Daňové ráje

Bermudy, Botswana, Brunei, Delaware, Dominikánská republika, Grenada, Guatemala, Guernsey, Hongkong, Irsko, Jersey, Kajmanské ostrovy, Kypr, Libanon, Libérie, Lichtejnštejnsko, londýnská City, Lucembursko, Macao, Madeira, Malta, Marshallovy ostrovy, Monako, Nauru, Nevada, Niue, Nizozemí, ostrov Man, Panama, Panenské ostrovy, Rakousko, Seychely, Singapur, Švýcarsko, Vanutu, Wyoming.

V současné době existuje ve světě padesát až šedesát daňových rájů. Vznikaly většinou na přelomu 19. a 20. století, tedy v době první vlny globalizace a zvýšené mobility kapitálu. Tehdy se mohutně rozvíjejí i obří nadnárodní firmy, rodí se v rámci kolonialismu a ke své expanzi využívají koloniálních praktik.

Státy a ostrovy, které nalezneme na seznamech daňových rájů, se vyznačují velice odlišnou životní úrovní. Řadu dalších rysů však mají společných. Bývají to zpravidla malé ekonomiky bez výraznějších přírodních zdrojů, přitom po stránce svých příjmů vysoce prosperující.1

Kniha

Jan Keller

Evropské rozpory ve světle migrace

2017, Sociologické nakladatelství, 227 stran, 249 korun, kniha vychází 20. dubna

Ve Spojených státech již od osmdesátých let 19. století stát New Jersey a jen o něco málo později Delaware snižují daně pro cizí firmy ve snaze přitáhnout velké peníze. V Evropě v prvních dekádách 20. století země jako Švýcarsko či Lucembursko ze stejných důvodů přizpůsobují své daňové zákony. Ve dvacátých letech 20. století ve Velké Británii vynalézají princip fiktivní registrace firem. Firma je zaregistrována v Londýně, podniká však kdesi v koloniích, přičemž její zisky nejsou zdaňovány tam ani tam. Po druhé světové válce začínají tyto praktiky napodobovat exotické země, jako jsou Bahamy, Macao anebo Singapur. Daňové úniky jsou v nich přímo průmyslově organizovány.

Mezi prominentními klienty figurují korunované hlavy, členové mnoha demokratických vlád, bankéři, obchodníci se zbraněmi, světoznámí sportovci, filmové hvězdy, mafiáni i teroristé.2

 

Jak fungují daňové ráje

Jelikož praktiky daňové optimalizace a daňových úniků mohou mít mnoho podob, je poměrně obtížné podat jednoznačné vymezení daňového ráje, které by dokázalo všechny tyto formy obsáhnout.

Jedna z možných definic daňového ráje zní: Jedná se o takové země či právní systémy, jež poskytují finanční služby firmám anebo jednotlivcům, kteří v nich nesídlí, a to v takovém rozsahu, že to není v souladu s objemem a financováním vlastních domácích aktivit (Bocquet, Bocquet 2016: 116).3

Země či oblasti, které lze označit za daňové ráje, mají určité společné znaky. Za prvé poskytují možnost ustavit na svém území právní sídlo fiktivní firmy. Ochotně registrují společnosti, které neprovozují žádnou reálnou ekonomickou aktivitu a nevykazují žádné či jen nápadně nízké počty zaměstnanců. Takovým firmám stačí umístit ve vytipovaném ráji poštovní schránku, na kterou směrují svoji firemní agendu.4

Společným znakem všech daňových rájů je velice jednoduchý způsob registrace zahraniční společnosti. Pomocí tabletu či mobilu lze vytvořit firmu, umístit ji do příslušné země a otevřít si bankovní účet. To vše za nepatrný poplatek.

Jiným spolehlivým rysem jsou extrémně nízké, či dokonce nulové sazby daně pro ty, kdo nejsou v takové zemi rezidenty.

Daňové ráje se kromě toho zpravidla vyznačují absolutním respektem k bankovnímu tajemství. Panuje v nich naprostá diskrétnost ohledně všech finančních operací. Jakmile klient vstoupí na tomto typu teritoria do bankovního ústavu, vezmou si do správy jeho peníze, aniž by se ho ptali, kdo vůbec je a jaký je původ jeho peněz. Bohužel i ty země, které v posledních letech přijaly zákony, které prostor pro bankovní tajemství omezují, se těmito zákony ne vždy řídí.

Boj proti daňovým únikům komplikuje fakt, že ne všechny se odehrávají v zemích, jež nalezneme na seznamech vyhlášených daňových rájů. Firmy mohou „optimalizovat“ výši svých daní mnoha způsoby i v rámci zemí či mezi zeměmi, které nejsou za daňové ráje považovány.

Mezi způsoby „optimalizace“ daňové povinnosti patří vykazování fiktivních služeb, které jsou poskytovány mezi mateřskou a dceřinými společnostmi sídlícími v odlišných zemích. Takto bývají nejčastěji vykazovány služby právní a informační. Jejich poskytování za přemrštěné ceny dokáže papírově odčerpat nemalou část zisku. Tyto praktiky bývají provozovány i s využitím firem v podobě pouhých poštovních schránek, které si mezi sebou účtují zpravidla nemateriální služby. Rozsah úniků může být obrovský vzhledem k tomu, že podle různých odhadů představuje obchod provozovaný v rámci téže firemní skupiny padesát až šedesát procent všech mezinárodních výměn probíhajících ve světě globalizované ekonomiky (Bocquet, Bocquet 2016: 146).

Mezi oblíbené praktiky patří také karuselové obchody, kdy firma, která vyváží zboží do jiné země, než v níž sídlí, inkasuje daň z přidané hodnoty, neoznámí to však finanční správě v žádné zemi. Patří sem rovněž praktiky zvané „split remuneration“, kdy firma fiktivně provádí odměňování svých zaměstnanců v jiné zemi, než ve které podniká.

Různé země fungující jako daňové ráje se specializují na odlišné formy daňových úniků. Pro Irsko je například charakteristické, že funguje jako hostitel pro společnosti, které v něm platí nízkou daň ze zisku, jejž realizovaly jejich filiálky umístěné v jiných zemích. Obzvláště toho využívají největší světové korporace podnikající v oblasti informatiky. Lucembursko se zase specializuje na velice nízké zdanění holdingových společností, ve skutečnosti jakýchsi prázdných skořápek, do nichž firma převádí zisky z jiných zemí. Nizozemsko praktikuje podobný model s tím, že holding je nahrazen komanditní společností.5 Naopak Britské Panenské ostrovy, Kajmanské ostrovy či ostrov Jersey vynikají v tom, že nepodávají žádné informace ohledně totožnosti svých klientů, ani ohledně původu peněz, které do nich přinášejí.

Daňové ráje jsou neobyčejně flexibilní, dokáží se adaptovat na třeba jen nepatrně změněné poměry. Kupříkladu Lucembursko a Švýcarsko reagovaly na sílící snahy o zásahy proti daňovým rájům oznámením, podle něhož obě země upouštějí od extrémně nízkého zdanění velkých firem. Zároveň okamžitě vytvořily zvláštní daňové režimy zvýhodňující „inovativní firmy“. Pokud je firma uznána za dostatečně inovativní, může si opět užívat velmi nízkého zdanění. Irsko zase v rámci korekcí daňových úlev výrazně snížilo zdanění příjmů plynoucích z intelektuálního vlastnictví, tedy právě toho typu příjmů, z jehož nositelů se rekrutují tradiční zahraniční daňoví klienti Irska. Ostrovy Jersey a Man zrušily sice dosud praktikovanou nulovou daň pro cizí firmy, obratem ruky však zavedly extrémně nízké daně z finančních aktivit, jež právě tyto cizí firmy provozují.

 

Aféry kolem daňových úniků

Daňové úniky začaly celosvětově narůstat od počátku osmdesátých let 20. století, což má přímou vazbu na nástup současné vlny ekonomické globalizace. Daňové úniky byly usnadněny organizační strukturou velkých korporací operujících v mnoha zemích na různých kontinentech, financializací ekonomiky a rozvojem nové informační techniky.

K dalšímu zintenzivnění jejich výskytu a činnosti dochází po roce 2000. V této době je jejich využívání a zneužívání již masovou záležitostí, jak o tom svědčí řada kauz vyvolaných vynesením přísně utajovaných bankovních údajů.

 

Lichtenstein Leaks

Informatik Heinrich Kieber, který pracoval s daty banky Liechtenstein Global Trust (LGT), si pořídil v roce 2002 kopie údajů, které v lednu 2006 prodal německé tajné službě za více než čtyři miliony eur. To vedlo k největšímu daňovému skandálu v poválečné historii Německa.

Aféra vypukla v polovině února 2008, kdy bylo zahájeno vyšetřování hlavního šéfa Německé pošty pro podezření z daňového úniku ve výši téměř jednoho a půl milionu eur. V síti vyšetřovatelů uvízlo zhruba 1400 dobře situovaných osob, které měly na účtech uloženy peníze vyvedené ze své země a zdaněné pouze symbolickou taxou 0,1 %.

Kiebert nabídl získaná data k prodeji i řadě dalších zemí, v důsledku čehož byly odhaleny desítky daňových úniků ve Finsku, stovky ve Spojených státech a další ve Velké Británii, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Kanadě, Itálii, Francii a jinde. Aféra měla i politické pozadí, neboť vlastníkem banky LGT je vládnoucí lichtenštejnská knížecí rodina. Lichtenštejnsko obvinilo Německo z útoku na svoji suverenitu.

V samotném Německu měla aféra pikantní důsledky. Na výzvu vyšetřujících orgánů, aby si jako polehčující okolnost dali do pořádku svoji daňovou povinnost ti, kdo úniky provozují, reagovalo výrazně více hříšníků, než kolik jich figurovalo v tajných seznamech.

 

Swiss Leaks

V letech 2006 a 2007 okopíroval počítačový odborník Hervé Falciani účty vedené ve švýcarské pobočce britské nadnárodní banky HSBC, druhé největší banky světa. Týkaly se 180 miliard eur uložených na tajných kontech, které patřily 100 000 individuálních klientů a 20 000 offshorových společností, tedy firmám založeným a registrovaným v zemi s výhodným daňovým režimem.

Před hrozbou zatčení uprchl informatik v prosinci 2008 do Francie, kde data předal úřadům. Francie odmítla vydat Falcianiho do Švýcarska a začala data prošetřovat. Postupně informovala další vlády, jejichž občané byli v daňových únicích zapleteni. Nejvíce peněz měli na podezřelých švýcarských kontech uloženo občané Švýcarska, Velké Británie, Venezuely, Spojených států a Francie.

V únoru 2015 Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) zveřejnilo v několika světových denících informace o tajných účtech vedených u ženevské pobočky banky HSBC. V březnu téhož roku podala finanční prokuratura Francie žádost o zahájení soudního řízení se zmíněnou soukromou bankou a navrhla obžalovat ji za daňové podvody a praní špinavých peněz.

Generální ředitel banky Start Gulliver se za tyto praktiky veřejně omluvil. Jen týden po jeho slavnostní omluvě vyšlo najevo, že také on sám je držitelem tajného bankovního konta v Panamě.

Koncem roku 2014 byl Falcioni ve Švýcarsku obviněn z porušení obchodního a bankovního tajemství, z krádeže informací a z průmyslové špionáže. O rok později v prosinci 2015 byl odsouzen švýcarským federálním soudem k pěti letům vězení. Soud proběhl v nepřítomnosti. Obviněný, který se dosud ukrývá ve Francii, prohlásil soudní řízení za „parodii na spravedlnost“.

 

Offshore Leaks

Počátkem dubna 2013 zveřejnili po roce intenzivní práce novináři sdružení v Mezinárodním konsorciu investigativních novinářů velké množství dokumentů pocházejících ze Singapuru a z Britských Panenských ostrovů. Více než dva miliony dokumentů obsahovaly údaje o kontech zhruba 120 000 offshorových společností, tedy firem, které často slouží ke spravování financí subjektů, jež si přejí zůstat v anonymitě.

Do daňových úniků byli v tomto případě zapojeni jednotlivci, ale i celé instituce ze 170 států, mezi nimi občané a banky řady evropských zemí.

 

Lux Leaks

Lux Leaks je označení pro finanční skandál odhalující stovky daňových smluv velice výhodných pro velké nadnárodní firmy, jež byly uzavřeny s daňovými úřady v Lucembursku.

Skandál vypukl v listopadu 2014, kdy první informace zveřejnilo opět Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů. Jednalo se o dokumenty umožňující stovkám firem z celého světa působit v zemi se souhlasem lucemburské daňové správy za velice výhodných podmínek jako daňoví rezidenti.

Daňové úniky jsou v Lucembursku produkovány přímo průmyslovým způsobem již od počátku devadesátých let 20. století. I když oficiální daňová sazba pro firemní zisky činí v této zemi 29 %, faktická míra zdanění filiálek a fiktivních dceřiných společnosti zahraničních firem činila i méně než jedno procento.

Jean-Claude Juncker v souvislosti se svým zvolením předsedou Evropské komise uznal, že tyto praktiky nejsou v pořádku z hlediska morálních norem. Poukázal však na to, že jsou provozovány ve 22 zemích Evropské unie. Zpočátku tvrdil, že o nich nic nevěděl, pak připustil, že byl informován. Popřel však, že by k nim dával coby premiér a ministr financí jakýkoliv podnět.

Evropský parlament ustanovil 12. února 2015 zvláštní komisi nazvanou TAXE s úkolem prozkoumat daňová pravidla praktikovaná členskými státy EU. Komise záměrně nebyla ustavena jako vyšetřovací, neboť zřízení takové instituce by mohlo vrhnout špatné světlo na úlohu Jeana-Clauda Junckera v prošetřovaných praktikách.

Komise o 45 členech měla za úkol zveřejnit svá zjištění po šesti měsících. Během té doby vyslechla řadu politiků, daňových odborníků, žurnalistů a také ty, kdo tajná data vynesli. Koncem října 2015 komise předkládá závěrečnou zprávu, která obsahuje následující doporučení: zveřejnit přehled daňových praktik jednotlivých zemí EU týkajících se nadnárodních společností, stanovit společný daňový základ pro právnické osoby a chránit ty, kdo data vynášejí. Počátkem prosince 2015 byl mandát komise ve stejném složení prodloužen o dalších šest měsíců (tzv. komise TAXE II).

Mezitím lucemburská finanční zpráva uzavírá další smlouvy s korporacemi, které se chtějí nechat v zemi zdanit. Jejich počet ani obsah není znám, odhady pro léta 2014 i 2015 hovoří o zhruba sedmi stech nově uzavřených smluv. Nejsou známa ani jména firem, s nimiž byly smlouvy uzavřeny, ani výše zdanění, na níž se s lucemburskými úřady korporace dohodly.

Během jarních měsíců 2015 byly obviněny lucemburskou justicí tři osoby, které tajné údaje ohledně daňové praxe ze země vynesly. Hlavním obviněným je Antoine Deltour, bývalý zaměstnanec auditorské firmy PricewaterhouseCoopers. Byl obviněn z krádeže, prozrazení profesního a bankovního tajemství a z praní špinavých peněz. V červnu 2015 udělil Evropský parlament Deltourovi za jeho čin Cenu evropského občana. Tato cena je udělována těm, kdo se zaslouží o obhajobu nejvyšších evropských hodnot. V červnu 2016 byl Deltour odsouzen lucemburským soudem ke dvanácti měsícům podmíněného trestu a k pokutě ve výši 1500 eur.

Jean-Claude Juncker ve svém rozhovoru pro deník Le Monde dne 21. května 2016 vyjádřil určitou distanci vůči postupu lucemburských soudů a prohlásil, že podle jeho názoru nenese Antoine Deltour morální vinu.

 

Panama Papers

Počátkem dubna 2016 vypukl skandál zvaný Panama Papers. Z panamské právnické kanceláře Mossack Fonseca, specializované na obchodní právo a investiční poradenství, unikl obrovský objem údajů týkajících se offshorových firem, které svým klientům kancelář v daňových rájích zakládala a spravovala.

Z anonymního zdroje získal dokumenty německý deník Süddeutsche Zeitung, který je začal spolu s dalšími světovými deníky postupně uveřejňovat.

Celkově unikl z tohoto zdroje více než tisíckrát větší objem informací, než tomu bylo při každé z již zmíněných předešlých kauz. Jednalo se o více než jedenáct miliónů dokumentů.

Poradenská kancelář Mossack Fonseca založila a spravovala od doby svého vzniku v polovině sedmdesátých let 20. století více než 300 000 offshorových firem. Ve čtyřiceti zemích světa zaměstnává za tímto účelem šest stovek pracovníků. Její evropské pobočky jsou činné především ve Švýcarsku, Lucembursku, Velké Británii a na ostrově Jersey.

Na panamských tajných účtem mělo uloženo své peníze zhruba 150 významných světových politiků či jejich blízkých příbuzných. Mezi nimi několik současných hlav států, například Saúdské Arábie, Argentiny, Islandu, Sjednocených arabských emirátů a Ukrajiny. Spolu s Petrem Porošenkem patří mezi zvučná jména majitelů účtů v Panamě také Silvio Berlusconi, Jean-Marie Le Pen a Donald Trump (Guénolé 2016: 273).

Kromě politiků vedlo v Panamě své účty také značné množství sportovců, herců a dalších celebrit. Klienti pocházeli ze zhruba dvou set zemí.

Po vypuknutí aféry odstoupil ze své funkce islandský premiér Sigmundur David Gunnlaugsson i lidé z vedení některých bank, například v Nizozemsku a Rakousku.

Na seznamech majitelů účtů figurují také jména téměř tří stovek českých občanů.

Aféra Panama Papers opět potvrdila obtížnou postižitelnost daňových úniků. Zakládání offshorových společností ani působení politiků a dalších veřejných činitelů v jejich vedeních samo o sobě není nelegální. Majitelé offshorových firem mohou porušit zákon například tím, když ve svých domovských státech nepravdivě informují o stavu svého majetku. Vždy však záleží na legislativě dané země a na vůli úřadů proti daňovým únikům vůbec zakročit.

Této skutečnosti plně využili majitelé firmy Mossack Fonseca, kteří přešli do protiútoku tvrzením, že na zakládání a řízení podniků v zemích přejících podnikatelskému prostředí není nic nesprávného. Za neopodstatněné označili veškeré výhrady vůči Panamě, která se podle nich provinila pouze vstřícností k inovativnímu podnikatelskému duchu.

 

Boj EU s daňovými úniky

Snaha omezit především velkým firmám manévrovací prostor, který jim umožňuje vyhýbat se daňové povinnosti, není v Evropě tak zcela nová.

První volání po určité míře sladění korporátních daní zaznělo v tehdejším Evropském společenství již v roce 1962.

Komise přicházejí s podněty v tomto smyslu v letech 1975, 1984 a 1985, vždy však byly následně staženy. Pro odpor většiny členských zemí neprošla ani iniciativa Komise v roce 1988. Stejná situace se opakovala počátkem devadesátých let.

Na první pokus o rozhodnější krok se čekalo až do roku 2001. V říjnu toho roku přichází Komise s návrhem na zřízení tzv. společného konsolidovaného daňového základu firem. (XVIII)

V návrhu se konstatuje, že v daňové oblasti existuje řada překážek, jež znevýhodňují firmy, které podnikají ve více zemích. Proto je formulován požadavek stanovit – nikoliv okamžitě, nýbrž v dlouhodobější perspektivě – společné principy pro výpočet tzv. konsolidovaného daňového základu, které by respektovaly všechny firmy podnikající v EU. To mělo firmám zjednodušit situaci, kdy se musely potýkat s tehdy patnácti různými daňovými systémy.

Komise přitom uznává, že daňová sazba stanovená pro firmy a jejich zisky je vnitřní věcí každého z členských států Evropské unie. Chce se proto zaměřit alespoň na snižování rozdílů v daňovém základu. Právě společný konsolidovaný daňový základ by umožnil, aby firmy operující v rámci EU přes hranice jednotlivých států měly všude stejné podmínky pro výpočet své daňové povinnosti. Daň odvedená z jednotně stanoveného celoevropského daňového základu by měla být následně rozdělena mezi ty země, ve kterých korporace podnikají, a to podle sazby platné v každé z nich.

Poté co se po dobu deseti let členské země, především Lucembursko, Velká Británie a Irsko, bránily zjednodušit daňové předpisy, vystupuje v roce 2011 Komise opět s návrhem na Společný konsolidovaný základ firemní daně. (XIX)

Žádoucnost jeho zavedení zdůvodňuje stejně jako před deseti lety tím, že současný stav má často „za následek nadměrné zdanění a dvojí zdanění, přičemž se podniky potýkají s velkou administrativní zátěží a vysokými náklady na dodržení daňových předpisů. Tato situace odrazuje od investování v Evropské unii.“

V návrhu se opět konstatuje, že Komise se rozhodně nechce nijak dotknout zdravé konkurence v oblasti daňových sazeb, jejichž stanovení je plně v pravomoci jednotlivých členských zemí.

Novým prvkem je návrh odpočítávat ze společného daňového základu náklady související s výzkumem a vývojem. Má to působit jako pobídka pro firmy, aby se nebály inovovat.

Opět se konstatuje, že společný daňový základ má zohlednit, kolik pracovníků a za jakou mzdu daná firma ve které zemi zaměstnává, jaký hmotný majetek v ní kontroluje a jak vysoké tržby kde realizuje. Zohlednění těchto faktorů by mělo zabezpečit, že zisky budou zdaňovány tam, kde jsou vytvářeny.

Navrhovaný systém společného daňového základu ovšem nemá být povinný. Každá firma, která podniká ve více zemích, by se mohla rozhodnout, zda se hodlá řídit společným základem, anebo bude, tak jako dosud, vyplňovat daňová přiznání zvlášť pro každou zemi s různými daňovými základy.

I v tomto případě se řada zemí rozhodla návrh blokovat, neboť se obávaly, že sjednocení daňového základu je jen předstupeň pro budoucí tlak na harmonizaci sazby daně.

Nový impulz pro oživení snah více sjednotit daňové systémy různých zemí Evropské unie přinesla aféra Lux Leaks, která vypukla koncem roku 2014.

V červnu 2015 přichází Evropská komise s akčním plánem férového a účinného zdanění korporací v EU. (XX)

Eurokomisař Pierre Moskovici v něm po dalších letech blokování členskými zeměmi, již potřetí za patnáct let, navrhuje zavést společný konsolidovaný daňový základ. Opakovaně se zdůrazňuje nutnost zdaňovat zisky tam, kde jsou vytvářeny.

Ve sdělení se konstatuje, že velké firmy dávají občanům špatný příklad tím, že se snaží o daňové úniky a využívají přitom odlišné daňové sazby mezi jednotlivými zeměmi. Navíc právě v důsledku jejich úniků musejí platit ostatní občané na daních stále více.

Zpráva uvádí, že mezi lety 1995 až 2014 poklesla sazba firemních daní v zemích EU v průměru z 35 % na 23 %. I když řada zemí zvýšila daňový základ ve snaze pokles daňové sazby alespoň částečně kompenzovat, v současné době naplňují velké evropské firmy ze svých daní rozpočty zemí EU pouze zhruba ze šesti procent. Zbytek dodávají jiní, méně mobilní daňoví poplatníci, tedy především malé a střední firmy, zaměstnanci a spotřebitelé.

Eurokomisař Moskovici navrhuje, aby byl společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob pro nadnárodní firmy povinný. Protože se toto opatření již dlouhá léta nedaří prosadit, navrhuje rozložit je do dvou etap.

Nejprve prosadit společný daňový základ a teprve potom začít jednat o jeho konsolidaci, tedy o rozdělení firemní daně mezi ty země, ve kterých firma podniká, podle sazby platné v každé z nich. V závěru zprávy se konstatuje, že úspěch všech navrhovaných opatření závisí na dobré vůli států.

Tento v pořadí již třetí návrh na zřízení společného konsolidovaného základu daně z příjmu právnických osob zveřejnila Komise 25. října 2016. Nyní se ukáže, s jak dobrou vůlí států bude možno při jeho prosazení počítat.

 

Bezmocnost ohledně rozdílů v daňové sazbě

Firmy a jednotlivci mohu „optimalizovat“ svoji daňovou povinnost v zásadě dvojím způsobem. Mohou se snažit různým způsobem snižovat svůj daňový základ, tedy minimalizovat částku, ze které daň odvádějí. Anebo mohou využívat rozdílu v sazbách daní a přesunovat své příjmy tam, kde jsou daňové sazby nízké, anebo dokonce nulové. Obě strategie je možno vhodně kombinovat. Lze je využívat jak v rámci zemí, které nejsou za daňové ráje považovány, ale aplikují praktiky daňového dumpingu, anebo lze využít přímo daňových rájů.

Úsilí Evropské unie učinit něco proti daňovým únikům se týká jen prvé z obou strategií. Strategie druhá jím nijak zásadně dotčena není.

Boj proti daňovým únikům se tak vyznačuje určitou mírou schizofrenie. Existuje snaha postihovat a znemožňovat praktiky snižování daňového základu, avšak rozdíly v daňových sazbách mezi jednotlivými zeměmi jsou brány jako součást zdravé konkurence.

Rozdíly v míře zdanění firem činí mezi jednotlivými členskými zeměmi EU až třicet procent. Jsou způsobeny především odlišnou výší daňové sazby v různých zemích, rozdílnost daňového základu má na ně vliv mnohem menší.

Zatímco v Bulharsku a na Kypru mají základní daňovou sazbu desetiprocentní a v Irsku dvanáct a půl procenta, ve Francii a v Belgii činí 33 % a na Maltě 35 %.

Česká republika se pohybuje se svou firemní daní ve výši 19 % pod průměrem Evropské unie, který v současné době činí 22 %.6

Sazby daně z příjmů právnických osob se již řadu let v celé Evropské unii snižují, mnozí autoři hovoří v této souvislosti přímo o „závodech ke dnu“.

„Zvyšování daňové konkurence v kontextu volného oběhu kapitálu vedlo během posledních desetiletí k bezprecedentnímu rozvoji režimů výjimek pro kapitálové důchody, které jsou dnes téměř na celém světě z velké míry z režimu progresivní daně vyňaty. To platí především v evropském prostoru rozdrobeném do řady malých států, které se zatím nedokázaly dohodnout ani na minimální spolupráci v daňové oblasti. Výsledkem je nekonečný boj o snížení daně ze zisku společností a vyloučení úroků, dividend a dalších finančních příjmů ze všeobecného režimu zdanění, kterému podléhají příjmy z práce“ (Piketty 2015: 555).

Zatímco v průběhu posledních třinácti let poklesla v EU průměrná sazba firemní daně o zhruba osm procentních bodů, v České republice byla od roku 1993 snížena celkem jedenáctkrát, než z původních 45 % klesla na dnešních 19 %.

Přesto všechno se odchod firem do daňových rájů nijak nezpomalil. Právě naopak, jejich počty rok od roku vzrůstají.

 

Snahy o zvýšení daňové transparentnosti

Všechny instituce a orgány Evropské unie opakovaně zdůrazňují, že nelze ovlivňovat, jaké daňové sazby si která země stanoví. Jediné, co lze udělat, je vnést světlo do toho, kde a v čí prospěch jsou daňové úlevy nakolik vysoké. Příslušná místa si od tohoto slibují, že vyšší transparentnost sníží rozsah daňových úniků.

První iniciativy v tomto ohledu jsou již staršího data. Příznaky začínající bankovní krize v roce 2007 spolu se skandálem banky v Lichtenštejnsku v únoru 2008 oživily snahy dosáhnout větší daňové transparentnosti. Mnohé země začínají daňové úniky energičtěji kritizovat, protože jim vinou krize chybějí peníze, které věnovaly na záchranu bank.

V listopadu 2008 udělily země G20 mandát organizaci OECD bojovat proti daňovým únikům. V dubnu 2009 předkládá OECD seznam nespolupracujících zemí. Z evropských států se na něm ocitají Švýcarsko, Belgie, Lucembursko a Rakousko.

Z nemalé části právě vlivem skandálu Lux Leaks přichází eurokomisař Pierre Moskovici v březnu 2015 s tzv. Balíčkem daňové transparentnosti. (XXI)

Navrhuje se v něm zavést od 1. ledna 2016 automatickou výměnu informací mezi členskými státy, pokud jde o jejich daňová rozhodnutí. Daňové orgány všech zemí budou muset každé tři měsíce zasílat všem ostatním členským státům stručnou zprávu o přeshraničních daňových rozhodnutích, která vydaly.

V dokumentu se dále praví, že se množí důkazy o tom, že daňové úniky a vyhýbání se daňovým povinnostem jsou všudypřítomné a způsobují významné ztráty státních příjmů. Přesně však rozsah ani dopad těchto problémů dosud vyčíslen nebyl.

V podstatě to znamená, že patnáct let poté, co se začalo bojovat proti daňovým únikům návrhem na společný daňový základ, se zjišťuje, že neexistuje spolupráce při evidenci daňových povinností v jednotlivých zemích EU.

Navrhuje se tedy zřídit systém automatické výměny informací o daňových praktikách používaných v jednotlivých zemích EU. Tyto informace by byly k dispozici pro úřady finanční správy, neměla by k nim však přístup veřejnost.

V říjnu 2015 balíček definitivně přijala Evropská rada s tím, že předávané informace se nemají týkat poměrů starších pěti let a že k nim nemá mít přístup ani veřejnost, ani Evropská komise. To zvyšuje riziko, že veřejné mínění nebude moci vykonávat tlak na narovnání daňových poměrů a Komise nebude moci zahajovat vyšetřování, pokud nízké daňové sazby některých zemí naruší volnou soutěž mezi firmami.

S dalším akčním plánem ohledně automatické výměny daňově relevantních informací přichází Komise v lednu 2016 (XXII)

Zcela zjevně se přitom inspiruje návrhy, s nimiž od roku 2013 přichází OECD pod hlavičkou boje proti přesouvání zisků (BEPS). V těchto návrzích nalézáme jak princip automatického předávání informací, tak výčet opatření, jež by měla úniku daní nadnárodních korporací alespoň částečně zabránit.7

Další možnou inspirací Komise mohl být americký zákon FATCA (Foreign Account Tax Compliance Act) platný v USA od ledna 2014. Požaduje po bankách na celém světě, aby hlásily orgánům USA finanční operace amerických občanů vyšší než 50 000 dolarů. Problém je v tom, že Spojené státy chtějí sice přimět jiné země, aby jim předávaly finanční a bankovní informace ohledně amerických občanů, odmítají však samy dělat totéž ve vztahu k občanům druhých zemí. Neakceptovaly ani výzvu OCDE k výměně informací.

Návrh Komise z ledna 2016, který byl přijat Radou v červnu téhož roku, obsahuje řadu konkrétních postupů, jejichž cílem je zabránit firmám, aby využívaly zemí s nízkou daňovou sazbou ke zdaňování zisků dosažených v zemích s vyšší sazbou. Jsou soustředěny do pěti oblastí, z nichž je patrné, jakých forem daňové úniky nejčastěji nabývají.

Prvým příkladem je ustanovení o odpočítatelnosti úroků. Je rozšířenou praxí, že mateřská společnost usazená v zemi s vyšší daňovou povinností účelově financuje svůj chod s využitím úvěrů poskytnutých svými dceřinými společnostmi usazenými v zemích s nižším zdaněním. Mateřská společnost pak vrací své dceři půjčku i s vysokými úroky, které si odečítá ze svého daňového základu. V důsledku toho minimalizuje svoji daňovou povinnost v zemi, kde sídlí. Navrhované řešení: stanovit strop, který omezí výši odpočitatelných úroků.

Pravidlo zdanění při odchodu je zacíleno na firmy, které si snižují daňové výdaje tím, že přesunují své sídlo do zemí s nízkými daněmi. Tuto formu daňových úniků by měl snížit návrh zatížit zvláštní daní firmy, které se rozhodly pro odchod.

Obecné pravidlo proti zneužití dává příslušným orgánům pravomoc odepřít firmám výhody plynoucí z nekorektních daňových praktik.

Další opatření mají zkomplikovat možnost přenášet zdanění z vysoce zdaněné mateřské společnosti na nízce zdaněné společnosti dceřiné.

A konečně pravidla hybridního uspořádání jsou zaměřena proti praxi, kdy firmy využívají různosti daňových povinností v různých zemích například k tomu, aby docílily odpočtu na obou stranách hranice.

Úsilí o transparentnost daňových praktik a o zvýšení informovanosti mezi různými zeměmi je jistě chvályhodné. Nelze se však zbavit dojmu, že tyto snahy přicházejí tak trochu pozdě a prosazují se příliš zvolna. Jak upozorňuje Thomas Piketty, „povinnost automatické a systematické výměny bankovních informací měly s okamžitou platností zavést smlouvy o volném obchodu a volném pohybu kapitálu uzavírané od osmdesátých let. To se nestalo,…“ (Piketty 2015: 589).

 

Úloha daňových rájů v systému

Popis fungování daňových rájů či nástin snah o zabránění daňovým únikům nám stěží může dát odpověď na zásadní otázku: Jsou daňové ráje výrazem selhání kapitalismu, anebo patří k jeho podstatě?

Pokud by byla jejich existence znakem selhání kapitalismu, jednalo by se o selhání skutečně masivní. Vždyť podle odhadu amerického ekonoma, právníka a investigativního žurnalisty Jamese S. Henryho se v současné době v daňových rájích celosvětově skrývá 21 000 až 32 000 miliard dolarů. Polovinu z toho ovládá zhruba 90 tisíc osob, to je 0,001 % světové populace. Druhou polovinu vlastní přibližně osm a půl milionů osob, tedy 0,14 % světové populace (Bocquet, Bocquet 2016: 46).

Odhady jiných autorů se poměrně výrazně liší, což je dáno již povahou této tak přísně utajované záležitosti. V evropských dokumentech se však běžně vyskytuje údaj, podle něhož každoročně odchází do daňových rájů z 28 zemí Evropské unie přibližně jeden bilion eur.8

Situace je dále komplikována tím, že k pohybu dochází také mezi samotnými daňovými ráji. Nizozemsko funguje jako jeden z daňových rájů pro velké nadnárodní firmy. Zároveň najdeme občany Nizozemska poměrně často mezi aktéry daňových úniků, jak se to ukázalo například v souvislosti aférou Swiss Leaks (Guénolé 2016: 274).

Základním motorem kapitalismu je, jak známo, snaha o maximalizaci soukromého zisku. A daňové ráje jsou bez diskuse vysoce účinným nástrojem takové maximalizace.

Ostatně již způsob, jakým jsou daňové úniky zdůvodňovány, svědčí o tom, že se pohybujeme přímo v jádru ideologie kapitalismu. Ti, kdo se daňových úniků dopouštějí, i ti, kdo je za to omlouvají, zdůrazňují, že příliš rozhazovačný stát vykonává nesnesitelný fiskální útlak, který snižuje motivaci lidi s podnikatelským duchem. Také stoupenci deregulace se již od sedmdesátých a osmdesátých let 20. století na tento argument odvolávají. Praktiky daňové optimalizace mají, podle jejich názoru, ochránit ty, kdo spoří, od oloupení, jež jim ze strany státu trvale hrozí. Někdy se připouští, že pokud by stát nemrhal prostředky, daně by se platit měly. Tento ústupek je vzápětí vyvážen tvrzením, že stát je již ze své povahy zoufale marnotratný.

Německý sociolog Klaus Offe kdysi prohlásil, že kapitalismus nemůže žít ani se sociálním státem, ale ani bez něho. Jeho výrok je možno použít i pro případ daňových rájů.

Na jednu stranu jsou výrazem kapitalismu právě proto, že umožňují maximalizaci soukromého zisku a v podobě daňové optimalizace se snaží legalizovat i krajně problematické formy takové maximalizace.

Na druhé straně působí daňové ráje proti ideálu čistě tržní ekonomiky. Narušují fungování trhu, protože znevýhodňují v konkurenci ty firmy, které daně v předepsaném rozsahu platí.9

Snad ještě výrazněji působí daňové ráje proti snahám o rozvoj sociálně tržní ekonomiky. Daňové úniky ubírají prostředky, jež by bylo možno využít například právě na sociální účely. Bez daňových úniků by bylo mnohem snadnější financovat systémy sociálního zabezpečení i zajišťovat chod veřejného sektoru, aniž by to přispívalo k nárůstu veřejného dluhu.10

Thomas Guénolé (2016) hovoří v této souvislosti o bludném kruhu daňových úniků. Jde o to, že peníze, které uniknou na daních, zvyšují deficit platební bilance států. Tento deficit slouží jako záminka ke škrtům v rozpočtu, které krok za krokem rozkládají sociální stát, snižují sociální ochranu a ohrožují financování veřejného sektoru. Tato strategie vede kromě jiného i ke snižování prostředků na provoz daňové správy.11

Americký prezident Roosevelt je autorem výroku: „Daň je cena, kterou je třeba zaplatit za civilizovanou společnost. Příliš mnoho občanů by chtělo civilizaci se slevou.“

K tomu lze dnes snad jen dodat, že více než občané usilují o „slevu na civilizaci“ velké nadnárodní firmy a vlastníci největších majetků. Korporace se snaží získat co nejvyšší zisk často na úkor těch zemí, které je hostí. Velké majetky se považují za vyňaté z povinnosti přispívat společnosti, která je nechává rozmnožovat se a narůstat mimo jakoukoliv mez. Celé státy jim v tomto úsilí pomáhají a rovněž z toho profitují.

Země, které fungují jako daňové ráje, tunelují daňový základ svých sousedů a obohacují se na jejich úkor. Jak odhaduje Thomas Piketty, pokud by Lucembursko či Švýcarsko přestaly fungovat jako daňové ráje, mohly by pozbýt něco mezi deseti až dvaceti procenty národního důchodu (Piketty 2015: 590).

Daňové ráje tak hrají v celém existujícím systému, ať již ho nazýváme jakkoliv, významnou roli. Slouží k vydírání zemí a vlád, které by byly ochotny daň za civilizovaný život odvádět. Existence daňových rájů drží tyto země v šachu a dává alibi těm, kteří volají po dalším a dalším snižování povinných odvodů z privátního zisku. Možná to není zcela etické, kapitalistické je to však určitě.

 


1 Typickým příkladem je Lucembursko. Malá země se zhruba půl milionem obyvatel, bez přírodních zdrojů a bez přístupu k moři má jeden z nejvyšších HDP na hlavu v Evropské unii. Po prudkém útlumu ocelářství se Lucembursko přeorientovalo na finanční průmysl a začalo nasávat evropské i světové úspory. Cizí firmy zdaňovalo jedním až třemi procenty, ale také třeba jen 0,0156 %. Stovky korporací z celého světa profitovaly z finančních služeb země, v jejímž čele stál v letech 1995 až 2013 Jean-Claude Juncker, od roku 2014 předseda Evropské komise známý svým ambiciózním plánem boje proti daňovým únikům.

2 Budoucnost, kterou nám slibují daňové ráje, má určité rysy středověku. Ve světě, který je stále ještě v zásadě řízen vládami demokratický národních států, se systém offshore podobá spíše síti gild ve službách elity, často zkorumpované a kriminální, které nevydávají účty ze své činnosti nikomu (Bocquet, Bocquet 2016: 134).

3 Britské Panenské ostrovy mají jen 25 000 obyvatel, sídlí tam však jeden milion firem, které přitom nevykazují žádnou konkrétní aktivitu. V poměrně malém americkém státě Delaware má své sídlo více než polovina firem registrovaných na burze v New Yorku. Jen v roce 2015 zde bylo denně zaregistrováno 500 nových firem.

4 Na adrese Rue Guillaume-Kroll v Lucembursku má své poštovní schránky 1600 firem. V hlavním městě Kajmanských ostrovů stojí čtyřpatrová budova zvaná Ugland House, ve které vykazuje své sídlo 18 000 firem. Na ulici North Orange Street ve městě Wilmington v americkém státě Delaware sídlí v jediném objektu 280 000 firem.

5 Komanditní společnost má smíšený charakter, vykazuje prvky osobní obchodní společnosti, má však i rysy společnosti kapitálové, což například znamená, že někteří její společníci ručí za její závazky jen v omezeném rozsahu a nepodílejí se na jejím řízení.

6 Porovnávání výše základní daně má své limity. Řada zemí využívá různých forem přirážek anebo lokálních sazeb daně. Navíc v praxi dochází k tomu, že firmy různého vlivu a různé velikosti platí daně výrazně odlišné. Například ve Francii velké korporace platí ve výsledku méně než menší domácí firmy. Oficiální daň pro právnické subjekty činí něco přes 33 % a v plné výši ji platí například pekař či uzenář. Velké firmy ovšem reálně platí pouze 13 až 14 % ze svých příjmů a čtyřicet největších firem (CAC 40) platí pouze 8 až 9 % (Bocquet, Bocquet 2016: 89).

7 Návrh plánu BEPS (Base Erosion and Profit Shifting) zveřejnili ministři financí zemí G20 na zasedání v Limě 8. října 2015, definitivně byl schválen o měsíc později na summitu zemí G20 v Antályi. Má pomoci odstranit mezery v daňových pravidlech, které umožňují, aby firemní zisky mohly být přesunovány do prostředí, kde hospodářská činnost neprobíhá, kde je však nízké anebo žádné zdanění.

8 V oficiálních dokumentech Evropské unie čteme: „Podle odhadů se v EU v důsledku daňových podvodů a vyhýbání se daňovým povinnostem každoročně ztratí 1 bilion EUR z veřejných prostředků. Tento alarmující rozsah daňového deficitu odpovídá zhruba 2 000 EUR na každého evropského občana za rok. Průměrná výše daňových ztrát je dnes v Evropě vyšší než celková částka, kterou členské státy vydávají na zdravotní péči, a odpovídá více než čtyřnásobnému objemu prostředků vydávaných v EU na vzdělávání.“ (XXIII)

9 Nehledě na to, že daňové úniky přispěly svým dílem k bankovní krizi, protože v řadě daňových rájů se ukrývala toxická aktiva vytvořená původně bankami USA a měly v nich sídlo i četné hedgeové fondy.

10 Jak uvádí Eurostat, v roce 2014 činil celkový deficit státních financí všech členských zemí Evropské unie zhruba 550 miliard eur. Roční daňový únik z těchto zemí se odhaduje na zhruba dvojnásobek této částky.

11 V Evropě bylo mezi lety 2008 až 2014 zrušeno téměř 57 000 míst v oblasti daňové správy. To činí deset procent celkového stavu. Tím se ještě více oslabuje boj proti daňovým únikům, což přispívá k dalšímu zvyšování státního dluhu atd. atd. (Guénolé 2016: 264).