Robert M. Gates: Služba

Mé povolání do služby

Rektorem Texas A&M University jsem se stal v srpnu 2002 a v říjnu 2006 jsem vstoupil do pátého roku v úřadu. Byl jsem v této pozici nesmírně šťastný a mnozí — rozhodně však ne všichni — zaměstnanci a studenti školy zastávali názor, že významnou měrou přispívám ke zlepšení téměř všech aspektů univerzitního života (snad jen s výjimkou amerického fotbalu). Původně jsem se zavázal zůstat pět let, nakonec jsem však souhlasil, že svůj úvazek prodloužím na sedm, až do léta 2009. Poté jsem se hodlal se svou ženou Becky vrátit do našeho domova na pacifickém severozápadě.

Týden počínající 16. říjnem 2006 — týden, jenž měl změnit běh mého života — začal několika rutinními schůzkami. Po nich jsem se vydal na cesty a skončil v Des Moines v Iowě, kde jsem měl v pátek dvacátého přednášku.

Toho dne krátce po jedné odpoledne jsem obdržel e-mail od své sekretářky Sandy Crawfordové, v němž stálo, že poradce prezidenta Bushe pro otázky národní bezpečnosti Steve Hadley by se mnou chtěl tak během hodiny dvou telefonicky mluvit. Hadleyho asistentka prý „dost naléhala“, aby mi zpráva byla skutečně předána. Sdělil jsem Sandy, aby asistentce vzkázala, že zavolám Steveovi v sobotu ráno. Neměl jsem nejmenší tušení, proč Steve volal, ale téměř devět let jsem sloužil v Bílém domě čtyřem prezidentům jako člen Národní bezpečnostní rady (NSC) a věděl jsem, že se západní křídlo častokrát dožaduje okamžité reakce, přestože to jen málokdy bývá nezbytné.

S Hadleym jsem se seznámil v létě 1974 v týmu zaměstnanců Národní bezpečnostní rady a zůstali jsme přáteli, i když jsme se vídali jen sporadicky. V lednu 2005 Steve, který vystřídal Condoleezzu Riceovou na postu poradce pro otázky národní bezpečnosti v druhé administrativě prezidenta Bushe, přišel s návrhem, abych se stal prvním ředitelem Národního zpravodajství (DNI), což byl úřad zřízený na základě legislativního podnětu z předchozího roku, který — a tím mám na mysli jak příslušný zákon, tak i úřad, jenž z něho vzešel — jsem vehementně kritizoval pro jeho nefunkčnost. Prezident a jeho nejbližší poradci chtěli, abych mu vdechl život.

Sešel jsem se s Hadleym a ředitelem prezidentské kanceláře Andym Cardem ve Washingtonu v pondělí v týdnu, který připadl na prezidentovu inauguraci. Měli jsme velice obšírný rozhovor o pravomocech a prezidentském zmocnění DNI a koncem týdne to vypadalo, že na jejich nabídku kývnu.

Příští pondělí jsem měl zavolat Cardovi do Camp Davidu a oznámit mu, jak jsem se rozhodl. Celý víkend jsem si s tím lámal hlavu. V sobotu v noci, když jsem se převaloval v posteli a nemohl usnout, jsem Becky řekl, že mi mé rozhodování může podstatně ulehčit; věděl jsem, jak moc se ji líbí na Texas A&M, a tak stačilo, aby jen zmínila, že se do Washingtonu vrátit nechce. Namísto toho prohlásila: „Uděláme, co budeš muset udělat.“ „Děkuji ti z celého srdce,“ zněla má odpověď.

V neděli pozdě večer jsem se procházel po areálu univerzity a pokuřoval doutník. Když jsem míjel známá zákoutí a budovy, došlo mi, že Texas A&M nemůžu opustit; byla tu ještě spousta nedodělané práce. A už vůbec jsem neměl chuť vrátit se do vlády. Následujícího rána jsem zavolal Andymu a požádal ho, aby prezidentovi vyřídil, že tu funkci nevezmu. Působil zaraženě. Nejspíš měl pocit, že jsem je tahal za nos, což mi bylo líto, skutečně to bylo rozhodnutí na poslední chvíli. Byla zde však alespoň jedna útěcha. „Teď už se nemusíme bát. Bushova administrativa se už na mne s ničím neobrátí,“ uklidňoval jsem Becky. Mýlil jsem se.

V sobotu v devět ráno — mezitím už uplynuly téměř dva roky — jsem splnil svůj slib a zavolal Steveovi. Neplýtval časem a na rovinu se mě zeptal: „Kdyby tě prezident požádal, aby ses stal ministrem obrany, přijal bys jeho nabídku?“ Zarazilo mne to, přesto jsem bez zaváhání stejně na rovinu odpověděl: „Naši hoši umírají ve dvou válkách. Jestli si prezident myslí, že bych mu mohl byt nápomocný, nemám jinou volbu než říct ano. Je to moje povinnost.“

Jednotky tam dole svou povinnost konaly. Jak jsem mohl já nekonat tu svou? Chvíli jsem seděl za svým stolem jako opařený. Božínku, co jsem to jen udělal? říkal jsem si v duchu. Nepochyboval jsem, že po více než čtyřech desetiletích společného života bude Becky stát za mým rozhodnutím a bude ochotně snášet všechno, co to bude znamenat pro naše dva potomky, přesto jsem však měl strach se jí svěřit.

Josh Bolten, bývalý ředitel Úřadu pro řízení a rozpočet, který toho roku vystřídal Carda ve funkci ředitele kanceláře Bílého domu, mi zavolal o pár dní později, aby se ujistil o mých úmyslech. Zeptal se mne, jestli nemám nějaké potenciální etické problémy, jako třeba najímání ilegálních přistěhovalců do domácnosti jako chůvy či hospodyně.

Nedokázal jsem odolat pokušení, abych si z něj nevystřelil, a řekl jsem mu, že zaměstnáváme hospodyni, která nemá naše občanství. Ještě než začal nervózně lapat po dechu, sdělil jsem mu, že vlastní zelenou kartu a je na nejlepší cestě k získání občanství. Očividně pro můj humor neměl příliš pochopení.

Bolten mi pak oznámil, že prezident a já bychom se měli sejít k soukromému pohovoru. Navrhl jsem, že bych mohl v neděli 12. listopadu diskrétně přijet do Washingtonu a mohli bychom spolu povečeřet. Prezident nechtěl tak dlouho čekat. Josh mi 31. října poslal e-mail s dotazem, zda bych mohl zajet časně ráno v neděli 5. listopadu na Bushův ranč poblíž Crawfordu v Texasu.

Instrukce, které mi poslal náměstek ředitele prezidentské kanceláře Joe Hagin, byly velice přesné. Napsal mi e-mail, že se sejdeme v osm třicet ráno v McGregoru v Texasu, který je vzdálen asi dvacet minut od ranče. Měl jsem ho najít na parkovišti u obchodu se smíšeným zbožím Brookshire Brothers v bílém voze značky Dodge Durango zaparkovaném napravo od vchodu. Na sobě jsem měl mít „neformální oblečení vhodné na ranč“: sportovní košili a khaki kalhoty nebo džínsy. S pobavením si vzpomínám, že moje pracovní pohovory s prezidentem Bushem i s příštím prezidentem Obamou obnášely větší míru konspirativního tajnůstkářství, než jaké jsem většinou zažíval během svého mnohaletého působení ve službách CIA.

Neřekl jsem o tom nikomu kromě Becky a prezidentova otce, bývalého prezidenta George H. W. Bushe (v pořadí jednačtyřicátého prezidenta, Bushe 41), s nímž jsem se chtěl poradit. Byl ve skutečnosti tím, kdo stal za mým působením na Texas A&M University, kam jsem v roce 1999 nastoupil jako dočasný děkan Fakulty státní správy a veřejné služby George H. W. Bushe. Z toho, co mělo zprvu být devítiměsíčním působením obnášejícím jen pár dní práce v měsíci, se nakonec vyklubaly dva roky, jež nakonec vedly k mému zvolení rektorem Texas A&M University. Bush vyjádřil lítost nad tím, že z univerzity odcházím, byl si však vědom toho, že vlast má přednost. Měl jsem také dojem, že ho volba jeho syna těšila.

Vyrazil jsem z domu krátce před pátou a zamířil na pohovor s prezidentem. Jsem možná staromódní, ale měl jsem za to, že sportovní sako a volné kalhoty budou pro schůzku s prezidentem vhodnější než sportovní košile a džínsy. Ve Starbucksu neměli tak časně ráno ještě otevřeno, a tak jsem první část dvouapůlhodinové jízdy strávil s notně rozespalým obličejem. Celou cestu jsem přemýšlel, na co se mám zeptat a jak budu odpovídat na položené otázky, nad závažností svého poslání, nad tím, jak se změní můj vlastní život i život mé ženy, jakož i nad tím, jak vykonávat úřad ministra obrany.

Nevzpomínám si, že bych to ráno cestou na ranč měl o sobě nějaké pochybnosti, což byla patrně známka toho, jak málo jsem si uvědomoval vážnost situace. Věděl jsem však, že jedna věc mi hraje do karet: většina lidí měla poměrně nízká očekávání, co se týče možnosti zvratu ve válce v Iráku a změny politického klimatu ve Washingtonu.

Cestou jsem si také říkal, že by bylo dost kuriózní stát se členem této administrativy. Nikdy předtím jsem s prezidentem nemluvil. Nepodílel jsem se na prezidentské kampani roku 2000 a nikdo mne k tomu ani nikdy nevyzval. Neměl jsem prakticky žádný kontakt s nikým v administrativě během Bushova prvního funkčního období a byl jsem zděšen, když se můj nejbližší přítel Brent Scowcroft veřejně s administrativou dostal do sporu kvůli své opozici vůči invazi do Iráku. Třebaže jsem se znal s Riceovou, Hadleym, Dickem Cheneym a s dalšími dlouhá léta, dával jsem se do party s lidmi, kteří spolu prožívali 11. září 2001, již společně vedli dvě války a kteří za sebou měli šest let spolupráce v jednom týmu. Byl bych mezi nimi outsider.

Konspirativní setkání v McGregoru proběhlo bez problémů. Když jsme se přibližovali k ranči, všiml jsem si zpřísněných bezpečnostních opatření coby důsledku událostí z 11. září 2001. Navštívil jsem i jiné rezidence prezidentů a všechny byly důkladně střežené, žádná ale tak jako tato. Vysadili mne u prezidentova pracoviště, prostorného, byť skromně vyzdobeného jednopodlažního domku poblíž hlavní budovy. Sestava z velké kanceláře a zasedačky pro prezidenta a také z kuchyně a několika kanceláří vybavených počítači pro personál. Přijel jsem dřív než prezident (vždy dobrý protokol), dal si šálek kávy (konečně) a rozhlížel se po místnosti. Prezident se objevil za několik minut. Přišel načas, přesně v devět. (Byl vždy neobyčejně dochvilný.) Na moment se vzdálil z velkého srazu přátel a rodinných příslušníků, kteří se sešli k oslavě Lauřiných šedesátých narozenin.

Vyměnili jsme si zdvořilosti a on šel hned k věci. Nejprve se zmínil o důležitosti našeho úspěchu v Iráku, přičemž uvedl, že dosavadní strategie nefunguje a je potřeba přijít s novou. Sdělil mi, že vážně uvažuje o výrazném navýšení americké vojenské přítomnosti s cílem obnovit bezpečnost v Bagdádu. Zeptal se mne na mé zkušenosti ze Studijní skupiny o Iráku (o tom později) a chtěl vědět, co si o takovém navýšení myslím.

Svěřil se mi, že podle jeho soudu potřebujeme v Iráku nové vojenské vedení: uvažoval prý vážně o tom, že by tímto úkolem pověřil generálporučíka Davida Petraeuse. Irák mu samozřejmě dělal největší starosti, hovořil však také o svých obavách ohledně Afghánistánu a zmínil se i o řadě dalších hrozeb pro národní bezpečnost včetně Iránu, o politickém klimatu ve Washingtonu nebo o způsobu své práce, přičemž neopomněl zmínit, jak lpí na tom, aby jeho nejbližší poradci byli vůči němu upřímní. Když v této souvislosti poznamenal, že jeho otec o naší schůzce nic netuší, cítil jsem se trochu nesvůj, ale nemínil jsem ho vyvést z omylu.

Bylo zřejmé, že se svým otcem toto eventuální jmenování nekonzultoval a navzdory pozdějším spekulacím v něm Bush starší nehrál žádnou roli.

Zeptal se mne, jestli mám nějaké otázky nebo připomínky. Odvětil jsem, že mám na srdci pět věcí.

Za prvé jsem mu řekl, že co se týče situace v Iráku, tak i na základě toho, co jsem se dozvěděl ve Studijní skupině o Iráku, bude navýšení naší vojenské přítomnosti nezbytné, ale že jeho trvání by mělo být podmíněno určitými vstřícnými kroky irácké vlády, a to zejména přijetím klíčových legislativních návrhů, které by přispěly ke zmírnění sektářského napětí a posílily by národní jednotu.

Za druhé jsem vyjádřil hluboké znepokojení nad situací v Afghánistánu a obavy, že jí není věnována dostatečná pozornost: příliš mnoho je jí soustředěno na snahu vybudovat efektivní ústřední vládu v zemi, která nikdy žádnou neměla, a příliš málo jí zbývá na provincie, správní oblasti a kmeny.

Za třetí jsem se nemohl ubránit dojmu, že armáda ani námořní pěchota nejsou dostatečně početné, aby byly s to dělat práci, která se od nich požaduje, a je tedy nezbytné jejich stavy navýšit.

Za čtvrté jsem navrhl, abychom skončili s využíváním gardy a rezervistů v bojových operacích. Převážná většina mužů a žen vstoupila do Národní gardy s vidinou, že budou každý měsíc docházet na základní výcvik a v létě budou jezdit na výcvikové tábory a do zbraně budou povoláváni jen v případě přírodních katastrof či celonárodních krizí. Namísto toho se z nich stala operační jednotka, která je na rok či dva povolávána do aktivní a nebezpečné bojové služby, přičemž se může stát, že je takto nasazena klidně i vícekrát.

Sdělil jsem prezidentovi, že všechny tyto věci mají podle mne negativní dopady na jejich rodiny a zaměstnavatele a je potřeba s tím něco dělat. Nepřel se se mnou ani v jedné z výtek, které jsem uvedl na adresu gardy.

Nakonec jsem mu sdělil, že sice nejsem v dané problematice expert ani nejsem dostatečně informován, avšak z toho, co jsem slyšel a četl, jsem dospěl k názoru, že Pentagon kupuje příliš mnoho zbraní, které se hodily pro vedení „studené války“, namísto těch, které by našly uplatnění v konfliktech jednadvacátého století.

Asi po hodině rozhovoru se ke mně prezident naklonil a zeptal se, jestli mám nějaké další dotazy. Odvětil jsem, že ne. Nato se pousmál a zeptal se: „Cheney?“ Když jsem se rovněž pousmál, pokračoval: „Je to hlas, důležitý hlas, ale je to jen jeden hlas.“

Řekl jsem mu, že jsem měl s Cheneym dobré vztahy, když býval ministrem obrany, a že podle mého soudu bychom spolu mohli dobře vycházet. Nato prezident poznamenal, že si je dobře vědom, jak moc mám rád Texas A&M, ale že mě vlast potřebuje více. Zeptal se, jestli jsem ochoten přijmout funkci ministra obrany. Odpověděl jsem kladně.