Za pozornost stojí romány americké spisovatelky Donny Tarttové snad už jen proto, kolik času nad nimi tráví. Každému ze svých dosavadních tří děl věnovala zhruba deset let práce. A jak se dá předpokládat, rozsah románů je tomuto času úměrný. Nyní v češtině vydaný bezmála šestisetstránkový Malý kamarád není výjimkou.

Tarttová je skvělou vypravěčkou, má cit pro detail i dialog, dokáže jižansky nespěchat a přitom nenudit. Pravda, čtenář je někdy až příliš pozdržen výčtem všemožných cizokrajných rostlin, které rostou na záhonech mississippského města Alexandrie, ale je to zdržení voňavé.

Spisovatelka se až obsedantně vrací k drobným domácím rozmíškám a nahlíží je očima několika zúčastněných aktérů. Když už známe charakter postav, je vyprávění poněkud očekávatelné, ale dobře se čte − pokud pod slovem dobře rozumíme snadno. Tarttová píše soustředěně, sebevědomě a nepotřebuje přitom exhibovat.

Zatímco ďábel bývá velmi často skryt v detailu, tentokrát je ukryt v celku, v hlavní proporční linii objemného svazku. Kniha neví, zda má být společenským románem, jakýmsi novodobým Johnem Steinbeckem, nebo thrillerem. Román Malý kamarád se pokouší být obojím, tyto přístupy se v něm ale nesčítají, chvílemi je tomu naopak.

První polovina knihy je chápající sondou do frustrací jižanského městečka na přelomu 60. a 70. let minulého století, do pocitu, že dějiny šly podobně jako dálnice někde kolem a tady zbývá jen zpomalovat chátrání velkorysých staveb a rodů minulosti.

Černí jsou pořád jen služkami a zahradníky, o jejichž opravdovém životě bílí skoro nic nevědí, jsou k nim ale přiměřeně laskaví, alespoň většinou. Náhle do tohoto společenského patu vpadne dvanáctiletá, lehce asociální Harrieta, když se rozhodne vypátrat − a především potrestat − dodnes nevyšetřenou vraždu svého staršího brášky.

Na zahradě rodinné vily ho prý před lety oběsil nějaký tulák, možná černý, podle jiných řečí to byl běloch. Policie každopádně nic nevyřešila. Harrieta se podívá do starých novin, promluví s tetičkou a má jasno: vraždu spáchal místní vagabund.

Harrieta rozjede velkou hru, ve které mají zásadní roli jedovatí hadi a potulní kazatelé. Román ani na okamžik nesklouzne k černému humoru, na první pohled absurdní zápletku podává veskrz seriózně. Několik náhod, bez nichž by napětí už už hrozilo uvadnout, čtenář autorce odpustí − protože už vlastně čte jinou knihu.

Kniha

Donna Tarttová  
Malý kamarád
2016, Argo, přeložila Lucie Johnová, 576 stran, 398 korun

Kromě dalších vypravěčských předností dokáže Tarttová bravurně vypointovat příběh. Vše směřuje k závěrečnému střetu ve vodojemu vysoko nad městem, kde bude zlo potrestáno a dojde k rozklíčování základní zápletky.

Fanouškové Joa Nesbøho, plačte! Zlo je potrestáno, ovšem odhalení se nekoná. Harrieta jen zjistí, že je všechno mnohem komplikovanější, než se jí zdálo, a že ve snaze potrestat zlo mu chvílemi aktivně napomáhala.

Ve společenském románu je takový závěr přípustný, dokonce burcující. Thriller ale takto skončit prostě nesmí. Byla tak porušena základní úmluva se čtenářem: vrah musí být dopaden a případ objasněn.

Malý kamarád je druhým ze tří románů Donny Tarttové. Za následujícího Stehlíka dostala Pulitzerovu cenu a knihu už před časem vydalo v českém překladu nakladatelství Argo. To nyní chystá i první román americké autorky s názvem Tajná historie. Český čtenář, který má dost času, tak bude moci posoudit, jak se psaní vyznamenané autorky za těch pětadvacet let, během kterých tři její knihy v angličtině vyšly, posunulo.