Je přesný ve formulacích a střídmý v gestech, pečlivě váží každé slovo. Úspěšný finančník, který pracuje s čísly, si po večerech čte o Pompejích a k několika světovým jazykům, jimiž vládne, si ještě přibral studium latiny. Ano, to mě trochu překvapilo. Zatímco profesionální akurátnost a koneckonců i běžecká vášeň se u takového muže daly předpokládat, zalíbení v antice bylo fakt jako z jiného světa. A představte si, že Jaroslav Horák navíc roky podniká společně se svou ženou, kterou si vzal před nějakými 30 lety, a považuje to za naprosto ideální způsob.

Nakladatelství Albatros jste koupili s manželkou v roce 2008. Neťukali si kolegové z finančních kruhů na čelo, když jste vsadili na knížky?

Nějakých výraznějších pochyb ve svém okolí jsem si nevšiml, ale je pravda, že to byla doba, kdy převládalo přesvědčení, že papírové knížky končí, že je převálcují e­-knihy. A toto mínění do jisté míry odrazovalo v případě Albatrosu další potenciální kupce. My jsme to riziko nepřeceňovali, říkali jsme si, že i kdyby papírové knížky skutečně lidi přestali kupovat, nemusí to nakladatele ohrozit. Ten přece nežije jen z toho, že knihy nechá vytisknout na papíru a někam je rozveze. Jeho hlavní přidaná hodnota je v práci redaktorů, grafiků, ve správě licencí, v marketingu a dalších činnostech, které jsou nutné i pro výrobu e­-knih. Hrozbou by pro něj samozřejmě mohlo být pirátství.

Proč jste si nekoupili nějaké nakladatelství se širším záběrem, ale takové, co se roky specializovalo na knížky pro děti?

Lákala nás právě značka Albatros. Měla zvuk a tradici. Vždycky, když soukromě hledáme investiční příležitosti, díváme se na produkty, které se nám líbí, zajímá nás, čeho se týkají. Kdyby se nám něco mělo příčit, nešli bychom do toho bez ohledu na potenciální výnos.

Jaroslav Horák (57)

◼ Vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou, před listopadem 1989 působil v Ekonomickém ústavu a posléze pokračoval v ekonomických studiích na pařížské univerzitě. Dnes je profesí investor, jednatel Arx Equity Partners a také spolumajitel firmy Albatros Media.

◼ Nakladatelský dům vlastní a řídí se svou ženou Silke, s níž se seznámil při studiích ještě v někdejším východním Německu.

◼ Žijí spolu v Praze, mají tři děti a Albatros Media považují za rodinnou firmu. Společnost za devět let "v jejich rukou" navýšila několikanásobně obrat a rozrostla se, Horákovi odkoupili dalších osm malých nakladatelství.

◼ V současné době je jejich firma jednoznačnou jedničkou na trhu.

Jistě byste však nešli ani do projektu, který by se už předem ukazoval jako ztrátový, ne? Pokud si vzpomínám, Albatros tehdy měl ale značné potíže.

Jeho požehnáním i prokletím byla licence na práva pro Harryho Pottera. Vždycky když paní Rowlingová napsala nový díl, měl Albatros fenomenální úspěch. Jenže pak přišel poslední, sedmý díl a nic. V ten moment se ukázalo, že zbytek produkce nefunguje. Takže do nakladatelství nastoupil krizový manažer, věděl, co s tím dělat, jisté změny hned také provedl a pak mne oslovil. Zaujalo nás to, v Albatrosu jsme viděli potenciál. Samozřejmě že nechceme tratit, ale drželi jsme se při zemi. A paradoxně − nakonec se to ukázalo jako velký úspěch.

V novinách se tehdy psalo, že jste museli jednat se šedesáti vlastníky. To byl ještě důsledek privatizace někdejšího státního nakladatelství?

Následek privatizace, ano. Albatros se stal součástí Bontonu a ten měl v úmyslu celý mediální koncern uvést na burzu s tím, že až nastane IPO, akcie se nabídnou široké veřejnosti a pak přijde velký kapitálový výnos. S touto story, která se později ukázala jako neschůdná, začali prodávat akcie jednotlivcům, až vznikla spletitá struktura několika desítek vlastníků. Už jen ji zmapovat, všechny pak kontaktovat, jednat s nimi a získat souhlas s převodem (a to i souhlas jejich životních partnerů) se v jednu chvíli zdálo až neřešitelné. Vzpomínám si, že někteří vlastníci odmítali komunikovat se svými bývalými manželkami či partnerkami, jeden z nich se odstěhoval do Pákistánu… Byly to docela kuriózní situace. Ale nakonec se to povedlo, musím říct, že za lvího podílu právníků, kteří zastupovali prodávajícího.

Do té doby jste s knížkami neměl nic do činění?

Takhle napřímo nikdy. Byl jsem řídícím partnerem v "private equity" fondu DBG, jehož hlavním investorem byla Deutsche Bank a jenž patřil k jedněm z prvních na našem trhu. V něm dodnes také působím. Přejmenovali jsme ho časem na ARX Equity Partners. Mám tam pořád na starosti jednu strojírenskou firmu, u které jsem byl od počáteční investice, a jsem předseda investičního výboru. Fondu hodně věřím, takže v něm mám poměrně velkou osobní investici.

Dívám se na současné portfolio ARX Equity Partners. Investuje do středně velkých firem s různým zaměřením − od strojírenství přes zdravotnictví, výrobu potravin až po síť prodejen oděvů. Našla jsem tam jediné nakladatelství v Polsku. Rozumím tomu správně, že pro vás osobně byl Albatros jistý krok do neznáma?

Byl to takový profesní i osobní zlom. V roce 2008 jsem se rozhodl, že vystoupím z každodenních operací. Měl jsem k tomu víc důvodů, velkou roli sehrál zdravotní problém v rodině. A taky jsem si říkal, že to, co dělám pro fond, můžu zkusit sám v menším. Fondu nijak nekonkuruju, ten má podstatně větší finanční prostředky a taky dělá podstatně větší investice. Tam, kde jsem já s Albatrosem končil, fond teprve začíná. Menší věci ho nezajímají.

No, menší… V Albatros Media už jste dosáhli 800milionového obratu.

Letos čekáme přes 900 milionů. Firma narostla obratově sedmkrát od té doby, co jsme ji koupili.

Jste tedy velmi úspěšný. Jak se to vůbec přihodilo, že jste se stal finančníkem?

Vystudoval jsem ekonomku, absolvoval jsem v první půlce 80. let, a pak jsem pracoval v Ekonomickém ústavu. Když se po roce 1990 naskytla příležitost studovat venku, zapsal jsem se k postgraduálním ekonomickým studiím na univerzitě Panthéon­-Sorbonne. Bylo mi sice už třicet, ale zkusil jsem to. Zajímala mě tehdy teorie vlastnických práv, a tak jsem se v Paříži ty tři roky zaměřoval hlavně na způsoby, jak privatizovat úplně zestátněnou ekonomiku.

Využil jste nabyté vědomosti pak doma?

Jak se to vezme. Vracel jsem se po třech letech do úplně jiné situace. Ekonomický ústav zanikl, většina lidí z něho přešla do ČNB. Vypadalo to, že bych mohl získat místo na Karlově univerzitě v Ústavu sociálních věd, ale neměli na mě rozpočet… A tak když za mnou v Paříži přišli Francouzi, kteří zastupovali dceřinou společnost banky BNP, přijal jsem jejich nabídku. Francouzi se u nás soustřeďovali hlavně na poradenství při fúzích a akvizicích, ale mě u nich zajímaly mnohem víc investice typu "private equity". Otevřel jsem jim tady pobočku a pokoušel se je přesvědčit, že by bylo dobře jejich "private equity" aktivity rozšířit i do Česka. Úspěch finančních investic podle známého pravidla spočívá často v tom, že investor najde novou neuspokojenou potřebu a uspokojí ji. U nás bylo pole neorané, měli velkou šanci.

Ale nevyužili ji, že? Jestli si dobře vzpomínám, to francouzské váhání bylo tehdy velmi markantní.

Měli ze střední Evropy hrůzu a nerozhoupali se. Nakonec řekli, že dají na stůl milion dolarů, což pro fond "private equity" není vůbec nic. A v tom čase mě oslovil zakladatel DBG fondu, který měl za sebou Deutsche Bank a Mitsubishi a disponoval podstatně reálnějšími penězi. DBG založil Američan, který se pak koncem 90. let vrátil do Ameriky, a my to po něm převzali jako tři řídící partneři. Já byl v Česku, jeden kolega v Polsku a jeden v Maďarsku a tak jsme působili až do roku 2008.

Proč jste se vůbec rozhodl studovat ekonomii ve Francii?

Kdysi jsem chodil do ZDŠ, kde druhým jazykem po ruštině nebyla ani obvyklá němčina, ani angličtina, ale francouzština. A mně to přišlo skvělé, protože se mi ten jazyk moc líbil. Měl jsem navíc tetu, která byla poloviční Francouzka a mluvila s bratrancem francouzsky, což mě fascinovalo. Když k tomu přičtete ještě Tři mušketýry a další knížky a filmy, máte ideální koktejl.

Ovšem většina českých ekonomů a finančníků se dnes spíš inspiruje v jiných zemích, francouzská ekonomika je přece hodně pod vlivem státu.

Francie není země, která by kulturně zrovna inklinovala k liberalismu, ale profesoři, které jsem já znal, byli všichni kovaní liberálové. Velmi otevřeně kritizovali tamní regulace, třeba v zemědělství, kde je to diktováno politikou a snahou jít na ruku silným venkovským departementům. Nicméně i tito zapřisáhlí liberálové věděli, že nestačí spoléhat jen na volný trh. Potřebujete také fungující instituce, jinak dopadnete jako v Latinské Americe nebo v Rusku.

jarvis_5901b78b498e0baf7e3cd7db.jpeg

Ve Francii je pro cizince velmi těžké prorazit, nemáte­-li ambice jen zametat ulice či hlídat děti. Nicméně když jste tam tři roky studoval, nenapadlo vás zkusit mezinárodní kariéru?

Sídlí tam OECD, kde se nějaký prvotní zájem o mou osobu projevil. Ale nebylo to tak horké. Zůstat tehdy v Paříži ve francouzské bance? Nulová šance. To je nejvíc elitářské prostředí, jaké jsem kdy viděl. Ve Franci jsou dvě, možná tři školy, které musíte absolvovat jako budoucí bankéř. Když je nemáte, jste mimo. Já se tím ale stejně netrápil. Žil jsem tam nejdříve sám, pak za mnou přijely žena s dcerou, ale po třech letech jsme se vrátili. Chtěl jsem do Prahy, a to nejen z profesních důvodů, ale i osobních. Narodil jsem se tady, vyrostl, měl jsem tu rodiče.

Čím byli vaši rodiče?

Otec byl svým způsobem selfmademan. Vyrůstal ve 30. letech v opravdu chudé rodině nezaměstnaného. Žili na Plzeňsku, měli pět dětí a velkou bídu. Story jako z Dickense. Celá rodina včetně dětí sháněla příležitostné práce na poli, probíjeli se všelijak. Táta šel hned v patnácti z domova pracovat. Hrozně chtěl studovat, měl matematické nadání. Bral to jako velkou křivdu, což jistě ovlivnilo i jeho názory a postoje v dospělosti. Po válce si udělal střední a vysokou školu, pracoval pak až do penze na ministerstvu financí. Když si to teď uvědomím, k financím a ekonomii mě přivedl on.

Když říkáte, že jste se ženou spoluvlastníci Albatros Media, znamená to, že skutečně spolupracujete při řízení podniku, anebo je vaše žena, byť ekonomka, ta vzadu a spíš opečovává vaše zázemí?

Děláme to spolu, my jsme komplementární. Já vidím strategii firmy spíš přes čísla, ona zase spíš přes lidi, je kreativní a přináší náměty na nové projekty. Výborně se doplňujeme a všechna rozhodnutí děláme spolu. V poslední době věnujeme také hodně času filantropii, žena se zvláště stará o Nadaci Albatros.

Od té doby, co jsme koupili Albatros, narostlo nakladatelství obratově sedmkrát. Letos čekáme přes 900 milionů korun.

Dočetla jsem se, že do ní ročně vkládáte přes 10 milionů korun. Čemu slouží?

Na podporu vzdělávání sociálně slabých dětí, což má asi trochu návaznost na mou rodinnou historii. Otce zasáhlo těžké dětství, ovlivnilo to určitě jeho pohled na tehdejší dobu a zůstalo to v něm do konce. Nechtěl bych, aby tady vznikla zase početná skupina lidí, kteří to budou cítit stejně jako on. A pak − nedostatečně vzdělané děti, z nichž nejvíce je stále romských, jsou přece obrovským problémem pro tuhle zemi. Podle studie UNICEF žije v Česku 15 procent dětí pod hranicí příjmové chudoby. Jenom to, že Romové často z nejrůznějších důvodů nezískají normální vzdělání a později jsou nezaměstnaní a nic neprodukují, stojí tuhle zemi podle Světové banky minimálně šest miliard ročně. A představte si, například na stipendia pro romské středoškoláky stát dává ročně jen čtyři miliony korun. To naše nadace také.

A kam či komu konkrétně tedy nadace peníze věnuje?

Za prvé poskytujeme finanční prostředky organizacím, které se snaží romské děti připravit na předškolní vyučování a dostat je do školek. To je první předpoklad, aby nebyly od počátku handicapovány tím, že neumí česky, že nemají sociální vazby. A za druhé financujeme stipendijní programy pro více než 300 středoškoláků a desítku vysokoškoláků. Velká část z nich jsou Romové.

Potkali jste už nějaký výjimečný talent mezi těmi dětmi?

Asi nejlepším příkladem je klavírista Radek Bagár, kterému je dnes jedenáct a už hrál s profesionálními orchestry, například s Brněnskou filharmonií. Složil také jako nejlepší zkoušky do přípravného ročníku pro talentované děti na Univerzitě hudby v Grazu. Jeho rodiče by toto studium, které mimo jiné vyžaduje časté dojíždění do Rakouska, nezvládli bez finanční podpory.

Říkáte, že nechcete, aby v mladých lidech převládl pocit sociální nespravedlnosti, jakým trpěl kdysi váš otec. Jenže ty pomyslné nůžky mezi bohatými lidmi, jako jste vy, a chudými se v poslední době v Česku zase hodně rozevírají. A s prominutím, možná si už ani neuvědomíte, jak hluboký je to rozdíl.

Nepřipadám si odtržený od reality, jestli na tohle narážíte. Žijeme se ženou stejným životním stylem jako dříve, netoužíme po žádném zbytečném luxusu a v tom se snažíme i vychovávat děti. To, co se změnilo, je, že vydáváme mnohem víc peněz na sociální projekty, i mimo Nadaci Albatros.

jarvis_5901b78b498e0baf7e3cd7df.jpeg

Zpátky k nakladatelství. Někdo vzestup Albatros Media a jeho postupné rozšiřování chápe pozitivně. A interpretuje fakt, že jste nakoupili už dalších osm menších nakladatelství, jako jejich záchranu. Jiní to berou tak, že jste malá nakladatelství spolkli, a tedy zlikvidovali.

Myslím, že struktura nakladatelského trhu nebyla v Česku normální. V západní Evropě je trh mnohem koncentrovanější, velká nakladatelství lépe ustojí všechny případné výkyvy. V Česku po revoluci vznikla spousta nových nakladatelství, některá vyrostla, většina jich ale zůstala malá. A u nich se právě ukázalo, že je sice často vedou lidé, kteří mají úžasný cit pro literaturu, ale tíží je obyčejný provoz firmy, nejsou třeba schopni uřídit zásoby nebo mít v pořádku účetnictví. Některá z oněch osmi nakladatelství, která jsme zatím převzali, byla z těchto důvodů v těžké situaci a já si myslím, že naši pomoc ti lidé uvítali. Domluvili jsme se, že budou pokračovat v tom, co umí nejlépe a v čem jsou nezastupitelní, a Albatros tomu dá systém, strukturu, jako například řízení redakcí, obchod, IT, finance, logistiku. Koupili jsme i nakladatelství, která byla řízena dobře, třeba Fragment, ale někde vznikal problém nástupnictví, jinde vlastníci už byli unavení, a tak jsme jim pomohli vyřešit situaci. Jsem toho názoru, že taková konsolidace je pro nás všechny pozitivní, můžeme fungovat efektivněji.

Takže původní malé redakce zůstaly zachované, žádná se nerozpadla?

Můžeme koupit nakladatelství, které má nějaký finanční problém, ale jinak vnitřně musí být zdravé, to znamená, že musí nakladatelsky fungovat a jeho redakční tým může pokračovat. U dobře fungující firmy je pak zachování redakce samozřejmost. Když vzpomenu na poslední nákup, předchozí majitel Knihy Zlín dál řídí nakladatelství ze Zlína, domlouvá další severské detektivky. Nikdo z redakce nemusel odejít.

Značku Albatros, která je stále symbolem kvalitní literatury, jste ovšem někdy také spojili s méně kvalitní knižní produkcí, když to řeknu jemně. Nemůže to snížit hodnověrnost značky?

Máte pravdu, že Albatros je roky spojen s kvalitní světovou a českou knihou, často klasikou. A teď ve stejném domě tiskneme třeba i Šmouly. Jiná úroveň, jasně, na druhé straně si myslím, že hranice toho, co rodiče považují za vhodnou knihu pro děti, se posunuje a že ve Šmoulech není nic závadného, byť z hlediska umělecké hodnoty je to někde jinde. V tom problém nevidím. Jediný problém, který jsme se ženou zatím měli, bylo Padesát odstínů šedi. Kniha, která nezapadá do poslání naší společnosti, ale kterou lidé hltají, se ovšem ukázala jako největší bestseller hned po Harrym Potterovi.

Takže jste ten kasovní trhák vydali. Peníze jsou vždycky dobrý důvod?

Koupili jsme nakladatelství XYZ v momentě, kdy měli už domluvenou licenci. O tom jsme ovšem tehdy se ženou nevěděli a také jsme ani netušili, že se z knihy stane světový bestseller a že přitáhne tolik pozornosti. Prostě ten proces běžel dál, kniha vyšla a byla nesmírně úspěšná. Hodně jsme mezitím o tom přemýšleli a došli k závěru, že už takovou situaci nechceme opakovat. Minimálně zasahujeme do ediční politiky, jsme si oba vědomi, že s námi pracují odborníci, a kdybychom jim komplikovali práci, ničemu neprospějeme, ale v takových výjimečných případech si vymezujeme právo zasáhnout. Jsme přesvědčeni, že bez ohledu na zisk tyto knihy neprospívají značce a image společnosti. A tak jsme požádali kolegy, aby nevydávali další erotickou literaturu.

Nedojde tedy ani na reedice Padesáti odstínů šedi?

No, to je citlivá otázka. Máme samozřejmě povinnosti plynoucí z licenčních smluv. Ale k podobným novým smlouvám už nepřikročíme. Firma naší velikosti si samozřejmě nemůže dovolit produkovat jen knihy, jež snesou pouze nejvyšší literární měřítka, paleta publikací musí být širší, takže vůbec nemáme problém s detektivkami, dobrodružnými nebo ženskými romány atd. Z bestsellerů v této oblasti máme radost. Ale erotické knihy typu Padesáti odstínů šedi už vydávat nebudeme.

Albatros jste původně kupovali pro investici, teď jste v tom evidentně dost zainteresovaní.

A už víme, že ho neprodáme.

Co se bude dít, až se dostaví únava?

Firma je postavena tak, že na nás fatálně nezávisí. Máme skvělý management, vše by mělo fungovat i bez nás. Samozřejmě, na konci vždy musí být někdo, kdo myslí na dlouhodobou prosperitu, kdo dělá zásadní rozhodnutí, třeba o velkých investicích do nových projektů. O tom, jak nastavit nástupnictví, teď dost přemýšlíme. Máme tři děti. Osmadvacetiletá dcera je v Los Angeles, ale ty dvě mladší jsou ještě ve školním věku, uvidíme, jak se vyprofilují.

Co dělá dcera v Los Angeles?

Vystudovala tam film, má ambice v té branži působit. V Hollywoodu je samozřejmě spousta příležitostí, ale také obrovská konkurence. Zaznamenala úspěchy na festivalech se svým absolventským filmem, teď ji ještě čeká hodně tvrdá práce, aby se prosadila.

Postrádáte ji?

Chybí nám. Kdyby byla v Německu či Anglii, bylo by to jednodušší. Vídáme se přes Skype. Ona sem jezdí dvakrát třikrát do roka a my jsme tam byli jednou, je to hrozná cesta. Ale nelze být nespokojený, děti mají obrovské možnosti, mohou vidět celý svět, srovnávat. Chápu, že už se nemusí spokojit jen s malou Českou republikou, je tolik dalších zajímavých míst. Nicméně se ženou doufáme, že některé z našich dětí tady zůstane.

A převezme firmu?

Nejmladší dcera je velká čtenářka, tak kdo ví. Sedmnáctiletý syn je zatím hlavně vášnivý šachista, ale zrovna nedávno si přečetl 1984 od Orwella, měl to povinně ve škole, a pak se začal pídit po dalších jeho knihách. Na podobné téma jsem mu teď koupil Jeden den Ivana Děnisoviče a doufám, že si to přečte se stejným zaujetím.

Mluvíte o dětech nadšeně. To je skvělá generace, že?

Ano, vidím to stejně. Jsou výborní, nebojím se budoucnosti. Jsem naprostý optimista.

Které knížky máte vy sám rád?

Mám koníček − starý Řím. A snažím se o něm číst všechno. Od pojednání historiků o tom, co přivodilo pád Římské říše, přes Roberta Harrise a jeho trilogii o Ciceronovi či román Pompeje až po detektivky od Lindsey Davisové. Na stará kolena jsem se dokonce začal učit latinsky, což jde dost ztuha, ale chci si jednou ještě přečíst v originále úvahy lidí, kteří se na narodili před dvěma tisíci lety, nebo jejich dopisy, které se zachovaly na papyrových svitcích… Touhle vášní zatěžuju samozřejmě rodinu na dovolené, protože když je tam nějaké muzeum nebo památka z doby římské, musíme tam. A těžko mě dostávají ven.

A co čtete právě teď?

No, je to taková eklektická sada, co mi leží na nočním stolku. Třeba je tam Analfabetka, kterou mi doporučila starší dcera, chystám se na ni. Právě jsem dočetl Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida, což jsem si dlouho nechával "na potom". A také knihu Born to run, kterou mi dal syn. Já totiž také rád běhám a tohle je propagace běhání naboso. I když pochybuju, že to budu zkoušet, přečetl jsem si to se zájmem. A pak, abych na to téma mohl komunikovat i s mladší dcerou, mám připraveného posledního Harryho Pottera.