V románu Marka Tomana je hrdinou Černínský palác, vypráví o Češích jako starý oportunista

V románech mohou mít i budovy vlastní jazyk, vůli, vrtochy a lásky. A pražský barokní skvost Černínský palác, nezvyklý hlavní hrdina románu Marka Tomana Chvála oportunismu, který právě vyšel, je opravdu velkolepý vypravěč.

Spisovatel a publicista Marek Toman je zároveň diplomat, který do oné ohromné "stodoly", jak se o Černínském paláci nelichotivě vyjádřil císař Leopold I., každé všední ráno vstupuje. Zná tedy detailně nejen svět úředníků a stínových diplomatických her, ale také svého románového protagonistu.

Černín, jak budovu oslovuje nedaleká Loreta, jeho nedostižná kamenná láska, je největší palác v Praze a podle toho se také v knize chová.

Zároveň v sobě musí až příliš dlouho trpět nejrůznější úřady, lazarety, okupační vojska a ministry zahraničí. Imponuje mu ale především moc a její razantní vymáhání, vše, co je blízké jeho zpupné a mužné velikosti.

Sám po staletí dobývá srdce pobožné a žensky svůdné Lorety a marně se s ní snaží spojit alespoň nějakým tím tunelem nebo zdí: "Posouval jsem kameny, abych se dostal až k ní. Spřádal jsem plány, nad kterými by sám Caratti užasl." Loreta ho ale odmítá, protože v něm správně tuší oportunistického náfuku, "muže plného energie, krve a touhy", kterého zajímá především vlastní velkolepost.

Černín ale také vtipně a sarkasticky glosuje mnoho událostí z českých dějin, které se prohnaly jeho útrobami nebo měly vliv na jeho pány. Palác se sám považuje za Itala, protože ho navrhl italský architekt Francesco Caratti, a proto pohrdá nejen Čechy, ale také češtinou, co "někdy zní, jako když se brambory sypou z kýble do koryta, aby měl pašík co do huby".

A vůbec ani za všechna ta staletí nepochopil, co jsou Češi vlastně zač. Nejvíc však přece jen miloval Humprechta Jana Černína z Chudenic, který ho dal postavit: "A Humprecht Jan dal jasné pokyny: Velký. Ještě větší. Největší." Tato láska ale vznikla zejména proto, že šlechtic působil jako vyslanec v Benátkách a měl italskou manželku.

Dále tohoto kamenného románového hrdinu zaujali hlavně nacisté, protože ti si uměli dupnout, a pak ještě mladí komunističtí kádři: "Jak byli čistí, jak byli nadšení ti mladí lidé s jasným zrakem, horoucím srdcem a špinavýma rukama." Ovšem po válce se Černín musel smířit se slabostí, s níž si vůbec nevěděl rady. Jeden z jeho pánů byl ministr zahraničí Jan Masaryk. Jeho záhadami a legendou opředená smrt Černínu nedává spát.

Navíc ho jako korunního svědka neustále předvolává žensky citlivá Loreta, která vyjasněním Masarykovy smrti podmiňuje svou, když ne lásku, tak alespoň úctu k předimenzovanému paláci. A Černín se na konci knihy skutečně snaží. Chce si vzpomenout, jak to tenkrát s Janem Masarykem vlastně bylo.

Román o jedné z nejpozoruhodnějších pražských budov má nezvykle silný vypravěčský tah i vtipný švih. A přestože pojednává o událostech z tuzemských dějin, které má většina Čechů zasuté někde v podvědomí, dokáže se na ně podívat velmi přesnou optikou. Optikou italského oportunisty postaveného v Čechách, který Čechy zrovna moc nemusí. A přece o nich dokáže vyprávět jako nikdo před ním.