Ondřej Kundra, Tomáš Lindner: Můj syn terorista

Kapitola 1
Za pár dní se vrátím

Že se chystá do Sýrie, nikdo z okolí Jana Silovského (narozeného v roce 1994) nevěděl. Své matce v lednu 2016 pouze oznámil, že jede na pár dní pryč na výlet. Ještě týž den nastoupil na pražském Letišti Václava Havla na let do tureckého Istanbulu. Letenku si koupil přes internet, s přestupem do příhraničního města Gaziantep, jež leží nedaleko syrské hranice, pár desítek kilometrů od území ovládaného Islámským státem.

Při přestupu ho v Istanbulu zadrželi tamní policisté, jimž byl na první pohled podezřelý. Vzhledem k jeho zjevně evropské tváři je upoutaly neobvykle dlouhé vousy a muslimský plášť. Provedli důkladnější prohlídku, z přestupní letenky zjistili, že se chystá k syrské hranici, a poté co nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit cíl cesty, ho turecká policie (s podezřením, že míří na území ovládané džihádisty) vrátila druhý den zpět do Česka. O několik dní později za ním poslali i jeho příruční tašku.

Turci zároveň o incidentu informovali české úřady. Jan Silovský cestoval zpátky do Prahy bez eskorty, po příletu ho vyzpovídala cizinecá policie, krátce nato detektivové z tehdejšího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a poté zamířil domů, do Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Z Letiště Václava Havla si vzal taxi. Policie bezprostředně po Silovského návratu zahájila prověřování a on později vyšetřovatelům skutečně potvrdil, že se chtěl dostat na území Sýrie a napomoci vytvoření celosvětového islámského společenství. Detektivové Jana Silovského obvinili z pokusu o účast na organizované zločinecké skupině. Po dalších výsleších se vše přitvrdilo: Silovský policii sdělil, že měl v úmyslu bojovat a zabíjet, státní zastupitelství věc tedy překvalifikovalo na závažnější trestný čin terorismu.

Česko bylo dlouho místem, kterému se islámský radikalismus vyhýbal. Tuzemská muslimská komunita není velká, tvoří 0,2 procenta populace, v zemi je málo mešit, v podstatě v každé z nich mají tajné služby nasazené své informátory a aktivity extremistů jsou podle dostupných zpráv na našem území minimální.

V roce 2016 se tu podle výroční zprávy kontrarozvědky BIS pohybovalo sedm lidí napojených na extremistické kruhy, kteří však Česko opět opustili. „Krátkodobě pobývali v České republice. Návrat těchto osob do EU by představoval vážnou bezpečnostní hrozbu z hlediska účasti na teroristických útocích,“ uvedla BIS bez bližšího upřesnění. Zda jsou dnes tito muži v Sýrii nebo někde jinde, není jasné. Mělo jít o dvacátníky, převážně ze zemí Maghrebu, Egypta nebo Sýrie, z nichž tu někteří studovali. O dalším rizikovém muži ze severní Afriky promluvil v lednu 2017 v rozhlasovém vysílání prezident Miloš Zeman. BIS na něj upozornila jedna z evropských tajných služeb, krátce po vystoupení hlavy státu dotyčný Česko opustil. O nikom z výše zmíněných nemají zdejší tajné služby úplně detailní informace, nikdo z nich ale podle všeho nebyl ve spojení s Janem Silovským.

K důvodům odchodu mladého muže z Plzeňska do Sýrie zdroje z bezpečnostní komunity uvádějí, že hledal nějaký hlubší, duchovnější smysl svého života, chtěl dát svému životu řád. Postupně studoval několik náboženství, oslovil ho ale až islám. Při výsleších měl uvést, že ho lákalo zjistit, jak funguje společnost, která striktně vyložená dogmata víry uvádí do praxe. Zároveň ho irituje zahraniční politika USA: Spojené státy podle něj do arabských zemí násilně vyvážejí demokracii a Jan Silovský hodlal svou „přítomností“ v Sýrii tuto zemi bránit před vnějšími tlaky.

Policie se domnívá, že se Jan radikalizoval sám doma, při četbě textů, na něž narazil na internetu při snahách proniknout hlouběji do náboženství. Část z nich zřejmě četl v angličtině, kterou se kvůli tomu začal učit. Arabsky nemluvil vůbec. Měl účet na Twitteru, kde nebyl příliš aktivní, a z položky „oblíbené“ lze vyčíst jen to, že měl zájem o arabské informační zdroje, vesměs šlo o televizní stanice nebo zpravodajská média. Jako oblíbené označil video s následujícím textem: „Jdeme cestou Alláhovou a vyhlašujeme džihád. Vrátíme se zpět s rychlopalnými zbraněmi a převezmeme vedení.“

O problémech svého syna se jeho matka Dana, jak tvrdí, dozvěděla až v okamžiku, kdy u ní o prázdninách roku 2016 brzy ráno zazvonila policie. Jana Silovského zadrželi cestou z noční směny, prohlídku u něj doma provádělo šestnáct policistů. Celý podzim roku 2016 strávil ve vazbě, kde ho navštěvovali pouze rodina a advokát.

~

Když jsme na konci července téhož roku v týdeníku Respekt napsali, že ve vazbě skončil první Čech, který zřejmě mířil za džihádisty do Sýrie, okamžitě se toho chytila většina médií. Dům, kde žil, začali obléhat novináři a postupně přinášeli první detaily z jeho života. Rodina se před médii neskrývala a syna od začátku hájila.

Jeho matku Danu jsme navštívili v září, kdy byl již její syn ve vazbě. Odvedla nás na zahradní terasu svého domu, kde má rodina udělané sezení z kožených sedaček obklopené květinami. Kolem pobíhal mohutný pes. Stejně jako v prvních dnech po vypuknutí případu, i nyní Janova matka nepřipouštěla, že by se její syn chtěl připojit k džihádistům. „Nevěřím, že by byl schopný někomu ublížit,“ říkala nám. „Ve vazbě mi pověděl, že se chtěl do Sýrie jen podívat, aby viděl, jak vypadá válka a kdo jsou uprchlíci.“ Dana Silovská neskrývala, že je šťastná, že se jejímu synovi nepodařilo plán dotáhnout do konce: „Je mi jasné, že kdyby do Sýrie odešel, možná bych ho už nikdy neviděla.“

S její verzí byl v přímém protikladu policejní a justiční pohled: „Chystal se zabíjet americké a ruské vojáky bojující proti Islámskému státu, ale připouštěl i to, že by popravoval. Uvedl, že by si lidi určené k popravě vybíral a neprováděl by je tak brutálně. Je třeba vidět, že se chtěl stát vojákem, který podléhá rozkazům, navíc měl navštěvovat právě webové stránky se záběry brutálně prováděných poprav. Předmětem útoku tedy podle něj mohli být i civilisté,“ zachytilo výpověď Jana Silovského usnesení Krajského soudu v Plzni, který rozhodoval o uvalení vazby.

Z pozdějších lékařských posudků, jež si policie nechala zpracovat, vyplynulo, že Silovský si byl vědom svého jednání. Lékaři konstatovali, že trpí psychickou poruchou, byl však schopen rozpoznat, co dělá. „Věděl, že když tam odjede a pak se vrátí, že by jej pravděpodobně zavřeli za terorismus, věděl, že pokud tam odjede a přidá se k Islámskému státu bojovat, je to v České republice nezákonné a mohl by být zavřený,“ píše se ve vazebním usnesení soudu.

Bojovat chtěl podle policie především proti zmíněným ruským a americkým vojákům, ale také proti syrské vládě. O odchodu do Sýrie začal Jan uvažovat podle policie od začátku roku 2014. Právě v té době si založil účet na sociální síti Twitter, přes nějž si dohledával informace k Islámskému státu. Svoji cestu do Sýrie si údajně delší dobu promýšlel. Z Gaziantepu chtěl pokračovat autem, které si dopředu zarezervoval. „Dokonce měl ve svém telefonu podle výpovědi staženou mapu s touto hranicí i vyhledávač, podle něhož měl k hranici z Gaziantepu dojet. Měl promyšlené, že pokud by vyjel kolem půlnoci, byl by kolem druhé ráno u hranic se Sýrií, následně plánoval jet do města Džarábulus, které leží za touto hranicí a v němž působí Islámský stát,“ popsal soud. Silovský chtěl poté najít „nějaké lidi z IS“ a absolvovat dvou- až tříměsíční výcvik. „Potom chtěl válčit a zabíjet,“ uvádí soud.

~

Už před válkou v Sýrii se v Gaziantepu dělala jedna z nejvyhlášenějších baklav, medem nasáklých dezertů z pistácií či vlašských ořechů. Dnes je ale město, přes nějž se chtěl Jan Silovský vydat do Sýrie, známé především kvůli něčemu zcela jinému. Lze se zde seznámit s převaděči a s jejich pomocí cestovat na syrskou stranu hranice. V jedenapůlmilionovém městě je mnoho verbířů Islámského státu a jiných syrských milicí, působí tu ale i turečtí, západní a ruští špioni, kteří se mezi ně snaží proniknout a odvádění zahraničních bojovníků zabránit.

Po vypuknutí válečného konfliktu se Gaziantep v roce 2012 stal prvním sídlem syrské exilové vlády, uchýlili se sem představitelé povstaleckého nejvyššího vojenského soudu a pravidelně sem jezdili rebelové ze Svobodné syrské armády. Ve městě žijí stovky tisíc syrských uprchlíků, v některých čtvrtích je slyšet prakticky pouze arabštinu a „domácí“ turečtinu jen výjimečně. Svoji misi tu otevřela OSN a pobočku zde má i několik dalších mezinárodních organizací. Gaziantep byl důležitý i pro Američany, kteří v roce 2012 uzavřeli svoje velvyslanectví v Damašku a část personálu se, byť neformálně, přemístila právě sem.

Přes Gaziantep proudí do Sýrie rovněž humanitární, potravinová a lékařská pomoc, sídlo tu má například česká humanitární společnost Člověk v tísni.

Na první pohled vypadá město velmi moderně a odráží turecký ekonomický vzestup posledních patnácti let: je tu Starbucks, KFC, McDonald’s, Burger King. V kinech promítají nejnovější hollywoodské filmy, jsou tu dvě nákupní centra plná světových značek. Návštěvník může pohodlně nakoupit v Marks & Spencer, v ulicích jsou vidět drahá auta a v nich elegantně oblečení lidé. Gaziantep má samozřejmě i svoji chudší tvář, není tu však extrémní bída.

Zjevná normalita města maskuje, že ve skutečnosti není pro život příliš bezpečné. Americkým diplomatům bylo již před více než dvěma lety doporučeno, že při sobě nemají nosit nic, co by odkazovalo k jejich národnosti. Hrozí tu útoky islamistů a pro západní návštěvníky je lepší, když na sebe příliš neupozorňují. Turecká policie opakovaně při prohlídkách bytů podezřelých osob nacházela výbušniny a kalašnikovy. Někdy se podaří zadržet i teroristy: turecká policie zde zatkla například Brahima El Bakraouiho, jednoho ze dvou bratrů, kteří byli později zodpovědní za vraždu třiceti dvou lidí při atentátech v Bruselu. Turecko ho vyhostilo kvůli napojení na extremisty, byl poslán do Nizozemska a úřady v Belgii dostaly varování, že jde o „zahraničního teroristického bojovníka“. Evropané však toto varování od tureckých kolegů ignorovali a udělali osudovou chybu: muže pustili na svobodu a umožnili mu naplánovat a spáchat útok z března 2016.

Turecko poměrně dlouho umožňovalo, aby přes Gaziantep proudily do Sýrie tisíce cizinců z řady evropských i jiných zemí, kteří chtěli bojovat za protiasadovské povstalce. Přilétali na zdejší malé letiště a v kavárnách a čajovnách města se potkávali s převaděči či vyslanci různých syrských bojových frakcí. Byli mezi nimi právníci, studenti, obchodníci, a dokonce i státní zaměstnanci, obvykle pocházející z arabských přistěhovaleckých rodin. Stále častěji však touhle cestou začali do Sýrie mířit i islámští extremisté.

V Gaziantepu se o nich vyprávějí vtipy: třeba, že si svazovali vousy gumičkou a schovávali si je do igelitových pytlíků, aby nebyli poznat. Je to humorná nadsázka, jež má ukázat, jak bezpečnostně „děravé“ a průchozí město bylo. Turecké úřady v počátečních letech syrské války odchodu bojovníků nijak zvlášť nebránily: spojoval je společný nepřítel, režim syrského prezidenta Bašára Asada. Turci mylně předpokládali, že jeho pád je jen otázkou času a že džihádisté budou představovat poměrně přehlednou, ovladatelnou a kdykoli porazitelnou sílu. Bylo to v čase před vznikem Islámského státu, v jehož řadách nakonec většina evropských bojovníků skončila.

Nepřevádějí se tu však jen válečníci. V rozlehlých bytech Gaziantepu bují také obchod se sexuálními otrokyněmi. Jsou tu nabízeny manželky a dcery sunnitských muslimů zabitých IS. Časopis The New Yorker ve své reportáži z města popsal, že je chalífát prodává a tučnými zisky doplňuje svoji pokladnu. Doby, kdy bylo turecké hraniční město důležitou zastávkou na hedvábné stezce, po níž putovalo zboží z Číny a Orientu do Evropy, jsou tedy dávno minulostí. Dnes tvoří výměnu především lidské zboží a extremisté jsou jednou z jeho klíčových položek.

Jan Silovský se do Gaziantepu nikdy nedostal. Turecké pohraničníky při kontrole na přestupu v Istanbulu právě tahle cílová destinace – spolu s jeho vzhledem – zaujala a vedla k jeho zastavení. Ukazuje to, že turecké úřady od roku 2014 postupně zpřísňují kontroly, a to nejen na letištích: stovky kilometrů dlouhou syrsko-tureckou hranici dnes zahraniční džihádisté s převaděči překročí jen výjimečně.