Ivan M. Havel: Arsemid

Obraz 1
Gamon

Rudý proud boláků začínal kdesi hluboko pod jeho černými vlasy,
táhl se přes levý spánek a končil těsně před okem.
Ann Patchettová

Na schodech z nábřeží k řece se objevila hlava. Těsně nad zemí.

Vlastně pouze oči – zbytek obličeje byl zakryt okrajem schodiště. Pozorně se rozhlížely. Když se bezpečně přesvědčily, že nábřeží je liduprázdné, počaly zvolna vystupovat. Nad úroveň nejvyššího schodu. Byly malé a těsně u sebe. Na vnějším okraji byly lehce vykrojeny a vrhaly zlý pohled. Kam pohled pad, tam se zachytil.

Pod očima se již počala ukazovat také spodní část obličeje. Pokryta hustým a dlouhým vousem, nečistotami slepeným.

Na levé straně krku velká narudlá bradavice. Ta bude později hrát poměrně malou roli.

Zanedlouho se pak objevila celá postava. Byla značně malá.

Ale obrovité ruce spadaly až na zem.

Gamon neměl nikdy přítele. Vůbec neznal lidi a vyhýbal se jim. Kdysi za svého mládí potkal člověka. Ten se mu tak zhnusil, že ho Gamon do konce života nenáviděl.

Přeběhl ulici a hbitě se plížil podél domů. Doběhl k nároží. Nahlédl do příčné ulice a zmizel za rohem.

Do dusného ticha se náhle opřel silný vítr. Větrná smršť zvedla všechen prach a spadlé listí.

Předzvěst.

Zavířila jím nad zemí. Na dřevěnou loďku u nejnižšího schodu u vody dopadlo několik prvních kapek.

Vtom se znovu objevil Gamon. V levé nesl nevelký balíček, úhledně zabalený do hedvábného papíru. (Kromě tří úkonů, o nichž bude ještě zmínka, užíval Gamon ke všemu výhradně nohou. Měl je zvlášť vycvičené k vykonávání všemožných.)

Pomáhaje si mrštnými pohyby těla dal se Gamon do běhu.

Teď už šikmo přes ulici ke své loďce. Seskákal se schodů.

Odvázal ji a naskočil. Odrazil se. Balíček položil pod sedadlo, sám usedl veslovat od břehu.

Nejraději se Gamon uchyloval do svého plovoucího obydlí. Byla to obytná loď, která se kdysi zachytila na úskalí uprostřed řeky. V prkenné zdi svého obydlí měl Gamon malý otvor. Vždy za bouře jím vystrkoval prst jedné ruky.

Kromě toho měl tužku a mnoho ústřižků papíru. Přinášel si je vždy v papírovém balíčku do zásoby.

Napsal na jeden z útržků několik písmen a dal se do smíchu. Smích bylo slyšet až na břehu. Kde se shromažďovali vyznavači z dalekého okolí a klečíce klaněli se.

Nejčastěji se však Gamon tahal za velkou bradavici na krku (už je to tady). Marně se ji snažil utrhnout. Nikoliv bezděky (jako jiní), ale vědomě a systematicky. Vydržel tak v intenzivní činnosti i po mnoho hodin. V takových chvílích pro něj okolní svět vůbec neexistoval.

(Gamon nebyl – jak by se mohlo někomu zdát – šílenec. Spíše se u něj.)

Když se blížil ke svému domovu, pršelo už vytrvale. Rychle popadl balíček a vběhl do boudy. Balíček byl hozen na stůl, roztrhl se a jeho obsah se vysypal. Gamon si přistavil židli ke stěně, ve které byl otvor (asi 2 cm v průměru). Vybral si jeden prst a vsunul.

Byl nejvyšší čas.

Protože vzápětí se zablesklo a po několika vteřinách. Jasné blesky každou chvíli lámaly oblohu a vždy na zlomek vteřiny osvítily prst.

Vyčnívající z boudy.

Příčina jedna objímá Kosmos, a chvěje-li se tvorstvo pozemské
při blížící se bouři, je příčina toho dále než v mračnech.
Anna Pammrová

Déšť, který se po prvním hromu spustil s plnou silou. Bubnoval do střechy boudy a stékal po jejích okrajích. Studené kapky dopadaly na prst.

Rozstřikovaly se na strany.

Obraz 2
Gamon

Je člověk sebeklam zvířete, nebo zvíře sebeklam člověka?
Josef Šafařík

Musím si dát pozor. Ta krásná, zlověstná čerň – ale co kdyby tam běžel, stál nebo šel Ten? To bych nepřežil!

Jedno setkání s Ním mi stačilo. (Je to nejkurióznější nestvůra zemská, sloučení nejvyššího a nejnižšího, nejsublimějšího a nejmizernějšího, je fraškovitou slátaninou všeho možného – nejpotvornější netvor, který existuje.)

Teď! Budu-li rychlý, ještě to stihnu. A rychle zpět! Schovám to sem, pár kapek nešť.

Ten spěch mám rád: ten není můj. Je to spěch, který má déšť.

Krásné ty chvíle: tam, kde svět, tam nejsem já. Kde jsem já, tam není svět. „Tam je déšť,“ říká mi prst. „Tam je svět,“ říká mu déšť.

Tam Ten si myslí, že vymyslí vše. Neví však nic.

Obraz 3
Gamon

Ale i zde je přirozeně ještě nějaká chyba.
Ludwig Wittgenstein

Jsme tu stále častěji. Pomalu nás přibývá, houstneme. Láká nás a mate vždy vzdálený smích. Opravdu smích?

Je něco čarovného v těch skřípavých zvucích, které se derou přes šplouchání vln. Ani nevíme proč, zvolna poklekáme. Snad proto, že je nás tolik.

Ani nevíme proč, klečíce klaníme se. Snad proto, že cítíme tajemství.

Kolikrát jsme se zde už takto shromáždili? Z dalekého okolí. Stalo se nám to potřebou a radostí. Jsme tu někdy i celá odpoledne, do pozdních večerů.

Ten vzdálený smích, co znamená? Máme se ptát?

Existují vlastnosti individua, které by se nikdy nevyvinuly, kdyby předem neexistovaly jisté vlastnosti populace jako celku, neredukovatelné na vlastnosti individua.