Pan Baker, první důstojník na lodi Narcissus, rázně vykročil ze své osvětlené kajuty do tmy na kormové palubě. Na stupínku velitelské paluby nad jeho hlavou noční hlídka dvakrát zazvonila. Bylo devět večer. Pan Baker se lodníka nad sebou zeptal: „Všichni muži na palubě, Knowlesi?“

Námořník kulhavě sestoupil po schůdkách a zamyšleně odpověděl:

„Podle mě ano, pane. Z našich starých jsou tu všichni a přibylo i hodně nových... Určitě jsou tady všichni.“

„Řekni loďmistrovi, ať je všechny pošle na záď,“ pokračoval pan Baker. „A někdo z mladších ať sem donese pořádnou lucernu. Dám si tu naši partu nastoupit.“

Kniha

Joseph Conrad

Černoch z lodi Narcissus

2016, Nakladatelství Pulchra, přeložila Petra Martínková, 238 stran, 289 korun

Hlavní paluba byla na zádi temná, zato na půli cesty k přídi se do stínu tiché noci, která už obestírala loď, zařezávaly dva pruhy jasného světla vycházejícího z otevřených dveří příďové nástavby. Ozýval se tam hlahol a v ozářených veřejích se napravo i nalevo mihli námořníci, jejichž černočerné a úplně ploché siluety připomínaly gury vystřižené z plechu. Loď byla připravena k vyplutí. Tesař už zaklínil poslední lištu hlavního jícnu, a když s úderem páté odpoledne odhodil palici, rozvážně si otřel tvář. Paluby byly zameteny, vrátek byl naolejován a uchystán ke zvednutí kotvy. Při kraji hlavní paluby ležely dlouhé smyčky tlustého vlečného lana, které s jedním koncem visícím přes hranu přídě čekalo, až v průzračném, chladivém tichu časného rána s mocným pleskáním koles přisupí rozpálený dýmající remorkér. Kapitán se dosud zdržoval na břehu, kde předtím doplňoval početní stav mužstva. Všechno bylo hotovo a důstojníci, po celém dni vděční za trochu vydechnutí, se drželi stranou. Brzy po setmění začaly připlouvat nové posily spolu s hrstkou těch, kdo se vraceli z dovolené. V pobřežních člunech je přiváželi bíle oblečení Asiaté, kteří se urputně dožadovali odměny, ještě než stačili přirazit k žebříku spuštěnému z paluby. Horečné drnčení východního jazyka se pralo s pánovitou řečí podnapilých námořníků, kteří se hlasitým klením bránili nestydatým požadavkům a šejdířským nadějím. Oslnivý, hvězdný klid Východu rvalo na hnusné cáry vzteklé kvílení a ječivé bědování kvůli částkám od pěti anna1 do půl rupie. A každá duše na vodě v bombajském přístavu hned věděla, že na Narcissus přibírají další muže.

Rušivý halas pozvolna umlkl. Čluny už nepřijížděly ve šplouchajících shlucích po třech nebo čtyřech, nýbrž trousily se jednotlivě v šumu nářků uťatých slovy „Už ani pětník! Táhni k čertu!“ z úst jakéhosi chlapíka, který vrávoravě šplhal po žebříku na palubu a rýsoval se proti nebi jako temná postava s podlouhlým vakem na rameni. Na ubikaci se nově příchozí vzpřímeně komíhali mezi ranci lůžkovin i bednami omotanými provazy a přitom se seznamovali s původní posádkou, jejíž členové usazení nad sebou na dvoupatrových palandách si své příští kumpány zkoumavě, ale přátelsky měřili. Dvě naplno hořící lampy vrhaly do prostoru ostrý svit. Kulaté čapky, které muži nosili na pevnině, jim teď seděly hluboko v týle nebo se válely na zemi mezi kotevními řetězy. Rozepnuté bílé límce trčely po stranách zarudlých obličejů a mohutné paže v bílých rukávech živě gestikulovaly. Uprostřed výbuchů smíchu a chraplavého halekání ustavičně hučely bručivé hlasy. „Hele, brácho, zaber tamdletu palandu! ... To ať tě ani nenapadne! ... Na kerý lodi si sloužil naposled? ... Tu znám... Před třema rokama, v Pugetově zálivu2... Na tudletu palandu zatejká, to ti povidám! ... Heleď, my ti s tim kufrem píchnem! ... Dotáh někdo z vás suchozemskejch šviháků anděru? ... Nebylo by tam krapítko tabáčku? ... Tu znám. Její kapitán se uchlastal... A jakej to bejval sekáč! ... Rád si dával do trumpety, to teda jo! ... Kdepak! ... Držte huby, kořeni! ... To vám povidám, vlezli ste teda na pěkný necky, kde z chudáka maníka dřou kůži, u všech...!“

Mrňous, který se jmenoval Craik a dostal přezdívku Belfast, loď ukrutně ostouzel, ačkoli v podstatě jen bájil s úmyslem zamotat čerstvě najatým kumpánům hlavy. Archie seděl bokem na svém lodním kufru, aby ostatním nepřekážel koleny v cestě, a vytrvale protahoval jehlu bílou záplatou na modrých kalhotách. Muži, kteří měli na sobě černé kabáty a stojaté límce, se uprostřed ubikace strkali s bosými chlapy, kteří měli holé paže a barevné košile rozhalené na chlupatých prsou. Mačkanice se v oparu tabákového dýmu kymácela, mlela a protáčela setrvačností rvačky. Jeden drmolil přes druhého a skoro za každým slovem zaklel. Jakýsi Rusofin ve žluté, růžově pruhované košili zíral zpod rozcuchané čupřiny zasněně do stropu. Dva Skandinávci, mladí kolohnáti s hladkými, batolecími obličejíky, si mlčky navzájem pomáhali ustýlat a nevzrušeně se usmívali nad smrští dobromyslných nadávek, které nikomu neškodily. Veterán Singleton, nejstarší z námořníků první třídy, seděl o samotě hned pod lampami. Byl do půli těla vysvlečený a po klenutém hrudníku i ohromných bicepsech tetovaný jako náčelník lidojedů. Mezi rudými a modrými obrazci se mu kůže bělostně leskla jako satén. Holými zády se opíral o patu čelenu a před širokolícím obličejem sežehlým od slunce si na délku paže držel knihu. S okuláry a úctyhodným bílým plnovousem vypadal jako učený divošský kmet, ztělesnění barbarské moudrosti pokojně usazené v bezbožné vřavě světa. Byl do četby hluboce ponořený, a když obracel stránky, sem tam mu ostře řezanou tváří prokmitl vážný údiv. Četl Pelhama3. Obliba Bulwer-Lyttona v příďových ubikacích lodí mířících k jihu představuje úžasný, ba prapodivný úkaz. Jaké myšlenky jeho vybroušené a tak zvláštně neupřímné věty probouzejí v prostých myslích těch přerostlých dětí, které zalidňují ony temné, potulné kouty země? Jaký smysl nacházejí jejich drsné, nezkušené duše na stránkách zaplněných těmi slovními kudrlinkami? Jaké rozptýlení? Jaké zapomnění? Jakou útěchu? Záhada! Fascinuje je snad nesrozumitelnost? Okouzluje je nereálnost? Nebo se ty bytosti pobývající za hranicemi života dávají v jeho příbězích strhnout nenadálým odhalením zářivého světa, který existuje v mezích hanby a hnusu, v kruhu špíny a hladu, bídy a zábavy, onoho světa, jenž ze všech stran dosahuje k okraji nehynoucích vod oceánu a obnáší to jediné, co tito doživotní zajatci moře ze života znají, to jediné, co z okolní pevniny vidí? Záhada!

Singleton, který se na jih plavil od svých dvanácti a za posledních pětačtyřicet let prožil (jak jsme spočítali z jeho osobních dokumentů) na souši pouhých čtyřicet měsíců – veterán Singleton, který se s umírněným klidem nabytým za ta dlouhá a pěkně naplněná léta chlubil, že ode dne, kdy dostal výplatu na jedné lodi, do dne, kdy nastoupil na jinou, málokdy poznal bílý den – tento veterán Singleton, bez pohnutí sedící ve změti hovoru a povyku, se zvolna prokousával Pelhamem se zaujetím tak mocným, až hraničilo s vytržením. Dýchal však pravidelně. Pokaždé když knihu obrátil v ohromných usmolených rukách, zavlnily se mu pod hladkou kůží na silných bílých pažích svaly.

Jeho rty ukryté pod bílým knírem a potřísněné tabákovou břečkou stékající po dlouhých vousech neslyšně šepotaly. Jeho kalné zraky upřeně hleděly přes blýskavé okuláry s černými obroučkami. V úrovni jeho obličeje proti němu na bubnu vrátku seděl lodní kocour a zelenýma očima mžoural na letitého kamaráda jako přikrčená chiméra. Patrně se mu honilo hlavou, zda má starochovi hupnout na klín přes záda obyčejného námořníka, který mu sedí u nohou. Mladý Charley byl vyzáblý a měl krk jako párátko. Páteř mu pod obnošenou košilí vystupovala jako pás hrbolků. Jeho uličnická tvář – předčasně zmoudřelá, s uštěpačným výrazem a hlubokými svislými rýhami v koutcích širokých tenkých úst – se skláněla hluboko přes hubená kolena. Učil se na kusu vyřazeného provazu vázat diamantový uzel. Vypouklé čelo se mu perlilo potem. Sem tam zprudka popotáhl nosem a loupl roztěkanými kukadly po mořských vlcích, kteří si jelimánka mrmlajícího nad cvičením vůbec nevšímali.

Hluk narůstal. Záprtek Belfast se obhroublým vtipkováním ve výhni příďové ubikace zjevně dostal do varu. Koulel očima. V brunátném obličeji legračním jako maska se mu pitvorně křivila ústa rozšklebená v ohromné černé kolo. Proti němu stál napůl svlečený chlap a se zvrácenou hlavou se přes uslzené řasy smál, div se nezlomil v pase. Ostatní užasle zírali. Muži shrbení na horních palandách pokuřovali krátké dýmky a klátili bosýma snědýma nohama nad hlavami společníků, kteří se rozvalovali na lodních kufrech, poslouchali a tupě nebo pohrdlivě se chechtali. Přes bílé okraje lůžek vyčuhovaly hlavy s mžikajícíma očima, zatímco těla se ztrácela v šeru kójí podobajících se úzkým výklenkům na rakve ve vybílené, osvětlené márnici. Lomoz sílil. Archie se se stisknutými rty schoulil, snad ve snaze vmáčknout se do menšího prostoru, a bez hlesu dál pilně šil. Belfast vřeštěl jako derviš v ráži: „... a já na něj, hoši, já teda na něj: ‚Pardón, ráčej vodpustit,‘ já na druhýho důstojníka toho parníku – ‚pardón, ráčej vo-vo-vodpustit, vašnosti, ale ministerská kómis musela bejt namol, dyž vám dávala vosvědčení!‘ ‚Co si to dovoluješ, ty –––!‘ houkne von a žene se na mě jako rozzuřenej bejk... v bílym vohozu. Já vemu kýbl s dehtem a chlejstnu mu ho na ten jeho fajnovej čumák a jeho fajnový kvádro... ‚Tumáš!‘ povidám. ‚Já sem aspoň námořník, zato ty umíš akorát podlejzat kapitánovi, jinak si tu platnej jak druhý kormidlo, ty poskoku jeden slídivej! Takovej sem já chlap!‘ řvu na něj... Měli ste vidět, jak vyskakoval, hoši! Dehet až za ušima, voči zalepený, ten vypadal! No jo...“

„Věší vám bulíky na nos! Žádnej dehet nevykyd! Dyk sem byl u toho!“ zahulákal kdosi. Ti dva Norové, k nerozeznání podobní, v klidu hřadovali bok po boku na kufru jako párek vrkajících holoubků a bezelstně poulili zraky. To Rusofin v bouři třaskavých výkřiků a burácivého řehotu otupěle zvadl, schlípl jako hluchý bez páteře. Opodál se Archie vytrvale uculoval nad jehlou. Sotva řev ochabl, promluvil k Belfastovi rozšafně nováček s rozložitou hrudí a liknavým pohledem: „To je vážně div, že tady někdo z důstojníků eště dejchá, dyž tu rajtuje takovejhle pašák! Esli ses na všech taklenc povozil, hošo, tak už nejspíš zkrotli.“

„Zkrotli! Zkrotli!“ vřískal prcek. „Dybysme nedrželi basu... Prej že zkrotli! Dycky zkrotnou, dyž si neškrtnou, ďas aby jejich černý duše vzal...“ Soptil a máchal rukama, pak se zničehonic zakřenil, vytáhl z kapsy oválenou kostku tabáku a s teatrální zběsilostí si uhryzl žvanec. Další nový brach – tenhle chlapík s mazaným výrazem v zažloutlém protáhlém obličeji zatím napínal uši, až mu povisla čelist – zaskřehotal ze stínu kójí uprostřed: „Hlavně dyž se jede domů. Třeba se na hlavu postavim, jen dyž se zas dostanu k nám. Šak já se o sebe umim postarat! Já jim ukážu!“ Všichni se k němu obrátili. Jenom ti nejníž postavení si ho spolu s kocourem nevšímali. Bělobrvý zakrslík se s rukama v bok naparoval, jako kdyby už zažil veškeré nehoráznosti i veškerá příkoří, co jich ve světě je. Nafukoval se, jako by věděl, co to obnáší, když člověka spoutají, zkopou, vyválejí v bahně, když ho zdrápou, poplivou, vyvláčejí v nevýslovné špíně... a bezstarostně se zubil na tváře okolo. Boltce se mu krčily pod tíhou plstěné hučky. K lýtkům mu spadaly nitě lezoucí z ošumělých šosů černého mantlu. Rozepnul si jediné dva knoflíky, které na něm ještě zbyly, a tak přítomní zjistili, že je bez košile. Měl po zásluze tu smůlu, že hadry, k nimž by se asi jen stěží někdo hlásil, na něm vypadaly jako kradené. Na dlouhém, tenkém krku mu seděla lebka se zarudlými víčky, z brady mu sem tam visel chlup, špičatá ramena mu plihla jako polámaná ptačí křídla a škraloup zaschlého bláta na levé polovině těla naznačoval, že ještě nedávno nocoval v mokré škarpě. Nedomrlou kostru zachránil před ukrutnou zkázou tím, že utekl z americké lodi, kam se dal ve chvilkovém pominutí smyslů jako větroplach naverbovat. Pak se dva týdny protloukal na pevnině, v domorodé čtvrti koukal, z koho by kde vydojil kapku pití, jinak pískal kudlu, přespával na smetištích a lelkoval na sluníčku coby nečekaný host z říše zlých snů. Tenhle odpudivý zjev v nastalém tichu dál cenil zuby. Konečně našel útočiště v čisté bílé ubikaci: mohl v ní lenošit, vyvalovat se i jíst – a přitom na stravu nadávat. Mohl tu předvádět, jak se dovede ulejvat, jak dokáže druhého ošulit nebo z něj aspoň něco vymámit. Jistě si tam mohl leckoho omotat kolem prstu i na leckom si smlsnout – a za to celé navíc pobírat plat. Všichni mu viděli až do žaludku. Najde se snad pozemská končina, kde by se nevyskytoval podobný typ, hrozivý přežitek svědčící o nezdolné houževnatosti bezskrupulózních lží? Chlap s opičími pažemi a skobovitými prsty, ostřílený mořský vlk, který až dosud vleže na zádech pokuřoval, se na pryčně otočil, netečně si toho strašáka přeměřil a nato přes jeho hlavu vyslal směrem ke dveřím táhlý čirý plivanec. Všichni mu viděli až do ledví! Tenhle člověk se neumí postavit ke kormidlu ani zaplést k sobě lana – a v noci se do práce už vůbec nepohrne. V lanoví se křečovitě drží, co mu ruce i nohy stačí, a reptá na vítr, plískanici nebo tmu. Proklíná moře, zatímco druzí se činí. Když má mužstvo nástup, dostaví se jako poslední a zmizí jako první. S většinou úkolů si neporadí a zbytek neudělá. Je miláčkem dobrodinců i ziskuchtivých suchozemských krys. Vzbuzuje soucit vlastní nuzotou a bezvadně se vyzná ve svých právech, zato ani zbla nezná odvahu, vytrvalost a nevýslovnou víru, nedeklarovanou solidaritu, jež stmeluje osazenstvo lodi. Coby nezkrotný odkojenec hanebné volnosti panující na periferii chová k strohé řeholi moře pohrdavý odpor.

 


1 Starší měnová jednotka užívaná v Indii a odpovídající 1/16 rupie.
2 Soustava průlivů a zátok otevírajících se do Tichého oceánu na severozápadě amerického státu Washington.
3 Pelham aneb Gentlemanova dobrodružství (1828) z pera anglického spisovatele Edwarda Bulwer-Lyttona (1803–1873). Vysoce módní román mimo jiné výrazně formoval anglické pojetí dandyho.