Edgar Dutka: Matka vzala roha

Matčino vězení jsem si jako chlapec představoval jako veliký hotel na pusté skále, ale se zamřížovanými okny, aby se z nich trestanci nemohli v noci spouštět po prostěradle. Ale jak jsme o mnoho let později sami viděli, matku zavezli do zapadlého městečka daleko od hranic, do úzké uličky a do nenápadného domu o dvou poschodích s plechovými vraty do dvora. Bývala to okresní šatlava za císaře pána i za tatíčka Masaryka, kam se zavírali místní opilci a všelijací pobudové, kteří se vždy ráno zase objevili venku na ulici, brána se za nimi s bouchnutím zavřela, oni se pořádně protáhli, hlasitě pustili ducha a zase šli radostně dělat neplechu. Ale kvůli matce malý dvorek teď obestavěli pětimetrovou cihlovou zdí, nahoře ji posypali roztlučenými skleněnými střepy, aby nikoho ani nenapadlo chodit za ženskýma přes zeď. Šatlava teď celá patřila ženám, které se ráno před plechovou bránou sice neprotahovaly a nepouštěly radostně plyny jako pobudové před nimi, zato vždy v trojstupu a s písní na rtech měly namířeno do místní tkalcovny a jen v neděli si mohly něco přeprat, aby cestou přes město nedělaly místní šatlavě ostudu. Sotva se za matkou zavřely dveře, zůstala překvapeně stát. V cele, ve které se kdysi válel jeden pobuda, možná dva, teď spalo čtrnáct žen, takže se musely stlouct palandy, aby si všechny mohly v noci lehnout a nemusely spát ve stoje. „Tady teda dlouho nevydržím,“ pronesla matka polohlasem památnou větu, kterou mi později opakovala její pamětnice. Kdyby to zaslechl bachař, tak by ji rovnou odvedl do korekce. Všichni bachaři ve věznici byli muži. Ženy pro tuto práci se teprve hledaly. Nicméně matka tušila, že s šitím karnevalových masek je na čas utrum a že si bude muset zařídit život jinak. Brzy si všechny spoluvězeňkyně proklepla, aby věděla, s kým bude denně stolovat. Byly mezi nimi i retribuční, dokonce dvě říšské Němky, které vypadaly, že zrovna odložily panzerfaust. Jedna z nich měla pod paží vytetovanou krevní skupinu, aby za všech okolností zůstala naživu a mohla se vrátit do zákopů. Jiné chudince se zase třásly ruce, jako by bez přestávky střílela z těžkého kulometu, a ten přitom zcela jistě v životě neviděla. A v jednom kuse plakala. Byla odsouzena za to, že byla sestrou svého bratra. Měla smůlu. Bratr byl všeobecně známý vlastizrádce, pěkná svině. Už ho oběsili. Ale ona se nepřestávala třást ani ve spaní. Nejhorší však jsou udavačky, říkala si matka, na ty si bude muset dávat pozor. Netrvalo dlouho a máti ovládla celu. Dvěma Němkám se to nelíbilo, ale měly smůlu. Neznaly lidové písně do pochodu, jako třeba Co sa to šupóce za tú stodolú? Kdyby zapěly jejich Horst Wessel Lied, místní by je utloukli prázdnými nákupními taškami. A tak to byla matka, která každý den rozhodovala, co se bude cestou do práce a z práce zpívat, a vždycky první zanotovala a ostatní se okamžitě chytly. Kromě dvou Němek, samozřejmě, které v duchu jen litovaly, že nemají svůj panzerfaust, aby se jím trefily matce do zadnice. Později se ukázalo, že nejsou tak nebezpečné, ale nemohly překousnout, že tento šmoranc kolem nich vyhrál jejich válku.

V neděli ráno vždy po nějaké tancovačce v místním hostinci musely ženy z věznice jít uklízet. Jedny v sále slévaly nedopité sklenice a čistily popelníky, jiné utíraly polité stoly a ještě jiné myly nádobí a matka zpočátku jako nová dělala tu nejhorší práci – drhla pošlapaný a politý taneční parket. Stejnou práci dostala přidělenou i žena, která si o tu práci bachařům sama řekla a o které si matka nejdřív myslela, že snad patří k personálu věznice, že je třeba ředitelkou skladu ručníků, v civilu docela možná i doktorkou medicíny, která se o všechny stará. Měla brýle a chodila vzpřímeně jako paní učitelka ve škole. Prostě byla jiná než ostatní. Netřásla se ve dne v noci ani neměla nikde vytetované číslo, mluvila spisovným jazykem a nikdy neříkala „Do prdele práce!“, ale jen „Do háje zeleného!“, a přesto dostala dvacet let vězení! Matka zjistila, že ta ženská určitě není doktorka medicíny, protože když se jedna v práci u stavu škaredě řízla a strašně krvácela, tak jí první pomoc dala matka a paní doktorka u toho omdlela jak špalek. Později se ukázalo, že doktorkou skutečně je, ale doktorkou práv a umí výborně cvičit na hrazdě. Když tak vedle sebe s matkou drhly podupaný parket, paní doktorka k matce utrousila: „Jak jsi to myslela, že tu nezůstaneš?“ Mluvila tiše, pouze koutkem úst, to se tak ve vězení dělá. „Tak jak jsem to řekla. Nezůstanu tady,“ řekla matka. „Jen co to půjde…“ Doktorka práv si rychle odkašlala, aby to bachař stojící opodál nezaslechl. „Já jsem Milena,“ řekla opět koutkem úst doktorka a drhla dál, jako by se nic nestalo. „Já jsem Dorka,“ řekla matka, teď už taky koutkem pusy. A byly hned kamarádky. Matka byla křtěná postaru Dorotea, ale všichni jí říkali Dorka, protože byla pořád veselá a hezky zpívala, chodila se koupat do řeky pod splav nebo chytat cejny, prostě každý se chtěl s matkou hned kamarádit. Zbytek si už ty dvě řekly až v tkalcovně u tkalcovských stavů, které dělaly takový rambajs, že nebylo slyšet slova. Času na to měly dost. Doktorka Milena už měla promyšlený plán útěku, ale hledala někoho důvěryhodného, kdo se k ní přidá, plán ještě spolu doladí, a hlavně uskuteční. Matka pro to měla dobré předpoklady. Podle toho, kdy matka do šatlavy přišla a kdy z ní odešla, jim celý plán útěku i s přípravou zabral snad necelé dva tři měsíce. Rozhodly se, že utečou, když všechny budou zaměstnány samy sebou. Jako třeba o Vánocích. Ale Vánoce už byly pryč. Tak na narozeniny. Jenomže Milena měla narozeniny až koncem srpna. To je skoro za rok! Matka tedy navrhla svoje narozeniny. Má je začátkem března. To by šlo. „Začátkem března spolu utečeme,“ řekly si koutkem úst, i když by se nejraději samou radostí objaly. Jako by už byly venku.

Co všechno musely do začátku března vymyslet, připravit, zařídit, domluvit, a hlavně nakonec provést, aby se naší matce a doktorce Mileně útěk z lochu, z basy, z báně, z ženského vězení či prostě z té staré šatlavy obehnané vysokou zdí opravdu povedl? Jaký byl plán?

Kudy se dostat z věznice? To je předem dané. Jediná nezamřížovaná okna v celé budově jsou dvě malá okna až ve druhém patře na záchodech. Nepotřebují mříže, protože jsou dost vysoko nad betonovým dvorem, takže nejen letní hruška, ale i dospělý člověk se dole na betonu rozplácne a už nevstane.

Aby se to nestalo, znamená to opatřit si dostatečně dlouhé a pevné lano. Tomu rozuměla doktorka, protože jako mrštná sokolka byla před válkou v horolezeckém kroužku a jezdila do Broumovských stěn a Adršpachu (jestli nekecala), prostě kamkoliv, kde byly skály dostatečně vysoké a lezení po nich nebezpečné. Na tom byl celý úspěch útěku od počátku postavený. Potřebné lano samozřejmě má. Ale doma.

Spustit se po laně dolů do dvora obestavěného pětimetrovou zdí by bylo řešením jen tehdy, kdyby měly klíč od plechové brány, který nemají. Mohou se spustit na střechu garáže, ze střechy by se už dalo skočit dolů do ulice a pryč. Jenomže garáž je za rohem. Je třeba angažovat někoho, kdo by na střeše garáže lano pevně podržel, aby se po něm dalo slanit přes roh budovy.

Třetím do party je tedy doktorčin bratr Evža, který přinese lano a podrží ho na střeše garáže. Údajně je také sokol a je dost silný, aby lano na garáži udržel. Jenomže!

Lano se musí nějak propašovat do věznice, aby ho holky mohly přivázat na rám okna a slanit po něm za roh na střechu garáže. Je dobré, že na tu stranu nemá budova žádná okna. Matka se nabídla, že lano pronese do věznice pod hadrem v kbelíku, který si všechny nosí k úklidu hospodského sálu. Souhlas. Doktorka však musí nějak dát bratrovi echo, kdy a jak lano přinést. To je její úkol. Lano ve věznici musí být připraveno, ale nesmí ho bachaři najít. Nepřišly by jen o lano, ale dostaly by se i k soudu pro pokus o útěk!

Bratr nemá auto! To je chyba. Znamená to čtvrtý do party? To už zavání prozrazením. To je úkol pro Evžu, bratra doktorky, tam venku. Ať auto ukradne nebo si ho půjčí, je to na něm. Bez auta nikam neutečou. Pozor, mít plnou nádrž!

Končí sezona plesů v místní hospodě! Je nejvyšší čas nanosit z hospody dost slivek k opití dvanácti žen, to znamená slít zbytky vín a zbytky kořalek po každém bálu a připravit silný koktejl jako v noční Alhambře na Václavském náměstí. Některé bude stačit sklenička, některé nestačí džbán! Bude to oslava narozenin! Spoléhejme na to, že většina žen alkoholu odvykla a snadno se opije. Musíme mít víno i kořalku, pro případ, že by si někdo poroučel. Distribuci alkoholu budou mít na starosti obě. Samy musí předstírat pití, ale nesmí se opít!

Důležité je uzemnit obě Němky, v polním lazaretu byly zvyklé na ledacos. Mohly by lest prokouknout. O to se postará máti, neboť umí německy (doktorka umí taky, ale odmítá s nimi mluvit) a nabídne jim usmíření! Snad na to skočí. Zum Wohl!

Oslava narozenin vychází na sobotu, kdy velitel věznice pravidelně jezdí na svém motocyklu do vedlejší vesnice, kde bydlí nebo spíš má milenku, a vrací se nad ránem. Doufejme, že se to jeho nadřízení nedozví a on teprve až nad ránem bude běhat po věznici a zoufale počítat své prokleté ovečky. Matka fatalistka na to řekla doktorce: Buď klidná, všechno je osud. Nemáme proč ztrácet hlavu.

Ještě něco? Určitě se ještě něco najde v průběhu útěku, ale to si už budou muset poradit ad hoc, jak řekla doktorka po jejím. A začala realizace.

V následujících týdnech všechno záviselo na doktorce, která musela vyrozumět bratra, aby přinesl do hospody lano. Doktorka naslinila tužku a začala psát Jaro je konečně tady! Matka se jí dívala přes rameno. To je teda zpráva! Jaro je konečně tady! Jen aby ti nepřinesl kytici jehněd a čokoládového zajíčka! Víš co, Dorko? Když ty jsi sháněla po sedlácích jídlo pro děcka, my s bráchou jsme hladoví dřepěli v koncentráku. Chceš vědět, jak jsme se domlouvali? Promiň. Nechtěla jsem se tě dotknout. Pozdravuj ho.

Je třeba říct, že matčina ženská věznice byla narychlo zřízená, potřebovali ženské někam strčit (a že těch vlastizrádkyň hezky přibývalo) a textilka potřebovala pracovní sílu, ale ničím, kromě té vysoké zdi kolem dvora, to věznici nepřipomínalo. Ani bachaři, kteří nejspíš vypadli z levné veselohry. Kde jinde by trpěli vězeňkyním slivky z hostince? Nebo nekontrolované, volně přístupné záchody na chodbě? Ani vyšetřovací vazba se netěšila takové benevolenci. Ta naopak připomínala lítý koncentrák se vším všudy. Ať doktorka napsala bratrovi cokoliv, příští neděli bylo lano na pánské toaletě ve splachovací nádržce a matka ho s klidem fatalistky přenesla v kbelíku pod hadrem do věznice. Nastala týdenní fuška lano neustále střežit, aby nebylo objeveno zvláště všetečnými Němkami, které hledaly každou záminku, jak si vylepšit postavení mezi ostatními. Nakonec pro něj našly úkryt přímo na záchodě. Jen ho uvázat a vylézt z okna. A zítra měla máti narozeniny. Byla naprosto klidná, neboť to, jak to dopadne, už kdesi bylo dávno napsané a ona se to zítra jen dozví.

Narozeniny měly úspěch. Matka každou nutila, že si osobně musí s ní připít na její zdraví, kdoví, co s nimi bude za rok? To jako fatalistka opravdu ještě nemohla vědět. Každá si prostě s ní musela dát ochtlík toho vzácného koktejlu vodky, rumu, lemon curacaa, griotky, zelené a všech sladkých poblionů dohromady, které na plese pánové kupovali svým mamkám, aby se uvolnily a protancovaly botičky. Dokonce i sestra vlastizrádce se přestala třást a s přihlouplým úsměvem usnula jako špalek. Nejvíc toho vypily dvě nacistky, jak jim říkala doktorka, neboť s Němkami měly společnou pouze národnost, ale nic víc. A to je na slušného člověka málo. Když konečně nacistky brumendem začaly zpívat Wir fahren…, doktorce se udělalo tak špatně, že je málem poblila a s rukou před ústy vyběhla z cely. Matka dramaticky protočila oči, jako že jsou na světě ženy, které nic nesnesou, a že se tedy o ni musí postarat, a vyšla za ní. A pak to šlo ráz naráz. Doktorka šikovně hodila lano přes roh budovy, léta v horolezeckém kroužku se nezapřela. V tom jedna z nacistek začala lomcovat dveřmi. Scheisse! Öffnen! Öffnen! vztekle přitom nadávala. Schon, schon! volala na ni matka. Běž na vedlejší záchod! A zatímco s nacistkou konverzovala přes dveře, už prolézala malým záchodovým oknem jako první. Šlo jen o čtyři pět metrů na laně, které musela překonat a nespadnout, a všechno teď záleželo na tom, zda ji bratr doktorky Evža udrží. A už stála na střeše garáže.

Na objímání nebyl čas. Hned se i ona chopila lana, neboť doktorka byla postavou vyšší a dalo se předpokládat, že je i těžší. Nesměli ztratit ani minutu. Lano tam nechali. Provlečení a uvolnění lana se prostě nepovedlo. Seskočili ze střechy garáže a hned za rohem stála nastartovaná tatrovka. Soukromé taxi! Dobrý nápad. Koho by napadlo, že někdo bude utíkat z ženské věznice a objedná si taxík? Vůbec měli obrovské štěstí (samozřejmě díky matce, která to měla napsané ve svém osudu), ačkoliv bylo teprve deset pryč, město už spalo a nikde neviděli človíčka, který by později dosvědčil, kterým směrem z městečka vyjeli. Bylo třeba přejet celou republiku od severozápadu až na samý jihovýchod! Stačilo, aby píchli gumu nebo auto mělo poruchu, a mohli se jít všichni čtyři převléct do svátečního, aby u soudu hezky vypadali. Do moravské metropole dorazili nad ránem a jediná otevřená benzinová pumpa, jak se doptali náhodného chodce, byla na Cejlu. Přímo naproti vazební věznici, ve které matka strávila rok, než došlo k soudu! Naštěstí rozespalého pumpaře nenapadlo, aby se podíval, proč dvě ženy leží za předními sedadly na podlaze přikryté dekou.

Jestliže útěk z věznice vymyslela doktorka se svým bratrem, jak to bude dál, už měla na starost matka. Proto se ty dvě daly dohromady. Máti samozřejmě nic nevymýšlela, protože to jako fatalistka považovala za zbytečné. Stejně to bude tak, jak je to kdesi už dávno napsáno. Matka jen věděla, kam se obrátit. Ještě za tmy zastavili před vesnicí, taxikář dostal od bratra druhou půlku honoráře (a to opravdu nebylo málo! kdyby to začal přepočítávat, tak by se dočkali svítání). Taxi okamžitě odjelo, než by si ho někdo z konce vesnice mohl všimnout. Šofér měl vyděláno a ujížděl domů se vyspat. Ti tři nemohli zůstat stát na silnici jako sirotci, bylo pouze otázkou času, kdy někdo vyleze z baráku. Útěk pokračoval. Matka to vzala na povel. Rozhodla, že půjdou humny, obejdou vesnici zezadu, kolem zahrad, aby je nikdo nezahlédl z okna. Do rozednění už chybělo málo a sedláci vstávají brzo. Co jim vzali krávy a koně, tak jezdí autobusem do města pracovat do fabriky a slepice, husy, králíky, a hlavně prase se záhumenkem, to málo, co jim z hospodářství nechali, už obstarává hospodyně. Ale ten den byla neděle.

Na dvorku se rozštěkal pes. Matka ho polohlasem okřikla a pes se uklidnil. Poznal ji. Rychle přešli přes dvůr a zmizeli v domku. Co se stalo, Dorko? Uvítala příchozí překvapená hospodyně. Klid. Nic se nestalo. Utekla jsem z basy. Je Franta doma? Do prdele, Doro, víš, že jsem to čekal, že utečeš? Franta byl ještě v pyžamu. Když jsi to čekal, tak určitě máš pro nás přichystaný úkryt. Jen na pár dní, než alarm pomine. Dej echo Hrobníkovi. Čím dřív, tím líp. Hrobníkovi? Ten už nepřevádí. Toho už taky dostali. Čeká na soud. Neříkej, že už tu nikdo nepřevádí? To všechno způsobil ten podvraťák Krátký! Ten nehaňba by si zasloužil, udavač jeden! Už se tu neukázal, přidala si hospodyně. Franta zamyšleně pokyvoval hlavou. Však starému Bartošovi to pěkně napařili, to víš, ten sedí. Ale doslechl jsem se, jestli to není provokace, že snad jeho vnuk převádí. Občas. Jen když je to zvlášť nutné. Tebe určitě převede. Jsme tři. To vidím. Už to není, jak to bylo. Prý dávají elektrické dráty do vody. Je to horší a horší. Bude ještě hůř! Tak kam se máme schovat, Francku? Na půdu? V base se už bachařům po nás hrozně stýská. A místní policajti co nevidět dostanou echo. Právě! Kam s váma? Co Hřebačka? Ale kdo zajede k němu do Hrušek napřed to s ním domluvit? A co tím naznačuješ? Chceš, abych sama sedla na kolo a jela k Hřebačkovi já? Lepší než tady zůstat, to ti povím. Tady tě budou hledat první. A co do stodoly? navrhla hospodyně. Je tam slámy po patro. Když nebudou mít psy, proč ne? Musíte zavalit vchod balíkama slámy, aby je nenapadlo přistavit si žebřík. A tady si vezmite kýbl, ať mně nechčijete do slámy. Tady máte něco k jídlu. Musíte mít hlad, řekla hospodyně. Počkejte. Podívám se, jestli sousedé zrovna nepouštějí slepice nebo nejsou u prasete. Mají hezkého pašíka. Přistavím vám žebřík a raději tam nemluvte. Ať vás někdo neuslyší. Já teda skočím na kolo a zajedu k Hřebačkovi. Pozdravuj ho, Franto. Řekni mu, že to má u mě, však on ví, řekla matka. Vylezli po žebříku na slámu a Franta jenom přivřel vrata, ale nezamkl je, aby fízlům nebylo nápadné, že zamykají slámu. Tři utečenci se hned pustili do práce. Zatímco si hloubili svoje bydlení u zdi na dně stohu, balíky slámy skládali za vraty, aby hned bylo jasné, že ve stodole je slámy až po střechu a není kam vlézt.