Sean Michaels: Dirigenti éteru

Než jsem se stal doktorem Thereminem, jmenoval jsem se Leon Těrmen, a než jsem se stal Leonem, byl jsem Lev Sergejevič. Nástroj, který je dnes znám jako theremin, mohl zrovna tak být pojmenován leon, lev nebo sergejevič. Nebo mu mohli říkat clara, po té nejlepší hudebnici, co na něj kdy hrála. Pašovi se zamlouvalo označení termenvox. Líbila se mu asociace s vědou a dojem autority, který to vzbuzovalo. Ale mně tohle jméno vždycky připadalo k smíchu. Termenvox – Těrmenův hlas. Jako kdyby to zařízení reprodukovalo můj vlastní hlas. Jako kdyby byl rozechvělý soprán thereminu písní dosud bezejmenného vědce z Leningradu.

Smál jsem se té představě, ale myslím, že zároveň jsem jí svým způsobem věřil. Ne tomu, že theremin napodobuje můj hlas, ale že jeho prostřednictvím nechávám něčemu zaznít. Neviditelnu. Éteru. Já, Lev Sergejevič Těrmen, mluvčí vesmíru.

A teď se tento mluvčí vesmíru plaví po moři, na palubě lodi, v obdélníkové kajutě velikosti koupelny v newyorském hotelu Plaza, který byl kdysi mým domovem. Naše plavidlo se jmenuje Starý bolševik. Stěny jsou z oceli a vymalované bleděmodrou barvou. V rohu stojí lůžko, na podlaze leží prošlapaná šedivá rohož a já sedím na skládací židli u stolu, který je také z oceli a natřený na bleděmodro. Tmu protíná ostré světlo holé žárovky. Když je špatné počasí, jako právě teď, je mi zle jako psovi. Držím se za boky a poslouchám, jak se zásuvka nočního stolku vedle mé postele otevírá a zase s hlasitým bouchnutím zavírá, znovu a znovu. Celá místnost se se mnou houpe. Jdu na záchod umístěný v malé přilehlé komůrce; pak se vrátím a čtu si, co jsem napsal. Dlouhé řady nesrozumitelných symbolů – qwe, asd, zxc, the the the, lt, cr, lt, cr, (((((((((&. Uvažuji o tom, jestli tyhle stránky někdy někdo uvidí. Podaří se mi je odeslat jako dopis? Nebo je uložím do bezpečí sejfu? Nebo jednou za bouřlivé noci skončí na dně moře?

Na druhém konci chodby je další kajuta, stejná jako tahle, stejně osvětlená rozžhavenou holou žárovkou. Jsou v ní uložené moje přístroje. Některé z nich jsou velmi křehké a snadno se poškodí. Když jsou vlny hodně vysoké, bylo by tak uklidňující moci tam zajít, rozepnout řemeny na přepravních bednách a zkontrolovat, jestli jsou všechny dráty řádně svinuté, baterie na svém místě a hadičky nepoškozené. Přesvědčit se, že moje thereminy pořád zpívají. Za posledních sedmnáct let sotva uplynul jediný den, aniž bych slyšel jejich zvuk. Cestoval jsem s nimi od Archangelsku až po New Haven a hrál jsem v palácích i v chatrčích, pro přístavní dělníky i urozené pány, a skoro každý večer jsem dokázal přes celou místnost nalézt elektrické pole jednoho ze svých skromných, nenápadných thereminů a proměnit elektrické kmity ve zvuk.

Ale dveře mé kajuty jsou zamčené a já nemám klíč. Mám jen psací stroj, jen papír a inkoust, jen tenhle příběh, který musím teď v osamění vyprávět, zatímco se vzdálenost mezi námi každým okamžikem zvětšuje.

*

Když mi bylo čtrnáct let, jeden z učitelů na gymnáziu nám přinesl ukázat Geisslerovu vývěvu se skleněnými vakuovými trubičkami. Byly zabalené každá zvlášť v dřevěných krabicích, jako vinné sklenky. Říkám jako vinné sklenky, ale mně připadaly ještě spíš jako důmyslné ulity, jako vzácný poklad, který občas moře vyvrhuje na břeh.

Profesor Vasiljev si musel všimnout mého okouzlení, protože jednou o prázdninách mi dovolil vzít si jednu vakuovou trubičku domů. Nosil jsem ji zabalenou v pevném papíře v kapse saka, co chvíli jsem ji nenápadně nahmatal a představoval si, že je to vzácný smaragd. Doma jsem prováděl experimenty s dráty, Fahnenstockovými svorkami, indukčními cívkami a novou lampou u babiččiny postele. Zatímco si rodiče mysleli, že cvičím na klavír nebo na housle, hrbil jsem se v pokoji nad dřevěnou deskou a pomocí mosazných šroubů sestavoval obvody. Věděl jsem, že musím být opatrný: už celé roky jsem byl zvyklý hrát si s nejrůznějšími přístroji, s fonografy, se starým rádiem, s otcovým fotoaparátem. Na konci prázdnin jsem profesoru Vasiljevovi napsal dlouhý dopis, v němž jsem mu navrhl uspořádání praktické ukázky při nadcházejícím Dnu rodiny. Předal jsem mu ho spolu s vakuovou trubičkou – neporušenou a nepoškozenou – přímo do rukou. Trvalo mu déle než týden, než mi odpověděl. Vzpomínám si, že to bylo v pátek. Zavolal si mě po hodině stranou, bubnoval prsty do stolu a pozorně si mě prohlížel zpod hustého obočí. „Tak dobře,“ řekl nakonec.

Na Den rodiny byl připravený bohatý program: vystoupení skupiny zápasníků, členů botanického kroužku a pěveckého sboru. Naše třída recitovala zpaměti úryvky z „Ilji Muromce“. Vova Ivanov zazpíval nějakou píseň o raccích. Po tom všem vystoupil na jeviště profesor Vasiljev. Svým tichým, mírným hlasem vysvětlil divákům, že někteří z jeho studentů jim nyní rozdají Geisslerovy vakuové trubice. Stáli jsme seřazení v uličkách sálu, každý s bedýnkou skleněných trubiček. Rozdávali jsme je obecenstvu, jako kdybychom se chystali něco společně stavět. Za chvilku všichni otcové, matky, strýčkové, tetičky, dědečkové a babičky drželi na klíně Geisslerovy trubice. Obraceli je v rukou na všechny strany jako křehké vinné sklenky, jako mořské lastury, jako vzácné smaragdy. Potom profesor Vasiljev všechny vyzval, aby se podívali nahoru na strop. V klikatých, různě překřížených smyčkách z něj viselo čtrnáct dlouhých měděných drátů. Sám jsem je tam připevnil, zatímco mi profesor Vasiljev držel žebřík. Indukční cívky jsme ukryli v komoře na smetáky.

Dráty na stropě byly teď nabité elektrickým proudem. Nevydávaly žádný zvuk.

„Teď prosím všichni zvedněte své Geisslerovy trubice,“ vyzval profesor Vasiljev publikum.

Diváci jeden po druhém zvedali své malé skleněné trubičky a drželi je ve špičkách prstů nad hlavami. Pocit, který jsem přitom zažíval, byl podobný tomu, jaký má člověk, když projde brankou do zahrady obehnané zdí. Jak trubičky postupně vstupovaly do elektrického pole tvořeného mou pavučinou z měděných drátů, rozzářily se jasným, bledým světlem.

Tehdy jsem poprvé vnímal něco, co jsem od té doby cítil ještě mnohokrát. Je to chvíle, v níž zapomenete na elektřinu, na vodivé kovy a volné elektrony, na trubice, dráty a základní fyzikální zákony; stojíte s rukama v kapsách a zapomenete na tohle všechno a na krátký okamžik hrdého vzrušení jste přesvědčeni, že to vy jste to dokázali, to vy jste ty trubice vlastní důmyslností a vůlí rozzářili.

Je to hřích pýchy vlastní všem vynálezcům, netvor, který už zničil mnoho nadaných vědců. Celý život se mu usilovně bráním. Dokonce i v Americe, mezi davy pochlebovačů, jsem se snažil soustředit výhradně na své přístroje, ne na jejich tvůrce.

Možná že kdybych v sobě měl víc hrdosti, dopadl by tenhle příběh jinak. Možná bych teď nebyl tady, na lodi odvážející mě z New Yorku zpátky do Ruska. Možná bychom byli spolu. Kdybych byl větší šoumen. Kdybych býval vyprávěl ten správný příběh.

Ale Lev Sergejevič Těrmen není hlasem éteru. Není fyzikálním zákonem, který proměnil sklo ve světlušku. Já jsem nástroj. Jsem zvuk, který je rozezníván, hudba, která je hrána, krev, sůl a voda měnící ve vzduchu svou původní podstatu. Pocházím z Leningradu. Holýma rukama jsem zabil člověka. Narodil jsem se patnáctého srpna 1896 a v tom okamžiku jsem se stal objektem pohybujícím se prostorem směrem k vám.

*

Můj první vynález byl pojmenován „rádiový hlídač“.

Byl jsem ještě student, sotva odrostlý adolescent, a vynalezl jsem magickou skříňku. Rádiový hlídač vytváří neviditelné elektromagnetické pole a pak čeká, až ho něco naruší. Když do něj vstoupí lidské tělo, obvod se uzavře a spustí se alarm.

Představte si bdělého strážce v podobě bezdrátového vysílače, kterému nic neunikne a který nikdy neusíná.

Vynalézt něco nového pro mě v té době znamenalo malý triumf. Na petrohradské univerzitě jsem se pohyboval ve skupině tvrdých soupeřů a každý z nás toužil za každou cenu vyniknout nad ostatní. Během prvních semestrů jsem se od svých kolegů odlišoval jen značně neobvyklým zájmem o hudební teorii. Dvakrát týdně jsem navštěvoval kurzy na konzervatoři na opačném konci města. Občas jsem na klavír v hale zabrnkal „Tanec Cukrové víly“ z Čajkovského Louskáčka, ale na nikoho to nedělalo žádný zvláštní dojem. Ale teď jsem měl stůl s magickou skříňkou, s žárovkou, která se rozblikala, kdykoliv jsem se k ní přiblížil. Moji spolužáci se vždycky obezřetně zastavili přesně na hranici hlídačova pole, jako kdyby jeho aktivováním přiznávali můj úspěch. Jenom Saša se odvažoval blíž, zvědavě mával rukou nebo hodil do hlídačova pole botu a zajímal se, co jsem to vyrobil. Saša se jako jediný nenechal zastrašit; odjakživa si byl neotřesitelně jistý svou chytrostí, svým přesvědčením, že je bystřejší a nadanější než já.

Můj přítel byl vysoký a hubený, měl vysoké, hladké čelo a tenké obočí. Jeho život se zdál být prost veškerého strádání a námahy. V den, kdy jsem ve škole předvedl svého rádiového hlídače, trval na tom, že to spolu musíme jít oslavit. Byl to jeden z těch chladných zimních večerů, kdy vám do očí létají miliony roztančených sněhových vloček. Mluvili jsme o vědě. Matně se pamatuji, že mi Saša vyprávěl o nějakém úkolu do školy, na kterém zrovna pracoval. Zašli jsme do hospody na břehu šedé řeky Fontanky, posadili se na vysoké stoličky u okna, ale ještě nám ani nepřinesli pití a venku na ulici se strhlo nějaké pozdvižení. Ozvaly se rány, výkřiky, pak se zpoza rohu vyhrnulo hotové procesí několika set lidí, kolem okna se míhaly tmavé kabáty, transparenty pocuchané větrem a podmračené tváře pochodujících.

„Rudí,“ poznamenal Saša tónem bez jakékoliv známky pohrdání nebo nesouhlasu. My jsme byli také Rudí. Psal se rok 1917. Oba jsme se účastnili protestů na univerzitě. A teď jsme sledovali průvod komunistů a četli hesla na jejich transparentech; víc než co jiného mi v paměti utkvěl rytmus jejich bubnů, klapot dřevěných lžic o železné hrnce.

„Neměli bysme se k těm holomkům přidat?“ navrhl Saša. Už tehdy byl členem strany. Zaváhal jsem. Byl to jeden z těch okamžiků, v nichž jasně cítíte sílu svého mládí. Ohlédl jsem se po bezpečí hospody, na opilce shrbené nad stolky. Pak jsme si přehodili kabáty a vyšli ven. Dav protestujících překypoval bujarým veselím. Být součástí takového průvodu, neohroženého a hlučného, jemuž pro tu chvíli patří ulice, přináší pocit divoké euforie. Pořád ještě sněžilo. Dav energicky a rezolutně halasil. „Chleba a půdu!“ křičeli jsme. Společně jsme procházeli městem. „Chleba, půdu a svobodu!“

Najednou někde vepředu vypukl zmatek. Čelo průvodu se zastavilo. Lidé do sebe začali vrážet. Stržené transparenty, výkřiky a pak dva hlasité výstřely. „Co to...?“ Saša ještě nestačil doříct větu a v davu se otevřela rychle se rozšiřující ulička.

Průvodu uprostřed náměstí zastoupila cestu řada ozbrojenců a ve sněhové vánici mířila do zástupu puškami.

Dali jsme se na útěk. Muži i ženy prchali všemi směry, někteří přímo k carským vojákům, ale většina na opačnou stranu. Lidská těla do sebe strkala a narážela. Sněžilo čím dál hustěji. Celý výjev zalévalo studené světlo. Další výstřely, tenké sloupečky kouře stoupající vzhůru, tmavé kabáty, mezi nimi záblesky zelených uniforem a zlatých knoflíků, a pak hrozivé siluety vzpínajících se koní, kavalérie, a my jsme běželi a běželi po zdupané, potřísněné zemi, po ledu, plní syrové, divoké hrůzy. Z ulice před námi se ozvala další rána, ohlušující jako výstřel z děla. Skutečnost kolem nás jako by sklouzávala do hluboké propasti; byl jsem tak vyděšený, že se mi až dělalo zle. Utíkali jsme boční uličkou a já jsem vtáhl Sašu do nějakých pootevřených dveří. Vmáčkli jsme se dovnitř a lapali po dechu. „Jsi v pořádku?“ vypravil jsem ze sebe konečně.

„Jo, jsem celej. Co ty?“

Polkl jsem a zhluboka vydechl. Hluk okolního města zmizel jako kouzlem. Před námi se jen tiše snášely k zemi sněhové vločky.

Tlak našich těl otevřel dveře dokořán; ocitli jsme se ve vchodu do dlouhé, široké místnosti osvětlené lucernami a s praskajícím ohněm v kamnech. Stálo tam asi osm nebo deset mužů, svlečených do pasu, kteří na nás němě zírali.

Většina z nich byli Číňané, nebo alespoň jako Číňané vypadali. V první chvíli jsem si myslel, že to bude nějaká ubytovna pro dělníky, ale téměř vzápětí jsem si uvědomil svůj omyl. Byla to tělocvična. Dva z těch mužů drželi v rukou nějaké dlouhé tyče, podobné pastýřským berlám. Ve vzduchu bylo cítit pot a vůni santalového dřeva.

Jeden z Číňanů k nám přistoupil. Byl to už starší člověk, možná ve věku mého otce, se širokým hrudníkem a mateřským znaménkem na rameni. „Dobrý večer,“ zamumlal. „Mohu vám pomoci?“

„My, eh...“ zakoktal Saša. „My jsme...“

„Prosím, pojďte dál,“ vybídl nás ten muž. Poslechli jsme a on za námi zavřel dveře. „Je zima.“ V šeru si nás prohlížely pozorné oči jeho žáků. Najednou jsem si ve svém těžkém svrchníku připadal podivně nepatřičně.

„To je tělocvična?“ zeptal jsem se.

„Ano. Trénujeme tady. My říkáme kwoon. Jste zranění?“

„Ne,“ odpověděli jsme se Sašou jednohlasně.

Dva z mužů o nás ztratili zájem a pustili se do tréninkového zápasu. Jeden z nich byl Asiat a druhý Rus. Útočili na sebe pomalými, ladnými pohyby, připomínajícími tanec, krátkými, plynulými údery a přesnými kopy z elegantních piruet.

Muž stojící vedle nás na ně zavolal něco čínsky.

„Říkám jim: ,Dýchejte jako děti,‘“ vysvětlil nám.

Pozoroval jsem jejich ostražité kroužení a úhybné manévry.

„To je judo?“

„Wing Tsun kung-fu,“ odpověděl náš průvodce.

„Venku jsou vojáci,“ řekl Saša.

Ten muž si ho klidně prohlížel. „Vy jste bolševici?“ Všiml jsem si, že je bosý. Všichni jeho žáci také cvičili naboso.

„Ano,“ přiznal jsem.

Muž přikývl. „Já také.“

Křikl něco na své žáky, kteří se na nás pořád ještě zvědavě dívali. Zasmáli se a vrátili se ke svému cvičení.

„Vy jste komunista?“ ujišťoval se Saša.

Neznámý pokrčil rameny. „Ano.“

Tyče v rukou jeho svěřenců se pohybovaly vzduchem v pomalých, půvabných obloucích.

„A... bojovali byste?“ vyzvídal Saša.

Náš náhodný hostitel se rozvážně podrbal na břiše. „Proti vojákům s puškami?“ opáčil. „K čemu by to bylo dobré?“

„Vy byste si určitě poradili.“

Učitel, sifu, odevzdaně mlaskl jazykem. „Poradit si můžete, když na to máte ty správné zbraně.“

Na stěně vedle nás visel obraz. Byl na něm štíhlý starý muž provádějící ladný bojový úder. Vypadalo to, jako by se vznášel nad hladinou jezera. Tvářil se vážně a vznešeně.

Už jsme se znovu nepřidali k ostatním protestujícím, kteří se shromáždili před Zimním palácem a statečně čelili vojákům. Jejich křik bylo slyšet dlouho do noci. Místo toho jsme se dívali na ty muže, jak trénují kung-fu, a pak jsme se se Sašou vrátili zpátky do hospody, kde jsme si objednali další vodku a navzájem si připíjeli na to, jak jsme šťastně unikli nebezpečí, celí rozjaření naším malým dobrodružstvím.

Teprve mnohem později, když už jsem ležel doma v posteli, mě dostihl pocit studu a ponížení. Zvedal se zničehonic z podlahy jako mlha nad močálem. Před očima se mi vynořila vzpomínka na dav vlnící se vzrušením jako mořský příboj, na to, jak jsem se sevřenými pěstmi běžel a běžel. Na tupý, nesmyslný strach, který jsem cítil. Na svůj předčasný útěk.

Nezůstal jsem až do konce.