John Le Carré: Zrádce mezi námi

V sedm hodin jednoho karibského jitra na ostrově Antigua sehrál jistý Peregrine Makepiece, jinak známý coby Perry, všestranný amatérský sportovec značných kvalit a donedávna i lektor anglické literatury na význačné oxfordské koleji, tři sety v tenise proti svalnatému, holohlavému, hnědookému Rusovi s neohebnými zády a důstojným držením těla, jemuž bylo dost přes padesát a jenž se jmenoval Dima. Jak k tomuto zápasu došlo, se záhy stalo předmětem intenzivního vyšetřování ze strany britských agentů, kteří vzhledem ke své profesi nevěřili na shody okolností. Ovšem na událostech, jež ke klání vedly, nenesl Perry sebemenší vinu.

Příchod třicátých narozenin tři měsíce předtím u něj vyvolal životní změnu, která v něm uzrávala rok nebo možná i déle, aniž by si to uvědomoval. Když v osm ráno po sedmimílovém běhu, jenž v něm nijak nezmírnil pocit strádání, usedl s hlavou v dlaních ve svém skrovném oxfordském příbytku, pátral v duši po odpovědi na otázku, co mu vlastně první třetina biologického života přinesla, kromě záminky neangažovat se ve světě za zasněnými vížkami města.

* * *

Proč?

Navenek jeho dráha vyhlížela jako dokonalý příběh akademického úspěchu. Syn středoškolských učitelů, jenž získal vzdělání na státních školách, přichází do Oxfordu z Londýnské univerzity obtížen akademickými hodnostmi a na tři roky přijímá místo na prastaré, bohaté, prestižní koleji. Jeho křestní jméno, tradičně znak anglických vyšších tříd, má původ u buřičského metodistického preláta z devatenáctého století Arthura Peregrina z Huddersfieldu.

V přednáškovém období, pokud právě nevyučuje, se vyznamenává coby přespolní běžec a sportovec. Ve volných večerech vypomáhá v místním klubu mladých. O dovolené zdolává strmé vrcholky a absolvuje náročné výstupy. Když mu však kolej nabídne trvalý úvazek – anebo dle jeho současného rozmrzelého způsobu uvažování doživotní žalář –, odmítne.

A znovu: proč?

V posledním semestru přišel se sérií přednášek o Georgi Orwellovi pod názvem „Přidušená Británie?“ a zděsila ho vlastní rétorika. Věřil by Orwell tomu, že tytéž překrmené hlasy, které ho strašily už ve třicátých letech dvacátého století, tatáž ochromující neschopnost, závislost na zahraničních válkách i domnělé nároky jsou běžnou skutečností i roku 2009?

Od prázdných tváří studentů, které na něj civěly, se žádné odezvy nedočkal, a tak si odpověděl sám: ne, Orwell by tomu rozhodně nevěřil. Anebo kdyby ano, vyrazil by do ulic. Vytloukl by nejednu výlohu.

* * * 

Toto téma ze všech stran nelítostně probíral i s dlouholetou přítelkyní Gail, když po narozeninové večeři leželi v její posteli v bytě ve čtvrti Primrose Hill, částečně zděděném po otci, jenž byl jinak zcela bez prostředků.

„Nemám rád profesory a nechci být jedním z nich. Nemám rád akademický svět, a pokud už nikdy nebudu muset oblíknout ten pitomý talár, budu si připadat jako svobodný člověk,“ svěřoval se zlatavě hnědým vlasům, jež mu příjemně spočívaly na rameni.

Odpovědí mu bylo jenom chápavé vrnění, a tak pokračoval:

„Vykládat furt dokola o Byronovi, Keatsovi a Wordsworthovi bandě znuděných vysokoškoláků, jejichž největší ctižádostí je získat titul, šoustat a zbohatnout? Stačilo. Mám toho po krk. Srát na to.“

A ještě si přisadil:

„Asi tak to jediné, co by mě v téhle zemi skutečně dokázalo udržet, je revoluce.“

A Gail, energická mladá advokátka na vzestupu obdařená půvabným zevnějškem a břitkým jazykem – někdy na svůj i Perryho vkus až trochu moc břitkým –, ho ubezpečila, že bez něj by žádná revoluce nebyla úplná.

Oba byli de facto sirotci. Pakliže Perryho zesnulí rodiče byli ztělesněním ušlechtilé křesťanské socialistické abstinence, její byli pravým opakem. Gailin otec, sympaticky nepoužitelný herec, předčasně zemřel na následky alkoholu, šedesáti cigaret denně a nemístné vášně pro svoji nezvladatelnou ženu. Její matka, rovněž herečka, ovšem už méně sympatická, zmizela z domova, když bylo Gail třináct, a údajně začala žít prostým životem na Costa Brava s jistým druhým kameramanem.

* * * 

Prvotní Perryho reakcí na životní rozhodnutí setřást z nohou prach akademického světa – jež bylo jako všechna Perryho životní rozhodnutí nezvratné – byla myšlenka na návrat ke kořenům. Jediný syn Dory a Alfreda měl v plánu zamířit tam, odkud vycházelo i jejich přesvědčení. Začít učitelskou dráhu úplně znovu v bodě, kde oni byli nuceni tu svoji opustit.

Přestane si hrát na intelektuálského ctižádostivce, zapíše se do poctivého učitelského kurzu a po jejich vzoru si získá aprobaci středoškolského kantora v jedné ze sociálně nejslabších oblastí v zemi.

Bude vyučovat předepsané předměty i kterýkoliv sport, který mu přidělí, a to děti, jež ho potřebují coby záchranné lano k seberealizaci, nikoli jako vstupenku do středostavovského blahobytu.

Gail však tahle vyhlídka nevyděsila až tolik, jak by si patrně přál. Přes veškeré jeho odhodlání proniknout do drsného středu života zde totiž stále zůstávaly další, nedořešené podoby jeho osobnosti a Gail většinu z nich dobře znala:

Ano, byl tu sebetrestající student Perry z Londýnské univerzity, kde se poznali, jenž si s sebou po vzoru T. E. Lawrence vzal na dovolenou do Francie bicykl a jezdil na něm, dokud se nezhroutil vyčerpáním.

Ano, a byl tu i Perry horský dobrodruh, Perry, jenž nedokázal běžet jediný závod či hrát hru, počínaje sedmičkovým ragby a konče škatulaty, hejbejte se s neteřemi a synovci na Vánoce, bez nutkavé potřeby zvítězit.

Nechyběl však ani skrytý požitkář Perry, jenž si užíval nepředvídatelných výbuchů luxusu, načež se opět chvatně vracel do své mansardy. A právě tenhle Perry stál onoho časného květnového rána, kdy ještě sluníčko nebylo tak vysoko, na nejlepším tenisovém kurtu v nejlepším z krizí stižených letovisek na Antiguě; na jedné straně sítě Rus Dima, na druhé Perry. Gail v plavkách a měkkém klobouku se širokou krempou a v hedvábném pareu, jež zakrývalo jen velmi málo, pak seděla mezi prapodivnou sešlostí diváků s mrtvýma očima, z nichž část byla v černém a kteří jako by sborově přísahali, že se neusmějí, nepromluví ani neprojeví sebemenší zájem o zápas, jemuž museli volky nevolky přihlížet.

* * *

Byla to zřejmě šťastná náhoda, soudila Gail, že si tohle karibské dobrodružství naplánovali ještě před Perryho spontánním životním rozhodnutím. Jeho počátky sahaly až do pochmurného listopadu, kdy jeho otec podlehl témuž druhu rakoviny, jež ho dva roky předtím připravila i o maminku, a Perry tak přišel ke skrovnému jmění. Zděděné bohatství však neuznával, a tak byl na vážkách, zda všechno nevěnovat chudým. Avšak po přesvědčovací kampani, do níž se Gail pustila, se nakonec dohodli na výhodné tenisové dovolené u moře, jakou si člověk dopřeje jednou za život.

A jak se ukázalo, nemohli si dovolenou naplánovat lépe, protože v době, kdy se na ni vydávali, už před nimi stála ještě významnější rozhodnutí:

Co má Perry udělat se svým životem a mají to dělat společně?

Měla by se Gail vzdát advokacie a slepě vkročit do neznáma po jeho boku, anebo nadále pokračovat v závratné kariéře v Londýně?

Anebo snad nastal čas si připustit, že její kariéra není o nic závratnější než dráha většiny mladých advokátů, a měla by se tedy nechat přivést do jiného stavu, k čemuž ji Perry neustále pobízel?

A měla-li Gail ve zvyku, ať už z poťouchlosti či jako sebeobranu, převádět velké otázky na malé, nebylo nadále pochyb o tom, že se každý zvlášť i oba společně ocitli na životní křižovatce, kde bylo třeba o mnohém přemýšlet, a že se dovolená na Antiguě jevila pro takové úvahy jako ideální prostředí.

* * * 

Jejich let měl zpoždění, což mělo za následek, že se do hotelu zapsali až po půlnoci. Ambrose, tamní všudypřítomný majordomus, je zavedl do jejich chatky. Vstávali pozdě, a než se na balkóně nasnídali, sluníčko už na tenis pálilo až moc. Zaplavali si na pláži ze tří čtvrtin liduprázdné, osamoceně poobědvali u bazénu, odpoledne se lenivě pomilovali a v šest večer se dostavili do tenisové klubovny, odpočatí, spokojení a natěšení na zápas.

Při pohledu zdálky bylo toto středisko pouze shlukem bělostných chatiček rozesetých po míli široké podkově pověstně jemňoučkého písku. Její konce vyznačovaly dva skalní ostrohy porostlé zakrslými dřevinami. Mezi nimi se táhl korálový útes a linie světélkujících bójí, jež zaháněly vlezlé motorové jachty. A na skrytých terasách vyrvaných z úbočí se rozkládaly tenisové kurty, splňující soutěžní měřítka. Ke vstupním dveřím do klubovny vedly skrovné kamenné schody vinoucí se mezi kvetoucími keři. Kdo jimi prošel, ocitl se v tenisovém ráji, a právě proto si Perry a Gail toto letovisko vybrali.

V místě bylo pět kurtů a jeden centrální dvorec. V zelených lednicích se chladily soutěžní míčky. Soutěžní stříbrné poháry ve skleněných vitrínách nesly jména šampionů nedávné minulosti, mezi nimiž byl i Mark, otylý australský profesionál a tamní instruktor.

„Takže o jakou úroveň tady půjde, smím-li se zeptat?“ otázal se s těžkopádnou noblesou a beze slova studoval kvalitu Perryho ohraných raket, tlusté bílé ponožky i obnošené, leč provozuschopné tenisky a rovněž Gailin výstřih.

Na dva lidi, kteří už měli prvotní mládí za sebou, ale stále byli v rozkvětu života, představovali Perry a Gail mimořádně atraktivní pár. Příroda vybavila Gail dlouhýma, pěkně tvarovanýma nohama i rukama, menšími, vysoko posazenými ňadry, pružným tělem, anglickou pletí, jemnými zlatavými vlasy a úsměvem, jenž by prozářil i nejtemnější kouty života. Z Perryho vyzařoval jiný druh angličanství – byl vyhublý a na první pohled jaksi vykloubený, s dlouhým krkem a vystouplým ohryzkem. Měl neobratnou chůzi, jako by se kácel k zemi, a odstávaly mu uši. Na státní škole se mu přezdívalo Žirafa, ale jen do doby, než dal posměváčkům, kteří mu tak říkali, co proto. S mužstvím však získal – nevědomky, ale o to působivěji – ošidnou, leč nezpochybnitelnou grácii. Měl kštici hnědých kadeří, široké pihovaté čelo a velké obrýlené oči, jež mu propůjčovaly andělsky zmatené vzezření.

Gail tušila, že by se Perry sám nepochlubil, a navíc ho jako vždy chtěla chránit, proto na profíkovu otázku odpověděla sama.

„Perry hraje kvalifikace na turnaj v Queen’s a jednou se dostal i do hlavního pavouka, viď? Dokonce ses probojoval na Masters. A to potom, co si při lyžování zlomil nohu a půl roku nehrál,“ dodala pyšně.

„A vy, mladá paní, smím-li být tak smělý?“ otázal se podlézavý profík Mark s poněkud větší falší ve slovech „mladá paní“, než by Gail bylo milé.

„Proti němu jsem salát,“ odtušila chladně, na což Perry řekl: „Ale blbost,“ a Australan vtáhl vzduch mezi zuby, nevěřícně zakroutil těžkou hlavou a zalistoval upatlanými stránkami rezervační knihy.

„No, mám tady jeden páreček, který by vám, lidi, mohl vyhovovat. Na poměry mých ostatních hostů jsou trochu moc nóbl, to vám říkám rovnou. Teda ne že by tady bylo nějak moc z čeho vybírat, to je pravda. Ale možná byste to spolu vy čtyři mohli prubnout.“

Z jejich protivníků se vyklubal indický pár z Bombaje na svatební cestě. Centrkurt už byl zabraný, dvorec číslo jedna však zel prázdnotou. Zanedlouho se kolem něj shlukla hrstka kolemjdoucích i hráčů z dalších kurtů a sledovala, jak se čtveřice rozehrává: ležérně vracené ladné údery od základní čáry, prohozy, za nimiž nikdo neběžel, nevybírané smeče na síti. Perry a Gail vyhráli los, Perry věnoval Gail první podání, ta hned udělala dvě dvojchyby, a tak hru prohráli. Po ní šla na servis indická nevěsta. Zápas probíhal poklidně.

Kvalita Perryho hry vyšla najevo, teprve když začal podávat. První servis měl výšku i razanci, a když spadl do dvorce, těžko se s ním dalo něco dělat. Poslal čtyři esa za sebou. Obecenstvo se rozrůstalo, hráči byli mladí a pohlední a sběrači míčků objevovali nové výšiny energie. Ke konci prvního setu se nenuceně přišel podívat i profík Mark, zůstal na tři hry a pak se zamyšleným výrazem zamířil zpátky do klubovny.

Po dlouhé druhé sadě bylo skóre jedna k jedné. Třetí a rozhodující set dospěl do stavu 4:3 pro Perryho a Gail. Ale jestliže se Gail chtěla spíš držet zpátky, Perry byl právě v nejlepším a indický pár už do konce zápasu nevyhrál ani game.

Dav se rozcházel. Čtveřice hráčů na kurtu ještě setrvala, aby si vyměnili poklony a domluvili si odvetu, a co takhle třeba sklenička večer v baru? Jasně. Indové odešli, a tak si Gail a Perry začali sbírat náhradní rakety a mikiny.

Vtom se na dvorec vrátil australský profík a přivedl s sebou svalnatého, vzpřímeného, zcela holohlavého chlapíka s rozložitou hrudí a zlatými rolexkami posázenými diamanty, v šedivých teplákách, které mu držela stahovací šňůra zavázaná u pupku na mašličku. 

* * *

Proč Perry uviděl nejdřív onu mašličku u pupku a mužův zbytek až potom, lze snadno vysvětlit. Právě se totiž přezouval z postarších, avšak pohodlných tenisek do páru plážových bot se slaměnou podrážkou, a když zaslechl své jméno, stále ještě se nacházel v předklonu. Proto pomaličku zvedl dlouhou hlavu, jak to dělají vysocí, kostnatí lidé, a nejprve si všiml kožených sandálů na malých, téměř ženských chodidlech, po pirátsku rozkročených, poté dvou masivních lýtek v šedých teplákách a nakonec i oné šňůry s mašličkou, která kalhoty držela, uvázaná na dva uzly, což bylo vzhledem k nemalé zodpovědnosti zcela na místě.

A nad linií mašličky se klenulo břicho v blůze z nejkvalitnější karmínové bavlny zahalující mohutný trup, který jako by nerozlišoval pupek od prsou, a stoupající až k límci ve východním stylu, jenž by při zapnutí připomínal zmenšenou verzi kněžského kolárku, až na to, že by se do něj v žádném případě nevešel svalnatý krk uvnitř.

A nad límcem, prosebně nakloněná na stranu, obočí žádostivě povytažená, nezvrásněná tvář padesátníka s oduševnělýma hnědýma očima, jenž se na něj culil jako delfín. Absence vrásek nebyla známkou nezkušenosti, spíše naopak. Tento obličej připadal přírodnímu dobrodruhovi Perrymu jako odlitý na celý život: obličej, jak se svěřil Gail mnohem později, zformovaného člověka, což byla další definice, o niž usiloval i on, ačkoliv sám cítil, že jí navzdory veškerému mužnému úsilí ještě nedosáhl.

„Perry, dovolte, abych vám představil svého dobrého přítele a zákazníka, pana Dimu z Ruska,“ vložil Mark do svého vtíravého hlasu obřadný tón. „Podle Dimy jste odehráli moc prima zápas, mám pravdu, pane? Jakožto výtečný znalec tenisu vás sledoval se značným uznáním, mohu-li to tak říct, Dimo.“

„Chcete zahrát?“ zeptal se Dima, aniž by z Perryho spustil hnědý, omluvný pohled; ten se již nemotorně napřímil do své plné výšky.

„Těší mě,“ odtušil Perry maličko zadýchaně a natáhl zpocenou dlaň. Dima měl ruku řemeslníka, jež časem ztučněla, a na druhém článku palce měl vytetovanou malou hvězdičku. „A tohle je Gail Perkinsová, moje partnerka ve zločinu,“ dodal, jelikož pocítil potřebu trochu zvolnit tempo.

Než však stačil Dima odpovědět, Mark si nesouhlasem patolízalsky odfrkl. „Ve zločinu, Perry?“ namítl. „Nevěřte tomu chlapovi, Gail! Náhodou jste hrála báječně, no vážně. Několik těch bekhendových prohozů bylo doslova božských, viďte, Dimo? Sám jste to říkal. Dívali jsme se v klubovně. Na uzavřeném televizním okruhu.“

„Podle Marka vy prý hrajete v Queen’s,“ řekl Dima, delfíní úsměv stále upřený na Perryho, hlasem sytým, hlubokým a hrdelním a s přízvukem matně americkým.

„To už je několik let,“ odvětil Perry skromně, neboť se stále snažil hrát o čas.

„Dima si nedávno koupil Tři komíny, viďte, Dimo?“ prohlásil Mark, jako by tato novina jaksi přidávala nabídce k zápasu na naléhavosti. „Nejlepší místo v téhle části ostrova, nemám pravdu, Dimo? Prý s ním má velké plány. A vy dva, tuším, bydlíte u kapitána Cooka, což je podle mě jedna z nejlepších chatek v celém letovisku.“

Skutečně tam bydleli.

„No tak vidíte. To jste sousedi, že, Dimo? Tři komíny leží přímo naproti vám na špičce poloostrova na druhé straně zálivu. Poslední rozsáhlý nevyužitý pozemek na ostrově, ale Dima to napraví, mám pravdu, pane? Mluví se o emisi akcií s přednostním právem pro místní, což mi připadá jako docela obstojný nápad. V současnosti si tam prý užíváte tak trochu spartánské táboření, jak jsem se doslechl. Hostíte řadu podobně naladěných přátel a příbuzných. To obdivuju. My všichni. U člověka vašich prostředků tomu říkáme opravdové odhodlání.“

„Chcete zahrát?“

„Čtyřhru?“ vymanil se Perry z naléhavosti Dimova pohledu a nejistě se zadíval na Gail.

Mark si ovšem již zajistil předmostí, a tak se svou výhodu snažil dovést do konce:

„Díky, Perry, ale Dima bohužel debla nehraje,“ vložil se rázně do řeči. „Tady náš přítel hraje jenom dvouhru, že je to tak, pane? Spoléháte sám na sebe. Rád zodpovídáte za vlastní chyby, jak jste mi jednou říkal. Tahle slova jste před nedávnem osobně vyřkl a já si je vzal k srdci.“

Gail si všimla, že je Perry na vážkách, ale zároveň v pokušení, a tak mu přispěchala na pomoc:

„Se mnou si nelam hlavu, Perry. Jestli si chceš zahrát singla, klidně, mně to nevadí.“

„Perry, domnívám se, že byste nabídku tohoto džentlmena neměl odmítat,“ snažil se Mark úpěnlivě dosáhnout svého. „Kdybych byl sázkař, váhal bych, komu z vás dát přednost, a to je pravda pravdoucí.“

Že by Dima kulhal, když odcházel? Skutečně za sebou mírně tahal levou nohu? Anebo to bylo jenom námahou z toho, jak s sebou celý den musí vláčet tak rozložitý trup?

* * *

Povšiml si rovněž Perry poprvé právě zde dvou bělochů, kteří postávali u vstupu na kurt a neměli co na práci? Jeden ruce volně spojené za zády, druhý zkřížené na prsou? Oba v teniskách? První blonďatý s dětskou tvářičkou, druhý tmavovlasý a apatický?

Pokud ano, pak pouze podvědomě, tvrdil zdráhavě muži, jenž si říkal Luke, a ženě, jež si říkala Yvonne, deset dní nato, když celá čtveřice seděla u oválného jídelního stolu v suterénu pěkného řadového domku ve čtvrti Bloomsbury.

Dovezl je tam černým taxíkem z Gailina bytu v Primrose Hill jakýsi rozložitý žoviální chlapík s baretem a náušnicí, jenž tvrdil, že se jmenuje Ollie. Dveře jim otevřel Luke, za ním stála čekající Yvonne. V předsíni s tlustým kobercem, kde to páchlo čerstvou výmalbou, si s nimi Perry a Gail podali ruku, Luke jim zdvořile poděkoval za to, že přijeli, a pak je zavedl do tohoto přestavěného suterénu se stolem, šesti židlemi a kuchyňkou. Matná okna ve tvaru půlměsíce vysoko na obvodové zdi poblikávala do rytmu rozmazaných nohou pěších procházejících po chodníku nad hlavou.

Následně jim byly odebrány mobily a byli vyzváni k podpisu prohlášení o zachování úředního tajemství. Právnička Gail si text přečetla a rozzlobila se. „Jedině přes mou mrtvolu,“ konstatovala, kdežto Perry zamumlal jen: „Co na tom sejde?“ a netrpělivě lejstro podepsal. Nakonec volky nevolky podepsala i Gail, ovšem až po několika škrtech a vlastních úpravách formulací. O osvětlení suterénu se starala jediná slabá lampa visící nad stolem. Z cihlových zdí se linula slabá vůně starého portského.

Luke byl vlídný, hladce oholený čtyřicátník a na Gailin vkus trochu pomenší. Špioni, pomyslela si v duchu s falešnou veselostí, vyvolanou nervozitou, by měli být o číslo větší. Vzpřímeným držením těla, elegantním šedivým oblekem a chocholkami šedivějících vlasů ulíznutými nad ušima jí spíše připomínal amatérského žokeje usilujícího o co nejlepší vystupování.

Naopak Yvonne nemohla být o moc starší než Gail. Zprvu připadala Gail upjatá, ale svým způsobem i školometsky půvabná. Kvůli nudnému kostýmku, mikádu tmavých vlasů a absenci líčidel působila starší, než bylo nutné, a na špionku, opět dle Gailina odhodlaně lehkovážného úsudku, i přehnaně vážně.

„Takže jste nepoznali, že by se jednalo o bodyguardy,“ konstatoval Luke a upravenou hlavu přes stůl dychtivě obracel z jednoho na druhého. „Když jste spolu byli sami, neřekli jste si třeba: ‚Hele, to bylo docela zvláštní, ale ten Dima, ať je to kdo je to, si zřejmě pořídil osobní stráž?‘“

Takhle se s Perrym vážně bavíme? pomyslela si Gail v duchu. To jsem netušila.

„Těch chlapů jsem si samozřejmě všiml,“ připustil Perry. „Ale pokud se ptáte, jestli jsem si o nich něco myslel, tak říkám ne. Asi nějací dva, co si chtějí zahrát, říkal jsem si, pokud jsem si teda vůbec něco říkal,“ tahal se soustředěně dlouhými prsty za obočí, „člověk si přece hned nepomyslí, že to jsou bodyguardi, ne? No, vy možná jo. Vy zřejmě v takovémhle světě žijete. Ale když je někdo prostý občan, tak ho to zkrátka nenapadne.“

„A co vy, Gail?“ otázal se Luke s ráznou starostlivostí. „Vy se celý den pohybujete v soudním prostředí. Vidíte ten zkažený svět ve vší jeho děsivosti. Ani vy jste vůči nim žádné podezření nepojala?“

„Pokud jsem je vůbec zaregistrovala, nejspíš jsem si myslela, že to budou nějací dva chlapi, co na mě dělají oči, takže jsem si jich nevšímala,“ odtušila Gail.

Jenže Yvonne, mazánek učitelů, se s tím nesmířila. „Ale ten večer, Gail, když jste přemítala nad uplynulým dnem,“ – že by to byla Skotka? Možná jo, napadlo Gail, jež si zakládala na tom, jaké má ucho na hlasy – „skutečně jste si nic nemyslela o dvou nicnedělajících mužích, kteří neustále postávali opodál?“

„Byla to naše první řádná noc v hotelu,“ odvětila Gail v návalu nervózní podrážděnosti. „Perry nám objednal večeři při svíčkách v Kapitánské palubě, jasné? Nechyběly hvězdy, úplněk ani křik pářících se žab a měsíční záře sahající prakticky až k našemu stolu. Skutečně se domníváte, že jsme si celý večer hleděli do očí a povídali si o Dimových gorilách? Heleďte, dejte nám pokoj,“ řekla a ze strachu, že to vyznělo hruběji, než zamýšlela, dodala: „No dobře, kratičce jsme o Dimovi opravdu mluvili. Patří k těm lidem, co vám zůstanou na sítnici. V jednu chvíli to byl náš první ruský oligarcha a za moment už se Perry bičoval za to, že se uvolil zahrát si s ním dvouhru, a chtěl zavolat tomu profíkovi a zápas odvolat. Řekla jsem mu, že s chlapy jako Dima už jsem tancovala a že mají naprosto úžasnou techniku. To ti zavřelo pusu, viď, Perry, lásko?“

Rozděleni navzájem propastí širokou jako Atlantický oceán, který nedávno překročili, ale vděčni, že se vyzpovídávají dvojici profesionálně zvídavých posluchačů, pokračovali Perry a Gail v příběhu.

* * *

Druhý den, tři čtvrtě na sedm ráno. Mark už na ně čekal nad kamennými schody, na sobě nejlepší bílý úbor a v rukou dvě plechovky s chlazenými tenisáky a papírový kelímek s kávou.

„Umíral jsem strachy, abyste nezaspali,“ prohodil rozrušeně. „Ale všechno je v pohodě, žádný stres. Gail, jak se dneska vede? Vyspaná dorůžova, smím-li to tak říct. Až po vás, Perry, pane. Rádo se stalo. To máme den, což? To máme den.“

Perry se vydal po dalších schodech do míst, kde se cesta stáčela doleva. Jakmile zabočil, ocitl se tváří v tvář týmž dvěma mužům v bomberech, kteří minulého večera postávali opodál. Hlídali každý po jedné straně klenutého průchodu obsypaného květy, jenž jako slavobrána vedl ke vstupu na centrkurt, což byl svět sám pro sebe, ze čtyř stran obehnaný plátěnými plachtami a šestimetrovými živými ploty ibišku.

Když blonďák s dětskou tvářičkou spatřil, že se k nim trojice blíží, postoupil o půl kroku vpřed a s neveselým úsměvem rozpřáhl ruce v klasickém gestu člověka, jenž hodlá druhého prošacovat. Perry se v celé své výšce překvapeně zastavil, nikoliv však ve vzdálenosti vhodné k prošacování, nýbrž dobré dva metry od muže, a Gail vedle něj. Když blondýn popošel o další krok, Perry o jeden ustoupil, přičemž s sebou odtáhl i Gail a zvolal: „O co tady jako jde?“ – ta slova mířil víceméně na Marka, protože ani ten s dětskou tvářičkou, ani jeho tmavovlasý kolega nejevili známky toho, že by jeho otázku slyšeli, natož že by ji pochopili.

„O bezpečnost, Perry,“ vysvětloval Mark, protáhl se kolem Gail a chlácholivě Perrymu pošeptal do ucha: „Rutina.“

Perry zůstal stát na místě, natahoval krk dopředu i do stran a vstřebával jeho radu.

„A čí jako bezpečnost? Já to nechápu. Ty jo?“ zeptal se Gail.

„Ani já ne,“ přisvědčila.

„O Dimovu bezpečnost, Perry. Koho jiného? Je to velké zvíře. Významný mezinárodní hráč. Tihle hoši jenom plní rozkazy.“

„Vaše rozkazy, Marku?“ otočil se a přes brýle mu věnoval vyčítavý pohled.

„Dimovy rozkazy, ne moje, Perry, co vás to napadá. Jsou to Dimovi hoši. Doprovázejí ho na každém kroku.“

Perry upřel znova pozornost na plavovlasého bodyguarda. „Nemluvíte, pánové, náhodou anglicky?“ zeptal se, a když ten s dětskou tvářičkou nijak nezareagoval, pouze zpřísnil pohled, dodal: „Vypadá to, že anglicky neumí. A že ani neslyší.“

„Prokristapána, Perry,“ ucedil Mark a jeho pivní pleť nabrala sytěji karmínový odstín. „Jeden krátký pohled do vaší tašky a je po všem. Nejde o nic osobního. Jak říkám, rutina. Jako na kterémkoli letišti.“

Perry se znovu otočil na Gail: „Máš na to nějaký názor?“

„To teda rozhodně mám.“

Perry otočil hlavu na druhou stranu. „Chtěl bych v tomhle mít naprosto jasno, Marku,“ vysvětloval z pozice pedagogické autority. „Můj potenciální tenisový partner Dima se chce ubezpečit, že na něj nehodím bombu. To mi tihle chlapi chtějí naznačit?“

„Svět je nebezpečný, Perry. Možná jste o tom ještě neslyšel, ale my ostatní ano a snažíme se s tím žít. Při vší úctě bych vám rozhodně doporučoval, abyste se podrobil.“

„Jinak bych ho totiž mohl chtít sejmout svým kalašnikovem,“ pokračoval Perry a maličko pozvedl tenisovou tašku, aby naznačil, kde má zbraň ukrytou; v tom okamžiku vystoupil druhý muž ze stínu keřů a postavil se vedle kolegy, aniž se z tváře kohokoli z nich dal vyčíst jediný zřetelný výraz.

„Děláte z komára velblouda, jestli to tak můžu říct, pane Makepieci,“ namítl Mark, jehož těžce naučená zdvořilost začala pod tlakem ochabovat. „Čeká tam na vás bezvadné tenisové utkání. Tihle hoši jen plní svou povinnost a po mém soudu ji plní velice slušně a profesionálně. Popravdě řečeno netuším, s čím máte problém, pane.“

„Aha. Problém,“ zamyslel se Perry a to slůvko využil jako užitečné východisko při skupinové diskusi se svými studenty. „V tom případě mi dovolte, abych vám vysvětlil, s čím mám problém. Když nad tím tak přemýšlím, tak mám vlastně hned několik problémů. Tím prvním je, že mi nikdo nebude nahlížet do tenisové tašky bez mého svolení, a v tomhle případě žádné svolení nevydávám. A nikdo nebude nahlížet ani do tašky tady téhle dámy. Tam platí podobná pravidla,“ ukázal na Gail.

„Bezvýhradně,“ přisvědčila Gail.

„Druhý problém. Pokud si váš přítel Dima myslí, že ho chci zavraždit, proč mě žádá, abych si s ním zahrál tenis?“ Když se mu ani po delší odmlce nedostalo kromě výmluvného vtažení vzduchu mezi zuby odpovědi, pokračoval. „A mým třetím problémem je to, že ten návrh je v téhle podobě jednostranný. Požádal jsem snad, abych mohl i já nahlédnout do Dimovy tašky? Ne. Ani o to nestojím. Snad byste mu to mohl vysvětlit, až mu budete vyřizovat mou omluvu. Gail, co se jít radši věnovat tomu bohatému snídaňovému bufetu, který jsme si zaplatili?“

„Bezva nápad,“ přitakala Gail od srdce. „Ani jsem si nevšimla, jaký mám hlad.“

Na profíkovy prosby nedbali, otočili se a už mířili dolů po schodech, když vtom se otevřel vchod na kurt a zadržel je Dimův bas.

„Neutěkajtě, pane Perry Makepieci. Jestli vy chcete vystřelit mi mozek z hlavy, můžete i tenisovou raketou.“

* * *

„Kolik mu tak podle vás je, Gail?“ zeptala se školometka Yvonne a cosi si úhledně poznamenala do zápisníku před sebou.

„Tomu s dětskou tváří? Nanejvýš pětadvacet,“ odpověděla a v duchu znovu zatoužila nalézt střední polohu mezi lehkovážností a nervozitou.

„Perry? Kolik mu bylo?“

„Třicet.“

„Výška?“

„Podprůměrná.“

Pokud měříš sto devadesát, Perry, miláčku, tak jsme podprůměrní všichni, pomyslela si Gail.

„Necelých sto osmdesát,“ řekla.

A blond vlasy střižené hodně nakrátko, na tom se shodli oba. „A na ruce měl náramek ze zlatých článků,“ vzpomněla si, čímž zaskočila samu sebe. „Kdysi jsem měla klienta a ten měl úplně stejný. Prý kdyby se dostal do úzkých, tak by ty články roztrhal a jedním po druhém by se jimi vyplatil.“ 

* * * 

Prakticky upravenými, nenalakovanými nehty jim Yvonne přes oválný stůl přisouvá štůsek fotografií z tisku. V popředí blahopřeje půltucet hřmotných mladíků v oblecích od Armaniho vítěznému dostihovému koni a pro fotoaparát zvedá sklenky se šampaňským. V pozadí je vidět reklamní panely s nápisy v azbuce i angličtině. Zcela vlevo stojí s rukama založenýma na prsou bodyguard s dětskou tvářičkou, blonďatou hlavu téměř vyholenou. Na rozdíl od trojice společníků nemá černé brýle. Na levé ruce se mu však skví náramek ze zlatých článků.

Perry se tváří tak trochu samolibě. Gail se dělá tak trochu nevolno.