„Ruskou kávu. Prosím.“

„Jaká to je, prosím?“

Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci.

„Jo tak. To je vodka a káva.“

Má na sobě temně rudou zástěru, černou pracovní košili, černou pracovní kravatu. Vypadá hrozně mile a hezky, usmívá se na mě. A já vypadám jako idiot. Zase upřu oči na nápojový lístek. Probouzím v něm soucit. Já ten jeho soucit nepotřebuju. Ale deka by bodla. Je zima, jsem promoklá jako pouliční psisko. Aby se člověk našel, musí se ztratit, řekl předtím ten starý bezdomovec a položil na mě svou igelitku, kterou měl na ochranu před deštěm. Prostě ji na mě položil. Ještě včera ode mě chtěl peníze, dneska už mě nepoznal a podělil se se mnou o rozstřiženou igelitku.

Kniha

Kat Kaufmann

Superpozice

2017, Nakladatelství Odeon, přeložila Jana Zoubková, 248 stran, 249 korun

Chtěla bych si vyndat nejniternější nitro a umýt ho.

Mohla bych jít domů, ale nejdu. Domů – do miniaturního bytu, čtverce pronajaté intimity. Co tam je? Televize, postel, stůl, klavír. Asi šedesát knih. A někdy ty. A já. Pes a vlk, co se v objetí opíjejí pod stolem. Přála bych si, abys byl teď tady a opil ses se mnou. Ale ty nemůžeš. Tak často nemůžeš.

Nadzemka se sune po mostě zleva doprava, mizí ze zorného pole do tmy. V roztřepené díře markýzy Café Brel je vidět bák, ze slova tabák. Svítí do tmy, všechno svítí. Žlutě, modře, červeně. A já jsem prázdná, vidím se zvenčí, vidím se, jak vidím, že jsem prázdná. Ona je u tebe. Spadnu zpátky. Tam, kde vzpomínka překrucuje fakta. Možná se z mých pravd staly samé lži. Možná to nikdy pravdy nebyly. Možná tady vůbec nejsem. A ty, můj vlku, taky neexistuješ.

Zírám do země, v dlažbě chybí dvě kostky, vedle moje taška.

Slyším ji, jak říká: ,Zvedni tu tašku, proboha.ʻ Ta stará tlustá Ruska, co čte z kávové sedliny pro lidi ze sociálních bytů ve Wilmersdorfu. V mých myšlenkách křičí celá rozhořčená. ,To všechno je zakázaný, děvče – peníze, úspěch, štěstí v lásce – nic z toho nedostaneš! Protože ty totiž, hlupačko, pokládáš tašku vždycky na zem!ʻ, hučela, když věšela mou bundu na věšák, kde už určitě visely kabáty mnoha mých krajanů. Přicházejí se zeptat, jestli dcera konečně najde bohatého muže nebo jestli se ta divná vyrážka, ze které se pomalu klube zánět, vyléčí i bez doktora, jestli mají jen trochu počkat a pod všechny židle a křesla položit sáček s léčivými bylinkami. A podobné blbosti.

A pověsím tašku přes opěradlo židle.

Jít za starou tlustou Ruskou a nechat si věštit z kávový sedliny byl skvělej nápad. Jako by na světě nebylo nic smysluplnějšího. Měla bych dneska spíš vyřídit věci, kterých se vážně musím bát. Třeba daňový přiznání.

Mohla jsem tušit, s jakými moudry vyjdu z jejího spirituálního chrámu ve wilmersdorfském sociálním sídlišti. Nejdřív si stěžovala, jak ji bolí hlava, pak na svého syna, flákače, co zrovna sedí. Hned nato se zeptala, jestli se s ním nechci seznámit, že je to dobrý židovský chlapec a já – ,Ízy Léchvínová, tak se přece jmenuješ, děvče' – jsem taky našinec. Takříkajíc materiál pro vdavky.

Potom nadávala na svou kosmetičku. ,Ať ji veme čert! Už dvacet let! Chodí sem už dvacet let!', vykládala. A zatímco kosmetička, ta nešťastnice, jí dělala pedikúru a přitom jako vždycky mluvila po telefonu s příbuznými v Oděse, ji ostrou škrabkou na tvrdou kůži za doprovodu hlasitého křiku ,To-nemyslíš-vážně-s-tím-zkurvysynem-Gurevičem,' řízla hluboko do nohy. Beztak už sotva chodí, a teď se ani nehne. Ani se ajajajaj nemůže sama natřít mastí. Protože artróza z ní vymačkává poslední zbytky života.

Přiznání k osamělosti. Tak jsem se samozřejmě zeptala, jestli můžu pomoct, jestli mám té mohutné staré, tlustou vrstvou tuku od reality izolované dámě, kterou se vším tím neštěstím, co se jí přihodilo, vidím poprvé v životě, nohu natřít a zavázat. Byly to divné vteřiny, když se rozmýšlela odpověď, a já už se viděla, jak klečím u jejích nateklých nohou. Copak jsem si přišla pro pytel jejích problémů?

,Ne,' odpověděla konečně. ,Sedni si, děvče, a poslouchej! Vidíš toho medvěda? Tady! Podívej se do hrnku!'

Medvěda jsem neviděla, ale přesto jsem kývla. Navzdory všem potížím, na něž si stěžovala, z ní šel strach. I když přece, medvěda jsem viděla. Tlustej a chlupatej seděl přímo přede mnou a četl z mýho hrnku.

,A tady! Vidíš? Hvězdy a véliký měsíc! To znamená štěstí! Véliké štěstí v lásce!'

,Tohle jsou hvězdy?' Já to viděla jako mušince, pár kapek kávy na okraji, a měsíc byla smutně stékající kapka v místě, kde jsem se hrnku dotkla pusou. To není štěstí v lásce, madam vědmo, to je flek od kafe.

,Nikdy nedaruj hodinky! Nebo boty! Dávej pozor, ať ti neupadne nůž! … A nehraj si s vlasy,' načež mi medvěd změněným hlasem předvedl koketní hihihi a kroutil si v prstech pramen šedivých vlasů a přejížděl s ním po tváři. Pak ve zlomku vteřiny stydlivý úsměv z medvědí tváře zmizel.

,Tak,' řekla, ,tak to je' a podala mi bundu. „To všechno přináší neštěstí!' pravila. Na rozloučenou.

,Super, mockrát děkuju,' vyhrkla jsem a vzala si z její obrovské tlapy bundu, ,budu se toho držet, lidi s tak zvláštním senzibilním talentem, jaký máte vy, mě odjakživa fascinovali,' dodala jsem.

Dokonce ani nechtěla peníze. ,Dej, kolik chceš. A jestli nedáš nic, taky dobře...'

Dobrá strategie. Svět kolem mluví némecky, kdo tomu má rozumět, a tak k sobě madam nechává docházet všechny, co mluví její řečí, duše hledající útěchu. Nemusí s bolavýma nohama ani na krok z bytu. Trochu si popovídat, zatímco se vaří káva na sporáku, o tomhle a o onom...

„Vaše káva.“

Číšník stojí vzpřímený vedle stolku a čeká na pokyn, aby mohl kávu položit.

„Děkuju.“

„Přinesl jsem vám deku. Ale je už taky studená... A tady je vodka. Ta je na účet podniku. Jste celá bledá... Mám už teď volno. Smím si přisednout?“

Kromě nás nikde nikdo. Všichni jsou už doma nebo za zábavou nebo jinde. Ale ne tady. Ulice je liduprázdná, na mokré zemi se zrcadlí lampy. Opěradlo židle už drží v ruce. To zahrál dobře. Nejdřív jednat, pak se ptát.

„Ano, ovšem. Sedněte si. Taky máte panáka...?“

Postaví skleničky s vodkou na stůl. Do kávy dokonce nakreslil srdíčko, do pěny. Je mladý, tmavovlasý, Němec není. Možná Turek. Možná Íránec.

„Tak na noc,“ řekne.

„Ano. Na noc.“ Hodí do sebe vodku, já taky. Nevím, co si myslí. Já myslím na krásnou smrt pro bábušku Ellu.

„Co děláte venku tak pozdě v noci? V ulicích už nikde nikdo,“ řekne Turek-Íránec.

„Usnula jsem.“

„Usnula? Kde?“

„Támhle. Na lavičce.“

„Proč?“ dívá se na mě udiveně. Má velké oči. Krásné oči.

„Protože jsem byla unavená. A vzduch tak nádhernej.“

„Odpočinek vypadá jinak.“

„Normálně to nedělám,“ odpovím. „Teda nespím na lavičce. To bylo poprvý.“

Usměje se.

„A proč dneska? Co se stalo?“

Krásné oči má doširoka otevřené a čeká na to, že mu okamžitě vybalím nějakou hustou historku na dobrou noc. Ale mně se nechce.

„Jako obvykle,“ řeknu, dopiju a vezmu tašku z opěradla.

„Taky děláš v hospodě?“ zeptá se.

Mlčím.

„Hm...,“ řekne zklamaně.

„Kolik je hodin?“ řeknu zklamaně.

Podívá se na hodinky. „Pět.“

„Tak jo. Kolik platím?“

„Nic. Řek jsem přece, mám rád holky, co spěj na lavičce.“

„Už musím. Měj se. A dík.“ Židle zavrže, když ji přistrčím ke stolu.

„Dávej na sebe pozor. Není to vždycky bezpečný, víš?“

Teď mi tyká. Když ví, že jsem usnula na lavičce, tak mi tyká. Myslí si, že jsme spojenci – sloužíme s ohnutými zády, jako příslušníci méně hodnotné části společnosti v noci osaměle bdíme a obsluhujeme druhé. Jestli sem znovu zajdu, pozdraví mě jako starou známou.

„Já vím,“ odpovím a ještě jednou se ohlédnu k lavičce. Vidím se, jak tam ležím, a lidi rychle procházejí kolem mě, když tam ležím vystavená a bez hnutí. A teď jdu přece jen domů. Kam taky jinam. V čem je problém? Ten podělanej problém do prdele, Izy, ty hloupá? Chci tam, kde je teplo. Na druhý konec města. A abys mě pevně držel a říkal: „Malýši, můj maličký...“

 

Teplo postele se mě snaží utěšit, a nedokáže to.

Stalo se to před pětadvaceti měsíci: Izy Levinová! Timur Hertz z Berlína se chce stát tvým přítelem.

Připojil jsi animovaný film o psu, který svého kámoše vlka vezme s sebou k lidem do vesnice, tam se schovají pod stůl, přežírají se a opíjejí. A hubený vlk, který poprvé, úplně poprvé ve svém osamělém vlčím životě našel opravdového přítele, se z čiré radosti a z hloubi srdce připojí ke zpěvu sedláků.

Ale pak se přátelé prozradí a za řevu a třískání vidlemi je vyženou do temného lesa.

,Zpěv je výkřik duše,' říká moje babička.

Ty nemůžeš. Skoro nikdy nemůžeš.

Ležím v posteli na zádech natažená jako prkno. Děsím sama sebe představou, že se vůbec nemůžu pohnout, nemůžu pohnout ani rukama, ani nohama.

Na stropě je muška. Taky se nehýbá. Čekám. Začni ty, muško. Jak nenápadně přešel jeden den do druhého. Muška se odlepí. Udělám to po ní. Jenže neumím lítat, jen se posadím na posteli, stoupnu si a jdu ke stolu. Škoda.

Notebook rozevře chřtán. Síť se ptá? Jak se máš, Izy?

Izy Levinová bohužel zemřela, napíšu do příslušného pole.

Kdo z mých 570 přátel na to bude reagovat? A možná odklikne To se mi líbí.

Mejlová schránka je se 3783 zprávami naprosto zahlcená, vymažu šedesát zpráv, které mi nabízejí prodloužení penisu. Jestli budou dál tak vytrvale zaplňovat mou schránku, dám si penis opravdu prodloužit. Abych měla místo pro další poštu. Odkud mají moje jméno?

Co je to za lidi, co píšou tyhle pishingový programy? A podle které stránky, kterou jsem na netu navštívila, usoudili, že mám penis? Proč se radši nedají dohromady a neudělají něco opravdu velkýho, významnýho? Je to moc namáhavý. Nejspíš vysedávají někde ve sklepě na hromadě prázdných krabic od pizzy, hrají na konzolách a od čtrnácti vyrábějí videa s návodem, jak kreknout program, mají beďary a sociální fobii. Jsou určitě někde hodně blízko. Možná v sousedním bytě. A nikdy z něj nevycházejí.

A přitom by se teď dala tak krásně nastartovat internetová revoluce, které se všichni tak báli, když internet začal. Ale nikdo ji neudělá. Vydá to jen na trochu pobouření a na to, aby se po všech portálech virálně šířila veselá videa. Kočičky, smějící se děti. Každý systém se snaží dosáhnout rovnováhy. Všechno cizorodé se s maximálním úsilím silou snaží odvrhnout.

Já žádný kočičky nesdílím.

Chce mě odvrhnout, a já zůstávám. Už jsem se zařadila? Cukám se ještě? A čím víc se kroutím, tím víc mě rovnováha vtahuje.

Za okny je obloha úplně šedivá, sem tam růžové a žluté pruhy. Ve třetím oblaku zleva vězí hlava jednorožce. Teď se vodorovně protahuje, tělo se prodlužuje a už je to zase jen šedivý pruh.

Nový mejl: Izy, musíme si promluvit! Ve středu před zkouškou v kantýně? 14.30. Salut, Marc.

Do prdele nebeský!

Myslela jsem do prdele nebeský? Kurvafix!

Musíme si promluvit, Marcu? Už se stalo. Všechno je přece ve smlouvě. Vem ji prostě jednou konečně s sebou a bude to.

Převádět Marcovy divoké divadelní konstrukty do stejně zmatených tónů. Je mi to pořád proti srsti, stačí si pomyslet, že si zase budu muset sednout k psacímu stolu.

,Teď nemůžu, mami, pozdějc, všechno je oukej, mami, neptej se tak hloupě, mami...' Za to může Marc. Marc, protože chce, aby se tanečníci váleli v umělý krvi a extaticky křičeli něco o „sjednocení“. Marc, který na mě pořád divoce valí oči a od Ježíška si určitě přeje, abych vzala jeho péro do pusy.

Zatímco zubní kartáček jezdí po zubech sem a tam a já si v zrcadle vidím až do krku, představuju si, jak mu třeští mozek, když si představuje, že...

Tak si promluvíme, Marcu, ty idiote chorej. Ale dneska je teprve pondělí. Dneska mi můžeš.

Deset třicet.

Už půl hodiny běží zvuková zkouška. Upomínka v telefonu naprosto selhala. Taxík stojí třicet eur. Beztak směšnou gáži 150 eur sníží na ještě směšnějších 120 eur. Adlon, no ovšem. Noty, blok, peníze, cigarety, kabát, telefon, klíče. Dveře za mnou hlasitě třísknou.