Roman Szpuk: A zavaž si tkaničky

Mince na krtinci

Stojím pod lípou. Občasný vítr se probírá korunou a listy slétají ve zlatavé přeháňce. Některé plachtí, jiné se dostávají do vývrtek. Tu a tam dopadají i do Volyňky. Zachvějí se na hladině a už je proud unáší. Jak je to prosté. Stál bych tu celé hodiny a učil se, jak elegantně a pokorně přijímat smrt.

A ráno se už snášejí první vločky. Jsou ještě vlhké a padají rychle. Sněhová kaše vyplňuje mezery mezi stébly, připomíná sváry.

*  

Sklízím prádlo do koše. Nad hlavou mi víří smítka prachu v paprsku, který proniká vikýřem. Prádlo voní, skládám je jak korporál v kostele po přijímání. To abych ušetřil Heleně žehlení. A to je široká cesta. Úzká se zjevuje ve snítkách prachu a zůstává většinou nenásledována. A nejužší ze všech? Skrývá se ve smrti, v tom nejjistějším ze všeho.

Nevíme, zda ještě vyjde znovu slunce, ale víme se stoprocentní jistotou, že zemřeme. Skutečně – ten nejmenší z možných terčů zasáhl Ježíš svou smrtí.

*  

Pozorujeme s Helenou veverku. Hbitě šplhá po větvích, seběhne po kmenu jírovce na zem, vyskočí na veřeje dveří vedoucích na vimperské arkády. Šplhá vzhůru po zídce a už je v koruně ořešáku. Jeden ořech spadne na dlažbu – a jako by ho někdo odcvrnknul až k nám. Šlápnu na něj a pak si ho dělíme napůl.

Dívenka si zavazuje tkaničku. Kaštan, který si položila na chodník, se kutálí dál.

*  

Blíží se z parku podél zdi k dětskému hřišti, těžce vrávorá, co chvíli se musí zastavit. Znám ho, je to Láďa Kotál. Alkoholismus je těžká řehole, o jejíchž regulích vědí jen zasvěcenci a poslušně se jimi řídí až do konce.

U hřiště se Láďa opírá o zdivo a něco mi říká. Tvář má oteklou, břicho nafouklé, oči únavou přivřené.

Rozumím jen jediné větě: „Mám velký starosti.“ A hned se k plotu hřiště přibližují cikáňata. Konečně se něco děje.

Jeden si Láďu natáčí na mobil. Smějí se. Jen moje přítomnost jim zabraňuje, aby se chovali ještě krutěji. Láďa si přihýbá krabicového vína. Už to zná, ví, že mu ta trocha levného alkoholu pomůže lépe se nadechnout a snad i do šachty jeho mysli vnikne trochu více světla. Na chvíli.

Je to už snad patnáct let, co jsem s Láďou vypil láhev ovocného vína u fontány. Tenkrát na tom byl ještě dobře. Pozval mě na lok a nakonec jsem skončil ve veletočích na teplovodních trubkách v kotelně charity, kde jsem si vydělával na živobytí svou minimální mzdu. Později jsem Láďu potkával u Penny. Stál tam opřený u vozíků, klidně usrkával své krabičáky. Čas od času vyndával z kapsy zrcátko
 a hřeben a upravoval se. Jako by to byl jeho most mezi takzvaně slušné lidi. Snad nikdy jsem ho neviděl agresivního. Jen jednou hulákal na Vietnamce, kteří opodál u autobusového nádraží sklízeli své stánky s oblečením: „Netopýři!“

Občas býval veselý. Vidím v duchu, jak sedí na obrubníku parkoviště, na hlavě má indiánskou čelenku a povykuje nějakou píseň, která se zároveň line z jeho kazeťáku. Spal, kde se dalo, v létě v senících a kdovíkde v zimě. Snad měl nějakou dobu i ubytovnu. Jednou jsem ho viděl večer na vlakovém nádraží. Byl ukrutný mráz, moc do –20 °C nechybělo. Kdosi tam s ním hovořil, probíral tu zimu a asi se zajímal, kam se Láďa uchýlí.

„Když ty si zvyklej,“ řekl mu a Láďa chraplavým hlasem přisvědčil: „Jó, my sme zvyklý…“

Cikáňata jsou stále drzejší. Pokukují na mě, co na to řeknu. Jdu k Láďovi a napůl mu šeptám: „Jdi raději pryč. Mohli by tě okrást.“

„Okrást?“ zvedl nechápavě pohled opilec.

*  

Vylezl jsem na stožár anemometru. Pozoruji, jak přetahují hejna drobných ptáčků. Všechna mají stejný směr – míří na jihozápad. Jedna skupinka mě míjí v bezprostřední blízkosti, slyším frknutí křidélek, tu a tam kontaktní pípnutí. Všichni ptáčci letí houpavým letem, zamávají peroutkami, pak křídla stáhnou k trupu, trochu se v letu propadnou a znovu zakmitají křídly. Ráno co ráno tak letí s občasným mezipřistáním na špičkách smrků.

„No jasně, teď je toho v pohybu moc. Táhnou pěnkavy, kvíčaly, špačkové… Dokonce jsem už viděl velké party sýkorek namíchané z modřinek, koňader, mlynaříků, parukářek a uhelníčků,“ napsal mi ornitolog Pavel z národního parku.

„Zřejmě se bude jednat o pěnkavy (let je přímý, rychlý, ve vlnovkách, s prudkým máváním křídly mezi klouzáním, při němž má křídla zavřená),“ odpověděla mi Česká ornitologická společnost.

„Zdá se mi nejpravděpodobnější čížek lesní. Tvoří hejna, je malej a jeho zvuk je kňouravé kníkání, rozhodně to není pískání, spíš takový vysoký vrzavý zvuk,“ píše mi další.

*  

Svítím už jen v kuchyni churáňovské stanice. Venku se rozprostřela teplá říjnová noc, inverze přináší na vrcholky hor suchý a teplý vzduch od jihu. Na okno se mi tisknou můrky. Jsou to přezimující píďalky (Autumnata). Je jich patnáct, možná dvacet, třepetají se a chtěly by dovnitř, ale já tu mám jen pár špinavých hrnců, mastnou pánvičku a slupky od cibule a česneku.

*  

Vzbudil jsem se a v mobilu mi pípla textová zpráva od Martiny z pastviny u Milovic: „Za tmy jsem se stěhovala do hodně drsný krajiny, 50 ha křovím zarostlý stepi, mám v tom pást ovce, v mlze a křoví vůbec nejsou vidět. A přesto je pustina něčím vlídná. Asi tím, že sem nechodí lidi.“