Sacha Bathyany: A co to má co dělat se mnou?

Začalo to jednoho dubnového večera, zhruba sedm let před odletem do Buenos Aires. Tehdy jsem byl spolupracovníkem nedělního vydání Neue Zürcher Zeitung. Bylo brzy ráno, v práci ještě skoro nikdo nebyl, všude klid. Psal jsem zrovna článek o holandském dárci spermatu, když vtom mi jedna starší kolegyně, která toho se mnou jinak moc nenamluvila, položila na stůl stránku vytrženou z novin a zeptala se: „Co to máš vlastně za rodinu?“

Vzhlédl jsem a usmál se na ni, teprve potom jsem si prohlédl článek, který mi přinesla. Očekával jsem něco z devatenáctého století, šaty s volány nebo koňské kočáry. Nějaký most, který byl pojmenován po jednom z mých předků, po Ádámovi, Zsigmondovi nebo Ladislausovi Batthyánym, moje příjmení je v Maďarsku známé. Batthyányovi bývali hrabata, knížata, biskupové. Jeden z nich se v roce 1849 stal zemským ministerským předsedou, dalšího, lékaře Ladislause Batthyányho-Strattmanna, za jeho zásluhy v roce 2003 blahořečil papež Jan Pavel II. Rodinná historie se dá vystopovat až do válek s Turky ve čtrnáctém století, ale tady na Západě naše jméno prakticky nikdo nezná, proč by taky měl? Většina ho považuje za tamilské jméno, ony dva ypsilony jim připomínají Srí Lanku. Ptají se na něj pouze o vánočních svátcích, kdy v televizi dávají každý rok v jedenáct hodin dopoledne trilogii o Sissi, v níž Romy Schneiderová v roli císařovny tančí s hrabětem Batthyánym, který má na sobě bleděmodrou uniformu a ve vlasech spoustu brilantiny.

Když jsem pohlédl na noviny, čekal jsem něco v tom smyslu, něco neškodného, místo toho jsem si však přečetl titulek Hostitelka z pekla, kterému jsem nerozuměl, ale ženu na obrázku jsem poznal ihned. Byla to teta Margit. V březnu roku 1945 se měla podílet na masakru Židů v rakouském příhraničním městě Rechnitz. Prý uspořádala slavnost, tančila, popíjela a o půlnoci, jen tak z legrace, přiložila nahým mužům a ženám pistoli k hlavě a stiskla spoušť.

„Díky,“ řekl jsem, odložil článek stranou a znovu se zadíval na blikající kurzor na obrazovce. Na dokončení textu o holandském dárci spermatu mi zbývaly ještě dvě hodiny.

Teta Margit? Ta s tím jazykem?

Když jsem byl malý, třikrát do roka jsme se s tetou Margit chodili najíst do nejdražších curyšských restaurací. Můj otec nadával už cestou tam a v našem bílém opelu si připaloval jednu cigaretu od druhé, zatímco matka mi umělohmotným hřebínkem česala vlasy. Mluvili jsme o ní jako o tetě Margit, nikdy jen jako o Margit, jako by teta byl nějaký titul. Provdala se za strýce mého otce, ale jejich manželství bylo od samého začátku katastrofa. Margit byla miliardářka z německého rodu Thyssenů, on zchudlý maďarský hrabě. Teta byla vysoká, mohutný trup měla posazený na tenkých nožkách. V mých vzpomínkách má na sobě vždy kostým s knoflíky dopnutými až ke krku, hedvábnou šálu s koňským motivem a na rameni tmavě červenou krokodýlí tašku se zlatými zipy, a když vypráví o srnčí říji nebo o výletních plavbách po Egejském moři, v pauzách mezi větami vystrkuje špičku jazyka, trochu jako ještěrka. Sedím co nejdál od ní — teta Margit děti nesnášela —, a zatímco se rýpám v nakrájených telecích játrech, každou chvíli na ni pohlédnu. Chci spatřit její jazyk.

Po její smrti jsme o ní mluvili jen zřídka a moje vzpomínky na společné obědy se opět přihlásily až onoho dne, kdy jsem se dočetl o rakouském městečku Rechnitz. O slavnosti. O masakru. O sto osmdesáti Židech, kteří se před zastřelením nejdříve museli vysvléct do naha, aby se jejich těla rychleji rozložila. A teta Margit? Měla být jednou z hlavních aktérek.

Zavolal jsem otci a zeptal se ho, jestli o tom něco neví. Mlčel a já slyšel, jak si odzátkoval láhev vína. Viděl jsem ho před sebou, jak sedí v obývacím pokoji v Budapešti na ošoupané pohovce, kterou jsem měl tak rád.

„Margit pár aférek s nácky měla, povídalo se o tom v rodině.“

„V novinách stojí, že uspořádala slavnost a jako zlatý hřeb večera, jako zákusek, vylákala sto osmdesát Židů do stodoly a hostům rozdala zbraně. Všichni byli namol. Zúčastnit se mohl každý. I Margit. Píšou o ní jako o hostitelce z pekla. V anglických novinách ji překřtili na killer countess. A titulek zněl Hraběnka Thyssenová nechala na slavnosti zastřelit dvě stě Židů.“

„To je blbost. K nějakému zločinu došlo, ale že by s tím měla Margit něco společného, mi připadá nepravděpodobné. Byla to sice zrůda, ale něčeho takového by nebyla schopná.“

„Proč byla zrůda?“

Před novinovým článkem o Rechnitzu a tetě Margit jsem se o historii své rodiny nijak zvlášť nezajímal. Vlastně jsem s ní ani neměl co do činění. Kdybych se narodil v Maďarsku, bylo by to něco úplně jiného, protože tam byla řada míst a památek věnovaná mým předkům. Já jsem však nevyrostl v Budapešti, ale ve čtyřpokojovém bytě na okraji Curychu, a když mi bylo osm, přestěhovali jsme se o sto metrů dál do šedého řadového domku připomínajícího Rubikovu kostku, se kterou si tehdy v osmdesátých letech všichni hráli. Na zahradě jsme měli pingpongový stůl a vevnitř velkou lednici jako v Americe, kterou nám tam zanechali bývalí majitelé. Když jsem otevřel mrazák a strčil do něj hlavu co nejdál, až za pytlíky s mrazeným hráškem, krásně to tam vonělo. Ještě lépe si vzpomínám na vůni benzinu u pumpy, u které jsme občas s rodiči zastavili, když jsme se večer vraceli z návštěvy u přátel, k nimž jsme jezdili každou neděli. Všichni tři jsme seděli natlačení na zadních sedačkách, mí bratři vedle mě, a já jsem vždycky doufal, že budeme muset natankovat. To jsem pak stáhl okénko, zavřel oči a zhluboka se nadechl nosem. Benzin a chladný vzduch a my všichni spolu v autě na cestě domů, nikdy jsem se necítil víc v bezpečí. A když jsme pak dojeli domů, předstíral jsem, že spím, aby mě otec odnesl do pokoje. Jeho košile byla cítit vínem, cigaretami a létem, to byly vůně mého dětství.

Jako velryby, které se uchýlí do klidných vod, aby porodily, se i moji rodiče stáhli ze světa a usadili se tady, na okraji města. Ale na rozdíl od velryb, které to táhne zpátky do hloubek oceánu, tu rodiče uvízli.

Možná se schovávali před minulostí. Před svými vzpomínkami na Maďarsko, na válku, na útěk a skrývání.

Možná chtěli na tomto nedotčeném místě začít znovu, nemyslet na minulost, chtěli si z toho ztraceného koutu světa udělat domov. A téměř se jim to povedlo.

Švýcarsko je skvělá země pro někoho, kdo chce začít od začátku a zbavit se předchozí zátěže, protože tu nic nepřipomíná Hitlera ani Stalina. Oba totalitní systémy minulého století, nacismus a komunismus, koncentrační tábory a gulagy, jsou tu jen kapitolami z učebnic dějepisu. Není tady skoro žádný pomník obětem války a žije tu jen málo rodin, kromě přistěhovalců, které by měly s hrůzami války něco společného. Nikdo se neptá: „Dědo, co jsi dělal za války?“ Nikdo nebyl deportován ani zplynován. Není třeba se s něčím „vyrovnávat“, nic „nevyplouvá na povrch“, jak se pořád píše v novinách v souvislosti s jinými zeměmi. Žádné kolektivní selhání neexistuje, nejsou žádné krize, až na ty bankovní. Švýcarsko zná jen období blahobytu, bezpečí a bezstarostnosti, což platilo zejména pro dobu mého mládí na začátku devadesátých let, kdy bylo všechno ještě pestřejší a obyvatelé čtvrtí na okraji města o víkendech podnikali vyjížďky na kole kolem jezer a říkali si „bikeři“.

Něco tak idylického se přece muselo odrazit i na naší rodině. Všudypřítomná bezstarostnost se jistě musela přenést i na nás. Ale u všech to tak nebylo.

Otec ani matka se ve Švýcarsku, „nejnaducanější“ ze všech zemí v Evropě, necítili jako doma. Sice se naučili mluvit švýcarskou němčinou i lyžovat, pořídili si toustovač jako všichni ostatní a v zimě si taky dělali raclette — polévali si brambory roztaveným sýrem —, i když do něj možná přidali trochu víc papriky než ostatní. Ve skutečnosti se však společenského života v zemi účastnili, jen když se to od nich vyžadovalo. Sousedy sice zdravili, ale mnohem milejší jim bylo, když si jich na cestě k autu nikdo nevšiml. Švýcarsku a Švýcarům se potají vysmívali, aspoň tak mi to tehdy připadalo. Příležitostné xenofobní poznámky ostatních obyvatel, že máme legrační příjmení, že na cizince mluvíme slušně německy a že se sem naše zrezavělé auto nehodí, se jich nedotýkaly, protože věděli, že tu stejně nikdy nezakoření. Švýcarsko pro ně vždy bylo pouhou hrou, život v něm nebyl skutečný, nejednalo se o bytí „jednou jsi dole, jednou nahoře“ se štěstím a útrapami. Protože kdo neztratil ve válce aspoň pár příbuzných, kdo nikdy nezažil, jak cizí okupační mocnost — ať už Němci nebo Rusové — všechno rozvrátí, nemohl tvrdit, že rozumí životu. Měnou mých rodičů bylo utrpení. Štěstí a idyla za nic nestály. Minulost byla vždy důležitější než budoucnost, staré odjakživa lepší než moderní.

A tak si každý po svém snili o jiném životě, ve svém domku na okraji Curychu, na místě bez minulosti, odkud se otec brzy odstěhoval.

Dva roky po pádu železné opony se sbalil a odjel do Budapešti. Švýcarsko opustila i moje matka a já jsem vůbec neměl dojem, že by jí něco chybělo, za zlé jsem jí to však neměl. Prostě byli najednou pryč, ale pocit, že žiju ve špatné zemi, mi tu zanechali.

Já jsem zůstal, tak trochu ze setrvačnosti, vystudoval jsem, protože tady studoval každý, a stal se novinářem. Brzy nato jsem psal o ozbrojených dětských ganzích v Liverpoolu, spal v obytném voze vysoce postaveného člena Ku-klux-klanu v Texasu, celé dny jsem pobíhal po jedné předměstské čtvrti Curychu, protože jsem psal článek o hromadném znásilnění třináctileté dívky, a spolu s lesbickým párem, který si přál dítě, seděl na pohovce holandského dárce spermatu. Byl jsem svědkem toho, jak jim podal zkumavku a injekční stříkačku, pomocí které si jedna z žen měla sperma zavést. „Potřebuju si něco koupit,“ prohlásil a už stál ve dveřích. „Chcete něco? Kolu? Chipsy?“ Překvapeně zavrtěly hlavou. Kolu? Chtěly přece dítě.

Maďarsko sice bylo zemí mých rodičů, ale co to mělo co dělat se mnou? Bylo mi lehce přes třicet a byl jsem čerstvě zamilovaný. Druhá světová válka a zločin na sto osmdesáti Židech, nic z toho mi nemohlo být vzdálenější. Máme přece svoje vlastní problémy, říkal jsem si, přistěhovalectví, žádné vize, globalizaci, o něčem takovém jsem psal: příliš konzumu, příliš pornografie, příliš možností.

Avšak poté, co jsem se jednoho rána seznámil s příběhem své rodiny, co jsem poznal tetu Margit na fotce u novinového článku, jsem začal pátrat. Nejprve jsem obeslal příbuzné ve Vídni, Budapešti a Mnichově. „Dobrý den,“ napsal jsem na začátek, „sice se neznáme, ale jsme spolu přes několik kolen spříznění. Také jste se dočetli o tom, co se tehdy údajně stalo? Víte něco bližšího?“ Obstaral jsem si spisy o tetě Margit a jejím muži Ivanovi, bratrovi mého dědečka, přečetl knihy o Thyssenových, o dějinách Maďarska, strávil celé dny v archivech v Berlíně a Bernu, Budapešti a Štýrském Hradci a pořád dokola rozmlouval s otcem. Podnětem k mé cestě do minulosti mi byla teta Margit, jen kvůli ní jsem se poprvé v životě začal zabývat svým původem.

Byl to masakr sto osmdesáti Židů, díky kterému jsem se sblížil se svou rodinou.