Kuo S’, Kuo Si: Vznešené hodnoty lesů a potoků

Poučení o krajině

Co vede ušlechtilého člověka k tomu, že tolik miluje krajinu? Pahorky a zahrady jsou samy o sobě přirozené, a proto v nich rád přebývá. Potoky a skály jsou hrdě uvolněné, a proto se jimi rád těší. Rybáři a sběrači chrastí žijí skryti v ústraní, a proto by se jim rád vyrovnal. Vřeštění gibonů a let jeřábů jsou tím, co rád sleduje. Světský prach a pouta jsou tím, co unavuje city člověka. Mudrci a nesmrtelní v mračných mlhách jsou tím, po čem člověk touží, ale nelze to spatřit.

V dobách prosperity a míru vše prostupuje ideál správného vládce a morálních vztahů mezi lidmi. Chceme-li žít ctnostně a v čistotě, pak se ve svém jednání necháme vést tímto řádem. Což by se humánní člověk mohl vydat do dáli, opustit tento svět, vyvázat se ze všech pout a hledat pravou přirozenost pod horou Ťi u řeky Jing,⁵⁰ nebo by se snad chtěl stát poustevníkem jako Chuang a Čchi?⁵¹ Ničeho z toho, o čem se zmiňují „Báseň o bílém hříběti“ a „Píseň o rumělkové houbě nesmrtelnosti“,⁵² nelze dosáhnut, dávno to minulo. A zbývají jen sny o naplnění touhy po lesích a bystřinách, po společnosti oblačných červánků.

Když skončí pozorování a naslouchání, nastupuje mistrovství ruky, která dokáže všechnu tu bujnost přírody zachytit. Nemusíme ani opustit pohodlí domova, a přece si můžeme dosyta posedět uprostřed potoků a roklin. Hlas gibonů a zpěv ptáků nám bude znít v uších, nekonečná nádhera hor a vod uchvátí zrak. Což to nepotěší mysl člověka, což si to v mžiku nepodmaní naše srdce? To je základní smysl krajinomalby, pro který si jí lidé tohoto světa tolik váží. Nepovažujeme-li to za důležité a přistupujeme-li k ní lehkomyslně, což nedojde k zastření schopnosti duchovního vnímání a zkalení morální čistoty?!

V malbě krajiny existují různé styly. Rozprostře se do velkoryse pojaté scenérie, ve které není nic nadbytečného. Směstná se do malého výjevu, v němž nic nechybí. Pozorování krajiny má také své styly. Přistupujeme-li k ní s myslí blízkou lesům a potokům, pak je její hodnota vysoká. Díváme-li se však hrdýma a přezíravýma očima, valné hodnoty nemá.

Krajina je velkolepým jevem. Ti, kdo se na ni dívají, ji musí pozorovat z dálky. Jedině tak uvidí působivost forem a podobu vnitřní energie celého úseku krajiny. Figurální scénku namalovanou drobnými tahy lze naopak držet v ruce nebo položit na nízký stoleček. Tak se dá celý výjev obsáhnout jedním pohledem. To jsou pravidla pro prohlížení obrazů.

Existují výstižné teorie, které říkají, že jsou krajiny, jimiž můžeme cestovat, krajiny, z nichž se můžeme těšit pohledem, krajiny, jimiž se dá toulat, a krajiny, ve kterých se dá přebývat. Pokud obraz dosáhne některé z těchto kvalit, patří vždy mezi mistrovská díla. Ale krajiny, jimiž můžeme cestovat, a ty, kterými se můžeme těšit, nedosahují dokonalosti krajin, jimiž se dá toulat a v nichž můžeme přebývat. Proč je tomu tak? Pozorujeme-li krajinu rozkládající se na několika stech li, místa vhodná k toulání a přebývání jsou sotva tři nebo čtyři z deseti. Při hledání kvalit krajiny k toulání a přebývání je nutno vybírat to, pro co ušlechtilý muž touží po lesích a pramenech. Proto jsou tato místa nazývána krásnými. Malíř je povinen s touto myšlenkou tvořit a divák musí se stejnou myšlenkou dílo zkoumat. Tomu se říká neztratit základní smysl krajinomalby.

Obrazy mají také svou fyziognomii. Potomstvo Li Čchenga je početné a vzkvétá. Úpatí hor a povrch země, které maloval, vynikaly mohutností a rozložitostí. Ve spanilosti a bujnosti jeho krajin byla obsažena podoba budoucnosti. To neplatí jen o fyziognomii, společný princip všeho je takový.

Studium malířství se ničím neliší od studia kaligrafie. Ti, kdo si vyberou kaligrafy, jako byli Čung, Wang, Jü nebo Liou,⁵³ po delší době studia nutně skončí jejich napodobováním. Pokud ale jde o velké osobnosti, dokonalé mistry, ti se nikdy neomezují na jeden vzor. Zabývají se nejrůznějšími směry a na základě široké erudice a hlubokého porozumění vytvoří svůj vlastní styl. Teprve tak dosáhnou dokonalosti. Dnes se setkáme s tím, že malíři z kraje Čchi a Lu⁵⁴ napodobují pouze Li Čchenga⁵⁵ a malíři z kraje Kuan a Šan⁵⁶ kopírují jen Fan Kchuana.⁵⁷ Maluje-li tak jeden mistr, je to, jako když přešlapuje na místě. Ale kraje Čchi, Lu, Kuan a Šan se rozkládají na několika tisících li, což kdyby takto tvořil kraj od kraje a okres od okresu každý malíř? Soustředit se jen na jednu školu je již od dávných dob považováno za chybu. Je to, jako když se hraje jen jediný nápěv – nelze pak vinit ty, kteří takovou skladbu nechtějí poslouchat. Již od dávných dob je tomu tak, že lidské smysly jsou nadšeny pro věci nové, zatímco staré je nudí. V tom se shoduje povaha všech v Podnebesí. To jsem tedy mínil, když jsem říkal, že velké osobnosti a dokonalí mistři se neomezují pouze na jednu školu.

Liou C’-chou⁵⁸ vynikal v diskusích o literární tvorbě. Já se domnívám, že jeho slova neplatí pouze o textech. Veškerenstvo má svá pravidla, nic není výjimkou. Což teprve malba! Ale jak to vyložit? Při malbě jakékoliv scenérie, ať je velká či malá, rozmanitá či jednoduchá, musíme svůj duchovní potenciál plně soustředit k celistvosti díla. Nesoustředíme-li ho, nezhmotní se v díle božské duchovní kvality. Při vzniku díla je třeba nechat spolupůsobit božský duchovní princip. Není-li tento princip přítomen, nevynikne ani duchovní potenciál tvůrce. Musíme k němu přistupovat s důslednou vážností a úctou. Pokud důslednost chybí, myšlenky nebudou mít dostatečnou hloubku. Dílo je třeba s pozornou pílí vést k úplnosti. Bez náležité pozornosti nebude scenérie úplná.

Kdo si hoví v pohodlnosti a nutí se do díla, zanechá na obraze jen povrchní a nevýrazné, nejednoznačné stopy. To je chyba vznikající z nedostatečného soustředění duchovního potenciálu. Projev toho, kdo v sobě hromadí temnou životní energii a noří se do ní, bude chmurný a zmatený, bude mu chybět vitalita. Tato chyba vzniká, když při umělecké tvorbě nepůsobí božský duchovní princip. Ti, kdo berou tvorbu na lehkou váhu a přistupují k ní lehkomyslně, dají vzniknout jen hrubým a neúplným, nedokončeným tvarům. To je chyba vznikající z nedostatečné důslednosti a vážnosti. Styl toho, kdo je pyšný a chová se přezíravě, bude omezený, vulgární a nesourodý. Tento neduh pramení z nedostatku pozorné píle.

Je-li výsledek nejednoznačný, chybí zde metoda analytického rozvržení. Není-li výjev živý, pak mu chybí metoda nenucenosti a uvolněnosti. Je-li výjev neúplný, chybí mu styl. Pokud je výjev nesourodý, postrádá metodu napětí a uvolnění. Tak lze shrnout velké chyby, kterých se malíři dopouštějí, a objasnit je chápavým.

S’⁵⁹ dříve vídal zesnulého otce pracovat na obrazech. Někdy se stalo, že je odložil a nechal být. Uběhlo často i několik desítek dní, aniž by se na ně podíval. Několikrát se k nim pokusil vrátit, ale nechtělo se mu do toho. Což to není případ, kdy se malíř oddá pohodlnosti, o níž byla řeč výše? Pak, kdykoli se ho zmocnila inspirace a dosáhl správného duševního rozpoložení, zapomněl na všechny věci kolem. Jen ho ale některá z nich vyrušila, znovu dílo odložil a nechal být. Což to není hromaděním temné duchovní energie, o níž byla řeč? Když ale přišel den, kdy se znovu chopil štětce, vyžadoval světlé okno a čistý stolek, vonné esence hořící po obou stranách, jemný štětec a kvalitní tuš. Opláchl si ruce a vymyl třecí kámen, jako kdyby čekal na vzácného hosta. Teprve když si v duchovním uvolnění ujasnil obsah budoucího díla, pustil se do práce. Což to neznamená, že se neodvážil přistupovat k malbě lehkomyslně, jak o tom byla řeč výše? To, co vytvořil, znovu propracoval, cokoliv přidal, ještě více rozvedl. Jen mu přišlo, že už by to tak mohlo zůstat, pustil se do malování znovu. Jakmile byl opět hotov, ještě to zopakoval. Každé dílo vždy znovu a znovu procházel od počátku do konce, jako by se měl na pozoru před nebezpečným nepřítelem. Teprve pak skončil. Cožpak to není snaha nebýt pyšný a přezíravý, o níž byla řeč výše? Veškeré věci v Podnebesí, ať velké či nepatrné, dopadnou úspěšně, jen pokud na ně takto nahlížíme. Kdykoliv nalezl volnou chvilku, vykládal zesnulý otec S’ovi dopodrobna o těchto záležitostech. Naučil ho dbát na ně po celý život a učinit je cestou k vlastnímu zdokonalení.

⁵⁰ Legendární místo, kde přebývají poustevníci, lidé, kteří odešli z veřejného života. Podle Historie vznešených mužů (Kao-šʼ čuan 高士傳) se pod horu Ťi 箕 k řece Jing 穎 uchýlil legendární poustevník Sü Jou 許由, když přenechal vládu nad Podnebesím císaři Jaoovi 堯 (podle tradičního podání vládl asi 2356–2255 př. n. l.).

⁵¹ Tj. Sia Chuang-kung 夏黃公 a Čchi-li Ťi 綺里季, dva legendární starověcí poustevníci.

⁵² Dvě klasické ódy, první z kanonické Knihy písní (Šʼ-ťing 詩經). Jejich hlavní myšlenkou je vyvázání z pravidel veřejného života, odchod do ústraní a dosažení nesmrtelnosti – bílé hříbě je symbolem věčného mládí, rumělka i houba ling-čʼ 靈芝 (nebo jen čʼ 芝) jsou symboly nesmrtelnosti.

⁵³ Čung Jou 鐘繇 (151–230), Wang Si-č’ 王羲之 (309– asi 365), Jü Š’-nan 虞世南 (558–638) a Liou Kung-čchüan 柳公權 (778–865) patří k nejslavnějším čínským kaligrafům všech dob.

⁵⁴ Tj. ze Šan-tungu.

⁵⁵ Uveden svou přezdívkou Jing-čchiou 营秋.

⁵⁶ Tj. přibližně z oblasti dnešní provincie Šen-si.

⁵⁷ Fan Kchuan 范寬 (?– po 1023), slavný sungský mistr krajinomalby.

⁵⁸ Liou Cung-jüan 劉宗元 (773–819), tchangský esejista a básník.

⁵⁹ Tj. Kuo S’, autorův syn a editor textu.