píšťalky. Přiznávám, že když nějaké superstar ukážu červenou, cítím se posléze jako kat, který právě oběsil krále. Jako jakobín, který popravil šlechtice. Jako bolševik při popravě cara.